Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 10:28Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 10:41Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je onlineMaurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Ogata Kenji - 24. listopadu 2016 17:21
kenji306.jpg

Hlavní síň



Nikdo konkrétní



Chtěl jsem Ryanovi odpovědět. Vážně chtěl. Nejraději bych se smál na celé kolo jeho kyselému šklebu a dozajista bych to i udělal, nebýt Brumbálova proslovu. Má prvotní reakce je spíše podrážděná. Cožpak nestačilo, že měl proslov před pár dny? Rád bych v klidu povečeřel se svými přáteli místo poslouchání řečí o tom, jaký nás čeká zajímavý školní rok plný soutěží a plesů.
Jenže o ničem z toho nepadne ani slovo. Zmateně zvedám hlavu. Začínám mít špatné tušení, které se hned záhy potvrdí. Cítím, jak mi s každým dalším ředitelovým slovem z obličeje vyprchává všechna barva. Teď bych dal cokoliv za to, aby mluvil o nesmyslném školním poháru, bodování, nebo o čemkoliv jiném. Jen ne o tomhle.
Nemůžu tomu uvěřit. Prostě nemůžu. Nechci. To, co říká, musí být vtip. Někdo jen Brumbála napálil a on na to skočil. To se v jeho věku stává, protože kdo by mu mohl napovídat něco takového? Ministerstvo? Někdo z profesorů? Mají vůbec nějaké důkazy? Snažím se najít cokoliv, čím bych tuhle informaci vyvrátil, ale ať dělám, co dělám, nejde to. Nedokážu přijít vůbec na nic. V hlavě mám najednou takové prázdno, že si stěží pamatuji vlastní jméno. Párkrát se zhluboka nadechnu. Měl bych zachovat klid a snažit se myslet, jenže se jako na potvoru děje pravý opak.
Z třesoucích se rukou mi najednou vypadávají příbory a jejich cinkavý zvuk při střetu se zemí naruší ticho v síni. Všechno je najednou tak zpomalené, že na chvíli zapochybuji nad tím, jestli je tohle skutečnost. Nezdá se mi to? Není to jen noční můra, ze které se probudím? Zalapám po dechu, když Brumbál zmíní smrtijeda a vraždu. Na několik málo sekund se mi zatmí před očima. Tohle je ten nejhorší možný scénář, který mohl nastat. Kdo dopustil, aby z Azkabanu utekl chladnokrevný vrah a zabil nám kamarádku? Tak kdo?
Před pár dny se s námi všemi Jackie loučila. Jednoho po druhém nás objímala ve společence a se smíchem na mě a Dana apelovala, abychom zase něco nevyvedli. Smáli jsme se spolu s ní. Slíbila nám, že se vrátí. A teď je mrtvá...
Brumbálovu výzvu zaregistruji jen shodou náhod. Přestože je v síni takové ticho, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku, stěží vnímám, co kdo říká. Zmůžu se jen na vrávoravé postavení na nohy, přičemž zarytě zírám do misky smažených nudlí. Ještě před pár minutami jsem měl obrovský hlad a snědl bych snad cokoliv, kdežto teď se mi chce zvracet. A k tomu bohužel nemám daleko. S rukou před pusou vybíhám ze síně, snažíc se potlačit zvratky, které se mi nedobrovolně hrnou do krku.
Na záchody sice stihnu doběhnout, ale s kabinkou už takové štěstí nemám, proto ihned po příchodu zvracím do umyvadla, které je v tu chvíli nejblíž. Je mi tak zle, že ani nepřemýšlím nad tím, jak nechutné tohle celé je. Jakmile je obsah žaludku prázdný a já cítím alespoň minimální úlevu, vydám se s netečným výrazem do nejbližších sprch, kde si oblečený stoupám pod proud tekoucí vody. V hlavě se mi střídá jedna myšlenka za druhou. Úplně přesně vidím den, kdy jsem Jacqueline poznal. Shodou okolností tam byla i Cor. Držela v náruči plyšového jednorožce a parta starších kluků ze Zmijozelu se jí za to posmívala. Zrovna jsem šel okolo a viděl to. Pochopitelně jsem se jí snažil bránit, jenže má miniaturní výška společně s asijským původem jim tenkrát přišla nesmírně vtipná. Rázem jsme byly terčem posměchu oba. Dokud nepřišel Daniel s Jackie. Dovolování si na slabší jí tak rozčílilo, že se s těma klukama málem porvala. Vážně k tomu nechybělo málo. To byl den, kdy se z nás všech stali přátelé.
Na hlavě mi přistane další várka ledových kapek. Je mi čím dál větší zima a dost možná si tu zadělávám na pořádné nachlazení, ale jen díky tomuhle dokážu alespoň trochu vnímat. V porovnání s tím, čím si prošly ty dvě je to úplné nic. Jak moc musela Jackie trpět? A co Cor? Co všechno jí ten parchant udělal? Proč jsem jí vůbec dovolil odjet? Kdyby zůstala… Kdyby obě zůstaly…
Automaticky si obtáčím ruce kolem roztřeseného těla, jako bych se snažil uchránit před veškerým smutkem, který na mě doléhá ze všech stran. Jenže to nepomáhá. Ani proudy vody nedokážou smýt tu nepopsatelnou, sužující bolest. Mohl bych tu stát hodiny a stejně by to k ničemu nebylo. Nezmění se tím vůbec nic. Nesmažu tím smrt Jackie a ani tím nevymažu city k Coraline, které si uvědomuji až příliš pozdě. Miluju jí. A stejně tak se nenávidím za to, že si tohle přiznávám teprve teď, když leží v nemocnici v bezvědomí a není žádná jistota, že se ještě někdy probere.
 
Morgana Malory - 24. listopadu 2016 14:34
6359416_f5208319.jpg

Hlavní síň, Havraspárský stůl
Noelle



Ředitel oproti mému očekávání nezačně okamžitě mluvit a na okamžik se dokonce zahledí do země. Cítím, jak mi zamrzá úsměv na rtech.
Tohle nevypadá dobře... projede mi hlavou a přendám kocoura na volné místo vedle sebe. Vyčítavě se na mě zadívá, ale toho si nevšímám, protože Brumbál začne mluvit. Při pohledu na hlavní stránku Denního Věštce se mi tak trochu zastaví dech. Jasně si vzpomínám, jak jsem ten článek přeskočila, protože jsem měla za to, že se jedná o nějakou kachnu. Novináři už jsou dnes ochotní napsat všechno ,jak jsem pohrdavě řekla ráno.
Nevěřícně potřesu hlavou, když Brumbál vysloví jméno Jacqueline.
Tohle se přece nemůže dít... rozhlédnu se kolem sebe po pobledlých tvářích ostatních studentů. Jak proslov pokračuje, začnou se mi třást ruce, a tak je pevně sevřu v pěst, abych ten třes potlačila. Moc to nepomáhá.

S pohledem nehybně upřeným na pohřební nebelvírské vlajky se spolu s ostatními postavím a teprve teď mi začíná vážně docházet, co se stalo.
Po minutě ticha těžce dosednu zpátky na své místo a otočím se na No. Snažím se něco říct, ale najednou zjistím, že vlastně nevím, co jsem chtěla říct, a tak jen zavřu pusu a zdrceně se zadívám do stolu.
Probere mě, když do mě vrazí kocour a mňoukne, aby mě rozveselil. Zatřesu hlavou a povzdechnu si.
"Nechtěla bys jít na chvíli někam na vzduch? Moc se mi ještě nechce zpátky do kolejky..." zeptám se No.
 
Alastor Krimmer - 24. listopadu 2016 10:13
al1932.jpg

Hlavní síň --> Třetí patro

Dee
Retrospektivní reakce na Dominika níže (týká se okrajově i Cass a Runy)

Vyhlížel jsem Dee po celé velké síni, která se postupně vyprazdňovala. Studenti si šuškali. Výrazy smutku jsem postřehl hlavně ze strany Nebelvírských, ale i ostatní páťáci se zdají býti naprosto vykolejení. Mladší studenti mají ve tváři především strach a ti starší… to je něco těžko popsatelného. Směsice všeho na všechny strany. Někteří smutní, jiní vystrašení, stejně jako jejich mladší kolegové, ale byli i tací, na jejichž tvářích jsem viděl čirou zlost. Opravdu bude pokrok ve znalostech a umu tak obrovský za ty dva roky, že si budu důvěřovat i na smrtijeda?

Dee však nikde. To čekání nakonec dojde k hranici, kdy si prostě uvědomím, že asi po té špatné novině nepředpokládala, že by bylo vhodné se sejít. Mě to také napadlo, ale přeci jen jsem chtěl počkat a alespoň si říct: nechme to na jindy.

Už se odrazím od stolu do vzpřímené polohy, když v tom si Dee všimnu. Cítím, jak mi tak zvláštně škubnou vnitřnosti, ale to horší škubnutí ještě přijde, když si všimnu, že krásná blondýnka nemíří ke mně, ale k Seymourovi, jednomu spolužáku z Mrzimoru. Prakticky ho neznám, stejně jako většinu lidí mimo naší kolej, jen vím, že ho potkávám na hodinách. Nějakým způsobem na něj mám vztek. Chci vytáhnout hůlku a seslat na něj šišlavou kletbu. Ani by nevěděl, odkud přišla. Zachovám se však jako člověk a raději odvrátím hlavu a pomalu se zase zdvihám od stolu, abych odešel.

V tu chvíli však Dee zamíří ke mne a opět mi škubnou vnitřnosti. Nevím, proč se mi tak moc líbí, ale je to tak. Taky vím, že mě na ní všichni upozorňují, ale nikdy jsem nepochopil proč. Holka s tak upřímným a pěkným úsměvem přeci nemůže být zlá. Ano, zvláštní smysl pro humor, vlastní té jejich partě, to ano. Dort nebo co to bylo, ve vlasech. Jsme kouzelníci, zbavit se toho trvá pár vteřin. Všechno považuji za humor. Také jsme dělávali naschvály a občas to šlo do trochu drsnějších mezí, není to však zlé.

Už se chystám Dee říct, že to můžeme vzhledem k okolnostem nechat na jindy, ale zjevně si chce promluvit stranou všeho i přes tyto události.
,,Jistě. Ano… bylo to dost smutné. Chudák Jacqueline. Jo, pojďme stranou… jinam.“
Nevím, co si mám zprvu myslet. Dee mě vede někam pryč a já mám ruku připravenou sáhnout po hůlce. Čekám, že na mě zpoza rohu vybafne někdo z jejích spolužáků a bude mě chtít za mojí opovážlivost uřknout.

Když však dojdeme o něco dál, vzdalujíce se od Zmijozelských kolejí, strach pomalu opadá. Dokonce seberu odvahu ke konverzaci na cestu.
,,Ty jsi jí znala? Tedy jasně že znala, já jí taky trochu znal… od vidění… Ale myslím, jestli jste spolu kamarádili.
Myslel jsem, že budeš chtít tuhle, rozmluvu, posunout na jindy.“


Ona mě však odvedla do prázdné chodby ve třetím patře. Čekám, že se vynoří Zmijozelští, ale odkud by se měli vynořit? Je to jen prázdná chodba…
Podívám se na Dee zvídavým pohledem a čekám, co mi vlastně chce říct. Možná bych jako kluk měl promluvit první. Trochu pootevřu ústa, ale opět je rychle zaklapnu. Mám v hlavě jak vygumováno, vůbec mě nenapadá, co říct. Kam se poděla má odvaha a nadhled? Asi se ztratily při pohledu do těch modrých očí.


Slíbená reakce (ještě před proslovem)

Když Dominika naráží na Dee, nějak mě to divně zabrní v zádech, ale rychle to odezní. Vím, co si o Zmijozelských moji spolužáci myslí a možná je to pravda, ale v Deeině tváři jsem viděl vtipnou a veselou duši, to stojí za to, se když tak spálit.
,,Víš, ono nejde jen o krásu z katalogu. Já v holce nehledám jen pěknou postavu a krásný obličej. Tady jde o nějaké kouzlo osobnosti. Když se na někoho podíváš pořádně a chvilku ho pozoruješ, uvědomíš si, jaká z něj sálá osobnost. Ale ne ta povrchní, co každý vidí hned, ale ta vnitřní.
A když se podívám na Dee, tak vidím veselého člověka. A má krásný úsměv…“


Naštěstí se konverzace opět strhne zpět k famfrpálu a kritice ze strany Runy se přidá i Dominik.
,,Proboha, vy dva… To jsou jen takové silácké řeči. Už vidím, jak úmyslně snažím někoho sundat z koštěte kvůli tomu, jak se chová. Nebo to rovnou napálit do hlediště. Spíš budu mířit tak, aby nechytili zlatounku a aby nedoletěli s camrálem až k našim obručím.

A jasně, přidej se. Chtěl jsem trénovat sice spíš odrážení, ale není asi problém se pak trochu proházet a poskupinkovat. Přeci nezaberu celé hřiště pro tři hráče… Ale uvidíme, jestli nám to vůbec Hoochová dovolí.“


Poté opět řeč sklouzne k Dee a možné pomstě Zmijozelských.
,,Myslím, že jsem zase nic tak hrozného neudělal. Ten posměšek mě snad vytrestal dost, nebudu kvůli tomu srabit. Při nejhorším jím ukážu, proč mě Kratiknot na formulích chválí podstatně více, než je.“
Usměji se a popadnu číši, abych se z ní napil…

 
Ryan Daniels - 23. listopadu 2016 23:52
03d3f145fc9745159b576c0b4e8145034066.png

Velká síň

Nebelvírští a ostatní v síni


Ještě nějakou chvilku prskám okolo sebe, než rukou takřka poslepu nahmatám kdesi na stole pár sušenek. Vezmu si jednu k ruce a hned se do ní zakousnu, samozřejmě v úmyslu tu přehnanou slanost přebít. Voda nebyla nijak znechucená, pouze přesolená, tudíž jsem v ústech neměl žádnou pachuť a sušenka mé chuťové pohárky velice rychle zachránila.
S ústy plnými sušenky se začnu usmívat nad divadlem, které Dan předvádí. Je to hrozně vtipné, o to víc, když si vezmu, že přesně takhle se někteří jedinci chovají. Jakmile dojím sušenku z pusy, začnu se smát, ale raději ne nijak hlasitě. Kolikrát se totiž ani pořádně neovládnu a v samém záchvatu smíchu buď vykřiknu, nebo se začnu dusit. Obzvlášť teď po té sušence.

"No tak si ochutnej tohle," odpovím poté Erice, která tu přede mnou machruje, jak jí to chutná. Přisunu sklenici přímo před ní a nechám ji tam stát. Jestli jí tohle doopravdy zachutná, tak má opravdu zvláštní smysl pro chutné věci.

Ještě nějakou chvíli se u jídla celkem bavíme, dokud sál náhle neztichne a Brumbál se nepřihlásí o slovo. Jak se tak postaví, čekám, že spustí něco o nějaké soutěži, která se bude konat, nebo cokoliv jiného. Dokonce začnu i doufat v to, že uspořádá nějakou soutěž. Místo toho ale nasadí jakýsi pochmurný hlas a spustí svou řeč o něčem, co mnou projede jako nůž.
"C -," vypustím ze sebe, hned na to ústa zase zavřu. Ve chvíli, kdy zmíní jméno Jackie, celým mým tělem projede odporně ledový šok. Zůstanu jen sedět a civět tupě do čela. Můj výraz se z pozůstatků předchozího smíchu změní v naprosto kamenný, rty se spojí do tenké, rovné čárky a mé klasicky přimhouřené oči se doširoka rozevřou. Nejsem si jistý, že slyším správně. Jakmile se dostanu z toho zmražení, rychle se rozhlédnu kolem sebe, abych vyzjistil, jak se ostatní tváří. Jejich výrazy a chování mě jasně přesvědčí o tom, že jsem se nepřeslechl. Ve chvíli, kdy odezní z mého těla ta náhlá vlna šoku, se mi znatelně rozklepou ruce. Rychle si tedy položím dlaně na stůl, aby to nebylo příliš vidět.
Takže článek, který jsem ráno kritizoval, je pravdivý? To není možné.

Moje emoce jsou opravdu nečekané. Tedy, pro ostatní - já totiž vím, jak takovéhle situace beru. Ve chvíli, kdy takový fakt zjistím, se rozklepu, ale to je maximum. Nevěřím tomu, je to pro mě zkrátka něco nepředstavitelného a kromě mého kamenného výrazu se na mé tváři neobjeví už absolutně nic dalšího, ačkoliv uvnitř mé hlavy se děje něco úplně jiného. Byl jsem takový odjakživa, i když na první pohled tak vlastně vůbec nepůsobím. Když mi třeba kdysi oznámili, že mi umřela babička, mávl jsem nad tím rukou a řekl si, že se takové věci stávají. I přes to, že jsem babičku vídal denně a byla pro mě něco jako vlastní matka. Později se tato událost však uležela a já několik nocí nemohl pořádně spát. Podle mě to tak bude i v tomto případě.

Má tvář tedy zůstane neočekávaně naprosto neutrální, ale uvnitř mě to však dávám najevo úplně jinak. Byla to blízká spolužačka. Sice se chovala víc jako chlap, než já, ale i tak jsme se měli rádi, neustále se pošťuchovali a vycházeli spolu skvěle. Vidím před sebou to naše poslední rozloučení, u kterého jsem si říkal, že se přeci za chvíli zase vrátí, a ona sama mě o tom přesvědčovala.

Jak tak v samé rychlosti přemýšlím, rozhlédnu se znovu letmo okolo. Nemám sebemenší chuť promluvit, už jen z toho důvodu, že můj hlas by se klepal jako hlas stařeny. Ani zkrátka nemám slov a nechci nic říkat.
Vidím ty tváře po mé pravici, levici i naproti sobě. Dan, Kenji, Erika, Christian, Angela, Noemi a další. S některými se bavím víc, s některými méně, avšak teprve teď si uvědomuji, že každý z nich se může kdykoliv ze dne na den takhle ztratit.
Je mi líto Jackie, toho, že nikdy nikomu nic neudělala a musela být ve špatnou chvíli na špatném místě. Zároveň mě i hrozně mrzí a štve mě, že spoustu lidí z toho bude nejspíš úplně na dně. Třeba taková Erika, která se po minutě ticha prostě zvedne a někam uteče, mě rozlítostní o to víc.
Na druhou stranu jsem celkem rád, že naše Cor je v pořádku, ale hrozně moc bych přál to štěstí oběma.

Dalších pár chvil nedělám vůbec nic. Jen sedím a se svou až nepřirozeně neutrální tváří a hlavou plnou lítostivých a šokovaných myšlenek jen pozoruji prázdný prostor přede mnou.
 
Barbara Snow - 23. listopadu 2016 23:08
6ea846c40c4258edc1ac3242757967422287.jpg
Velká síň
nikdo konkrétní

Moji drazí spolužáci se začali předvádět ve velkém. Snažila jsem se je ignorovat, ale jakmile se pustili do Alastora, nešlo to. Lehce jsem se otočila směrem k nim a sledovala jsem tu komedii. A abych pravdu řekla, bylo mi našeho havraspárského spolužáka dost líto. Zvedla bych se a šla za ním se omluvit za jejich chování, ale tušila jsem, že by to nejspíš nepomohlo. Raději jsem tedy sklopila pohled k zemi a počkala jsem, než se uklidní. Pak jsem zase pokračovala v jídle.

I když na moc dlouho to nebylo. U havraspárského stolu nějaká holka přehnala své kouzlo a nechala vybouchnout rostoucí kuřecí stehýnko. Výbuch ohodil i náš stůl. Já seděla dál od epicentra, takže se mě to příliš nedotklo, ale přeci jen. Očistila jsem se a pak jsem se mohla bavit tím, co vyvádeli moji drazí z koleje. A musím přiznat, že jsem se docela pobavila.

Vypadá to, že karma se jim vrátila pěkně rychle... pousmála jsem se v duchu. Nehodlala jsem to komentovat nahlas, nepotřebovala jsem jejich narážky. Nechat si to pro sebe je teď asi ten nejlepší nápad. Stejně tak jsem nehodlala komentovat ani zbytek dění u nás a raději jsem se věnovala svému jídlu, dokud nám profesorka McGonagallová neoznámila Brumbálův proslov. To jsem si tedy podepřela bradu rukama a čekala jsem, co bude dál.

Ale to, co přišlo, jsem absolutně nečekala.

Ačkoliv jsem noviny nečetla, neunikly mi informace o článcích. A moc dobře si pamatuji, jak mi jen ta představa, že by už někdo z mých spolužáků mezi námi nebyl, nebyla příjemná. Tohle potrzení naším ředitelem bylo mrazivé. Otřásla jsem se.

To se tu ochladilo? projelo mi hned hlavou, ale pak mi došlo, že to jsou jen mé pocity. Krátce jsem sklopila hlavu, abych se nemusela dívat na sv spolužáky. Náš stůl mohl být k této situaci spíše apatický, nepředpokládala jsem, že by někdo projevoval silné emoce, ale ten zbytek... Nemohla jsem. Věděla jsem, že to ucítím taky.

A přesto jsem to udělala. Zvedla jsem pohled a namířila jsem ho mezi ostatní. Postupně jsem pohledem přejela po všech stolech a hodnotila jsem situaci. Bylo to strašné a i na mě postupně začínala dosedat ta pochmurná nálada. Ne, že by se mi v posledních dnech dařilo v tomhle nějak líp. Nebrečela jsem. Pouze jsem zůstala sedět na místě s neklidným výrazem. Neměla jsem Jackie zrovna v oblibě, ale tohle si nikdo nezaslouží. Vůbec nikdo.

I já se postavila, abych uctila minutu ticha. To je to nejmenší, co bych mohla udělat. Projela mnou vlna soucitu. Soucitu k Nebelvírským, jejichž kamarádka to jistě byla. A připadala jsem si kvůli tomu slabá. Ne jako členka silného Zmijozelu.

Po skončení proslovu jsem chvíli sledovala, jak odchází ze síně různí lidé. Nejprve jsem se rozmýšlela, jestli nebudu pokračovat ve večeři, ale vzhledem k tomu, že přede mnou stál již prázdný talíř a já necítila žádnou chuť, také jsem se zvedla. Zamířila jsem k Nebelvírskému stolu, ale uprostřed chůze jsem se zastavila. Najednou jsem měla pocit, že má slova nepotřebují.

Stejně by je asi ani nebrali vážně, připomínala mi má pesimistická část. Jsem ze Zmijozelu, mysleli by si, že to jenom hraju. A mohla bych před nimi vypadat sebeupřímněji. Nakonec jsem se však odhodlala. Pomalu jsem předstoupila před Nebelvírské a pozorovala jsem jejich výrazy. Svíral se mi při pohledu na ně žaludek. Tolik... bolesti...

"Je mi... je mi to velice líto, co se Jackie stalo. Upřímně." Ani můj výraz nepatřil mezi nejveselejší. Věděla jsem, že mě moje empatie dostane. Sklopila jsem pohled k zemi a nevěděla, co ještě říct. Ani jsem nevěděla, jestli tohle přijmou. "Omlouvám se," dodala jsem pak jen, než jsem se vydala ven ze síně a rovnou zpátky na kolej.

Cestou mi hlavou běhalo jediné slovo. Smrtijed.

Zaťala jsem ruce v pěst a rozběhla jsem se.
 
Alexandra Scottmayers ♔ - 23. listopadu 2016 22:45
redlips1–kópia–kópia9540.jpg

Jedáleň --> izba --> ihrisko --> sprcha --> veľká sieň


v podstate takmer nikto konkrétny

Po tom, čo sa po veľkom plánovaní celá skupinka u nášho stolu na raňajkách rozpadla a aj Noemi odišla, nemala som tam už čo robiť. Kde sa vzala, tu sa vzala, prišla na mňa depka. Padla ako z jasného neba, akoby sa mi nad hlavou stiahol dažďový mrak. Ani neviem z čoho, nálada mi zrazu klesne pod bod mrazu. Možno jednoducho preto, že som pri stole zostala sama ako prst, nerátajúc pár posledných oneskorencov z raňajok alebo skorých obedárov.
Krúžky, krúžky, všetci sa oddrbkali preč... a nechali ma tu samú. Načo sú im všetky tie krúžky?
Odfrknem si a s miernym hrmotom vstanem od stola.
Čo mám teraz robiť? Nemám do čoho štuchnúť.
Kopnem si aspoň zľahka do lavice a vyberiem sa k východu z jedálne. Bol víkend, to bol predsa náš voľný čas, a ono sa aj tak všetci zašijú v škole... štvalo ma to.

Ani som príliš nepremýšľala nad tým kam idem, zamračený pohľad kdesi na zemi tri metre predo mnou, okolo mňa smutno-nahnevaná aura. Spoliehala som sa na to, že každý múdry človek mi ustúpi z cesty. Nevnímajúc svoje okolie sa uvedomím až keď sa zbadám v izbe ako stojím pri skrini, pohľad zapichnutý do kôpky športových vecí.
Pohyb. Pohyb bude dobrý.
Prezlečiem sa, ani poriadne nepozerám do čoho, chmatnem metlu a rozhodnem sa že keď sa všetci zaoberajú dnes svojimi činnosťami, aj ja sa odtrepem niekam a budem sa venovať sebe. A tak si to podobným štýlom naštrádujem až na ihrisko. Najskôr strávim dobrú hodinu na zemi, kde zo seba vypotím komplet celé veľké raňajky, ktoré sa potiahli až do obeda. Prvá polovica kondičná, druhá posilovacia, nedám si takmer vôbec oddych. Keď sa aj potom stále cítim tak zle a nepokojne, pritiahnem si na ihrisko truhlicu a vypustím z nej obe dorážačky, načo si vezmem prehadzovačku a vystrelím do vzduchu. Lietam z jednej strany na druhú, jedna ruka, dve ruky, bez nich, v závese, streliť gól, na druhej strane zachytiť loptu, obrat, vývrtka... a dokolečka. Nezastaví ma dokonca ani dážď, tvrdohlavo sa celá premáčaná morím ďalej. Aspoň zo mňa zmyje pot. Ako jediný terč zákerných dorážačiek mám o zábavu postarané až do doby, kým mi nezaškŕka v bruchu. Mrknem na hodinky a zistím, že ak sa chcem stihnúť ešte osprchovať a má mi zostať aspoň nejaké jedlo, mala by som sa začať vracať naspäť. Pospratávam teda všetko náradie naspäť na miesto a s metlou letiacou popri mne sa vrátim do hradu.

Nemôžem povedať že to, že som si dala do tela by mi nepomohlo, ale neustále cítim v sebe akýsi nepokoj.
Pravdepodobne musím len počkať, až má zlá nálada prejde sama. Možno si na večeri dám niečo sladké, to je vždy dobré na nervy.
Vojdem do hradu, nechávajúc za sebou blato a mláčky vody, ktoré kapú z premočeného oblečenia. Akonáhle som v suchu, tak seba vysuším prútikom, o bordel za sebou sa už ale nezaujímam. Už zo zvyku zamierim k nástenke. Najskôr mi oči padnú na krúžky, a prekvapene zamrkám, keď sa v jazdectve nenájdem.
Hej!
Skríknem na nástenku, akoby za to mohla ona.
Veď som sa zapisovala, na sto percent si pamätám že...
Zbehnem očami hneď vedľa, kde sú nepovinné, a vidím tam svietiť moje meno pri liečiteľstve.
Do riti.
Zahundrem.
Ja krava som sa pomýlila a zapísala som sa o riadok mimo. A dnes už liečiteľstvo bolo..mám sa vymazať? Aj keď... ak bude každý v nedeľu takto rozlezený po krúžkoch tak ma z toho picne, možno...možno by nebolo na škodu ísť aspoň na jeden... a mamča je liečiteľka, dlho ma prehovára nech naberiema aj jej koníčky...a vždy stadiaľ môžem odísť, nie?
Do pekla aj s týmto dňom, hlúpa, zbytočná, posraná nedeľa.
Vrčím si pod nos, čím vyplaším malého prváka, zatiaľ čo chtiac nechtiac dopisujem svoje meno na jasnovidectvo, keďže nič iné mi už nezostalo. Až potom si všimnem, že na nástenku pribudol úplne nový oznam. V prvý moment sa trochu aj poteším že odpadla hodina, aj keď si v rýchlosti nespomeniem čo sme tam mali mať, ale potom mi to začne rýpať v hlave.
Načo máme ísť do kostola?
Nebolo to ako že by sme tu vládli v príliš katolíckom duchu, a nepamätám si ani pre aký dôvod sme tam boli naposledy. Nepáčilo sa mi to.

V prázdnej izbe zamierim k skrini. Prehrabujem sa v oblečení, aby som našla niečo čisté na prezlečenie a do rúk mi padnú metalické nadkolienky. Plánujem ich odhodiť späť, ale potom si ich nechám v ruke. Bol to môj najnovší úlovok a ešte som ich na sebe nemala.
Možno mi aspoň tie zlepšia náladu. Potrebujem teraz niečo výrazné na seba.
Položím ich na uterák a pridám tam na kopečku aj čierne tričko z jemnej látky a golierom, čierne kraťase ktoré sa pod ním stratia, za hrsť doplnkov a sprchovacie potreby. Rovno sa aj prezujem.
Už teraz budem meškať na začiatok večere...tak bude ideálne ísť rovno zo spŕch do jedálne. Ale kam potom strčím tie veci čo mám teraz na sebe...nebudem so sebou brať ruksak preboha. Iba žeby som šla len v uteráku. Však sprchy nemáme ďaleko, a osušku potom hodím do kabelky. A aj tak budú už všetci v jedálni.
A tam sa omotaná v uteráku došmochcem do sprchy a po tej zime a vlhku vonku sa nechám zmáčať horúcou vodou trocha dlhšie, ako som mala v pláne. Najskôr vyutieram seba, potom sa oblečiem, vysuším uterák, napchám ho do kabelky a s pohľadom na hodinky vystrelím smerom k jedálni. Brucho mi už nahlas dáva najavo, že ho zanedbávam, ale uteším ho, že už to nebude dlho trvať. Po teplej sprche sa mi trošku aj zlepšila nálada, dokonca začínam mať aj myšlienky na to, že veď po večeri môžme ešte niečo na spoločenke spáchať a dobehnúť zameškaný deň, a že aspoň som si zatrénovala a nakoniec to môže byť ešte fajn zakončenie víkendu, a vôbec, život je predsa faj...

...najskôr ma napadne, že som prehliadla nejaký oznam. Presne keď prekĺzavam cez veľké dvere do siene, začujem cinkanie a všetko utíchne a ja zamrznem, opretá o stenu pri Chrabromilskom stole, ako som sa chcela prešmyknúť k nášmu. Dumbledore prejde k oltáru a moja nadobúdajúca sa nálada sa zrazu vyparí. Akoby na mňa padol veľký kameň, zostanem nalepená pri stene, stojím, predo mnou chrabromilské hlavy a zrazu mi zviera celý žalúdok. Akoby som práve zistila, že cez deň mi nebolo na hovno z toho, že sa všetci kamsi po raňajkách vyparili, ale že v tom bolo niečo viac. Ani neviem prečo, nedokážem sa pohnúť.
A potom začne Dumbledore rozprávať.
Najskôr mi to nedopne. Iba čučím dopredu s naširoko otvorenými čiernymi očami a slová mi pomaly prenikajú do mozgu. Spomínam si, ako som sa ešte ráno uisťovala, že to určite nie je nikto z nášho ročníka.
A oni...obe..
Nebudem si klamať. S Jaquelin som sa nikdy veľmi nebavila. Ale vídavala som ju každý deň počas toľkých rokov. Stretávala som ju na chodbách, na hodinách...plnú energie, a ona...ju mali nájsť kdesi bledú a studenú na Londýnskom chodníku?
A Coral?
Coraline...kto by už len...útočil na Coraline?
Okamžite sa mi v hlave vynorili jej jednorožce a dúhy a kvetinky, a potom obraz ako leží nehybne na posteli a každú hodinu do nej lejú elixíry a je ožiarená tuctom kúziel... Ranné noviny boli odrazu omnoho reálnejšie ako sa zdali pred pár hodinami.
Dodržať minútu ticha mi nerobí problém. S kamennou tvárou, stuhnutou v šoku pozerám kamsi do vzduchu pred seba, a aj keď si to neuvedomujem, po lícach mi v pravidelnom intervale stekajú slzy v tichom plači. Absolútne nereagujem na Dumbledora ani Mcgonagallovú, ktorý popri mne vyjdu cez dvere, ani na nikoho ďalšieho zo študentov, ktorý začnú opúšťať sieň. Nevnímam dokonca ani hlasné škŕkanie môjho žalúdka, akoby som bola v nejakom tranze.
 
Erika Claythorne - 23. listopadu 2016 22:16
erand8255.jpg

Hlavní síň -> Přístřešek na lodičky
Všichni v síni, okrajově profesor Snape



Konečně se slova ujme Brumbál. Jíst nepřestanu, jen našpicuju uši. Nenechám se přeci rušit od jídla. Tedy alespoň si to chvilku myslím. Přejde totiž rovnou k věci. A to ke zprávě z Věštce. V ten moment si uvědomím, že vlastně ještě pořád nevíme, o koho jde, komu se to stalo. A že tam někde venku je Coraline a Jackie. Dost znervózním a čekám, kdo nás opustil.

Pak vysloví to jméno. To jediné jméno na světě, které jsem slyšet nechtěla. A asi ani neměla. Jackie…“ špitnu nevěřícně a zaraženě a trochu zrazeně, ačkoli za to nemůže, se na Brumbála dívám. Nemůžu tomu uvěřit. Vždyť… jsem s ní ještě v pátek mluvila! Držela Galaina, vzala si ho do postele po tom, co mi dala pusu. Tu, co ještě nevysvětlila! To přece nemůže! Nemůže být pryč! Musí mi vysvětlit, co to mělo znamenat! Zoufale zírám před sebe a vůbec nevnímám, co se kolem mě děje. Minuta ticha? Nevnímám. Všichni si stoupají? Ani to nevnímám. Jen šokovaně sedím přibitá k lavici a nejsem schopná se pohnout.

Asi tak někdy v momentě, kdy sál začne pomalu opouštět Brumbál i McGonagallová se Snapem, mi celá ta situace konečně dojde a do očí se mi nahrnou slzy. Úplně slyším, co by mi Jackie řekla. “Nebul, to je pro holky…“ Už jen kvůli ní ty slzy nikdo nesmí vidět. Prudce se zvednu a splašeně vyletím ze síně. Ve dveřích se srazím se Snapem. Doslova. Zarazím se a s očima plnýma slz se mu na chvíli podívám do očí, ve kterých se zračí bolest ze ztráty nejlepší kamarádky. Hned se ale na moment seberu a zoufalství vystřídá vztek. “Stejně je to vaše vina!“ odseknu nenávistně, a pak se rozeběhnu dál.

Cíl je jasný. V přístřešku na lodičky mě nikdo hledat nebude. A kdo taky. Chci být sama, nechci, aby někdo viděl moji slabost, moji bolest, moji ztrátu. Vletím do přístřešku do nejvzdálenějšího rohu. A tam se tak trochu zhroutím. Schoulím se do jedné z loděk do klubíčka a zoufale se rozvzlykám. Jak bych si teď přála mít tu Jackie. Ale tu už nikdy neuvidím, už mě nikdy nepraští, už se nikdy nebudeme pošťuchovat, už nikdy…
 
Jordyn Emily Byrd - 23. listopadu 2016 21:16
jor4464.jpg

Hlavní síň
Acai, Lucca, Fab, Isaac, Seymour a ostatní mrzimorští



Ke stolu si během chvíle přisedne i Lucca. Zářivě se na něj usměju. ,,Ahoj Lucoušku. Kdepak jsi celý den byl, co?" Zazubím se na něj, nahnu se a mezi prsty mu pocuchám vlasy. Měla jsem toho blonďatého tajtrdlíka ráda. ,,Takže Alec?" Laškovně na něj mrknu, ale na víc se neptám. Nechci se do ničeho šťourat, pokud se nepochlubí sám.
Mezitím si Benji postěžuje na Reginu, která se rozčilovala kvůli nepořádku. ,,Nojo. Všichni víme, že jim Snape nadržuje." Pokrčím rameny a raději se natáhnu pro lízátko. Zrovna když jsem natáhnutá přes stůl, přisedne si i Isaac. ,,Isy!" Zamrkám překvapeně a starostlivě si ho prohlížím. Choval se divně a rozhodně to nebyl ten Isy, kterého všichni známe. Vyměním si ustarané pohledy s ostatními a raději se rozhodnu ho na nic neptat. Samozřejmě, že bych si k němu nejraději přisedla, objala ho a zjistila, kdo mu co provedl ale.. Někdy je nejlepší nechat dotyčného se trochu uklidit. Mezitím jsem přesunula pozornost k bratrovi, který se ptal na kaktusy přede mnou. Sakra. Úplně jsem na ně zapomněla. Co mu mám tak asi říct? ,,Vlastně ne. Přinesl mi je jeden spolužák." Mávnu nad tím rukou, odstrčím kaktusy z dohledu a rychle přemístím rozhovor na něco jiného.
Naštěstí Deirdre zrovna plácala třeťačce kremroli do vlasů. ,,Viděl jsi to?" nechápavě nad tím zavrtím hlavou. Dee se předtím k nám chovala tak mile a najednou tohle? Co to do ní vjelo? Noelle s Morgan u vchodu zamávám nazpátek a usměju se na ně, zatímco Fabiana poslouchám, jak mluví o divadle. ,,Sebevraha? Ty? A jak ti to šlo?" Vyprsknu smíchy. Skoro lituji, že jsem se nezapsala taky! Mohla to být zábava.
Chladná odpověď Acai mě nepřekvapila ani trochu. Tak nějak jsem ale doufala, že se bude snažit nedat nic znát, ale očividně se hodlala chovat takhle i před ostatními. No dobře. Nepotřebuji s ní komunikovat. Nechci vzbuzovat zbytečné otázky u ostatních.
Raději ani nekomentuji zmínku o sboru. Už teď jsem litovala, že jsem se do toho nechala ukecat. Jestli se před ním ztrapním...! ,,Kde je ta Alex? Vždyť zmešká večeři." Rozhlédnu se po síni. To už se ale ozve zacinkání o skleničku a já zvědavě otočím pohled směrem k profesorům. To profesorka McGonaggalová uváděla ředitele. Celou mě zamrazí, když se Brumbál zvedne a postaví k oltáři. V hlavní síni bylo cítit napětí snad až u Zapovězeného lesa. A celá ztuhnu, když se před stoly vznášel ranní výtisk Denního Věštce. Nedokázala jsem se dívat ani na Brumbála, ani na McGonaggalovou. Jen upírat zrak na titulní stranu Věštce.
Když ředitel potvrdí, co se tam ráno psalo, ucítím, jak se mi příšerným způsobem stáhl žaludek. Automaticky jsem se chytila za srdce a snažila se zůstat v klidu. Ani mi nepřišlo na mysl, že by snad Brumbál žertoval. Takže je to pravda.. Proboha. S každým jeho dalším slovem mi bylo hůř a hůř a když se dostal ke jménu studentky.. Přikryla jsem si ústa dlaněma, abych ztlumila zděšený výkřik. Oči se mi zalily slzami a znemožňovaly ostré vidění. Celá síň se se mnou točila a já měla pocit, že snad omdlím.
Nedokázala jsem udržet emoce na uzdě a rozbrečela se. Skryla jsem obličej do dlaní celý a lokty položila na stůl. Ramena se mi od vzlyků třásla. Nedokázala jsem to zastavit. Chudák Jackie! Proboha! Caylus, Acai, sbor, má postava.. Vše mi přišlo druhořadé. Jak jsem se mohla zabývat něčím takovým, zatímco byla naše kamarádka s otřesem mozku v nemocnici a druhá zavražděná?! S Jackie jsem se maximálně pozdravila na hodinách, ale i tak mě její smrt zasáhla stejně, jakoby od začátku se mnou spala na pokoji. Přišlo mi to naprosto neuvěřitelné.
Ještě víc mě mrazilo, při slově smrtijed. Smrtijed.. Nezmizeli smrtijedi se zmizením... Jeho? Když Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit z ničehonic zmizel.. S ním se rozpadla i jeho armáda.. Tak.. Jakto, že..
Dnes už podruhé s opuchlou, ubrečenou tváří se vrávoravě postavím na nohy a dodržím minutu ticha, kterou však narušuji tlumenými vzlyky a popotahováním. Tlumené světlo jsem ani nezaznamenala, jak jsem měla černo před očima.
Když minuta ticha skončí, svalím se zpátky na lavici a celé to těžce rozdýchávám. ,,Pro-proboha." vzlyknu a stírám si slzy z tváře. ,,Nemůžu tomu uvěřit."
 
Deirdre Airimoy - 23. listopadu 2016 20:40
dd4714.jpg

Velká síň


Zmijozelský stůl, Seymour, Alastor


Je Snape úplně blbej nebo co? To si myslí, že si neumím ani vyčistit nějakou blbou skvrnu? Tohle je speciální látka, ty idiote! To nebudu čistit nějakým pitomým kouzlem pro prváky...
Ke stolu jsem se vrátila s podrážděnou náladou. Mračila jsem se. Že mi chce přivézt nový hábit? HÁBIT?
Je hluchej? Ta debilní kniha mi sežrala sukni a bundu. To si myslí, že mezi lidi budu mimo vyučování nosit nějakej hnusnej hábit?
Posadila jsem se vedle Cayluse. Nejspíš vycítil, že nemám nejlepší náladu, protože se o mě začal moc pěkně starat. "O tři. Ještě mi k tomu napařil trest. Doufám, že to alespoň odnese i Shade. Kdyby mě ten ťaman nepozvracel a ta Shadova kniha mi nesežrala oblečení, nemusila bych tu tolik vyvádět kvůli něčemu od tebe..." Trochu jsem zrudla a nechala se nakrmit. Markonky byly vynikající. "To nic není... Jen jsem... musela dodat všemu na dramatičnosti."Pošeptám Princovi do ucha. Otec by na mě byl jistě pyšný.
"Táta? A milý? No, jak myslíš..." Upřímně se zasměju. Milý bylo to poslední, co bych od táty čekala. Spíše mu záleželo na tom, abych se nacházela v dobré společnosti. Nechtěl, abych mu dělala ostudu jako můj bratr. "Zkus to. Bude určitě moc rád. A pokud jde o pegase... Moc ráda!" Cay moc dobře věděl, jak jsem milovala zvířata, zvláště ta magická. I když mě matka nesnášela, určitě ji potěší, až jí napíšu o Cayově návrhu. S kouzelnými tvory pracovala a nikdy nevynechala příležitost, aby si o tom se mnou popovídala.

Zmlknu, jelikož se slova ujme Brumbál. Mlčky ho poslouchám. Mrtvá studentka mne ráno nijak zvlášť nezajímala, ale zjištění, že jde o Monreovou, mě lehce znepokojilo. Skouskla jsem si ret. Nebelvířany jsem ze srdce nesnášela, pořád bych ale byla radši, aby o život přišel někdo jiný, ne nevinná holka.
Třeba Luqueba nebo Mapoza... Všichni kokosové stejně vypadají stejně a o jednoho míň... Komu by chyběli? A nebo Mařena...
Kdovíproč mi na mysli vytanul Zahradník. Bylo by hezké, kdyby měla Wolframova manželka nějakou společnost.
S tou šálou by v rakvi vypadal skvěle!
I přes to, že držím neutrální poker face, se v duchu musím zasmát. Kdo se směje ve chvíli, jako je tahle? Ze slušnosti se potavím a držím onu minutu ticha.
"Řekla bych, že je to víc než pravděpodobný. Brumbál o tom možná bude mlčet, aby se tu nestrhl chaos, ale určitě ví víc než my... On i učitelé..."
V duchu zakleju, když je nám oznámeno, že coby sbor musíme i zpívat. Nijak zvlášť se mi to nelíbilo, ale co se dalo dělat... S Caylusem po boku z toho bude určitě skvělá komedie.
"Jasně... Taky tam mám namířeno..." Kývla jsem na Prince a zvedla se od stolu. "Jdeme..." Kývla jsem na Richarda, vstala a mlčky zamířila ven ze Síně, abych si s ním v některé z bočních chodeb promluvila. Když jsem našla jednu relativně prázdnou, otočila jsem se na něj.

"Omlouvám se za ty body. Bylo to ode mě dětinské... Dostanu je zpět, slibuji... Jen... Měl bys vědět o něčem, co se stalo v kostele. Caylus si musel s tou mrzimorskou děvkou vybrat zrovna kostel... Asi si umíš domyslet, co se tam dělo. K jejich smůle je viděla Sedzikowská, která to okamžitě běžela napráskat McGonnagalce. Podařilo se mi jí přesvědčit, aby z toho Cayluse vynechala a práskla jen Luquebu... Otázkou je, jestli ona bude mlčet... Je do Cayluse určitě zblázněná, ale je dost možný, že ho stáhne s sebou... A možná i mě, pokud vyjde najevo, že jsem profesorce lhala. Viděl to ještě Havraspár, Alexandr a Barbara, o nich Gogy ale neví... Myslela jsem, že bys o tom měl vědět ještě před tím, než se to začne řešit... Snažila jsem se to uhrát, jak jen to šlo..."
Počkala jsem, až se k tomu Richard vyjádří, a poté jsem zamířila zpět do Velké síně. Zahlédla jsem Alastora, který na mě zřejmě čekal. Mávla jsem, aby na mě počkal. Zamířila jsem k Mrzimorským.
"Nevadí, když s sebou vezmu i Alastora? Slyšela jsem, že má hudbu taky rád..." Mile jsem se na Seymoura usmála. "Ještě si musím skočit do sprchy, ale pak bychom se mohli sejít... Co třeba v šestým patře? Viděla jsem tam poměrně opuštěnou chodbu s výklenkem, kam nikdo nechodí.. A pochybuju, že po tom proslovu tam někdo bude..." Jakmile se domluvíme, vyrazím za Alastorem.
"Omlouvám se, že to tak trvalo, ještě jsem něco řešila... Můžeme jít někam, kde není tolik lidí? Nerada bych, aby nás něco rušilo. Přeci jen... ten proslov byl fakt síla." Tázavě jsem na něj pohlédla a v kladném případě se vydala ven ze Síně a odvedla ho do prázdné chodby ve třetím patře, kde by nás neměl nikdo rušit.
 
Caylus Lawson - 23. listopadu 2016 19:31
vay441632914643.jpg

Hlavní síň


Zmijozelský stůl



Uklidnit mě je nakonec těžší, než se zdá. Dee se o to sice snaží, ale ani ona není zdaleka tak úspěšná, jak si nejspíš myslela. „Ohavný čokošský stvůry…“ procedím skrze zaťaté zuby a se značnou nevolí si sednu zpět na své místo. Teprve teď si všímám Reginy po své pravici. Byl jsem natolik vyvedený z míry, že jsem její příchod vůbec nezaznamenal, proto krátce kývnu hlavou na pozdrav. „Dobrý večer, hraběnko. Nech si chutnat.“ popřeju jí zdvořile a nechám si od Deirdre vnutit čokoládový muffin, který začnu pomalu přežvykovat. Pořád jsem rozhozený, ale z nějakého důvodu mě přítomnost hraběnky uklidňuje, stejně tak i ruce Dee, kterými mi zajíždí do vlasů. Spokojeně zamručím. „Beru tě za slovo.“ Stisknutí dlaně jí oplatím. „Ale prvně půjdu do sprchy. Ty bys měla taky. To, co máš na zádech je čokoláda?“ nepatrně nakloním hlavu, abych zjistil, že má bílá košile už není ani zdaleka bílá. Otráveně protočím oči.
„Hezky se k mým věcem chováš, vážně.“ prohlásím ironicky, to už ale Dee odvádí naštvaný Snape, aby jí vyčinil za kremrole ve vlasech té čokospárské holky. „Je tohle fakt nutný?“ ušklíbnu se a přisunu si k sobě misku makrónků. Každý je jinak zbarvený a přestože jsem nacpaný k prasknutí, byl by hřích je tu nechat ležet úplně nedočtené. Jen co se do jedné z nich zakousnu, vrátí se Dee. „Tak co? Kolik bodů nás tahle sranda stála?“ zeptám se severské princezny, když si sedá zpátky vedle mě. „Tys plakala?“ zachmuřeně si prohlédnu její mokré oči a tváře. Popadnu ze stolu ubrousek a slzy jí setřu. „V pohodě?“ speciálně pro ní vykouzlím na tváři ten nejzářivější úsměv, jaký jen dokážu. „Otevři pusu.“ přikážu a jakmile tak učiní, vložím jí do pusy makrónek. „Dobrý, že jo?“ zazubím se.
Nakonec se vracím k tématu naší budoucnosti, kterou jsme kvůli příchodu čokošů nedokončili. „Ředitel Bradavic nebo Ministr kouzel, obojí je fajn.“ přitakám. Umím se na obou těchto pozicích představit. Moje rodina by na mě byla dozajista velmi pyšná. „Tvůj otec je moc milý. Víš co? Napíšu mu dopis s poděkováním a pozdravem.“ obeznámím jí se svým plánem. „Co kdybys přijela o prázdninách? Teta a strýček chovají pegase. Chtěla by ses proletět?“ navrhnu s nevinným úsměvem. Vlastně by mi ani trochu nevadilo trávit s Deirdre víc času. Je s ní legrace a alespoň bych měl přes prázdniny s kým spát.
Než stačím říct cokoliv dalšího, začne mluvit Brumbál. Povytáhnu obočí, když začne rozebírat články v Denním Věštci. Cožpak jsem u snídaně jasně neříkal, že je to jen snůška keců pro zvýšení čtenářů? Jenže ředitel jejich pravdivost potvrdí. Vykulím oči. „Ehm… To jako vážně? Hej, z tohohle se sranda nedělá!“ nevěřícně zírám k oltáři, kde Brumbál stojí a vykládá, co se stalo. Nebudu lhát, tohle mě překvapilo. Nepříjemně překvapilo. Proč sakra nemohli zabít čokoše? Těch ohavných řiťopichů by nebyla žádná škoda. Je jich tu jak nasráno, ale smrtijed si místo toho vybere nevinnou holku. Je tohle sakra normální? Nemá to vůbec žádnou logiku!
„Je možný, že se vrátil? Vy víte kdo.“ zamumlám směrem k Dee, Regině a Richardovi. Nemuselo to mít vůbec žádnou spojitost a zároveň mohlo. Ředitel mezitím všechny vyzve, aby se postavili, a vyžádá si minutu ticha. Mlčky udělám, co chce. „Měli to bejt čokoši, ne ta holka.“ zašklebím se, když šedesát sekund uběhne a ředitel spolu s McGonagallovou opustí síň. „No, já mám pro dnešek dost. Sprcha volá. Uvidíme se potom, Dee.“ Vstanu, popadnu misku s nedojedenými makrónky a pomalu se odšourám pryč.
 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.87718796730042 sekund

na začátek stránky