| |||
Hlavní síňNikdo konkrétníChtěl jsem Ryanovi odpovědět. Vážně chtěl. Nejraději bych se smál na celé kolo jeho kyselému šklebu a dozajista bych to i udělal, nebýt Brumbálova proslovu. Má prvotní reakce je spíše podrážděná. Cožpak nestačilo, že měl proslov před pár dny? Rád bych v klidu povečeřel se svými přáteli místo poslouchání řečí o tom, jaký nás čeká zajímavý školní rok plný soutěží a plesů. Jenže o ničem z toho nepadne ani slovo. Zmateně zvedám hlavu. Začínám mít špatné tušení, které se hned záhy potvrdí. Cítím, jak mi s každým dalším ředitelovým slovem z obličeje vyprchává všechna barva. Teď bych dal cokoliv za to, aby mluvil o nesmyslném školním poháru, bodování, nebo o čemkoliv jiném. Jen ne o tomhle. Nemůžu tomu uvěřit. Prostě nemůžu. Nechci. To, co říká, musí být vtip. Někdo jen Brumbála napálil a on na to skočil. To se v jeho věku stává, protože kdo by mu mohl napovídat něco takového? Ministerstvo? Někdo z profesorů? Mají vůbec nějaké důkazy? Snažím se najít cokoliv, čím bych tuhle informaci vyvrátil, ale ať dělám, co dělám, nejde to. Nedokážu přijít vůbec na nic. V hlavě mám najednou takové prázdno, že si stěží pamatuji vlastní jméno. Párkrát se zhluboka nadechnu. Měl bych zachovat klid a snažit se myslet, jenže se jako na potvoru děje pravý opak. Z třesoucích se rukou mi najednou vypadávají příbory a jejich cinkavý zvuk při střetu se zemí naruší ticho v síni. Všechno je najednou tak zpomalené, že na chvíli zapochybuji nad tím, jestli je tohle skutečnost. Nezdá se mi to? Není to jen noční můra, ze které se probudím? Zalapám po dechu, když Brumbál zmíní smrtijeda a vraždu. Na několik málo sekund se mi zatmí před očima. Tohle je ten nejhorší možný scénář, který mohl nastat. Kdo dopustil, aby z Azkabanu utekl chladnokrevný vrah a zabil nám kamarádku? Tak kdo? Před pár dny se s námi všemi Jackie loučila. Jednoho po druhém nás objímala ve společence a se smíchem na mě a Dana apelovala, abychom zase něco nevyvedli. Smáli jsme se spolu s ní. Slíbila nám, že se vrátí. A teď je mrtvá... Brumbálovu výzvu zaregistruji jen shodou náhod. Přestože je v síni takové ticho, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku, stěží vnímám, co kdo říká. Zmůžu se jen na vrávoravé postavení na nohy, přičemž zarytě zírám do misky smažených nudlí. Ještě před pár minutami jsem měl obrovský hlad a snědl bych snad cokoliv, kdežto teď se mi chce zvracet. A k tomu bohužel nemám daleko. S rukou před pusou vybíhám ze síně, snažíc se potlačit zvratky, které se mi nedobrovolně hrnou do krku. Na záchody sice stihnu doběhnout, ale s kabinkou už takové štěstí nemám, proto ihned po příchodu zvracím do umyvadla, které je v tu chvíli nejblíž. Je mi tak zle, že ani nepřemýšlím nad tím, jak nechutné tohle celé je. Jakmile je obsah žaludku prázdný a já cítím alespoň minimální úlevu, vydám se s netečným výrazem do nejbližších sprch, kde si oblečený stoupám pod proud tekoucí vody. V hlavě se mi střídá jedna myšlenka za druhou. Úplně přesně vidím den, kdy jsem Jacqueline poznal. Shodou okolností tam byla i Cor. Držela v náruči plyšového jednorožce a parta starších kluků ze Zmijozelu se jí za to posmívala. Zrovna jsem šel okolo a viděl to. Pochopitelně jsem se jí snažil bránit, jenže má miniaturní výška společně s asijským původem jim tenkrát přišla nesmírně vtipná. Rázem jsme byly terčem posměchu oba. Dokud nepřišel Daniel s Jackie. Dovolování si na slabší jí tak rozčílilo, že se s těma klukama málem porvala. Vážně k tomu nechybělo málo. To byl den, kdy se z nás všech stali přátelé. Na hlavě mi přistane další várka ledových kapek. Je mi čím dál větší zima a dost možná si tu zadělávám na pořádné nachlazení, ale jen díky tomuhle dokážu alespoň trochu vnímat. V porovnání s tím, čím si prošly ty dvě je to úplné nic. Jak moc musela Jackie trpět? A co Cor? Co všechno jí ten parchant udělal? Proč jsem jí vůbec dovolil odjet? Kdyby zůstala… Kdyby obě zůstaly… Automaticky si obtáčím ruce kolem roztřeseného těla, jako bych se snažil uchránit před veškerým smutkem, který na mě doléhá ze všech stran. Jenže to nepomáhá. Ani proudy vody nedokážou smýt tu nepopsatelnou, sužující bolest. Mohl bych tu stát hodiny a stejně by to k ničemu nebylo. Nezmění se tím vůbec nic. Nesmažu tím smrt Jackie a ani tím nevymažu city k Coraline, které si uvědomuji až příliš pozdě. Miluju jí. A stejně tak se nenávidím za to, že si tohle přiznávám teprve teď, když leží v nemocnici v bezvědomí a není žádná jistota, že se ještě někdy probere. |
| |||
Hlavní síň, Havraspárský stůl Ředitel oproti mému očekávání nezačně okamžitě mluvit a na okamžik se dokonce zahledí do země. Cítím, jak mi zamrzá úsměv na rtech. Tohle nevypadá dobře... projede mi hlavou a přendám kocoura na volné místo vedle sebe. Vyčítavě se na mě zadívá, ale toho si nevšímám, protože Brumbál začne mluvit. Při pohledu na hlavní stránku Denního Věštce se mi tak trochu zastaví dech. Jasně si vzpomínám, jak jsem ten článek přeskočila, protože jsem měla za to, že se jedná o nějakou kachnu. Novináři už jsou dnes ochotní napsat všechno ,jak jsem pohrdavě řekla ráno. Nevěřícně potřesu hlavou, když Brumbál vysloví jméno Jacqueline. Tohle se přece nemůže dít... rozhlédnu se kolem sebe po pobledlých tvářích ostatních studentů. Jak proslov pokračuje, začnou se mi třást ruce, a tak je pevně sevřu v pěst, abych ten třes potlačila. Moc to nepomáhá. S pohledem nehybně upřeným na pohřební nebelvírské vlajky se spolu s ostatními postavím a teprve teď mi začíná vážně docházet, co se stalo. Po minutě ticha těžce dosednu zpátky na své místo a otočím se na No. Snažím se něco říct, ale najednou zjistím, že vlastně nevím, co jsem chtěla říct, a tak jen zavřu pusu a zdrceně se zadívám do stolu. Probere mě, když do mě vrazí kocour a mňoukne, aby mě rozveselil. Zatřesu hlavou a povzdechnu si. "Nechtěla bys jít na chvíli někam na vzduch? Moc se mi ještě nechce zpátky do kolejky..." zeptám se No. |
| |||
Hlavní síň --> Třetí patroDeeRetrospektivní reakce na Dominika níže (týká se okrajově i Cass a Runy) Vyhlížel jsem Dee po celé velké síni, která se postupně vyprazdňovala. Studenti si šuškali. Výrazy smutku jsem postřehl hlavně ze strany Nebelvírských, ale i ostatní páťáci se zdají býti naprosto vykolejení. Mladší studenti mají ve tváři především strach a ti starší… to je něco těžko popsatelného. Směsice všeho na všechny strany. Někteří smutní, jiní vystrašení, stejně jako jejich mladší kolegové, ale byli i tací, na jejichž tvářích jsem viděl čirou zlost. Opravdu bude pokrok ve znalostech a umu tak obrovský za ty dva roky, že si budu důvěřovat i na smrtijeda? Dee však nikde. To čekání nakonec dojde k hranici, kdy si prostě uvědomím, že asi po té špatné novině nepředpokládala, že by bylo vhodné se sejít. Mě to také napadlo, ale přeci jen jsem chtěl počkat a alespoň si říct: nechme to na jindy. Už se odrazím od stolu do vzpřímené polohy, když v tom si Dee všimnu. Cítím, jak mi tak zvláštně škubnou vnitřnosti, ale to horší škubnutí ještě přijde, když si všimnu, že krásná blondýnka nemíří ke mně, ale k Seymourovi, jednomu spolužáku z Mrzimoru. Prakticky ho neznám, stejně jako většinu lidí mimo naší kolej, jen vím, že ho potkávám na hodinách. Nějakým způsobem na něj mám vztek. Chci vytáhnout hůlku a seslat na něj šišlavou kletbu. Ani by nevěděl, odkud přišla. Zachovám se však jako člověk a raději odvrátím hlavu a pomalu se zase zdvihám od stolu, abych odešel. V tu chvíli však Dee zamíří ke mne a opět mi škubnou vnitřnosti. Nevím, proč se mi tak moc líbí, ale je to tak. Taky vím, že mě na ní všichni upozorňují, ale nikdy jsem nepochopil proč. Holka s tak upřímným a pěkným úsměvem přeci nemůže být zlá. Ano, zvláštní smysl pro humor, vlastní té jejich partě, to ano. Dort nebo co to bylo, ve vlasech. Jsme kouzelníci, zbavit se toho trvá pár vteřin. Všechno považuji za humor. Také jsme dělávali naschvály a občas to šlo do trochu drsnějších mezí, není to však zlé. Už se chystám Dee říct, že to můžeme vzhledem k okolnostem nechat na jindy, ale zjevně si chce promluvit stranou všeho i přes tyto události. ,,Jistě. Ano… bylo to dost smutné. Chudák Jacqueline. Jo, pojďme stranou… jinam.“ Nevím, co si mám zprvu myslet. Dee mě vede někam pryč a já mám ruku připravenou sáhnout po hůlce. Čekám, že na mě zpoza rohu vybafne někdo z jejích spolužáků a bude mě chtít za mojí opovážlivost uřknout. Když však dojdeme o něco dál, vzdalujíce se od Zmijozelských kolejí, strach pomalu opadá. Dokonce seberu odvahu ke konverzaci na cestu. ,,Ty jsi jí znala? Tedy jasně že znala, já jí taky trochu znal… od vidění… Ale myslím, jestli jste spolu kamarádili. Myslel jsem, že budeš chtít tuhle, rozmluvu, posunout na jindy.“ Ona mě však odvedla do prázdné chodby ve třetím patře. Čekám, že se vynoří Zmijozelští, ale odkud by se měli vynořit? Je to jen prázdná chodba… Podívám se na Dee zvídavým pohledem a čekám, co mi vlastně chce říct. Možná bych jako kluk měl promluvit první. Trochu pootevřu ústa, ale opět je rychle zaklapnu. Mám v hlavě jak vygumováno, vůbec mě nenapadá, co říct. Kam se poděla má odvaha a nadhled? Asi se ztratily při pohledu do těch modrých očí. Slíbená reakce (ještě před proslovem) Když Dominika naráží na Dee, nějak mě to divně zabrní v zádech, ale rychle to odezní. Vím, co si o Zmijozelských moji spolužáci myslí a možná je to pravda, ale v Deeině tváři jsem viděl vtipnou a veselou duši, to stojí za to, se když tak spálit. ,,Víš, ono nejde jen o krásu z katalogu. Já v holce nehledám jen pěknou postavu a krásný obličej. Tady jde o nějaké kouzlo osobnosti. Když se na někoho podíváš pořádně a chvilku ho pozoruješ, uvědomíš si, jaká z něj sálá osobnost. Ale ne ta povrchní, co každý vidí hned, ale ta vnitřní. A když se podívám na Dee, tak vidím veselého člověka. A má krásný úsměv…“ Naštěstí se konverzace opět strhne zpět k famfrpálu a kritice ze strany Runy se přidá i Dominik. ,,Proboha, vy dva… To jsou jen takové silácké řeči. Už vidím, jak úmyslně snažím někoho sundat z koštěte kvůli tomu, jak se chová. Nebo to rovnou napálit do hlediště. Spíš budu mířit tak, aby nechytili zlatounku a aby nedoletěli s camrálem až k našim obručím. A jasně, přidej se. Chtěl jsem trénovat sice spíš odrážení, ale není asi problém se pak trochu proházet a poskupinkovat. Přeci nezaberu celé hřiště pro tři hráče… Ale uvidíme, jestli nám to vůbec Hoochová dovolí.“ Poté opět řeč sklouzne k Dee a možné pomstě Zmijozelských. ,,Myslím, že jsem zase nic tak hrozného neudělal. Ten posměšek mě snad vytrestal dost, nebudu kvůli tomu srabit. Při nejhorším jím ukážu, proč mě Kratiknot na formulích chválí podstatně více, než je.“ Usměji se a popadnu číši, abych se z ní napil… |
| |||
Velká síň Nebelvírští a ostatní v síni Ještě nějakou chvilku prskám okolo sebe, než rukou takřka poslepu nahmatám kdesi na stole pár sušenek. Vezmu si jednu k ruce a hned se do ní zakousnu, samozřejmě v úmyslu tu přehnanou slanost přebít. Voda nebyla nijak znechucená, pouze přesolená, tudíž jsem v ústech neměl žádnou pachuť a sušenka mé chuťové pohárky velice rychle zachránila. S ústy plnými sušenky se začnu usmívat nad divadlem, které Dan předvádí. Je to hrozně vtipné, o to víc, když si vezmu, že přesně takhle se někteří jedinci chovají. Jakmile dojím sušenku z pusy, začnu se smát, ale raději ne nijak hlasitě. Kolikrát se totiž ani pořádně neovládnu a v samém záchvatu smíchu buď vykřiknu, nebo se začnu dusit. Obzvlášť teď po té sušence. "No tak si ochutnej tohle," odpovím poté Erice, která tu přede mnou machruje, jak jí to chutná. Přisunu sklenici přímo před ní a nechám ji tam stát. Jestli jí tohle doopravdy zachutná, tak má opravdu zvláštní smysl pro chutné věci. Ještě nějakou chvíli se u jídla celkem bavíme, dokud sál náhle neztichne a Brumbál se nepřihlásí o slovo. Jak se tak postaví, čekám, že spustí něco o nějaké soutěži, která se bude konat, nebo cokoliv jiného. Dokonce začnu i doufat v to, že uspořádá nějakou soutěž. Místo toho ale nasadí jakýsi pochmurný hlas a spustí svou řeč o něčem, co mnou projede jako nůž. "C -," vypustím ze sebe, hned na to ústa zase zavřu. Ve chvíli, kdy zmíní jméno Jackie, celým mým tělem projede odporně ledový šok. Zůstanu jen sedět a civět tupě do čela. Můj výraz se z pozůstatků předchozího smíchu změní v naprosto kamenný, rty se spojí do tenké, rovné čárky a mé klasicky přimhouřené oči se doširoka rozevřou. Nejsem si jistý, že slyším správně. Jakmile se dostanu z toho zmražení, rychle se rozhlédnu kolem sebe, abych vyzjistil, jak se ostatní tváří. Jejich výrazy a chování mě jasně přesvědčí o tom, že jsem se nepřeslechl. Ve chvíli, kdy odezní z mého těla ta náhlá vlna šoku, se mi znatelně rozklepou ruce. Rychle si tedy položím dlaně na stůl, aby to nebylo příliš vidět. Takže článek, který jsem ráno kritizoval, je pravdivý? To není možné. Moje emoce jsou opravdu nečekané. Tedy, pro ostatní - já totiž vím, jak takovéhle situace beru. Ve chvíli, kdy takový fakt zjistím, se rozklepu, ale to je maximum. Nevěřím tomu, je to pro mě zkrátka něco nepředstavitelného a kromě mého kamenného výrazu se na mé tváři neobjeví už absolutně nic dalšího, ačkoliv uvnitř mé hlavy se děje něco úplně jiného. Byl jsem takový odjakživa, i když na první pohled tak vlastně vůbec nepůsobím. Když mi třeba kdysi oznámili, že mi umřela babička, mávl jsem nad tím rukou a řekl si, že se takové věci stávají. I přes to, že jsem babičku vídal denně a byla pro mě něco jako vlastní matka. Později se tato událost však uležela a já několik nocí nemohl pořádně spát. Podle mě to tak bude i v tomto případě. Má tvář tedy zůstane neočekávaně naprosto neutrální, ale uvnitř mě to však dávám najevo úplně jinak. Byla to blízká spolužačka. Sice se chovala víc jako chlap, než já, ale i tak jsme se měli rádi, neustále se pošťuchovali a vycházeli spolu skvěle. Vidím před sebou to naše poslední rozloučení, u kterého jsem si říkal, že se přeci za chvíli zase vrátí, a ona sama mě o tom přesvědčovala. Jak tak v samé rychlosti přemýšlím, rozhlédnu se znovu letmo okolo. Nemám sebemenší chuť promluvit, už jen z toho důvodu, že můj hlas by se klepal jako hlas stařeny. Ani zkrátka nemám slov a nechci nic říkat. Vidím ty tváře po mé pravici, levici i naproti sobě. Dan, Kenji, Erika, Christian, Angela, Noemi a další. S některými se bavím víc, s některými méně, avšak teprve teď si uvědomuji, že každý z nich se může kdykoliv ze dne na den takhle ztratit. Je mi líto Jackie, toho, že nikdy nikomu nic neudělala a musela být ve špatnou chvíli na špatném místě. Zároveň mě i hrozně mrzí a štve mě, že spoustu lidí z toho bude nejspíš úplně na dně. Třeba taková Erika, která se po minutě ticha prostě zvedne a někam uteče, mě rozlítostní o to víc. Na druhou stranu jsem celkem rád, že naše Cor je v pořádku, ale hrozně moc bych přál to štěstí oběma. Dalších pár chvil nedělám vůbec nic. Jen sedím a se svou až nepřirozeně neutrální tváří a hlavou plnou lítostivých a šokovaných myšlenek jen pozoruji prázdný prostor přede mnou. |
| |||
Velká síň nikdo konkrétní Moji drazí spolužáci se začali předvádět ve velkém. Snažila jsem se je ignorovat, ale jakmile se pustili do Alastora, nešlo to. Lehce jsem se otočila směrem k nim a sledovala jsem tu komedii. A abych pravdu řekla, bylo mi našeho havraspárského spolužáka dost líto. Zvedla bych se a šla za ním se omluvit za jejich chování, ale tušila jsem, že by to nejspíš nepomohlo. Raději jsem tedy sklopila pohled k zemi a počkala jsem, než se uklidní. Pak jsem zase pokračovala v jídle. I když na moc dlouho to nebylo. U havraspárského stolu nějaká holka přehnala své kouzlo a nechala vybouchnout rostoucí kuřecí stehýnko. Výbuch ohodil i náš stůl. Já seděla dál od epicentra, takže se mě to příliš nedotklo, ale přeci jen. Očistila jsem se a pak jsem se mohla bavit tím, co vyvádeli moji drazí z koleje. A musím přiznat, že jsem se docela pobavila. Vypadá to, že karma se jim vrátila pěkně rychle... pousmála jsem se v duchu. Nehodlala jsem to komentovat nahlas, nepotřebovala jsem jejich narážky. Nechat si to pro sebe je teď asi ten nejlepší nápad. Stejně tak jsem nehodlala komentovat ani zbytek dění u nás a raději jsem se věnovala svému jídlu, dokud nám profesorka McGonagallová neoznámila Brumbálův proslov. To jsem si tedy podepřela bradu rukama a čekala jsem, co bude dál. Ale to, co přišlo, jsem absolutně nečekala. Ačkoliv jsem noviny nečetla, neunikly mi informace o článcích. A moc dobře si pamatuji, jak mi jen ta představa, že by už někdo z mých spolužáků mezi námi nebyl, nebyla příjemná. Tohle potrzení naším ředitelem bylo mrazivé. Otřásla jsem se. To se tu ochladilo? projelo mi hned hlavou, ale pak mi došlo, že to jsou jen mé pocity. Krátce jsem sklopila hlavu, abych se nemusela dívat na sv spolužáky. Náš stůl mohl být k této situaci spíše apatický, nepředpokládala jsem, že by někdo projevoval silné emoce, ale ten zbytek... Nemohla jsem. Věděla jsem, že to ucítím taky. A přesto jsem to udělala. Zvedla jsem pohled a namířila jsem ho mezi ostatní. Postupně jsem pohledem přejela po všech stolech a hodnotila jsem situaci. Bylo to strašné a i na mě postupně začínala dosedat ta pochmurná nálada. Ne, že by se mi v posledních dnech dařilo v tomhle nějak líp. Nebrečela jsem. Pouze jsem zůstala sedět na místě s neklidným výrazem. Neměla jsem Jackie zrovna v oblibě, ale tohle si nikdo nezaslouží. Vůbec nikdo. I já se postavila, abych uctila minutu ticha. To je to nejmenší, co bych mohla udělat. Projela mnou vlna soucitu. Soucitu k Nebelvírským, jejichž kamarádka to jistě byla. A připadala jsem si kvůli tomu slabá. Ne jako členka silného Zmijozelu. Po skončení proslovu jsem chvíli sledovala, jak odchází ze síně různí lidé. Nejprve jsem se rozmýšlela, jestli nebudu pokračovat ve večeři, ale vzhledem k tomu, že přede mnou stál již prázdný talíř a já necítila žádnou chuť, také jsem se zvedla. Zamířila jsem k Nebelvírskému stolu, ale uprostřed chůze jsem se zastavila. Najednou jsem měla pocit, že má slova nepotřebují. Stejně by je asi ani nebrali vážně, připomínala mi má pesimistická část. Jsem ze Zmijozelu, mysleli by si, že to jenom hraju. A mohla bych před nimi vypadat sebeupřímněji. Nakonec jsem se však odhodlala. Pomalu jsem předstoupila před Nebelvírské a pozorovala jsem jejich výrazy. Svíral se mi při pohledu na ně žaludek. Tolik... bolesti... "Je mi... je mi to velice líto, co se Jackie stalo. Upřímně." Ani můj výraz nepatřil mezi nejveselejší. Věděla jsem, že mě moje empatie dostane. Sklopila jsem pohled k zemi a nevěděla, co ještě říct. Ani jsem nevěděla, jestli tohle přijmou. "Omlouvám se," dodala jsem pak jen, než jsem se vydala ven ze síně a rovnou zpátky na kolej. Cestou mi hlavou běhalo jediné slovo. Smrtijed. Zaťala jsem ruce v pěst a rozběhla jsem se. |
| |||
Jedáleň --> izba --> ihrisko --> sprcha --> veľká sieň v podstate takmer nikto konkrétny Po tom, čo sa po veľkom plánovaní celá skupinka u nášho stolu na raňajkách rozpadla a aj Noemi odišla, nemala som tam už čo robiť. Kde sa vzala, tu sa vzala, prišla na mňa depka. Padla ako z jasného neba, akoby sa mi nad hlavou stiahol dažďový mrak. Ani neviem z čoho, nálada mi zrazu klesne pod bod mrazu. Možno jednoducho preto, že som pri stole zostala sama ako prst, nerátajúc pár posledných oneskorencov z raňajok alebo skorých obedárov. Krúžky, krúžky, všetci sa oddrbkali preč... a nechali ma tu samú. Načo sú im všetky tie krúžky? Odfrknem si a s miernym hrmotom vstanem od stola. Čo mám teraz robiť? Nemám do čoho štuchnúť. Kopnem si aspoň zľahka do lavice a vyberiem sa k východu z jedálne. Bol víkend, to bol predsa náš voľný čas, a ono sa aj tak všetci zašijú v škole... štvalo ma to. Ani som príliš nepremýšľala nad tým kam idem, zamračený pohľad kdesi na zemi tri metre predo mnou, okolo mňa smutno-nahnevaná aura. Spoliehala som sa na to, že každý múdry človek mi ustúpi z cesty. Nevnímajúc svoje okolie sa uvedomím až keď sa zbadám v izbe ako stojím pri skrini, pohľad zapichnutý do kôpky športových vecí. Pohyb. Pohyb bude dobrý. Prezlečiem sa, ani poriadne nepozerám do čoho, chmatnem metlu a rozhodnem sa že keď sa všetci zaoberajú dnes svojimi činnosťami, aj ja sa odtrepem niekam a budem sa venovať sebe. A tak si to podobným štýlom naštrádujem až na ihrisko. Najskôr strávim dobrú hodinu na zemi, kde zo seba vypotím komplet celé veľké raňajky, ktoré sa potiahli až do obeda. Prvá polovica kondičná, druhá posilovacia, nedám si takmer vôbec oddych. Keď sa aj potom stále cítim tak zle a nepokojne, pritiahnem si na ihrisko truhlicu a vypustím z nej obe dorážačky, načo si vezmem prehadzovačku a vystrelím do vzduchu. Lietam z jednej strany na druhú, jedna ruka, dve ruky, bez nich, v závese, streliť gól, na druhej strane zachytiť loptu, obrat, vývrtka... a dokolečka. Nezastaví ma dokonca ani dážď, tvrdohlavo sa celá premáčaná morím ďalej. Aspoň zo mňa zmyje pot. Ako jediný terč zákerných dorážačiek mám o zábavu postarané až do doby, kým mi nezaškŕka v bruchu. Mrknem na hodinky a zistím, že ak sa chcem stihnúť ešte osprchovať a má mi zostať aspoň nejaké jedlo, mala by som sa začať vracať naspäť. Pospratávam teda všetko náradie naspäť na miesto a s metlou letiacou popri mne sa vrátim do hradu. Nemôžem povedať že to, že som si dala do tela by mi nepomohlo, ale neustále cítim v sebe akýsi nepokoj. Pravdepodobne musím len počkať, až má zlá nálada prejde sama. Možno si na večeri dám niečo sladké, to je vždy dobré na nervy. Vojdem do hradu, nechávajúc za sebou blato a mláčky vody, ktoré kapú z premočeného oblečenia. Akonáhle som v suchu, tak seba vysuším prútikom, o bordel za sebou sa už ale nezaujímam. Už zo zvyku zamierim k nástenke. Najskôr mi oči padnú na krúžky, a prekvapene zamrkám, keď sa v jazdectve nenájdem. Hej! Skríknem na nástenku, akoby za to mohla ona. Veď som sa zapisovala, na sto percent si pamätám že... Zbehnem očami hneď vedľa, kde sú nepovinné, a vidím tam svietiť moje meno pri liečiteľstve. Do riti. Zahundrem. Ja krava som sa pomýlila a zapísala som sa o riadok mimo. A dnes už liečiteľstvo bolo..mám sa vymazať? Aj keď... ak bude každý v nedeľu takto rozlezený po krúžkoch tak ma z toho picne, možno...možno by nebolo na škodu ísť aspoň na jeden... a mamča je liečiteľka, dlho ma prehovára nech naberiema aj jej koníčky...a vždy stadiaľ môžem odísť, nie? Do pekla aj s týmto dňom, hlúpa, zbytočná, posraná nedeľa. Vrčím si pod nos, čím vyplaším malého prváka, zatiaľ čo chtiac nechtiac dopisujem svoje meno na jasnovidectvo, keďže nič iné mi už nezostalo. Až potom si všimnem, že na nástenku pribudol úplne nový oznam. V prvý moment sa trochu aj poteším že odpadla hodina, aj keď si v rýchlosti nespomeniem čo sme tam mali mať, ale potom mi to začne rýpať v hlave. Načo máme ísť do kostola? Nebolo to ako že by sme tu vládli v príliš katolíckom duchu, a nepamätám si ani pre aký dôvod sme tam boli naposledy. Nepáčilo sa mi to. V prázdnej izbe zamierim k skrini. Prehrabujem sa v oblečení, aby som našla niečo čisté na prezlečenie a do rúk mi padnú metalické nadkolienky. Plánujem ich odhodiť späť, ale potom si ich nechám v ruke. Bol to môj najnovší úlovok a ešte som ich na sebe nemala. Možno mi aspoň tie zlepšia náladu. Potrebujem teraz niečo výrazné na seba. Položím ich na uterák a pridám tam na kopečku aj čierne tričko z jemnej látky a golierom, čierne kraťase ktoré sa pod ním stratia, za hrsť doplnkov a sprchovacie potreby. Rovno sa aj prezujem. Už teraz budem meškať na začiatok večere...tak bude ideálne ísť rovno zo spŕch do jedálne. Ale kam potom strčím tie veci čo mám teraz na sebe...nebudem so sebou brať ruksak preboha. Iba žeby som šla len v uteráku. Však sprchy nemáme ďaleko, a osušku potom hodím do kabelky. A aj tak budú už všetci v jedálni. A tam sa omotaná v uteráku došmochcem do sprchy a po tej zime a vlhku vonku sa nechám zmáčať horúcou vodou trocha dlhšie, ako som mala v pláne. Najskôr vyutieram seba, potom sa oblečiem, vysuším uterák, napchám ho do kabelky a s pohľadom na hodinky vystrelím smerom k jedálni. Brucho mi už nahlas dáva najavo, že ho zanedbávam, ale uteším ho, že už to nebude dlho trvať. Po teplej sprche sa mi trošku aj zlepšila nálada, dokonca začínam mať aj myšlienky na to, že veď po večeri môžme ešte niečo na spoločenke spáchať a dobehnúť zameškaný deň, a že aspoň som si zatrénovala a nakoniec to môže byť ešte fajn zakončenie víkendu, a vôbec, život je predsa faj... ...najskôr ma napadne, že som prehliadla nejaký oznam. Presne keď prekĺzavam cez veľké dvere do siene, začujem cinkanie a všetko utíchne a ja zamrznem, opretá o stenu pri Chrabromilskom stole, ako som sa chcela prešmyknúť k nášmu. Dumbledore prejde k oltáru a moja nadobúdajúca sa nálada sa zrazu vyparí. Akoby na mňa padol veľký kameň, zostanem nalepená pri stene, stojím, predo mnou chrabromilské hlavy a zrazu mi zviera celý žalúdok. Akoby som práve zistila, že cez deň mi nebolo na hovno z toho, že sa všetci kamsi po raňajkách vyparili, ale že v tom bolo niečo viac. Ani neviem prečo, nedokážem sa pohnúť. A potom začne Dumbledore rozprávať. Najskôr mi to nedopne. Iba čučím dopredu s naširoko otvorenými čiernymi očami a slová mi pomaly prenikajú do mozgu. Spomínam si, ako som sa ešte ráno uisťovala, že to určite nie je nikto z nášho ročníka. A oni...obe.. Nebudem si klamať. S Jaquelin som sa nikdy veľmi nebavila. Ale vídavala som ju každý deň počas toľkých rokov. Stretávala som ju na chodbách, na hodinách...plnú energie, a ona...ju mali nájsť kdesi bledú a studenú na Londýnskom chodníku? A Coral? Coraline...kto by už len...útočil na Coraline? Okamžite sa mi v hlave vynorili jej jednorožce a dúhy a kvetinky, a potom obraz ako leží nehybne na posteli a každú hodinu do nej lejú elixíry a je ožiarená tuctom kúziel... Ranné noviny boli odrazu omnoho reálnejšie ako sa zdali pred pár hodinami. Dodržať minútu ticha mi nerobí problém. S kamennou tvárou, stuhnutou v šoku pozerám kamsi do vzduchu pred seba, a aj keď si to neuvedomujem, po lícach mi v pravidelnom intervale stekajú slzy v tichom plači. Absolútne nereagujem na Dumbledora ani Mcgonagallovú, ktorý popri mne vyjdu cez dvere, ani na nikoho ďalšieho zo študentov, ktorý začnú opúšťať sieň. Nevnímam dokonca ani hlasné škŕkanie môjho žalúdka, akoby som bola v nejakom tranze. |
| |||
Hlavní síň -> Přístřešek na lodičky Konečně se slova ujme Brumbál. Jíst nepřestanu, jen našpicuju uši. Nenechám se přeci rušit od jídla. Tedy alespoň si to chvilku myslím. Přejde totiž rovnou k věci. A to ke zprávě z Věštce. V ten moment si uvědomím, že vlastně ještě pořád nevíme, o koho jde, komu se to stalo. A že tam někde venku je Coraline a Jackie. Dost znervózním a čekám, kdo nás opustil. Pak vysloví to jméno. To jediné jméno na světě, které jsem slyšet nechtěla. A asi ani neměla. “Jackie…“ špitnu nevěřícně a zaraženě a trochu zrazeně, ačkoli za to nemůže, se na Brumbála dívám. Nemůžu tomu uvěřit. Vždyť… jsem s ní ještě v pátek mluvila! Držela Galaina, vzala si ho do postele po tom, co mi dala pusu. Tu, co ještě nevysvětlila! To přece nemůže! Nemůže být pryč! Musí mi vysvětlit, co to mělo znamenat! Zoufale zírám před sebe a vůbec nevnímám, co se kolem mě děje. Minuta ticha? Nevnímám. Všichni si stoupají? Ani to nevnímám. Jen šokovaně sedím přibitá k lavici a nejsem schopná se pohnout. Asi tak někdy v momentě, kdy sál začne pomalu opouštět Brumbál i McGonagallová se Snapem, mi celá ta situace konečně dojde a do očí se mi nahrnou slzy. Úplně slyším, co by mi Jackie řekla. “Nebul, to je pro holky…“ Už jen kvůli ní ty slzy nikdo nesmí vidět. Prudce se zvednu a splašeně vyletím ze síně. Ve dveřích se srazím se Snapem. Doslova. Zarazím se a s očima plnýma slz se mu na chvíli podívám do očí, ve kterých se zračí bolest ze ztráty nejlepší kamarádky. Hned se ale na moment seberu a zoufalství vystřídá vztek. “Stejně je to vaše vina!“ odseknu nenávistně, a pak se rozeběhnu dál. Cíl je jasný. V přístřešku na lodičky mě nikdo hledat nebude. A kdo taky. Chci být sama, nechci, aby někdo viděl moji slabost, moji bolest, moji ztrátu. Vletím do přístřešku do nejvzdálenějšího rohu. A tam se tak trochu zhroutím. Schoulím se do jedné z loděk do klubíčka a zoufale se rozvzlykám. Jak bych si teď přála mít tu Jackie. Ale tu už nikdy neuvidím, už mě nikdy nepraští, už se nikdy nebudeme pošťuchovat, už nikdy… |
| |||
Hlavní síň Ke stolu si během chvíle přisedne i Lucca. Zářivě se na něj usměju. ,,Ahoj Lucoušku. Kdepak jsi celý den byl, co?" Zazubím se na něj, nahnu se a mezi prsty mu pocuchám vlasy. Měla jsem toho blonďatého tajtrdlíka ráda. ,,Takže Alec?" Laškovně na něj mrknu, ale na víc se neptám. Nechci se do ničeho šťourat, pokud se nepochlubí sám. Mezitím si Benji postěžuje na Reginu, která se rozčilovala kvůli nepořádku. ,,Nojo. Všichni víme, že jim Snape nadržuje." Pokrčím rameny a raději se natáhnu pro lízátko. Zrovna když jsem natáhnutá přes stůl, přisedne si i Isaac. ,,Isy!" Zamrkám překvapeně a starostlivě si ho prohlížím. Choval se divně a rozhodně to nebyl ten Isy, kterého všichni známe. Vyměním si ustarané pohledy s ostatními a raději se rozhodnu ho na nic neptat. Samozřejmě, že bych si k němu nejraději přisedla, objala ho a zjistila, kdo mu co provedl ale.. Někdy je nejlepší nechat dotyčného se trochu uklidit. Mezitím jsem přesunula pozornost k bratrovi, který se ptal na kaktusy přede mnou. Sakra. Úplně jsem na ně zapomněla. Co mu mám tak asi říct? ,,Vlastně ne. Přinesl mi je jeden spolužák." Mávnu nad tím rukou, odstrčím kaktusy z dohledu a rychle přemístím rozhovor na něco jiného. Naštěstí Deirdre zrovna plácala třeťačce kremroli do vlasů. ,,Viděl jsi to?" nechápavě nad tím zavrtím hlavou. Dee se předtím k nám chovala tak mile a najednou tohle? Co to do ní vjelo? Noelle s Morgan u vchodu zamávám nazpátek a usměju se na ně, zatímco Fabiana poslouchám, jak mluví o divadle. ,,Sebevraha? Ty? A jak ti to šlo?" Vyprsknu smíchy. Skoro lituji, že jsem se nezapsala taky! Mohla to být zábava. Chladná odpověď Acai mě nepřekvapila ani trochu. Tak nějak jsem ale doufala, že se bude snažit nedat nic znát, ale očividně se hodlala chovat takhle i před ostatními. No dobře. Nepotřebuji s ní komunikovat. Nechci vzbuzovat zbytečné otázky u ostatních. Raději ani nekomentuji zmínku o sboru. Už teď jsem litovala, že jsem se do toho nechala ukecat. Jestli se před ním ztrapním...! ,,Kde je ta Alex? Vždyť zmešká večeři." Rozhlédnu se po síni. To už se ale ozve zacinkání o skleničku a já zvědavě otočím pohled směrem k profesorům. To profesorka McGonaggalová uváděla ředitele. Celou mě zamrazí, když se Brumbál zvedne a postaví k oltáři. V hlavní síni bylo cítit napětí snad až u Zapovězeného lesa. A celá ztuhnu, když se před stoly vznášel ranní výtisk Denního Věštce. Nedokázala jsem se dívat ani na Brumbála, ani na McGonaggalovou. Jen upírat zrak na titulní stranu Věštce. Když ředitel potvrdí, co se tam ráno psalo, ucítím, jak se mi příšerným způsobem stáhl žaludek. Automaticky jsem se chytila za srdce a snažila se zůstat v klidu. Ani mi nepřišlo na mysl, že by snad Brumbál žertoval. Takže je to pravda.. Proboha. S každým jeho dalším slovem mi bylo hůř a hůř a když se dostal ke jménu studentky.. Přikryla jsem si ústa dlaněma, abych ztlumila zděšený výkřik. Oči se mi zalily slzami a znemožňovaly ostré vidění. Celá síň se se mnou točila a já měla pocit, že snad omdlím. Nedokázala jsem udržet emoce na uzdě a rozbrečela se. Skryla jsem obličej do dlaní celý a lokty položila na stůl. Ramena se mi od vzlyků třásla. Nedokázala jsem to zastavit. Chudák Jackie! Proboha! Caylus, Acai, sbor, má postava.. Vše mi přišlo druhořadé. Jak jsem se mohla zabývat něčím takovým, zatímco byla naše kamarádka s otřesem mozku v nemocnici a druhá zavražděná?! S Jackie jsem se maximálně pozdravila na hodinách, ale i tak mě její smrt zasáhla stejně, jakoby od začátku se mnou spala na pokoji. Přišlo mi to naprosto neuvěřitelné. Ještě víc mě mrazilo, při slově smrtijed. Smrtijed.. Nezmizeli smrtijedi se zmizením... Jeho? Když Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit z ničehonic zmizel.. S ním se rozpadla i jeho armáda.. Tak.. Jakto, že.. Dnes už podruhé s opuchlou, ubrečenou tváří se vrávoravě postavím na nohy a dodržím minutu ticha, kterou však narušuji tlumenými vzlyky a popotahováním. Tlumené světlo jsem ani nezaznamenala, jak jsem měla černo před očima. Když minuta ticha skončí, svalím se zpátky na lavici a celé to těžce rozdýchávám. ,,Pro-proboha." vzlyknu a stírám si slzy z tváře. ,,Nemůžu tomu uvěřit." |
| |||
Zmijozelský stůl, Seymour, Alastor Je Snape úplně blbej nebo co? To si myslí, že si neumím ani vyčistit nějakou blbou skvrnu? Tohle je speciální látka, ty idiote! To nebudu čistit nějakým pitomým kouzlem pro prváky... Ke stolu jsem se vrátila s podrážděnou náladou. Mračila jsem se. Že mi chce přivézt nový hábit? HÁBIT? Je hluchej? Ta debilní kniha mi sežrala sukni a bundu. To si myslí, že mezi lidi budu mimo vyučování nosit nějakej hnusnej hábit? Posadila jsem se vedle Cayluse. Nejspíš vycítil, že nemám nejlepší náladu, protože se o mě začal moc pěkně starat. "O tři. Ještě mi k tomu napařil trest. Doufám, že to alespoň odnese i Shade. Kdyby mě ten ťaman nepozvracel a ta Shadova kniha mi nesežrala oblečení, nemusila bych tu tolik vyvádět kvůli něčemu od tebe..." Trochu jsem zrudla a nechala se nakrmit. Markonky byly vynikající. "To nic není... Jen jsem... musela dodat všemu na dramatičnosti."Pošeptám Princovi do ucha. Otec by na mě byl jistě pyšný. "Táta? A milý? No, jak myslíš..." Upřímně se zasměju. Milý bylo to poslední, co bych od táty čekala. Spíše mu záleželo na tom, abych se nacházela v dobré společnosti. Nechtěl, abych mu dělala ostudu jako můj bratr. "Zkus to. Bude určitě moc rád. A pokud jde o pegase... Moc ráda!" Cay moc dobře věděl, jak jsem milovala zvířata, zvláště ta magická. I když mě matka nesnášela, určitě ji potěší, až jí napíšu o Cayově návrhu. S kouzelnými tvory pracovala a nikdy nevynechala příležitost, aby si o tom se mnou popovídala. Zmlknu, jelikož se slova ujme Brumbál. Mlčky ho poslouchám. Mrtvá studentka mne ráno nijak zvlášť nezajímala, ale zjištění, že jde o Monreovou, mě lehce znepokojilo. Skouskla jsem si ret. Nebelvířany jsem ze srdce nesnášela, pořád bych ale byla radši, aby o život přišel někdo jiný, ne nevinná holka. Třeba Luqueba nebo Mapoza... Všichni kokosové stejně vypadají stejně a o jednoho míň... Komu by chyběli? A nebo Mařena... Kdovíproč mi na mysli vytanul Zahradník. Bylo by hezké, kdyby měla Wolframova manželka nějakou společnost. S tou šálou by v rakvi vypadal skvěle! I přes to, že držím neutrální poker face, se v duchu musím zasmát. Kdo se směje ve chvíli, jako je tahle? Ze slušnosti se potavím a držím onu minutu ticha. "Řekla bych, že je to víc než pravděpodobný. Brumbál o tom možná bude mlčet, aby se tu nestrhl chaos, ale určitě ví víc než my... On i učitelé..." V duchu zakleju, když je nám oznámeno, že coby sbor musíme i zpívat. Nijak zvlášť se mi to nelíbilo, ale co se dalo dělat... S Caylusem po boku z toho bude určitě skvělá komedie. "Jasně... Taky tam mám namířeno..." Kývla jsem na Prince a zvedla se od stolu. "Jdeme..." Kývla jsem na Richarda, vstala a mlčky zamířila ven ze Síně, abych si s ním v některé z bočních chodeb promluvila. Když jsem našla jednu relativně prázdnou, otočila jsem se na něj. "Omlouvám se za ty body. Bylo to ode mě dětinské... Dostanu je zpět, slibuji... Jen... Měl bys vědět o něčem, co se stalo v kostele. Caylus si musel s tou mrzimorskou děvkou vybrat zrovna kostel... Asi si umíš domyslet, co se tam dělo. K jejich smůle je viděla Sedzikowská, která to okamžitě běžela napráskat McGonnagalce. Podařilo se mi jí přesvědčit, aby z toho Cayluse vynechala a práskla jen Luquebu... Otázkou je, jestli ona bude mlčet... Je do Cayluse určitě zblázněná, ale je dost možný, že ho stáhne s sebou... A možná i mě, pokud vyjde najevo, že jsem profesorce lhala. Viděl to ještě Havraspár, Alexandr a Barbara, o nich Gogy ale neví... Myslela jsem, že bys o tom měl vědět ještě před tím, než se to začne řešit... Snažila jsem se to uhrát, jak jen to šlo..." Počkala jsem, až se k tomu Richard vyjádří, a poté jsem zamířila zpět do Velké síně. Zahlédla jsem Alastora, který na mě zřejmě čekal. Mávla jsem, aby na mě počkal. Zamířila jsem k Mrzimorským. "Nevadí, když s sebou vezmu i Alastora? Slyšela jsem, že má hudbu taky rád..." Mile jsem se na Seymoura usmála. "Ještě si musím skočit do sprchy, ale pak bychom se mohli sejít... Co třeba v šestým patře? Viděla jsem tam poměrně opuštěnou chodbu s výklenkem, kam nikdo nechodí.. A pochybuju, že po tom proslovu tam někdo bude..." Jakmile se domluvíme, vyrazím za Alastorem. "Omlouvám se, že to tak trvalo, ještě jsem něco řešila... Můžeme jít někam, kde není tolik lidí? Nerada bych, aby nás něco rušilo. Přeci jen... ten proslov byl fakt síla." Tázavě jsem na něj pohlédla a v kladném případě se vydala ven ze Síně a odvedla ho do prázdné chodby ve třetím patře, kde by nás neměl nikdo rušit. |
| |||
Hlavní síň Zmijozelský stůl Uklidnit mě je nakonec těžší, než se zdá. Dee se o to sice snaží, ale ani ona není zdaleka tak úspěšná, jak si nejspíš myslela. „Ohavný čokošský stvůry…“ procedím skrze zaťaté zuby a se značnou nevolí si sednu zpět na své místo. Teprve teď si všímám Reginy po své pravici. Byl jsem natolik vyvedený z míry, že jsem její příchod vůbec nezaznamenal, proto krátce kývnu hlavou na pozdrav. „Dobrý večer, hraběnko. Nech si chutnat.“ popřeju jí zdvořile a nechám si od Deirdre vnutit čokoládový muffin, který začnu pomalu přežvykovat. Pořád jsem rozhozený, ale z nějakého důvodu mě přítomnost hraběnky uklidňuje, stejně tak i ruce Dee, kterými mi zajíždí do vlasů. Spokojeně zamručím. „Beru tě za slovo.“ Stisknutí dlaně jí oplatím. „Ale prvně půjdu do sprchy. Ty bys měla taky. To, co máš na zádech je čokoláda?“ nepatrně nakloním hlavu, abych zjistil, že má bílá košile už není ani zdaleka bílá. Otráveně protočím oči. „Hezky se k mým věcem chováš, vážně.“ prohlásím ironicky, to už ale Dee odvádí naštvaný Snape, aby jí vyčinil za kremrole ve vlasech té čokospárské holky. „Je tohle fakt nutný?“ ušklíbnu se a přisunu si k sobě misku makrónků. Každý je jinak zbarvený a přestože jsem nacpaný k prasknutí, byl by hřích je tu nechat ležet úplně nedočtené. Jen co se do jedné z nich zakousnu, vrátí se Dee. „Tak co? Kolik bodů nás tahle sranda stála?“ zeptám se severské princezny, když si sedá zpátky vedle mě. „Tys plakala?“ zachmuřeně si prohlédnu její mokré oči a tváře. Popadnu ze stolu ubrousek a slzy jí setřu. „V pohodě?“ speciálně pro ní vykouzlím na tváři ten nejzářivější úsměv, jaký jen dokážu. „Otevři pusu.“ přikážu a jakmile tak učiní, vložím jí do pusy makrónek. „Dobrý, že jo?“ zazubím se. Nakonec se vracím k tématu naší budoucnosti, kterou jsme kvůli příchodu čokošů nedokončili. „Ředitel Bradavic nebo Ministr kouzel, obojí je fajn.“ přitakám. Umím se na obou těchto pozicích představit. Moje rodina by na mě byla dozajista velmi pyšná. „Tvůj otec je moc milý. Víš co? Napíšu mu dopis s poděkováním a pozdravem.“ obeznámím jí se svým plánem. „Co kdybys přijela o prázdninách? Teta a strýček chovají pegase. Chtěla by ses proletět?“ navrhnu s nevinným úsměvem. Vlastně by mi ani trochu nevadilo trávit s Deirdre víc času. Je s ní legrace a alespoň bych měl přes prázdniny s kým spát. Než stačím říct cokoliv dalšího, začne mluvit Brumbál. Povytáhnu obočí, když začne rozebírat články v Denním Věštci. Cožpak jsem u snídaně jasně neříkal, že je to jen snůška keců pro zvýšení čtenářů? Jenže ředitel jejich pravdivost potvrdí. Vykulím oči. „Ehm… To jako vážně? Hej, z tohohle se sranda nedělá!“ nevěřícně zírám k oltáři, kde Brumbál stojí a vykládá, co se stalo. Nebudu lhát, tohle mě překvapilo. Nepříjemně překvapilo. Proč sakra nemohli zabít čokoše? Těch ohavných řiťopichů by nebyla žádná škoda. Je jich tu jak nasráno, ale smrtijed si místo toho vybere nevinnou holku. Je tohle sakra normální? Nemá to vůbec žádnou logiku! „Je možný, že se vrátil? Vy víte kdo.“ zamumlám směrem k Dee, Regině a Richardovi. Nemuselo to mít vůbec žádnou spojitost a zároveň mohlo. Ředitel mezitím všechny vyzve, aby se postavili, a vyžádá si minutu ticha. Mlčky udělám, co chce. „Měli to bejt čokoši, ne ta holka.“ zašklebím se, když šedesát sekund uběhne a ředitel spolu s McGonagallovou opustí síň. „No, já mám pro dnešek dost. Sprcha volá. Uvidíme se potom, Dee.“ Vstanu, popadnu misku s nedojedenými makrónky a pomalu se odšourám pryč. |
doba vygenerování stránky: 0.78426289558411 sekund