| |||
Blesková večeře z kabinetu do Velké síně Už jsem se nezdržovala a vyrazila jsem do Velké síně, abych si dala rychlou večeři. Jindy bych si možná jen něco zobla v kabinetu, ale přiznávám, že jsem měla docela hlad a i chuť na něco teplého k jídlu. Ačkoliv už bylo maličko po šesté a já nevyrazila mezi prvními, i tak mě ještě cestou míjely skupinky studentů, které měly stejnou cestu jako já. Vstoupila jsem do Velké síně a zamířila k učitelskému stolu, kde už večeřelo několik dalších kolegů. "Dobrý večer, přeji," pozdravila jsem je s úsměvem, uhladila jsem si sukni, než jsem se posadila a přitáhla židli ke stolu. Přeletěla jsem očima po desce stolu a přitáhla jsem k sobě těstovinový salát s tuňákem, zeleninou a kozím sýrem, což jsem doplnila sklenicí nealkoholického jablečného moštu. Pustila jsem se do jídla docela s chutí, začalo na talíři ubývat neuvěřitelnou rychlostí, kterou jsem byla překvapená i já. |
| |||
Skleníky -> Hlavní síňNikdo konkrétníČas utíká rychle, když se jeden dobře baví a práce ve skleníku byla většinou opravdu zábava, minimálně pro mě. Dnes jsem se ale na práci nemohla soustředit tak, jak bych chtěla. Stále jsem měla před očima pana Cayluse a jeho chování po tom, co jsem se zmínila, že se o kaktusy stará Reece. Bylo to naprosto nelogické a pobuřující. Jako by se snad štítil svého vlastního spolužáka. Před tím jsem to nijak nekomentovala, jen na něj zírala a nechala ho odejít i s květinami, které si očividně nezasloužil, ale teď? Když se mi to rozležel v hlavě, byla jsem rozčílená. Jakým právem si… Ale co já vím. Třeba si ti dva udělali něco, o čem nevím. Nevidím do všeho, i když s Reecovou mírumilovnou povahou bych se skutečně divila. Pokud se vrátí do skleníků, tak mu rozhodně nic zakazovat nebudu. Kaktusy má rád, tak proč bych ho od nich měla držet dál. Nemohla jsem se soustředit. Byla jsem dotčená. Ani jsem k tomu neměla pádný důvod, ale neskutečně mě frustrovalo jeho chování. Nakonec sice poděkoval, ale beztak si neodpustil poslední poznámku, za kterou jsem měla chuť… vlastně ani nevím k čemu. Pár desítek minut jsem strávila jenom tím, že jsem stála u květináče se Smějankami a uklidňovala se. Snad se i připravovala na to, co by se mohlo či nemuselo na večeři probírat. Každopádně k dobré náladě jsem měla daleko a nepomáhal k tomu ani uražený Bee. Byl schovaný od chvíle, kdy Caylus přišel. Nevylezl ani, když jsem ho volala, tak jsem to nakonec vzdala. Až bude chtít, tak přijde sám. Kvůli přílišnému přemýšlení jsem nakonec neudělala nic z práce, kterou jsem měla naplánovanou a ještě jsem zmeškala zahájení večeře. Do skleníku jsem se musela vracet, abych ze sebe sundala alespoň zamazanou zástěru a upláchla si ruce a obličej. Jdu mezi lidi, nemusí se mě leknout. Všichni vědí, že se hrabu v hlíně, nemusí to být i na první pohled patrné. V síni už bylo živo. Jídlo na stolech vonělo a u profesorského stolu se to pomalu začínalo zaplňovat kolegy. Zhluboka se nadechnu a dojdu až k nim. Brooklyn tu ještě není, ale za to je tu Ettariel. Nějak jsem se jí nestihla zeptat, jaké bylo léčení. Snad bych to mohla dohnat teď. Nebo minimálně po tom, co domluví se Severusem. „Dobrý večer.“ S úsměvem se posadím mezi ně na volnou židli a jako první si naliji sklenku vody. Ani nevím, zda mám skutečně hlad. "Obdržela jsem dopis od Violet. Mám vás všechny pozdravovat a vyřídit, že ji velmi mrzí, že se nestihla rozloučit." ozvu se po chvilce, když mi dojde, že nikdo z mých kolegů vlastně netuší, proč odešla. |
| |||
Společenská místnost -> Velká síň Vzhlédnu ze svého křesla od rozečtené knížky, kterou jsem si již v mezičase přinesl, abych se na chvíli zabavil a zaklapnu jí. "Ahoj, tak už jste zpátky? Cheche....toho se fakt, nebojím a pokud tě profesorka vybere, tak s tím nemám problém a jsem na tebe zvědavý." Zasměju se na Eriku a předkloním se. "Navíc za ten pohled na reakci Snapea by to vážně stálo." Pak se zvednu a odložím knížku na stůl. Vím, že se mi tu neztratí. Jsme tu na sebe féroví. Sice někdy trošku rošťáci ale vždy se vše zase najde. "No nic začínám mít hlad. Nevím, jak ty ale já se půjdu najíst už bude čas večeře. Když mě doprovodíš budu rád Eriko." Usměju se na spolužačku a vstanu ze svého křesla počkám zdali půjde se mnou. Ať tak či onak, tak zamířím do Velké síně. Když přijdu je tam již relativně plno a když si sednu mezi své spolužáky zachytím i pohled své sestry, která mne upozorní na debatu probíhající nedaleko od nás u vedlejšího stolu. Zpozorním a zaposlouchám se. "Já s někým chodil a teď mám někoho jiného? To jsou mi věci." Zašklebím se kouknu na spolužáky. "Nevíte někdo, kdy jsem stihl chodit s naší Ninou? Že o tom nevím a prej jsem teďka s Acai z Mrzimoru, hele já asi nemám o vztahy nouzi." Rozesměju se, protože vím, jaké to jsou kecy. Zajímalo by mě ale co na to říkají ty dvě holky, kterých se to týká a kdo tyhle drby vlastně začal. |
| |||
Divadlo->Knižnica->Veľká sieň Divadlo druhej skupiny sa mi vskutku páčilo. Cass krásne afektovane zvládla slniečko. Avšak, keď vytiahla imaginárne sušienky, začalo mi ako naschvál škvŕkať v bruchu a ja som podvedome začal myslieť na večeru. Uvedomil som sa však a pozoroval divadlo ďalej. Erika sa zas na chvíľu zahrala na Cass. Teda v istej miere. Celkom jej to išlo, bolo to uveriteľné, i keď prehnané. Také však divadlo má byť. Fabian ma vážne prekvapil. Pri jeho hraní ma normálne striaslo. Síce som semtam nepočul, čo hovorí, tak si mrmlal pre seba, ale to bolo asi naschvál. Nič dramatické. Myslím, že podobne by sa zachoval aj naozajstný samovrah. Na druhú stranu toto nie je film, ale divadlo, takže pohyby ako trasenie ruky nie sú až také efektívne. V divadle musia byť gestá veľké, až prehnané, aby ich videl aj divák v zadnom rade. Keďže som však bol v prvom rade, videl som každý detail a preto to stačilo. Napriek týmto maličkostiam ma jeho rola zabavila najviac. Snáď to o mne nenaznačuje, že som nejaký temný, lebo to má ďaleko od pravdy. Kenji pokračoval v dobrom výkone, keby to bolo naozaj, je možné, že by mi z neho bolo zle. Wolfram sa tiež vyznamenal. Ukázal ostatným, že aj keď je z nepopulárneho Slizolinu, tak to neznamená, že celý tento krúžok pokazí a bude si robiť srandu. Možno je to celkom fajn chlapík a len voči nemu máme nespravodlivé predsudky. Ja som bol vždy nekonfliktný človek, preto som predsudky nikdy nedával najavo ako niektorí Chrabromilčania. Pekne sa na to pozeralo, určite by som rád videl, ako sa niektoré role rozvinú. Napríklad Fabian podľa mňa nemal dostatok času prejaviť svoju rolu, čo je škoda. Prišiel však koniec hodiny, rozdanie bodov a sľub, že nabudúce si zahráme my ostatní. Síce mi bolo ľúto, že nie hneď teraz, na druhú stranu som už bol hladný. Čas na večeru však ešte nenadišiel a tak som sa pobral do svojej izby, kde som zjedol niečo zo svojich nakúpených zásob. Potom som sa pozrel, čo mi treba na vyučovanie. Ak boli nejaké domáce úlohy, urobil som ich na svojej posteli a keď nadišiel čas večere, veľmi rád som sa tam presunul. Vo veľkej sieni som si sadol na svoje obvyklé miesto a začal si naberať jedlo. Dnes to bude plnená kapusta, alebo holúbky ako ich niekto volá. Hneď som si toho nabral dostatok, mám totiž vždy veľké oči, napriek tomu že je tu toho jedla habadej. "Dobrú chuť!" Poprial som spolusediacim a začal jesť. Keďže viem robiť aj viac vecí naraz, upriamil som svoju pozornosť na rozhovor Ala a Cass. Hneď som však zistil, že je to dakus intímna téma a tak som sa radšej nezapojil a nechal Cass vysvetliť mu to. Hovorila k veci, že treba byť samým sebou. Rada o metlobale však bola od veci. Cass však asi vie, o koho Alovi ide, tak im to asi zmysel dáva. Ďalej som už rozhovor nesledoval a popri jedení som sa rezignovane ponoril do vlastných myšlienok. |
| |||
Večeře ve Velké síni Snape, Reinore a Kwang, Brumbál a všichni přítomní [/i]Když jsem opět po čase pohlédl na své kapesní zdobené cibulky, musel jsem se na ně podívat ještě jednou překvapením. "To už je čas večeře?" Podivím se. Nečekal jsem, že procházka po pozemcích se mi takhle protáhne, ale pravda delší dobu jsem si poseděl na stráni a pozoroval to krásné panorama, ale o tom až někdy jindy. Zamířím tedy chodbou do Velké síně a s lehkým úsměvem na rtech zamířím k profesorskému stolu. Pokývnutím hlavy pozdravím všechny přítomné své kolegy a také studenty, kteří se tu ládují, jako diví. Usadím se na své obvyklé místo. "Přišel jsem o něco kolegové?" Nakloním se s úsměvem k Severusovi a Ettariel a Henrymu, kteří spolu docela živě debatovali. Při tom si nakládám na talíř čerstvé pečivo. "Zdá se, že dnes je tu živěji, než obvykle. Nebo se mi to zdá?" Mažu si pečivo máslem a přikládám sýr a salám. K tomu si nalévám horký ovocný čaj, který voní na celé kolo. Tak jako obvykle si hodlám večeři užít. |
| |||
Stáje a pozemky -> Můj kabinet -> Hlavní síň Christina, Richard, Angela, kolegové Oba studenti mi ve stájích celé další dvě hodiny velmi ochotně pomáhali. Jakmile byli všichni koně v boxech, nechám Christinu a Richarda hřebelcovat a sám se pustím do prohlídky jedné z klisen, která si před pár týdny natáhla sval na zadní noze. Zranění se naštěstí hojilo hezky a relativně rychle, tudíž nebude problém klisnu zařadit zpátky do práce hned, jak začnou hodiny jezdectví. A to by mělo být, pokud se nepletu, už příští týden. ,,Ještě jednou vám děkuji za pomoc." vděčně kývnu hlavou, když mají oba práci hotovou a chystají se k odchodu. ,,Snad se počasí příště umoudří a vyjížďka se povede, takže nevěšte hlavu." snažím se znít optimisticky. Je mi jasné, že je to štve, přestože navenek dělají, jakoby nic. Na jejich místě bych taky neskákal radostí do stropu. Místo ježdění zmokli a slečna si zničila nové boty. ,,Abych nezapomněl, dávám vám oběma po třech bodech za rychlou pomoc." Možná čekali víc, ale i menší počet bodů může jejich koleji pomoci. Každý získaný bod je dobrý a můžou být na sebe hrdí, že ho získali skrze poctivou práci. Nechám je odejít a ještě než se sám vydám zpátky do hradu, zkontroluji, jestli jsou všechny boxy pořádně zavřené a koním uvnitř nic nechybí. Všechno je jak má být, proto zamířím do svého kabinetu. Krátce na to se ozve klepání. Netrvá dlouho, abych zjistil, že za dveřmi stojí Angela s Lunou na vodítku. Jen co mě uvidí, začne šťastně vrtět ocasem a hlasitě štěkat. ,,Dobrý večer, Angelo." pozdravím jí s milým úsměvem a nechám jí vejít. ,,Nezlobila vás Luna moc?" zeptám se zběžně, když si od studentky beru psovo vodítko. Pochybuji o tom, že by s Lunou byly nějaké větší problémy. Byl to zlatý pes, kterého jsem mohl bez potíží brát ke koním, do hodin, ale i mezi kouzelníky, či obyčejné mudly. ,,Dnes bohužel nebylo nejideálnější počasí na venčení, ale můžete si půjčit Lunu kdykoliv jindy. Jste tu vždy vítána." ujistím jí. Angela byla spíš zamlklé děvče a přítomnost zvířat jí byla evidentně milejší, než její vrstevníci. Holt každý jsme nějaký, a pakliže jí mohu pomoci alespoň tímto způsobem, rád to udělám. Od toho jsem učitel. ,,Všiml jsem si, že jste zapsaná na jezdectví. To letos vede profesor Zmijozel, ale kdybyste si s čímkoliv nevěděla rady, můžete se stavit i u mě, nebo se zeptat během hodin péče o kouzelné tvory." To beztak ví i bez toho, abych jí to říkal, ale co kdyby náhodou. Žádný učitel nic nezkazí tím, když připomene studentům, že se na něj mohou s čímkoliv obrátit. Povzbuzuje to vzájemnou důvěru, která tu překvapivě fungovala, protože si nejsem vědom toho, že bych měl s pátým ročníkem nějaké problémy. Sice se mezi nimi našlo pár temperamentnějších jedinců, ale nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Jen co Angela odejde, nasypu Luně do misky granule. Na jídlo se nevrhá, poslušně vyčkává, až jí k tomu dám svolení. Taky už mám hlad, takže jakmile je psisko najedené a spokojené, převleču se a vydám se do hlavní síně. Ta se pomalu plní studenty, zato profesorů je tu minimum. Je tu kolega Snape a po jeho levici madam Renoire. ,,Dobrý večer a dobrou chuť." popřeji jim a usadím se vedle nich. Na stolech je už jídlo a já přemýšlím, na co mám zrovna chuť. Nakonec zvolím talíř s hovězí pečení, do které se s radostí pustím. |
| |||
Kolej -> Velká síň Daniel, Erika, Kenji "To teda," odpovím Kenjimu. Tedy, čekám, že něco vymyslí spíš on, protože mě nic vhodného nenapadá. Kdyby mě něco napadlo, tak za ním přeci nejdu. Cestou z pokoje tedy přemýšlím, nakonec nic nevymyslím. Jakmile sejdeme dolů, trošku ve mně hrkne. Je tu i Erika, bohužel. Ne, že bych nějak zmatkoval a stresoval se, ale nemám právě v tuto chvíli dobrý pocit. Rozhodnu se na ni tedy raději nijak nemluvit. "Můžeme převrátit ve škole obrazy vzhůru nohama a co!" chytím se jeho nedokončené věty. Nesnáším, když někdo něco nakousne a nedořekne! Nemůžu z toho pak ani spát. "Co bude!" Hned na to si, stejně jako Kenji, všimnu toho, že Erika někam něco zapisuje. Zapisuje své jméno na papír náboru na prefekta! Tak to ne, já chci taky. Určitě budu prefektem, když se tam zapíšu. Beze slov si tedy počkám, až bude u papíru místo, a hned se k němu zapíšu. Tak, teď jen počkat, až za mnou Brumbál přijde a nominuje mě. Celkem mě vyděsí, když do mě Erika šťouchne a začne se mě ptát na divadlo. Strašně rád bych jí na to odpověděl, ale můj jazyk si dělá něco jiného. "Dobrý," odseknu jí bez jakéhokoliv úsměvu, aniž bych se na ni vůbec podíval. To je vše, co ode mě uslyší - dále se věnuji pouze Kenjimu, a to i celou cestu do jídelny. Svým vyzváním k vyprávění o Sinestře si celkem podkopl větev. "Já ti to ještě nevyprávěl?" podivím se nahlas. Očividně však ne. "Totiž, ten dopis vůbec nedostala, sem ho někde ztratil. Ale to je fuk, vůbec nebyl potřeba, sem za ní pak totiž došel sám ne. A tak sem jí to všechno řek a dobrý. Že prej je dobře, že sem jí to řek, a takovýhle věci, tak mě to celkem uklidnilo. A na léčení si sedla ke mně, ne k němu," odpovím a do poslední věty přidám jakýsi hrdý nádech. "Ať si jako nemyslí. A vidiš, tomu bysme taky mohli něco hezkýho udělat, třeba se dostat do nějakýho průseru a svízt to na něj, aby ho vyhodili," řeknu upřímně a naprosto klidně. "To mi někdo říkal, že prej se na sebe Wittlesbach se Snowovou koukali asi dvě minuty v kuse a je možný, že spolu něco maj. Že to z toho pohledu bylo prej jasně vidět. Takže si taky jako myslim že by něco v tom mělo bejt." Možná mi to nikdo neříkal, možná se jen snažím změnit ten nechutně odporný drb o těch dvou. Dost však pochybuji, že by to bylo zajímavější, přeci jen, koho zajímá nějaký oční kontakt. "Jo a to sem chtěl říct, sem čet nějakou knížku, ve který byl nějakej test ne, a ten byl o tom, že když ho uděláš, tak ti podle výsledků řeknou tvojí orientaci. A to sem fakt nevěděl jako. Hele, ukážu ti to, mám ho s sebou." Zaštrachám v kapse, v níž najdu papír zmuchlaný do kuličky. Rozbalím ho a dám Kenjimu před oči. "Vidíš to?! Ukázalo mi to, že jsem bisexuální, je to totálně nechutný. A to sem zadával vyloženě chapský a drsný odpovědi na otázky, třeba tady byla otázka - 'Kolik žen jste měl v jedné posteli najednou'? Sem automaticky zakroužkoval že šest, aby to bylo chlapský ne, ale podle nich to zaškrtávaj právě bisexuálové. No tak to mi vysvětli co je to za blbost. Ale víš co, tady dole máš v těch možnostech na výběr třeba ještě za C, a tam se píše 'Tři ženy a tři muže', to by pak teprv souhlasilo. Neskutečný. Hele, nechceš si to zkusit taky? Třeba to je vadný." Aniž bych čekal na odpověď, vrazím mu do ruky cár zmuchlaného papíru. "Ale to neni všechno, pak sem si našel ještě jeden test, kterej měl zjistit, jestli sem drbna. A co myslíš, že mi asi vyšlo?!" rozmáchnu se naštvaně rukama kolem sebe. Ty testy jsou fakt na nic. Už si je nikdy dělat nebudu. Vyprávím nějaké nesmysly celou cestu, i po tom, co se usadíme v síni. |
| |||
Večeře nikdo konkrétní společenka - Hlavní síň Po událostech na pozemcích jsem se držela spíše zticha. Věděla jsem, co jsem udělala a jak jsem se cítila. Nechtěla jsem to nijak komentovat ani o tom mluvit. Nechtěla jsem ale zároveň jen tak odejít, tak jsem s klukama strávila část odpoledne v Prasinkách. Když jsme se vrátili zpátky do hradu, zamířila jsem přímo do svého pokoje, kde jsem odložila všechny věci, co jsem měla s sebou, vzala jsem si sluchátka, rozdělané dílo od jezera a pár akvarel. Poté jsem si sedla do společenky, kdy jsem se za doprovodu všemožné hudby věnovala své práci. Má kočka si lehla na opěradlo křesla, na němž jsem seděla. Zrovna jsem vybarvovala "Nessie", když do místnosti vstoupil Snape a pustil se do seřvávání různých lidí. Jelikož se to netýkalo mé osoby, jen jsem tiše seděla na svém místě, ústa překrytá papírem, aby nebylo vidět, jak se usmívám. Škodolibé, možná. Ale já se tomu nemohla ubránit. Věděla jsem však, že jedním z těch lidí mohu být někdy i já. A možná proto jsem si teď užívala ten okamžik, kdy jsem nebyla. Blížila jsem večeře, takže jsem šla odložit své kreslířské potřeby a dát kočce nějaké jídlo. Sluchátka jsem si nechala na uších, takže jsem se do Hlavní síně vydala se svým vlastním hudebním doprovodem. Cestou jsem si i potichu broukala některé melodie. Před vstupem do síně jsem si sluchátka sundala a přehrávání jsem zastavila. Až poté jsem vkročila dovnitř. U zmijozelského stolu jsem se snažila najít místo, kde mi nebudou znechucovat večer. Předpokládala jsem, že takové místo asi stejně nenajdu, takže jsem si někam sedla a nabrala jsem si nevelkou porci slané večeře. U jídla jsem se pak dívala, jestli u jiných stolů nenajdu nějaké bezpečnější místo. Ale netušila jsem, kam bych mohla zamířit, jestli vůbec někam. |
doba vygenerování stránky: 0.79911208152771 sekund