| |||
Hlavní síň “Jo, mozkomor, to je přesné. A kráska a zvíře taky,“ zasměji se a strčím si do úst kousek kotlety s hranolkou. Když tu Ryan vrátí pití do skleničky. Začnu se mu smát. “Copak? Nechutná? Já jsem s pitím spokojená,“ zapomenu, že se mnou nemluví. A na důkaz, že mému pití nic není, se v klidu napiju svého poháru. “Co dopr…?“ chci se Chrise zeptat, ale nestihnu to. V ten moment se totiž ozve hlasitý výbuch. Nadskočím na lavici a překvapeně se rozhlédnu po síni. Když uvidím, co se u havraspárského stolu povedlo, začnu se šíleně smát. “No tak to je bomba! Doslova! To se jim povedlo!“ směju se. “To víš, oni nám prostě nechtějí nechat něco extra, musí se hned s výbuchy opičit,“ říkám s dost velikou nadsázkou. U toho pozoruju Snapea, jak jim strhává body. “A hele, schytala to i Háďata. A to jsem si myslela, že dnešek už lepší nebude,“ zubím se na dálku na Zmijozeláky špinavé od kuřete. “Ahoj Nino,“ usměji se na právě příchozí spolužačku. “Takže to bylo kuře?“ zasměji se po Kenjiho poznámce. “Nějak jsem nedávala pozor… Ale ohodilo to i Zmijozelský,“ uculím se. “A já mám večer trest u Filche, takže se mnou asi taky nic nebude… Ahoj Maruš,“ pozdravím skoro plynule další spolužačku. “Ale ne, nic extra… jen Havraspárským bouchají kuřata,“ zopakuji. Ano, bylo to řečené už několikrát, ale moje záliba v povídání mi nebrání to zopakovat. Ze zábavy nás vytrhne profesorka McGnagallová. “Proslov ředitele? No… tak snad to bude rychlé…“ povzdechnu si. Brumbál nemluví špatně, ale je lepší, když si povídáme u večeře sami mezi sebou, než poslouchat ředitele. “Ale třeba se nějak vyjádří k té mrtvé studentce v Londýně, jak o ní ráno psali v novinách,“ odpovím Chrisovi. A dostanu ránu od Niny. Trochu se zakuckám. “To nic, já něco vydržím,“ zasměju se pobaveně a dál to neřeším. Vlastně ani moc ty dva neposlouchám, nechávám jim na to pošťuchování soukromí. |
| |||
VečeřeAlec, všichni u Mrzimorského stolu Neuvědomil jsem si, co všechno může způsobit trocha zábavy. Chvíli sleduji Lawsonův výraz, než se pobaveně zašklebím a vypláznu na něj jazyk. Nejspíš mě ani přes svůj emocionální výkyv neuvidí. Teprve až po tom, co jsem spatřil Richarda, jak si razí cestu k Alecovi a jedovatou žlutozelenou mu něco vykládá, ztratil jsem veškerou dobrou náladu. Jablko, které jsem držel v ruce, jsem s hlasitým třísknutím vrazil do stolu, až se jeho kousíčky rozletěly do blízkého okolí. Vlna horka, která mě zaplavila, byla plná vzteku. Proč nás nemůžou nechat být? Chápu, kdybych Aleca třeba políbil. Políbil. Líbilo by se mu to? Kdyby se mu rty pootevřely a já bych... Zatřádl jsem hlavou. Tyto myšlenky byly na jindy. Zamračil jsem se, když se Alec skrčil a sklopil hlavu. Ruku, která byla stále položená na zbytku jablka, jsem zvedl a otřel o ubrus. Své chování jsem chtěl udržet pod kontrolou, ale je to docela těžké, když se narodíte už emocionálně narušení. Zavřel jsem oči. Hlučná jídelna plná barev dost napomáhala k bolesti hlavy. Proč se nemůžou ztišit? Nádech. Výdech. Cítil jsem, jak vzduch nesoucí vůně všech možných jídel mi pomalinku naplňuje tělo, než zase odchází. Usmál jsem se a otevřel oči. Nic se nezměnilo, barvy se mísily a tvořily hustý dým v jídelně, ale i přes to jsem viděl na Havraspárský stůl. Něco mě napadlo. Očima jsem, se svraštěným obočím, pátral po noži. Nejspíš jsem se moc nesoustředil, protože jsem, kromě tácu s nějakým masem, do kterého byl nůž ledabyle zapíchnutý, žádný nenašel. Musel jsem se tedy spokojit s lžící, která, při mém štěstí, ležela hned vedle mě. Vzal jsem ji do pravé ruky, kov mě příjemně chladil na dlani. Lžíci jsem stiskl a vydal se k Havraspárskému stolu přímo k dortu, za kterým seděl Alec. V případě, že si mě všimnul, jsem se mu omluvně podíval do očí, než jsem pohledem přistál na velikém dortu, který nevypadal tak špatně. Mlsně jsem si olíznul rty, lžičku jsem k němu natáhl a zabořil do šlehačky. S širokým úsměvem jsem lžíci strčil do pusy, zavřel oči a vydal dlouhé "mmmm," než jsem ji zase pomalu vyndal a olíznul. "Promiň," zašeptal jsem Alecovi, když jsem lžičku nořil do dortu podruhé. S vrchovatým kopečkem šlehačky a omluvným úsměvem na rtech, jsem se otočil a vydal zpět k mé koleji, kde jsem si sednul a šlehač ze lžíce slíznul. Omluvit se bylo to jediné, co jsem mohl udělat, snad mu to bude stačit. Stiskl jsem rty do úzké linky. Někdy se opravdu chovám nerozumně. Snad se to brzo změní, nechci nikomu přidělávat trable. Za chvíli stejně bude mít proslov náš milovaný ředitel, tak si to promyslím až potom, pokud budu mít dost čadu. |
| |||
Velká síňMrzimorští + označení„Cvičení dělá mistra. Ještě párkrát nechá něco vybouchnout a bude nám dělat donášku na pokoj.“ Zazubím se na Benjiho, když se jako jediný mé poznámky chytí. Než se nadějeme, je celá síň uklizená. „To víš. Co by Snape neudělal pro své miláčky. Být to někdo z nás, tak nám do ruky dá koště a nechá nás to vydrhnout.“ Ušklíbnu se a vecpu si do pusy pár hranolek. Nijak mě to neštve. Je jednodušší si jít stěžovat než udělat jeden pohyb rukou a prostě si sama uklidit. Už tak to má zjednodušené kouzly. Čím jednodušší to je, tím víc jsou lidi líný. A pak se mi někdo diví, že kouzla používám minimálně. „V tom lepším případě bychom od Rhiannon dostali morální přednášku.“ Dodám nakonec, když se chytám příboru. Nakonec nemusím být dobytek, abych se pořádně najedla. Snažím se ignorovat sourozeneckou výměnu názorů. Není to nic, co bych sama nezažila, ačkoli to nikdy nebylo myšleno úplně z lásky jako v jejich případě. Je v pořádku se navzájem kočkovat za takové hovadiny, pročistí to vzduch, ale skutečně to musí dělat v síni plné lidí? Jakoby tu už tak nebyl dostatečný bordel. Ve všeobecném hluku se najednou celkem pronikavě ozve Cayův řev, což mě přinutí se zamračit. Jeho hlas je příjemný, ale někdy je až příliš nahlas. Nijak mě jeho vyšilování nepřekvapuje. Vždycky mu přeskočilo, když se v jeho zorném poli objevil gay. Všichni vědí, že je nemá rád, protože to takhle huláká do světa. Dneska mě kvůli tomu aspoň neotravuje u jídla. Beztak se mi nechce věřit tomu, že by ho homofobie dohnala až tak daleko. Otočím se ke dveřím, abych se podívala, kdo ho rozhořčil tentokrát. Lehce se zamračím, při zjištění, že jde právě o Aleca. A Luccu. Sleduji, jak sklápí hlavu a sedá si na své místo, snažíc se být neviditelný. Nikdy mi nepřišel jako ten stydlivý typ, proto je minimálně tahle reakce dost zvláštní. Ale třeba ho jenom neznám tak, jak jsem si myslela. Odvrátím od něj pohled v momentu, kdy k němu dochází Richard a upřu ho na zdravotnici. Nedokážu potlačit znechucený úšklebek, vzpomínajíc na celý ten incident na ošetřovně. Ježibaba jedna. „Lepší, když je tady s vámi a pod dozorem, než na pokoji bez něj. Kdo ví, co by tam sama vyvedla.“ Vrátím se myšlenkami zpět ke stolu, přičemž se rovnou zastanu Fabiana a s úsměvem podrbu malou na hlavě. Nenápadně samozřejmě. Ani mě by nepotěšilo, kdyby jí tu někdo našel. To už se ale téma přesouvá na divadlo. Skoro mě překvapí, že si Jordyn pamatuje, že jsem na něm nebyla. Nebo spíš fakt, že na mě vůbec mluví a tváří se, že se na pokoji nic nestalo. Nepamatuju si, že by proběhlo něco jako usmiřování nebo cokoli tomu podobného, aby se mohla chovat, že je všechno v pohodě. Jak já nesnáším tyhle komedie. Ale budiž. Nebudu tu dělat zbytečný scény. „Myslím na to, nemusíš mít starost.“ Odpovím jí ledabyle, aniž bych se na ní vůbec podívala. Nějaký divadlo je mi momentálně úplně u prdele. Stejně jako její kaktusy, na který se Fabian zrovna ptá. Celkem by mě zajímalo, co mu na to odpoví. Bude vlastnímu bráchovi lhát?To už mě ale zaujme pohled Chrise. Zazubím se jeho směrem a vypláznu na něj jazyk. Je fajn, že si z těch drbů nic nedělá. Ale je z Nebelvíru. Tam jsou na to zvyklý. Ke stolu přichází Lucca a za ním další gay, co se nechová jako obvykle. Jeho aura ale nedává prostor pro dotazy, takže se omezím pouze na nechápavý pohled po ostatních. Někdo z nich by přeci mohl něco vědět, ne? Mimoděk zaslechnu, že Jordyn se zapsala na zpívání. Že má zpěv ráda, víme všichni, ale nenapadlo by mě, že by se dobrovolně nechala zapsat na zpěv, kde se očekává, že časem bude zpívat i před lidmi. Určitě to bude zajímavá podívaná. Navíc zpívá hezky, takže se to určitě bude dát poslouchat. Rozhodně víc, než Cayovo krákání. Z myšlenek mě probere až zástupkyně, takže odložím příbor a opřu se lokty o stůl, abych na ní lépe viděla. „Pár nápadů bych měla.“ Odpovím Fabianovi, přičemž se na něj ani nepodívám. Očima visím na Brumbálovi a čekám. |
| |||
Velká síň Jordyn, Seymour, Acai, Isaac, Benji, Lucka ,,Kuřecí stehno?" zopakuji s podivem, když mi spolužáci vysvětlí, co se tu stalo. Vypadá to tu jako po výbuchu atomovky. ,,Tohle může napadnout vážně jen Havraspár." se smíchem nad tím zakroutím hlavou a vylovím ze salátu další kus tuňáka, který podám Kimi v mé mikině. ,,Dáš jí rybu a hned je jak beránek." podrbu kotě za ušima. Spokojeně zapřede a pokusí se mi olíznout prsty. ,,Moment, kde se tu vzalo tohle?" Všimnu si misky kaktusů, které leží na stole přímo před Jordyn. Jsou opravdu krásně zbarvené, to musím uznat. ,,Bylas ve skleníku?" zeptám se Jo zvědavě. Květiny měla ráda a bylinkářství jí ještě s jasnovidectvím bavilo. To se nedalo říct o zbytku předmětů, kde byla naprosto podprůměrná. A já jakbysmet. Učení mi ani zdaleka nešlo, jako jiným. Dobré známky byly tvrdě vydřené a kolikrát jsem ani s pořádnou přípravou nedosahoval takových výsledků, v jaké jsem doufal. ,,Tak co tu ještě máme…" rozhlédnu se po stole, jakmile je talíř prázdný. Kimi schovaná v mikině sebou začne znenadání mlít. Tuňák jí nejspíš nestačil a tak se rozhodla dožadovat další porce krmení. ,,Nevrť se tak, Kimčongu." napomenu jí a zamávám jí před tlamičkou kouskem filety. Ihned se po ní vrhne. Přichází Isaac, kterému věnuji pozdrav a úsměv, kdežto on se na nikoho z nás nepodívá. Jen položí lokty na stůl, zatne pěsti a kouká kamsi před sebe. Tohle není Isaac, kterého znám. Takhle se obvykle nechová. Jindy je veselý a trousí jeden vtípek za druhým, jenže teď neřekne ani slovo. Vážně se chci zeptat a zjistit, co se mu přihodilo, ale mluvil by o tom? Připadá mi neslušné řešit tohle zrovna u jídla, navíc sedí až vedle Seymoura, což je dost daleko. Nerad bych řekl něco, čím bych jeho momentální rozpoložení ještě zhoršil. Všímám si Noelle, která mi ode dveří zamává. S úsměvem a lehkým začervenáním jí mávám nazpátek. S Noell jsme byli přátelé. Pomáhali jsme si navzájem s učením (hlavně tedy ona mně) a jen díky ní jsem byl už několikrát zachráněn před těmi nejhoršími známkami. Kamarádit se s Havraspárskými nebylo špatné. Ne každý byl takový smolař jako Alec, nebo ta nebohá třeťačka, se kterou si šla vyřídit účty Airimoyová. Co to tam ty dvě vyvádí? Trochu se poposunu, abych viděl blíž, ale havraspárský stůl je pořád dost daleko. Asi je to vážné, když musí už podruhé zasahovat Snape. ,,Ty zmijozelští jsou tak agresivní. Proč to dělají? Je to jenom zamazaný oblečení, nic víc." zachmuřím se. Moje slova se mi ihned potvrdí, když slyším pořvávat Cayluse. Ten ale nevyvádí kvůli nepořádku, nýbrž kvůli Luccovi, který nese Aleca v náruči. Překvapeně ty dva sleduji. ,,V tomhle řevu se člověk nenají." povzdechnu si. Dobrá, tohle od kluků asi nebylo nejrozumnější gesto, ne každý tyhle věci podporuje, ale ječet kvůli tomu přes půlku síně? To je taky přehnané. ,,A ještě tenhle do toho…" lítostivě sleduji, jak si Richard přichází vyřizovat s Alecem účty. Nemůže nad tím prostě jen mávnout rukou a nechat to být? Zas tolik se přece nestalo! ,,Dneska je to tu fakt jak v blázinci." Podepřu si hlavu rukou a párkrát šťouchnu vidličkou do nedojedené filety. Klidně bych si ještě něco dal, ale rybu už nechci. ,,Jo, to divadlo vlastně." Vzpomenu si na sestřinu otázku. ,,Hráli jsme scénku z vlaku. Chceš hádat, co sem hrál já? Sebevraha." rozesměju se a přisunu si k sobě mozzarellovo-šuknový sendvič. Jeden podám sestře a do druhého se zakousnu. ,,Nebylo to vůbec špatný. Slečna Rosalie je vážně moc milá a všichni se snažili. Těším se na pokračování." zhodnotím průběh celého kroužku. ,,Jsem zvědavý na tebe se zpěvem. Přijdu se pak na tebe podívat." slíbím. Jordyn měla krásný, hluboký hlas, naprosto ideální pro školní sbor. Jen kdyby si víc věřila. Potřebuje zvednout sebevědomí, jenže jak? Kdykoliv jí říkám pravdu, tak mě odbyde s tím, že si určitě vymýšlím. Sečteno podtrženo, nemám to se sestrou ani trochu jednoduché! ,,Proslov?" otáčím se k učitelskému stolu, kde na sebe právě upozorňuje paní profesorka McGonagallová. ,,O co asi jde?" ztiším se a opatrně Kimi schovám hlouběji do mikiny. Teď není vhodná chvíle na to, aby zlobila. |
| |||
Velká síň - Nebelvírský stůl Po rtech mi přeběhne další rošťácký úsměv. "Neříkám, že Acai není pěkná, ale klidně by ses jí mohla rovnat." Odpovím, jakoby nic a pak se napiju svého džusu zatímco Nina mluví. "Moc aktivní? Ale ale nepřeháněj. Jo znám tě ale ty nejspíše neznáš mě. Zase takový měkota a suchar nejsem." Zašklebím se. "Potlouku se fakt nebojím už jsem jím párkrát dostal a vždy jsem to ustál. Nezapomínej, že nejsi jediná, kdo v našem družstvu sbírá body v zápase. Ač ty jej většinou zakončuješ." Upozorním jí s úsměvem, protože co se koštěte týče jsme na tom dost podobně. Vím, že je velmi dobrý letec, ale ani já nejsem nejhorší a věřím, že bych se jí vyrovnal. Na chvilku se zarazím, když vrazí do Eriky ale zdá se, že se jí snad nic nestalo. "A věř mi, že bys mě k Mungovi tak lehce nedostala. Spíše tobě by ze mě cvaklo." Pak mi přejde úsměv do mírně ďábelského. "Chceš se vsadit, že tě ustojím?" Povytáhnu zvídavě obočí a s rošťáckým úsměvem se k ní lehce nakloním, abych mohl vyčkat její odpovědi. |
| |||
Velká síňAirimoy,,Jste snad slušně vychovaná kouzelnice. Víte tedy, jak jednat. Vlepit nějaké blbce zákusek do vlasů není jednání dámy na úrovni. Takže na vašem trestu trvám“ Jinak by se to také ostatním kolegům mohlo pěkně nelíbit. Tady překročila čáru tak okatě, že se nedá nic nedělat. Její nařčení pana Shada mě ale skutečně dopálí. Tohle si bude Lupin pořádně vyšetřit. Otec slečny Airimoy je bohatý a vlivný člověk. Sice ho nemám rád, je to dle mého názoru idiot, ale jeho vliv sahá daleko na ministerstvo a tudíž i do rady, a to by se mohlo škole pekelně vymstít. Snížit rozpočet, to bych se mohl s těmi bezoáry, co jdeme zítra nakupovat, rovnou rozloučit. Jistě, zítra jdu nakupovat… ,,Shodou náhod jedu zítra pracovně s profesorkou Renoire do Londýna. Stavím se v obchodu s kouzelnickými hábity a nějaký vám pořídím za ten zničený. Pochopitelně se bude ničení vašeho majetku řešit. Ohledně toho půjčování a znečištění,“ vrátí se mi do hlasu přísnější tón, ,,Jste snad čarodějka. S panem Lawsonem si můžete založit klub s názvem Zapomněl jsem, že jsem kouzelník. Máte hůlku, tak jí použijte. Myslel jsem si, že vaše studijní výsledky jsou nadprůměrné. Ale dobře, nemůžete znát vše. Stavte se do knihovny a prolistujte si titul Užitečná zaklínadla pro domácnost bez domácího skřítka. Kouzla jako tergeo a reparo se vám budou hodit. Chápu, že čištění kvalitnějších tkanin vyžaduje poněkud větší zručnost, ale o jejich zachování se již postarají školní skřítci. A slečno… doporučte tu knihu i panu Lawsonovi kvůli jeho domácímu úkolu.“ Poté již odejdu ke kantorskému stolu. S Lupinem si promluvím po Brumbálově řeči. |
| |||
Společenská místnost Havraspáru --> Velká síň Noelle a Havraspárský stůl S tichým pobrukováním poklepávám na opěradlo křesla a bezmyšlenkovitě zírám do plamenů. Ve společenské místnosti Havraspáru nikdo není, všichni už budou patrně na večeři. To mi ani v nejmenším nevadí, alespoň je tu konečně klid. Na stole vedle mě leží otevřená kniha o tom, jak se stát zvěromágem. Už nějakou dobu se o to zajímám. Jaké by to asi bylo... možná bych mohla i létat... zasněně potřesu hlavou a podívám se na hodiny. Už začínám mít trochu hlad, ale No říkala, že může mít menší zpoždění, a tak se znovu začtu do knihy. Když někdo vejde do místnosti, ani nemusím zvedat hlavu. "Ahoj, No." usměju se a vyskočím z křesla. Ještě si hodím knihu do pokoje, aby se nepovalovala u krbu - jestli jsem na něco opatrná, tak to jsou právě knihy - a už vyrážíme na večeři. "To zní dobře. Už tě úplně vidím, jak hraješ Merlina." zasměju se a laškovně šťouchnu do kamarádky. "Tady se pořád něco děje." rozhlédnu se po Velké síni a zamířím za No k našemu stolu. Když si sedám, nemůžu si nevšimnout Truhlíka, jak se spokojeně olizuje a vrhá zamilované pohledy na zkroušeně vypadající třeťačku. "Kocoure, doufám, že jsi tu nic nevyváděl." přitáhnu si ho k sobě a podrbu po hlavě. To už ale začíná mluvit McGonagalka, a tak jen potichu hladím kocoura a tvářím se, že jsem ve Velké síni už od začátku. Brumbálovy proslovy mám ráda... ten stařík by klidně mohl dělat stand-up comedy... pomyslím si. |
| |||
Hlavní síň Za těch pár dní co jsem byla trochu mimo a věnovala sem se hlavně škole se událo hodně, ale nějak to šlo kolem mě. Nevím proč, prostě jsem měla potřebuju být sama. V hlavě se mi honí tolik myšlenek a já nevím co udělat prvně. A zrovna mi nebylo taky nejlépe, ale už je to lepší. To co se stalo Reecovi se ke mě doneslo, trochu později asi než ke všem, chtěla jsem za ním zajít na ošetřovnu, ale nějak jsem to nestihla. Byl akorát čas jít do hlavní síně, posbírala jsem si nějaké věci, hodila do tašky a jako jedna z posledních jsem vyrazila tím směrem. Pomalu se courám a pobrukuju si písničku, ani nekoukám kdo je okolo. Ještě jsem pořád dost bledá a bez náladky trochu. Došla jsem, když všichni jedly, rychle jsem vklouzla za stůl, a zaslechla jen v povzdálí, jak něco bouchlo. Akorát jsem si brala do rukou kukuřici a podívám se tím směrem. Hm, že by nepovedené kouzlo? Tady u stolu hezký, nechtěla bych být poblíž a být od toho sajrajtu. Dál si toho nevšímám, zakousnu se do lahodné kukuřice a koukám po stole co bych si vzala, takovou chuť na jídlo jsem neměla hodně dlouho, bude to tím, že mi nebylo dobře a teď mám žrafku. Zaslechnu nějakou slečnu, jak ječi jen zavrtím nechápavě hlavou a kouknu na osazenctvo u ostatních stolů. Pak sem se zastavila na profesorském. McGonagallová, začne mluvit a já odložím jídlo. Čekám co se bude dít, poslední době se tu dějí divné věci a mám možná i trochu strach, nejsem žádný hrdina a ani nic podobného. Ty dívky co se ztratili sem moc neznala, ale vím o kom se mluví, snad se brzy objeví a byl to jen nějaký špatný vtip od děcek. Nebo třeba jejich, nebo prostě odešli a zapoměli se nahlásit. Všechno je opravdu možné, doufám že dál se nic dít nebude. Brumbál to určitě chce jen vysvětlit a rozehnat pochybnosti, doufám že u mě se to podaří. |
| |||
Hlavní síň Zmijozelští Se škodolibým úsměvem na tváři sleduji, jak Snape pacifikuje havraspárské. Bien, bien, bien. Měla jsem z toho tak škodolibou radost, že bych se nejraději nadšeně na místě zavrtěla a spokojeně zatleskala. To by mě ale nesměl Richard propichovat tím nepříjemným pohledem. Měla jsem chuť protočit oči, ale to by ho rozladilo ještě více. Už teď mi je jasné, co za úchvatnou přednášku si to poslechnu. To abych si na to vynahradila celý zbytek večera. Natáhla jsem ruce pro tiramisu, která stála kousek ode mě, ale rychle jsem je zase stáhla zpátky, když mi na ně málem někdo položil talíř. S kuřetem. Otočím hlavou na všechny strany, abych zjistila, jaký debil mi tu nese kuře, když je od toho pokropená polovina síně. Wolfram. No jistě. Jeho pokus o správnou výslovnost byl celkem vtipný. Ono by to možná nebylo tak špatné, kdyby tam pořád nepletl ten německý přízvuk. I přes to, že mě to v duchu pobavilo, se mračím. Jestli tohle má být omluva? Tohle? Kuře? Upnu na něj nechápavý pohled, který posléze přemístím ke kuřeti. Se značně znechuceným výrazem od sebe talíř odstrčím. Jsem si stoprocentně jistá, že je tohle provokace. Kdo by někomu nosil na usmířenou kuře, když je toho plná místnost? Chabý pokus o omluvu! Nepočítá se. ,,Uvidíme." Odpovím, aniž bych se na něj znovu podívala, přičemž zcela ignoruji dění kolem sebe a celkově v hlavní síni. Mou pozornost totiž upoutalo něco úplně jiného. Nádherně vypadající krémový dezert v pohárku, hned kousek od Wolfa. ,,Dovolíš?" Naschvál se přes něj k pohárku natáhnu tak, že ho málem shodím z lavice. Nechtěně, samozřejmě. To by mě mrzelo, kdyby snad spadnul na zem. To bych nechtěla. ,,Jak to vůbec dopadlo?" Pobaveně se na něj podívám, mezitím co olizuji lžičku od krému. Narážím samozřejmě na jeho partii, která to v ošetřovně schytala nejvíc. Přála jsem mu, aby ho tam Ettariel rovnou zkontrolovala. Ale tomu ješitnému, arogantnímu sobci by to určitě nevadilo. Záhy však sebou prudce trhnu, div nenadskočím, jak jsem se lekla Caylusova řevu, který brzy doprovázel rozlitý mléčný koktejl. Na mě. ,,Jesús Lawson! Tener cuidado! Te no ves estoy sentado aquí?!" Rozohním se na něj a rozčileně si prohlížím džíny od mléka. Potřebovala jsem se okamžitě očistit. Mezitím, co Christina čistí stůl, já použila hůlku na sebe. ,,Hodláš řvát jako opice vždycky, když se některý z nich objeví?" Protočím oči. Papínka má na ministerstvu, kapsy plné peněz, ale choval se jako nějaký vesnický buran. Skutečně tohle jeho chování někomu imponuje? A proč má Dee na zádech čokoládu? Nechápu v duchu, když ji Snape vede ke dveřím. To už se ale ozvalo cinkání a hlas McGonagallové. Zvědavě se otočím k profesorskému stolu, čekajíc na příští slova od Brumbála. Jistě nejsem jediná, kdo právě teď čeká nějaké vyjádření k ranním novinám. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.8532931804657 sekund