Společenka - pokoj - hlavní síň

Všichni u zmijozelského stolu

Dojdu do společenky právě včas. Jen těsně za mnou dorazí i na první pohled lehce rozlícený kolejní vedoucí. Ten snad musel čekat za rohem a počítat vteřiny.. Pomyslím si v duchu a došourám se ke gauči, kde seděl Caylus a cpal se kešu oříšky. Místo toho, abych se snažila vypadat, že mě Snapeův monolog zajímá, jsem se rozhlížela po společence doufajíc, že tam někdo nechal i něco jiného, než jen kešu oříšky.
Bohužel ne.
Jistě jistě. Výčet a souhrn posledních událostí, které mu nejspíš hnuly žlučí. Raven je idiot, o tom jsme se přesvědčili všichni. Cíl si vybral dobrý, ale to provedení? Doufám, že už je v nějaké léčebně s kazajkou.

Nic moc nového jsme se nedozvěděli, takže jsem jen stála a dávala jasně najevo, jak mne tato další! zbytečná přednáška obtěžuje. Nicméně co mě trochu vyvede z otráveného obličeje, je jeho významný pohled. Zarazím se a pozvednu obočí. Co to jako mělo být? Nevím, jestli ten významný pohled měl skutečně něco znamenat nebo si ho chtěl na mě jenom vyzkoušet, nicméně mě trochu rozhodil. Neřekla mu ta užvaněná zdravotnice něco?! Když oznámí rozchod, trochu nejistě se rozejdu do pokoje. Cestou se za ním ještě podezřívavě otočím. Co kdyby mě sledoval! Jesús, Sin nebuď paranoidní.
Na pokoji se už jen znovu převléknu, dosuším vlhké vlasy a pomazlím s Ayshou.
,,Hola guapa." Zvednu krajtu ze země, teda alespoň přední část jejího těla a políbím ji na hlavu. Celkem mě překvapovalo, že se s Richardovou Vertini ještě nepokusily zabít.

Pár minut po zahájení večeře se zvednu postele, Ayshu nechám se zase volně pohybovat a volným tempem se rozejdu do hlavní síně. Wolframovi, pokud ho uvidím, věnuji další ukřivděný pohled a dokráčím až do jídelny, kde zaberu první místo u stolu, které uvidím. Tentokrát vedle Christiny. Nenamáhám se zdravit nikoho z nich, však se vidíme celý den.
,,Co se tu děje?" Podívám se po nich, když si všimnu těch zvláštních pohledů a odcházejícího Krippela. ,,Ať už naštval kohokoli, zapalte ho jinde." Varuju je raději dopředu a škodolibě se ušklíbnu.
Škodolibý úsměv mi na tváři moc dlouho nevydrží. Přímo kousek ode mě totiž seděl Caylus. Možná to o tom upalování bude muset někdo připomenout mně. Probodnu ho vražedným pohledem, který však rychle zamaskuji pohoršeným. Chci vědět, jak bude reagovat.
,,Tak si představte," tentokrát se nepředstíraně ušklíbnu a natáhnu se po těstovinách - ,,- že si mě a Wolframa ta zdravotnice zavolala až na ošetřovnu a dala nám přednášku o bezpečném sexu." Mám co dělat, abych tu nezačala španělsky nadávat. ,,Jak si něco takového může dovolit?! Jen na základě nějakých pomluv!" Rozčiluju se a nenápadně u toho sleduju Caylusův výraz. Rozhodla jsem se, že ho nakonec nevykastruju. Ani mu neřeknu, že o tom vím. Počkám si na chvíli, kdy mu to budu moci hezky vrátit.

Společenka - hlavní síň
Ryan, Erika, Kenji, Chris okrajově Marie

Jen okrajově jsem si všiml odcházející Angely s Lunou. Nijak jsem na ni nemluvil a otočil jsem se zpátky ke zdi, dál si házejíc s míčkem.
,,Jasný, tak se pak zastav." Mávnu na odcházející Marii. Už jsem začínal propadat do zoufalství, že se do večeře ukoušu ve společence nudou, ale k mému štěstí se tu objevila Erika.
,,Nazdárek!" Oplatím ji pozdrav, ale to už z pokojů scházejí i Ryan s Kenjim a krátce za nimi i Christian. No heleme se. Přijde jeden a nakonec se tady sejde celej nebelvír.
,,Divadlo bylo celkem fajn. Překvapil mě Wolfram popravdě. Čekal jsem, že to bude nějak sabotovat a svojí roli odmítne nebo cokoliv, ale on se toho sktučně ujal a k mýmu překvapení byl schopnej to pojmout celkem i vtipně. Aspoň na chvíli vypadal jako menší suchar." Zazubím se. Je mi jasný, že Ryan na něj pět ódy chvály nebude a celé to jeho vystoupení zkritizuje. Vlastně - sledoval to vůbec? Co jsem si tak všiml, po celou dobu představení si spíš prohlížel nehty a tvářil se k smrti znuděne. ,,No musíš ale uznat, že byla sranda." šťouchnu do Eriky. Erika jako plačka? Ale stálo to za to! ,,To právě proto, že jsi taková drsoňka jsem ti musel vymyslet něco, co ti dá aspoń trochu zabrat!" Zazubím se na ni. Ale je mi jasný, že mi to na příští hodině mileráda oplatí.
Dojdu blíž k nástěnce, kam se šla zapsat Eriky s Kenjim, ale mě spíš než zápis na prefekta zaujal vzkaz od Snapea. ,,Půjdeme do lesa? A to.. Je jako povolený?" Zeptám se dosti nejistě. Pokud vím, bylo zakazány se k lesu byť jen přiblížit, natož do něj vstoupit. ,,Ani bych se nedivil, kdyby nás tam nechal něčím sežrat." Ušklíbnu se. Snape nás s Kenjim očividně vůbec nemá rád. To dokazovala už jen skutečnost, že jsme po večeři museli za ním s trestem.

Pomalu se s ostatníma rozejdu z koleje do hlavní síně a poslouchám Ryanovo žvanění o Ewingový. ,,Sedla si vedle tebe?! No nekecej. To určitě něco znamená Ryo. Si myslím, že tě chce." Rozesměju se a předstírám, že to myslím vážně. Jasně. Z jednoho přisednutí byl Ryan schopný dělat námluvy.
,,Se Snowovou?" Povytáhnu obočí. ,,O tom pochybuju. Jednou jsem s ní seděl na hodině a zdá se mi jediná normální z té jejich koleje." Namítnu. Pokud to teda nehrála.. Což bylo vzhledem k hadí povaze taky dost možné.
Nechám Ryana s Kenjim tlachat o nějakých testech a usednu k nebelvírskému stolu. Mezitím, co ti dva rozebírají bisexualitu a nějaké dotazníky, nakloním se ke Chrisovi.
,,Hele, to bys měl vědět ty? Ty ty holky střídáš jak ponožky ti řeknu." Uchechtnu se. ,,Ale jen tak mezi náma - s Ninou by to nemuselo bejt marný." párkrát povytáhnu obočí. Vlastně to byla moc pěkná holka. Pěkná a zábavná. Co víc si přát. Kde vůbec je?
Když se na stolech objeví jídlo, pustím se do kuřecích prsíček. Využiju momentu, kdy se Kenji stále baví s Ryanem a přisypu Ryanovi do jeho sklenice s pitím sůl. Jakmile se otočí, rychle se obrátím zpátky ke svému talíři a dělám, že nic.
Rošťácky na Eriku mrknu.

Hlavní síň

Dee, Richard, Christina

Nestihnu ani dosednout ke stolu a okamžitě vím, že to nebyl ten nejlepší nápad. Co tě to sakra napadlo Krimmere? Vidím, jak Richard bere Dee již rozložený květ růže a proklínám se za tu blbost, že jsem si naivně myslel, jak si Dee přečte obsah růže až o samotě. Místo toho už vidím, jak pergamen vnucuje Richard nějakému prvňákovi. Tak. Tohle bude slušnej trapas. Možná jsem tu socializaci přecenil a raději zase zalezu do knihovny a opuštěné učebny, kde jsem byl všem putna.

Už očekávám veřejné ponížení, ale situace se ještě zhorší. Mám pocit, že se mi v žilách nekontrolovatelně mísí vztek a stud. Jako bych už ani nebyl ve velké síni a místo toho uvězněn v železné panně s hroty zabořenými do celého těla. Probere mne až když mě Dee začne táhnout ke Zmijozelskému stolu. Srdce mi bije jako o závod a krev pulzuje i v hlavě, jak se můj zmatený mozek snaží něco vymyslet.

Dokonce si myslí, že jsem ono psaní nechtěl poslat jí, ale Christině , její kolejní spolužačce. V tu chvíli se oklepu a vím, že se musím zachovat jako chlap a omluvit se za nedorozumění. Cítím se dokonce malinko uražený, že Dee takto znevážila mojí trefu, ale to je jen jeden z divných podřadných pocitů, které teď zaplavují mojí mysl.

Už otvírám ústa, ale Christina je rychlejší. To co řekne, a hlavně jak to řekne, mi úplně vyrazí dech. Nikdy jsem se se Zmijozelskými moc nebavil (což ostatně s nikým) a tak jsem netušil, že zvěsti o jejich povýšenosti a zášti nejsou tak přehnané, jak jsem si celou dobu myslel. Potřeba se omluvit okamžitě zmizí a místo toho poslouchám její další jedovatá slova, a cítím odcházení růžové barvy studu z mého obličeje. Na místo toho se každá má buňka chvěje zlostí.

,,Když to takhle řekneš, tak to zjevně nebyl nejlepší nápad. Každopádně si to Dee špatně vyložila,“ řeknu, zatímco zpříma hledím Christině do očí. Na to se odvrátím a otočím se na Dee s podstatně přívětivějším pohledem.

,,Bylo to pro tebe. Chtěl jsem tě jen nějak zaujmout. Promiň… nevěděl jsem, že nemáš ráda básničky. Omlouvám se.“ Při posledních slovech trochu sklopím zrak a vydám se nazpět k Havraspárskému stolu.

Takhle mizerně jsem se doopravdy dlouho necítil. Jakmile jsem vyrazil z té divné bubliny kolem Zmijozelského stolu, hněv povolil pod zátěží pocitů viny nad vlastní hloupostí. Vždy jsem se považoval za poměrně chytrého člověka, ale dnes večer jsem dokázal jak jsem se šeredně mýlil…

Hlavní síň a Seymour

Mlčky sleduji, jak se ostatní stoly kolejí plní, jen ta naše je nějak poloprázdná. To se všichni mrzimorští rozhodli, že příjdou pozdě? Trochu zmateně se rozhlédnu na všechny strany. Bylo mi trochu nepříjemné tu sedět sama, ale zase mi přišlo zbytečné se zvedat a jít na pokoj, když za chvíli začne večeře.
A hle! Jakmile jsem v duchu dokončila myšlenku, s úderem šesté hodiny večerní se na stolech jako mávnutím kouzelné hůlky objevila hostina. To mě tu nikdy nepřestane fascinovat.. Při pohledu na ty všechny druhy jídel se jednomu spouštěly sliny ať už chtěl nebo ne.
Natáhla jsem ruku pro naběračku s rajskou polívkou, když se v tu chvíli naproti mně objevil Seymour. Věnuji mu úsměv, který v sobě skrýval jakousi omluvu za předchozí chování, lépe řečeno ignorování.
Naliju si polévku do talíře a vezmu lžíci. ,,Vidím to tak, že sním to, na co mám největší chuť! Ale to bude těžké, protože mám chuť snad na všechno." Rozesměju se. Jistě, budu se muset s jídlem trochu krotit a rozhodně si nebudu moci dát vše, po čem můj mlsný jazýček touží, ale od každého ždibec snad ničemu neuškodí.

Zvědavě nakouknu k Seyovi do talíře, co si nandal a pak se znovu rozhlédnu kolem. Profesorský stůl se začínal plnit a dokonce jsem tam zahlédla i ředitele. ,,To je zvláštní. Neviděl jsi zbytek?" Zeptám se Seye, narážejíc na absenci některých z našich spolužáků a taky abych se přivedla na jiné myšlenky, protože pomluvy, které se ke mně jedním uchem dostávaly mi nebyly dvakrát příjemné. A bylo to navíc ke všemu nechutné. Kdo tohle může vymýšlet? Dotýká se mě to. Proč lidi musí o druhých šířit jen to špatný, ale nikdy je veřejně nepochválit? Trochu víc se na lavici podsadím a snažím se být co nejmenší.
,,Minimálně takový Benji chodí na večeře vždycky včas. Nejspíš nemají takový hlad." Pokrčím rameny a dám se do jídla. Sem tam se podívám, co se děje u zmijozelského stolu, jinak si ničeho moc nevšímám. Tedy, dokud Deirdre nedotáhla chudáka Alastora k ostatním zmijím.
,,To jsem zvědavá, co se bude dít." Podotknu a kývnu bradou směrem ke zmijozelskému stolu, kde to začínalo vypadat zajímavě.

Hlavní síň

Richard, Caylus, Deirdre, Alastor

Snažím se neprotáčet oči nad tím divadélkem, co přede mnou předvádí Dee a Caylus. Šašci. Nechápu, co na něm ta holka vidí, ale mlčím. Její objekt zájmu je pořád na lepší úrovni než v případě Reginy. Ani v jednom případě to ale není nic, co bych byla ochotná podporovat. Ostatně ani ony by nejspíš neschválily moje rozhodnutí. Tedy za předpokladu, že by o tom věděly.
Upřu pohled do salátu a snažím se vypustit veškeré rušivé elementy. A celkem se mi to daří. Alespoň do chvíle, kdy se Caylus obdaří svou pozorností i mou maličkost. Pomalu k němu zvednu oči, aby se mi naskytl pohled na napůl rozžvýkané jídlo v jeho ústech. Neandrtálec.
„Odpusť. Nerozumím řeči tvého kmene.“ S tím pohled opět sklopím a misku si přitáhnu blíže, abych ji ochránila před možným náletem jeho DNA. Ale je mi to houby platné. Při výsměchu, směřovaným na Richarda, pár drobků jeho potravy přeci jen přilétne. Zhluboka se nadechnu, abych zahnala tik v oku. Podívám se na Deirdre. Je to její šašek, tak si ho snad i zkrotí. Nicméně mi hned při prvním pohledu dojde, že zrovna ona ho za něco takového buzerovat nebude. Neodvážím se dívat pod stůl na tu podestýlku, skládající se ze všeho, co dnes měla v puse. Oba jsou potomci dosti bohatých rodin. Nechápu, proč jim někdo nedal kurzy stolování.
Tohle je marné. Odsunuji salát stranou. Dojedla jsem. Dnes prostě nemám náladu na to, abych nad takovými věcmi mávla rukou. Dokonce ani pohlavek chudákovi s lítajícím stehýnkem mě nerozesměje. Létajícího jídla bylo pro dnes už dost. Naliji si další sklenku vody. Dnes prostě budu o hladu.
Snad jen proto, že se dívám kamkoli, jen je na jídlo a své spolužáky, si všimni přicházející Barbary a Alastora. Pamatuji si ho snad jen proto, že se choval jako menší stalker. Neustále na Dee zíral, až se mi to občas nelíbilo. Vypadal u toho jako sériový vrah. Kdo ví, jaké měl ve skutečnosti úmysly.
Upřeně sleduji, jak prochází kolem stolu, dřepá si a pak zase rychle odchází. Co dělal, se dozvídám v zápětí. Jen se lehce zamračím, když slova Dee obsahují i moje jméno. Jistě. Protože je absolutně jednoduché si splést dlouhovlasou blondýnku a krátkovlasou brunetu. Naprosto běžné. Na druhou stranu se tím potvrzuje, že Alastor sériový vrah není. Nemá na to inteligenci. Idiot, co dá holce milostnou básničku před tolika lidmi, speciálně před tímhle obsazením, nemůže zabít desítky lidí tak, aby se na to nepřišlo. O veřejné zostuzení si přímo říkal. Jen se mi nelíbí, že jsem toho součástí. A to právě díky natvrdlosti Dee.
„Deirdre.“ Zavrčím na ní výhružně, ale neslyší. Už dávno přechází místnost, aby toho amatéra přitáhla k našemu stolu a on mohl svou básničku zarecitovat nahlas. Promnu si spánky. Už aby tenhle den byl za mnou.
„To tys ji četla. Je to opravdu takový unikát, o který nesmím být ošizena?“ Odpovím klidně, ale neodpustím si trochu ironie. Co bych skutečně ocenila, by bylo trochu klidu u večeře. Bez toho, aby mi někdo prskal svoje slinty do jídla, anebo mě zahrnoval do svých milostných tragédií. Beztak to nebude žádná sláva. Kluk, co nikdy nic nezažil, celý život se topí v knížkách nebo se snaží splynout s okolními zdmi, aby nebyl vidět, jen těžko napíše něco, z čeho si všichni sedneme na zadek. Nicméně zpestření u zkažené večeře je vítané.
Podívám se na Alastora a prohlédnu si ho od hlavy až k patě. Hodnotícím pohledem hledám jakoukoli vadu, kterou ve své mysli zkritizuji na milion způsobů. Šašek. Tenhle nesahá Dee ani po kotníky.
„Pokud vím, tak se ti básničky nikdy nelíbily. Shodly jsme se na tom, že milostné básně jsou dosti… zastaralý a neoriginální způsob, jak někomu vyjádřit svou náklonnost. Krom toho místnost plná lidí je daleko od jakékoli představy romantiky.“ Sjedu pohledem na Dee.Neodpustím si přeslazený tón a protahování téměř každého slova. Nelíbí se mi, jak nadšeně vypadá. "Není spíš hrubé někoho obtěžovat u večeře tím, že mu vnutím své sobecké pocity?" Ačkoli i tahle otázka byla směřována na Dee, nakloním hlavu na stranu a s povytaženým obočím se podívám na Alastora.

Velká síň

Ríša, Cowlus, lejdy Christina, Barbara, Alastor

Všichni se pomalu slézají do Velké síně. U stolu však stále sedím s Ríšou sama.
"Je to... osobní. Ne, že bych to tu snad nemohla říct, ale mohl by to slyšet někdo, kdo by neměl... jde o Zmijozel... a myslím, že by tě to mělo zajímat," Přede mnou se objeví hromada jídla. Zablýská se mi v očích. Do nosu mne udeří spousta vůní. Sežrala bych to všechno na posezení. K mé smůle ale tak velký žaludek nemám a jsem pořád napůl kripl. Oproti noci a ránu je ale bolest o dost menší. Večer si nejspíš zajdu na Ošetřovnu. Doufám, že se toho prokletého šátku už zbavím.
Během naší konverzace dorazí i Christina, která se posadí naproti. S úsměvem ji pozdravím a začnu si na talíře nabírat od všeho trochu. Obzvlášť se mi zamlouvá borůvkový dezert, na který kydnu i trochu zmrzliny. Stále jsem se nepoučila.
"Ruka, huh? Užívám si to. Fakt jo. Ale můžu si za to sama, kdybych nebyla taková nešika, užila bych si to víc," kajícně se zašklebím. Kdybych věděla, kolik problémů mi jedna mánička přinese, okamžitě bych se na to vykašlala. Za tohle nestál žádný chlap, ani kdyby byl sebeúžasnější jako Princ.
Čas od času mrknu k ostatním stolům, zda nepřišel někdo další zajímavý. S tím poslouchám i drby, které se nesou síní. Pouze povytáhnu obočí nad tím nesmyslem se mnou a Runou. Mohla jsem ale dopadnout daleko hůř, třeba s Maxwellem nebo nedejbože Zahradníkem. Cuknou mi koutky nad Sebastienovým drbem.
Ten si vrzl možná tak s Maxwellem, jestli vůbec... Ta homosexualita z něj přímo čiší... Možná proto na něj můj flirt nikdy nefungoval? Áha! S tím se bude muset něco udělat! Už vím, jak přišel k tomu bohatství! Maxwell mu zaplatil za sex a díky tomu přišel na mizinu!
Vztah Zahradníka a Wolframa se evidentně uchytil, k mému velkému potěšení.

To už si to k nám přihasí ale Princ, kterému neujde volba mého šatníku. Potutelně se pro sebe usmívám. Mlčky sleduju, jak mi upevňuje uzel na kravatě a tiskne ruku pod stolem. Mám ho přesně tam, kde jsem ho mít chtěla.
"Víš, Caylusi..." Odhrnu mu z tváře pramen vlasů a nevinně si povzdechnu. "Nechápu, proč by sis to měl nechávat, když v tom vypadám daleko líp než ty... nemáš pravdu? Tobě nejvíc sluší, když na sobě nemáš nic..." Vypláznu na něj jazyk. "Ale budu hodná... a pro jednou s tebou budu i souhlasit. Promluvíme si o platbě později, ano? Možná bych ti mohla dát další lekci norštiny..." Nevinně se usměju a protáhnu se. Jeho ego teď nejspíš praská ve švech, jak jinak.
Měli bychom si založit nějaký harém... On, já a ta malá banánová prostitutka...
Spokojeně do sebe nasoukám první chod a pustím se do dalšího. Dostavila se k nám i Barbara, kterou s plnou pusou také pozdravím.

K mému potěšení a nechuti zároveň ke stolu modrých dorazila i blonďatá mánička, která mi po celém dlouhém dni rozhodně chyběla. Chvilku přemýšlím o tom, že bych po něm hodila kus klobásy, kterou se právě cpu, nakonec to ale zavrhnu. Nechci plýtvat jídlem.
Ohlédnu se na Richarda právě včas a všimnu si kusu kuřete v jeho klíně.
Z matky husy na opečence, hm... Lord prostě musí mít dva ptáky...
Narozdíl od Christiny se ale rozesměju s plnou pusou na celé kolo. Kus klobásy mi vypadne z pusy zpět do talíře. Utřu si rty kusem ubrousku a pokračuji v jídle. Vyzunknu sklenici s džusem. Dorazil už i Ryan, který určitě dál šíří své drby. Toho jediného jsem dokázala od červených jakž takž snést, narozdíl od Danjiho, kteří nepodporovali můj homosexuální sen o jejich partnerství a ostatních. A samozřejmě mé nejlepší kamarádky Marie.

Můj pohled padl na borůvkový dezert s čokoládou a zmrzlinou, na který se mi sbíhaly sliny už od začátku večeře.
Pojď k mamče!
Nacpu si plnou pusu a podívám se na Cayluse, na kterého se zašklebím.
"Mfufíš fo fafy fvkusit!" Zabrblám tak, že mi není moc rozumět, ale doufám, že to Princovi dojde. Procházejícího Alastora si zprvu nevšimnu, vyruší mne až teprve cáranec papírů, který mi přistane na klíně. Nevšimla bych si ho, nebýt toho, že jsem si do pusy nacpala moc velké sousto a kus koláče i se zmrzlinou mi spadl rovnou pod stůl. Byla jsem nenažranec, a tak jsem se samozřejmě sklonila a rozhlédla se kolem. Všimla jsem si papíru i Alastora, který byl nedaleko.
Okamžitě mi došlo, co se právě stalo, a tak jsem nechala koláč koláčem a cáranec rozložila.
Byla z toho roztomilá růže i s básničkou. Bleskově jsem si ji přečetla a povytáhla obočí. Sice jsem věděla, že jsem neodolatelná a že k našemu stolu ten dlouhovlas občas koukal, vždycky jsem ale předpokládala, že koukal po někom jiném. Bleskově jsem se otočila na odcházejícího Alastora.
"Hej, Krimmere! Nechtěl jsi tohle náhodou poslat tady Christině?"
I když jsem dost četla, nikdy jsem poezii moc nerozuměla. Předpokládala jsem, že onou vyvolenou je moje dobrá kamarádka.
Co když je to ale fakt pro mě? Je fakt krásná...
Pusu jsem měla příkladně upatlanou od borůvek, čokolády a zmrzliny. Vypadala jsem prostě úžasně.
To už mi Richard básničku vytrhne z rukou a chce, aby jí ten malej pidižvík přečetl. Zamračím se. Tak tohle ne! Takhle to kazit!
"Počkat!"
Vstanu a zamířím k havraspárskému stolu, kam si Alastor právě sedl. S americkým úsměvem ho drapnu za ruku svou jedinou zdravou rukou a rázným krokem ho dotáhnu přímo k našemu stolu a vytrhnu tomu maličkému chudákovi růži z rukou a vrazím ji Alastorovi do rukou.
"Proč ji nepřečte své vyvolené rovnou ten, kdo ji vytvořil? Je to daleko romantičtější a Christina to určitě ocení! Nemám pravdu?"
Jsem sama na sebe pyšná. Usadím se zpět mezi Ríšu a Prince a s rozzářeným úsměvem sleduju, jak se ten sexy dlouhovlas zachová.
Christina má fakt štěstí! Třeba by se rozdělila...

Hlavní síň

Dee, Caylus, Christina, Alastor

Netrvá dlouho a objeví se jídlo. Předtím prázdné stoly jsou najednou plné talířů, misek a dalšího nádobí, na kterém se vyjímá spousta lákavě vypadajících věcí. Stačí si jen vybrat a začít jíst, což mám také v plánu. Chvíli jen očima těkám po stole, přemýšlejíc, na co bych měl chuť. Nakonec se natahuji pro slaný závin, když v tom si vedle mě sedne Dee a chce si promluvit.
"Poslouchám tě." odpovím, a aniž bych se na ní byť jen koutkem oka podíval, vezmu příbor a pustím se do jídla. "Nebo je to snad příliš osobní?" zeptám se, když dožvýkám a spolknu první sousto. Zásadně se nevybavuji s plnou pusou.
"Doufám, že je to něco zajímavého." V jejím vlastním zájmu by mělo. Nejsem zvědavý na nepodložené informace, nebo hloupé drby, které slyším každých pár minut z různých koutů síně. "Co tvé rameno? Cítíš se líp?" dotážu se a upiju ze sklenice ovocného džusu. Ani se nesnažím zakrýt svůj lhostejný tón. Oba dobře víme, že nebýt její vzpurnosti, mohla mít už obvaz dole.
Když se ke stolu přiřítí hladový Caylus, odkloním se od Dee a nechám je, aby si vyřídili svoje věci. Je jedině dobře, pokud se k sobě tak mají. Spojenectví těhle dvou je rozhodně vítanější než kdyby se on motal kolem té africké opice a ona kolem toho mudlovskýho poláka. Na příchozí Christinu se ani nepodívám. Mou pozornost totiž zaujalo něco jiného a to dlouhovlasý šprt od protějšího stolu, který upřeně zírá přímo na mě. Proč?
Pak mi to dojde. Nekouká na mě, ale na Deirdre. Není to poprvé, co něco takového vidím. Už minulý rok jsem tohohle divnýho vlasatce párkrát přistihl, jak na náš stůl s tak podivným zaujetím civí, ale nikdy sem tomu nevěnoval velkou pozornost. Až teď.
Teplej asi nebude, takže s nejvyšší pravděpodobností vážně pokukuje po ní. Pochybuji, že Caylus, já, nebo caparti vedle mě jsou natolik zajímaví, aby na ně tak čuměl.
Chvíle nepozornosti se mi bohužel stane osudnou. Malý smrad vedle mě zápolí s kuřetem tak nešikovně, že mu kousek vyletí z ruky a přistane přímo v mém klíně. Několik sekund se neděje vůbec nic. Mlčky sedím a nehnu ani brvou. Až pak se zhluboka nadechnu a střelím parchantovi výchovný pohlavek. "Takhle u vás doma stolujete běžně?" přísně se na prváka podívám.
Vyjeveně na mě zírá. Nestalo se nic tragického, což o to, ale omluvit by se mohl. Když ze sebe celý rozklepaný omluvu vysouká, vytáhnu hůlku a tergeem se očistím. Všimnu si pohledu Christiny. Tváří se tím svým chladným, nezúčastněným výrazem, přitom bych vsadil boty za to, že se uvnitř může potrhat smíchy.
"Dnešní děti nemají žádné vychování." Odpovím Caylusovi, který své pobavení nijak neskrývá. Skloním hlavu ke svému klínu, abych ještě jednou zkontroloval, jestli je oblečení opravdu čisté, když v tom přistane Dee na sukni papírová růže. Nemít pohled sklopený, nevšiml bych si toho.
Kde se to tady vzalo?
Rozhlédnu se. Nikdo nedělá nic zvláštního, jen přišlo pár lidí z Nebelvíru a stejně tak i ten vlasatý šprt. Nevšiml jsem si, že by předtím odcházel. Nechám Dei aby papír rozložila. Sedím těsně vedle ní, takže na jeho obsah bez problémů uvidím. Je to báseň. Milostná báseň, abych byl přesný.
Začíná mi být jasné, odkud vítr vane. "Když dovolíš…" papír si od Dee drze vezmu a vecpu ho do rukou prvňákovi, kvůli kterému mi v klíně skončilo kuře. "Postav se a začni číst. Nahlas." přikážu. "Byla by škoda se o takový skvost nepodělit s ostatními." dodám, přičemž se mi na tváři objeví škodolibý úsměv.

Velká síň

Kolegové

Chvilku po oficiálním počátku večeře se to začne i u stolu kantorů slézat. Opravdu, skvělý příklad studentům. Když se ke mně začne sedat z druhé strany od Ettariel Kwang a hned za ním Lupin říkám si, že si příští rok musím zabrat místo na kraji.

,,Taktéž“, odpovím Henrymu a Lupina v jeho trapné otázce ignoruji. Netrvá dlouho a připojí se k hostině i profesorky Kearney a Primose. Něco si začnou s Ettariel povídat, ale v tu chvíli mne zaujme něco jiného.

Jeden z Havraspárských studentů vešel do síně a místo aby šel rovnou ke svému stolu, obejde to kolem stolu mé koleje a dokonce si u něj zaváže tkaničku. Už by to přeci mohl dojít a zavázat si jí až na svém místě. O to divnější je, že se na to zavázání otočil zády k profesorskému stolu. Čichám nějakou nepravost, ale jsem ještě stále znechucen ze své vlastní koleje, že se mi nechce tomu spratkovi něco dokazovat i když je z Lupinovy koleje, takže to přejdu, ale stále sleduji studenty v blízkosti místa, kde onen student poklekl. Jestli se něco stane, aspoň vím, kdo je zodpovědný.

Z mého dumání mě najednou vyruší Ettariel. Jdeme se Severusem do Londýna… To budeme tahat zásoby i pro bylinkářku? Podívám se jejich směrem, ale poté se opět zaměřím na jídlo přede mnou. Ještě aby mi to vychladlo kvůli studentům a kolegyním…

Velká síň

Kolegové

“Nikdy nevíte, co se může stát. A zlomeniny jsou to nejmenší… jen by to bez deště bylo o něco bezpečnější, nic víc neříkám,“ pokrčím rameny. I když má pravdu, v hustší části lesa to bude asi jedno. I když… kdo ví. Snad si budou dávat pozor…

Loknu si vína a na chvíli odložím příbor. Pauza neuškodí.
“Tobě také, Henry,“ usměji se na kolegu. “Remusi…“ kývnu i na druhého profesora. “Jak jste si užili víkend? A máte ještě nějaké plány na večer? Takhle v neděli je tu docela klid,“ nadhodím. A doufám, že toho nebudu litovat. Protože… kdyby to bylo ve filmu, zrovna v tuhle chvíli se něco stane, co mi moji představu klidného večera vyvrátí.

Ale přišla „jen“ Rosalie. Také se s ní přivítám a znovu sáhnu po skleničce. “Tak ji od nás taky pozdravuj,“ odpovím s drobným povzdechem. “A co ty? Jak to… nechtěla by ses stavit? Třeba jen na čaj. Nebo na čokoládu, Remus dělá výbornou,“ nakloním se k ní v tichosti, aby nás neslyšel.
“A co divadlo? Bavilo vás to?“ stočím konverzaci raději na kroužek.

Krásně se nám to tu plní, dorazila i Rhiannon! “Dobrý večer…“ pozdravím automaticky a už už chci pokračovat v rozhovoru s Rosalie, ale na něco si vzpomenu. “Rhiannon, mohla bych tě o něco poprosit? Nezašla by sis někdy promluvit s Reecem? Moc se mi nelíbí. Tedy ani se mu nedivím, ale asi by mu neuškodil rozhovor s někým, kdo by mu mohl pomoct. Tedy pokud máš čas…“ řeknu nejistě. Ale určitě by to nebylo od věci.

No a pak můžeme pokračovat s Ros. “Taky bychom mohly vymyslet tu třemdavu, jestli máš pořád zájem,“ vzpomenu si na včerejšek a její nadšení. To by pomoct pomohlo!
“A vlastně… nepotřebuješ nějaké suroviny? Semínka? Čaj? Zítra jedeme se Severusem do Londýna doplnit zásoby,“ nabídnu se hned.