| |||
Hlavní síňDeeKvětiny? Famfrpál? A hlavně se konečně odhodlat… Tak jo. Stále považuji >Cass za zkušenou v ženských citech, byť je sama dívka, a považuji jí i za kamarádku, takže jí v tomto naprosto důvěřuji. Oslovit jí však mám v plánu vlastním způsobem, na který jsem dle mého názoru připravený. Stud a strach z odmítnutí mne totiž vedou spíše k postupné cestě, než abych se Dee na rovinu zeptal, jestli by semnou nešla do Prasinek na šálek čaje nebo něco podobného. Vyrazím ze síně ven s tím, že jdu na toalety. Místo toho zabočím do nejbližší postranní chodby a vytáhnu pergamen s básní, kterou jsem chtěl Dee už několikrát předat, ale nikdy jsem nebyl tak motivovaný, jako teď, když jsem vybaven Cassandřinou radou. Vrazím si do uší sluchátka, nechám hrát následující písničku, Empire of the Clouds, a plně se soustředím na výsledek, kterého chci dosáhnout. Jsem tak zaplaven příznivými pocity, že výsledek na sebe nenechá moc pokusů čekat a báseň se sama složí do tvaru . Jakmile se ho Dee pokusí rozložit, měly by se papírové hrany opět přeměnit na rovný pergamen. Poté opět vyrazím do velké síně, ale hůlku i s papírovou růží mám schovanou pod hábitem. Vezmu to kolem Zmijozelského stolu tak, abych prošel Dee za zády. Zrovna se tam o něčem všichni baví a tak se kousek od ní skloním k zemi, jako bych si chtěl zavázat tkaničku, a tak, aby kantoři neviděli co se chystám udělat, přeci jen jsme ve velké síni. Wingardium leviosa, přikážu v mysli a provedu příslušný pohyb rukou. Růže se vznese a zlehka přistane Dee na klíně. Poté odejdu rychle na své místo… Snad si mne nevšimla, pomyslím si. Ihned na to si ale uvědomím, že by mi to zase tak moc nevadilo… |
| |||
Síň --> Kolej --> Síň Jordyn, Snape, Dee, Richard, Christina Je roztomilá, když je v rozpacích. Usmívá se jako sluníčko a do toho si mě zkoumavě prohlíží, což jí oplácím stejně zaujatými pohledy. „Ani ne. Zazpívám si cokoliv, co budeš chtít i ty, platí?“ Ani se nenaděju a už zmiňuje famfrpálový nábor. Netušil jsem, že tam byla taky. „Tady se pozná správná fanynka. Díky ptáčátko, snažil jsem se.“ vděčně kývnu na její komplimenty, protože to, co říká, je pravda. Vážně sem si vedl dobře a nebýt Calvina, byl bych ještě lepší. „Calvin je prostě břídil. Snad ho vyrazej, jinak budu na ošetřovně pečenej vařenej.“ zanadávám. Nepochopím, proč se do týmu vůbec hlásil. Lidem jako on by měli zakázat chodit na hřiště a účastnit se kolektivních sportů, protože na co ten blb šahne, to posere. „A teď mě prosím omluv, povinnosti volají.“ vstanu od stolu. „Ale žádný strach, vrátím se a zase si Tě najdu. Zatím se měj hezky, krásko.“ rozloučím se a odejdu ze síně pryč, přímo na kolej. Vida, přicházím právě včas. Jen co se pohodlně uvelebím na gauči uprostřed místnosti, vtrhne dovnitř Snape. Nechávám ho se vykecat a mezitím, co si odříkává svůj nudný monolog, se natáhnu po misce s kešu oříšky, kterou tu nějaká dobrá duše zapomněla. Spokojeně se láduju až do chvíle, kdy mi Snape pohledem naznačí, abych šel blíž. Neochotně se zvednu a dojdu k němu. Hned, co si kouzlem pojistí, aby nás nikdo další neslyšel, začne do mě hustit jednu výčitku za druhou. Protočím oči. Tak o tohle tu celou dobu šlo? To, co se stalo v kumbále, přeci nebyla moje vina! „Ono to vlastně bylo trochu jinak.“ zamračím se. Nemůžu mu tu vykládat o tom, že jsme neodhlučnili a nezamkli místnost z toho důvodu, že jsme souložit neplánovali. Tedy alespoň ze začátku ne. Rebecca si chtěla promluvit někde o samotě, já byl zvědavý, šel s ní a pak… „Nejsem žádný moták.“ ohradím se vztekle. Jeho slova mě uráží. Jsem čistokrevný čaroděj a při hodinách mám kolikrát víc štěstí, než šprti z čokospáru. Tohle byla prostě jen hloupá náhoda, jenže právě kvůli téhle hloupé náhodě mám školní trest. Zasranej Filch i ta jeho vypelichaná kočka! „Kdyby byl pan školník alespoň trochu taktní, místo otevírání dveří by prvně zaklepal a zeptal se.“ prsknu rozhořčeně. Že neumí kouzlit ho neopravňuje k tomu, aby neznal zásady vcházení do místnosti, kde právě někdo je. „Beru na vědomí, profesore.“ Musím se kousnout do jazyka, abych poslední slovo nevyslovil s pohrdáním, jakým jsem měl původně v plánu. Asi bych měl raději mlčet a být rád, že jsem dostal jen trest a body naší koleje zůstaly nedotčené. Jedna věc mi ale pořád vrtá hlavou. Co to jsou ta preventivní kouzelná opatření, která po mně chtěl? No, snad mi to do zítřka někdo chytřejší objasní. Stejně jako Snape se na koleji dlouho nezdržuji. Jakmile skončí, vrátím se zpátky do hlavní síně, kde má za chvíli začít večeře. Bez rozmýšlení zamířím ke zmijozelskému stolu a posadím se vedle Dee a lorda. Naproti sedí ještě Christina. Ta ale není zdaleka tak zajímavá jako nacistická princezna, nebo spíš to, co má právě na sobě. „Máš docela zajímavý styl oblékání.“ prohodím, když zaregistruji její košili a kravatu. „Máme podobný vkus, mám taky takovou koši…“ Tak moment! Tohle je MOJE košile i kravata! Tohle není ani omylem její velikost, vždyť jí je to velký. „Poslyš, Dee… Jsi běžně tolik fascinovaná cizími věcmi?“ zeptám se narovinu. Sice bývám často nepozorný, jenže tohohle si nevšimnout nedalo. Ze skříně mi v poslední době zmizelo až příliš mnoho oblečení. „Víš přece, jak to funguje, když něco chceš.“ připomenu jí opatrně, natáhnu ruku ke kravatě a upevním na ní uzel. „Musíš mi dát věc stejné hodnoty. A nebo...“ zablýskne se mi v očích. „…ještě vyšší.“ Určitě bych nenamítal, kdyby mi nechala na posteli zase nějaké kalhotky, ale stokrát raději bych si s ní zopakoval to, co včera po snídani. „Ty přeci nejsi žádná kleptomanka a všechno si ráda zasloužíš, že mám pravdu?“ zeptám se s nevinným úsměvem a krátce jí pod lavicí stisknu zdravou ruku. „Prostě mi jen ukaž, jak moc chceš, abych ti ty věci nechal. Ještě si o tom promluvíme.“ Dlaň jí pustím. Na stole se totiž objevilo jídlo a tak neváhám a přitáhnu si k sobě hned dva talíře. Začnu se nenasytně cpát. Mám šílený hlad, ostatně jako vždy, a doplnit palivo nikdy nebylo na škodu. Jezení je má oblíbená činnost, hned po milostných aktivitách. „Simtě…“ začnu znenadání na Dee mluvit s plnou pusou. Skoro mi není rozumět. „Nevíš náhodou co je to preventivní kouzelnický opatření?“ zeptám se. „Christino, ty to taky nevíš? Ty seš taková docela chytrá, ne?“ zkusím to i u ní. Nadechnu se, abych pokračoval v otázkách, jenže mě vyruší prvák, který nedopatřením hodí kus kuřete Richardovi do klína. Škodolibě se zachechtám. „Za dobrotu na žebrotu, co Richarde? Staráš se o děcka a oni se ti takhle odvděčí.“ Jojo, děti jsou jako prdy. Vlastní ještě nějak rozdejcháš, kdežto ty cizí? Škoda mluvit… |
| |||
Velká síň Jordyn a ostatní Seděl jsem zamyšleně dál u stolu, když se najednou objevila KONEČNĚ večeře a všichni se začali cpát všelijakými pochoutkami. Už jsem se chtěl taky pustit do toho výborně vynikajícího jídla, ale za prvé jsem nevěděl čím začít a za druhé jsem se cítil trochu provinile, že jsem si nepřisedl k Jordyn. Asi si myslí, že jsem to udělal kvůli tomu, že se předtím bavila spíš s Caylusem než se mnou. Což mě absolutně netrápilo, prostě jsem chtěl chvíli posedět sám, v klidu. Podíval jsem se směrem k Jo, která na tom byla podobně jako já - seděla u jídla sama. Chvíli jsem se zamýšlel nad tím, jestli se chci opravdu zapojovat do řeči s Jordyn, po které se určitě bude dívat Caylus a nebude se zdráhat si o mně myslet búhvíco... Ale upřímně je mi trochu jedno, kdo si co myslí. Zvedl jsem se od svého dosavadního místa a přisedl jsem si blíže k Jordyn. Nechtěl jsem nijak navazovat na předchozí konverzaci nebo se byť jen zmínit o tom, jak se tu měla se svým přítelem. Prostě jsem si jen sedl, popadl mísu s kuřaty, nandal si jich pár na talíř, začal jíst a snažil jsem se jen tak prohodit "Sláva, že už je konečně šest, co? V pokoji jsem se pokoušel najít něco k jídlu, ale všechny zásoby jsem si už snědl." Usmál jsem se. "Tak jak si dnes večer plánuješ rozložit jídelníček?" zeptal jsem se a opravdu mě to zajímalo, protože tolik variant se tu rozhodně za jeden večer sníst nedalo, takže jsem potřeboval inspiraci, co opravdu stojí za to. |
| |||
Společenská místnost > Hlavní síňOznačení + Nikdo konkrétníProfesor Snape byl přesný jako hodinky. Snad jediný jeho rys, kterým mě vždy dokázal potěšit. Jen těsně před ním se ve společence objevil i Richard. Bylo by mi upřímně jedno, kdyby přišel pozdě. Co se stalo v prefektských koupelnách, tam taky zůstane. Mimo ni se naprosto nic nezměnilo. Přesto by bylo krajně nepříjemné, kdyby se profesor zaměřil na naši dochvilnost a my kvůli tomu přišli pozdě na večeři. Přednáška začne. Snažím se tvářit zúčastněně po celou dobu, ale myšlenky mi poletují od jednoho témata ke druhému a žádné z nich se ani trošku netýká prohřešků naší koleje. Není mi jedno, jací idioti tu se mnou studují, speciálně, když jsou z mé koleje. Musím potlačit úšklebek, když se začne řešit Raven. Sebeobrana, jistě. Nádherný název pro demenci způsobenou přehnaným sebevědomím. Kdyby to ředitel považoval za trochu přehnanou sebeobranu, pak by odešel maximálně s nějakou důtkou, trestem nebo něčím tomu odpovídajícím. Lidé z koleje by se pak postarali o zbytek. Dobře pro něj, že aspoň Brumbál tu má mozek a vyhodil ho. Deset minut Snapova syčení má téměř uspávající účinky. Po jeho odchodu ještě chvilku sedím a čekám, dokud se společenka téměř nevylidní. Nemám ráda davy. O to menší mám radost z představy, že se budu muset tlačit mezi různou špínou, než se vůbec dostanu k našemu stolu. Nechce se mi tam. Ale mám plíživý pocit, že bychom se mohli dozvědět něco velmi zajímavého. Když už ne zbytečné drby, pak se třeba někdo z profesorů vyjádří k ranním zprávám. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to trochu nezajímá. Zvědavost je přeci přirozená. Pobaveně sleduji, jak Richard odvádí dětičky. Je jako vychovatelka na základce. Divím se, že jsem po škole ještě nezaslechla drb, který by ho označil za pedofila. Při tom všem, co jsou tu lidi schopní vymyslet. Do síně přicházím těsně po šesté. U našeho stolu není takové rušno. Zatím tam nesedí mnoho známých tváří, kromě Dee. K mé smůle se ale baví právě s Richardem, proto si sednu o kousek dál naproti ní a bez zájmu si nandám trochu salátu. Nehodlám je příliš vyrušovat, ani poslouchat, o čem se baví. Ale sedět někde úplně stranou se mi nechce. Z předchozích aktivit nemám vůbec chuť k jídlu, ale dnes jsem toho příliš nesnědla. Musím sníst alespoň tohle a lépe se jí ve společnosti. Zabraná do jídla a ruchu kolem, kdy se řeší všechny možné hovadiny, mě zaujmou jen nějaká jména. Konkrétně třeba jméno Deirdre spojené s tou severskou káčou. Nepochybuji o tom, že je to vymyšlené, ale nepřekvapilo by mě, kdyby byla Dee při něčem takovém nachytána. Úsměvný je také drb o Wolframovi. Vážně. Jak nudné životy musí mít, aby je tak bavily tyhle výmysly. Mimoděk si všimnu chlapce z nižšího ročníku, sedícího kousek do našeho prefekta. Zápolí s kouskem kuřete, snažíc se ho zlomit v kloubu. To se mu nakonec povede, ale když kuře najednou povolí, menší část mu vyletí z ruky a přistane Richardovi přímo v klíně. Pohled na tvář toho chudáka, kdy jen vykuleně kouká a očekává vlnu nadávek, je k nezaplacení. Vlastně je mi ho i trochu líto. Přesto se musím přemáhat, abych udržela kamenný výraz a neobdařila ho posměšným úšklebkem. Jen nakrm krocana Ričí. |
| |||
ChodbaAlíček, Acaička, Fabiánek, Michajíček Zalapal jsem po dechu a s předstíraným šokem jsem se chytil za srdce. "Stalo se ti něco s chuťovým pohárkama v mládí, nebo jsi se s tím už narodila?" Změřím si ji pohledem. "Acai, doufám, že někdy budeš moci ochutnat a plně si užít to, co čaj nabízí. Čaj je to nejlepší, co se mi mohlo stát!" Prohlásil jsem. Ne, nebylo to to nejlepší. Pohled upřel na Aleca. Rozhodně ne to nejlepší. Usmál jsem se pro sebe a rychle sklopil oči k zemi. Mohl by si všinout, že na něj zírám. Nebudu to riskovat. Acain další komentář ignoruji. Nechce se mi přemýšlet nad odpovědí, ještě bych řekl něco, co by nevyznělo sofistikovaně a následně bych toho litoval. Jen se tedy usměju a pozornost obrátím jinam. Vypadal jsem alespoň trošku chytře? Budu doufat, že ano. "Byl jsem na ošetřovně, stalo se mi něco s nohou." Otočil jsem se na Michjínka a usmál se na něj. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a pozoroval barvy mísící se ve vzduchu. Jejich konverzace se mě netýká, proto jsem se neobtěžoval se do ní zapojit. Místo toho jsem fascinovaně sledoval trpytící se aturový kouř Aleca. Až po chvíli zaregistruji, že mi vlastně odpovídal na otázku. Hlava mi vystřelila z ramena Michaela a nadšeně jsem Alecovi poděkoval. Z ničeho nic mi bříško vydalo hlasité zabručení. "Ugh... já za to nemůžu! Ono to samo! Kolik je vůbec hodin?" Hodinky jsem u sebe neměl, ale přišlo mi, že už je čas na večeři. Spěšně jsem chytnul Michajíčka a Aleca za ruku a začal je táhnout za sebou směrem k Velké síni. Měl jsem strašný hlad. |
| |||
Velká síňprof. RenoireHned po proslovu ke svému studenstvu se přiřítím do velké síně. Pět minut do šesté a u učitelského stolu nesedí nikdo. Jak smutné, když kantoři nejsou dochvilní tak, aby šli studentům příkladem. A moji studenti, také téměř nikdo. Jen prvňáci, můj prefekt a pár dalších. Přejdu svižným krokem na své místo a usednu, načež sleduji, jak se místnost postupně plní. Pan Lawson zjevně dal na mé varování a sedl si opravdu tak, abych ho neměl na očích. Možná bych tuto seanci pokory a slušného chování měl provádět každou neděli, ale to by možná ztratilo na efektivnosti. Hostina započala a po mé levici je stále volné místo. Mám poměrně slušnou představu, kdo si na něj sedne a opravdu, o několik minut později přijde naše druhá zdravotnice a kantorka léčitelství. V té době mám již první sousta králíka na smetaně snědené a téměř polovinu poháru máslového ležáku vypitou. ,,I Vám dobrý večer“. Svá slova náležitě protáhnu, a opět zkoumavě přejedu velkou síň pohledem, jako bych číhal na svoji první oběť. ,,Jestli se bojíte, že Vám v noci budu vodit studenty se zlámanými končetinami, mohu Vás klidně ujistit, že s pár zlomeninami si poradit zvládnu. Navíc, nemají právě studenti Nebelvíru oplývat statečností a z toho odvozenou šikovností?“ Mé oči po té větě spočinou na Longbotomovi, o jehož statečnosti sice nevím nic, ale rozhodně nepatří mezi ty šikovné a na ošetřovně již párkrát skončil… většinou po mé hodině. ,,Ne, pár kapek nemá moc na pohyb v hustších částech lesa vliv.“ Zakončím a opět se věnuji králíkovi na smetaně. |
| |||
|
| |||
18:00 - večeře Jakmile odbila 6 hodina večerní, stoly se automaticky naplnily jídlem. Na stolech byla přehršel hodů. Všechny druhy masa - vařené, pečené, smažené, po všechny druhy zeleniny a ovoce, omáček, polívek, příloh, lízátek, bonbonů, čokolád, dortů, buchet a krémů, zmrzlin a pohárů a zkrátka všeho na co si vzpomenete. Každý si dokázal vybrat to své a nakombinovat si talíř tak, aby co nejvíce vyhovoval mlsným jazýčkům. V hlavní síni se okamžitě rozezní zvuk cinkajících příborů a štěbetání studentů. Jak jídlo ze stolu ubývalo, tak rychle zpátky přibývalo. Nikdo neodejde s kručícím žaludkem. Většina profesorů již zasedla ke stolu. A to i včetně Brumbála. Ale jak už to tak bývá, studenti rádi probírají u stolu i věci mimoškolní.. - ,,Slyšela jsi to? Proč jsou ti Byrdovi tak divní a oškliví? Jejich rodiče byli prý původně sourozenci! Není divu, že jsou tak deformovaní, když vznikli z incestu. Třeba spolu taky něco mají. Proto ta vychrtlina Fabian furt nemá holku. Určitě bude na Lawsona nehorázně žárlit...!" - ,,Ta nová zdravotnice si prý nechala u Snapea kabát. Holky ho viděly, když se za ním odpoledne stavovaly. A prý spolu jedou zítra do Londýna! Myslíš, že spolu něco mají?" - ,,"Slyšela jsem, že je Ravenovi úplně jedno, že jeho bratrance vyhodili ze školy. Prý je dokonce rád. Doufá, že tím přiláká dostatečnou pozornost, aby si ho nějaká všimla. Třeba už brzo nebude panic!" - ,,Wittelsbach prej donesl Reecovi na ošetřovnu kytky a dopis s přáním brzkého uzdravení. Ten bude radši i teplej, než aby převzal zodpovědnost za děti." - ,,... no Kjeldovou se viděli líbat s Airimoyovou. Prej to jsou obě lesbičky. Jsem právě slyšel, že je každá druhá holka v Norsku lesba." - ,,Brousseauová je marná. Chodila s Dragonem, ale on šel prej raději do Luqueby. To si moc nepomohl teda. Taková malá prostitutka." |
| |||
Chodby před ošetřovnouLucca, Acai, Fabian, AlecJakmile jsem přišel, dostal jsem ránu do ramene od Acai, kterou jsem si zřejmě zasloužil, a hned poté objetí od Luccy. Poplácal jsem ho po zádech a usmál jsem se. "Taky tě rád vidím," odpověděl jsem Acai se smíchem a pak jsem se obrátil zpět k Luccovi. "No, však víš, jen tak jsem ležel v pokoji, nudil jsem se. Tys byl kde?" zeptal jsem se ho rychle. Povšiml jsem si, jak Fabian raději o kousek odstoupil. Zasmál jsem se a poslouchal jsem jejich rozhovor o Prasinkách a školním trestu. Ani jsem nevěděl, že měla Acai školní trest. "Teď bych si dal zmrzlinu," podotkl jsem, když se všichni začali bavit o zmrzlině, na kterou je vzala Cor. Celou dobu jsem se jen usmíval a moc jsem vlastně ani nevnímal, co říkali. Tedy, vnímal, ale byl jsem trochu mimo a hleděl jsem do prázdna. V podstatě se celou dobu řešilo hlavně to, kam by se mohlo jít. Já bych klidně i zůstal tady. Rád si povídám s lidmi a je mi jedno kde. Když už byla zmíněná Cor, docela by se hodila ke Kenjimu. Přeci jen se hodně bavili a prostě by spolu vypadali dobře. Dál jsem přemýšlel a mezitím jsem koukal do zdi. Taky bych si dal kafe, pomyslel jsem si. Byl jsem nějak unavený. Na chvíli jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak jsem oči opět otevřel. Kouknul jsem na kotě, co měl Alec stále v náručí. Měl jsem rád zvířata. Opět jsem ho podrbal na hlavě a dál jsem poslouchal, co říkají ostatní. |
| |||
Velká síň Al, Runa, Seb, Dee “Léčení bylo dobrý, ne? Seženem si v Prasinkách mrkve a budeme trénovat,“ chytnu se hned. “Mohlo by se to hodit, hlavně na famfrpálu,“ zdůrazním. “A náhodou, divadlo byla skvělý. Hrála jsem sluníčkáře!“ oklepu se maličko. Přehnaně pozitivní nálada i moc blízká není, ale… ale jo, snad to nebyl úplný propadák. Bavili jsme se. Jen škoda, že nehrál Alec! Příště… Když kolem procházel Caylus, nebránila jsem se protočení očí. Však on to má nejspíš podobně. Ta láska mezi námi je evidentní a vzájemná. A celou dobu u toho pevně svírám vidličku a představuju si, jak mu ji zabodávám… kdo ví kam! Už by mohli poslat večeři, máme hlad! I Snape už tu je! No ten má zase náladu… Radši se od něj nenápadně odvrátím a propichuju pohledem prázdný stůl. Lehce sebou trhnu. Už jsem si tu představovala křupavá grilovaná křidélka a Al mě prostě musel vyrušit, že? Dívku? zarazím se. On se mě ptá, jak… no tě pic! Chvíli na něj jen zírám s pootevřenou pusou. To myslíš vážně?! A než se vzpamatuju, je tu Dee. Nikdy jsem nevěděla, co si o ní myslet. Nebo co si ona myslí o mně. Její názory na lidi s nižším původem byly jasné. A já mám původ nejasný. Tedy teoreticky. Ale nikdy jsem na to nijak neupozorňovala a snad jsem jí ani nedala záminku k váhání. Runu sice jako vždy nepozdravila, ale co s tím máš dělat? Zvyknout si. Nebo jí dát před Snapem přednášku o slušném chování? No… radši jí pozdrav s téměř neviditelným úsměvem a kývnutím oplatím. Ale když se přesunula k Richardovi, tak jsem si všimla Ala! No, teď už mi spadla brada úplně. To se zbláznil?! Zrovna Deirdre?! No, mohl si vybrat hůř, ale… nedívá se ona po Caylusovi? Nebo… nebyla vlastně s Willem? Nebo… no, kdo si to má pamatovat! Ale… Dee?! Ale Ale… Odkašlu si. “No, nevím, jestli jsem zrovna správný… já bych to hlavně zkusila. Stejně to nakonec řekneš jinak, než chceš. Tak se hlavně vymáčknout a jen o tom nepřemýšlet. Neuškodí to říct slušně a přidat nějakou drobnost, jestli to myslíš vážně. Třeba květina snad neurazí žádnou. A nemusí to být kdo ví co, třeba mně by stačila jen kopretina. Ale tady bych klidně vybrala něco… Nebo začni o famfrpálu, ten má myslím ráda. Že bys chtěl být odrážeč a ono to pak třeba půjde samo,“ plácám jedno přes druhé. Tady na to jsem opravdu nikdy nebyla. Jak oslovit dívku… Kdybych to věděla, tak nějakou mám, ne?! |
doba vygenerování stránky: 0.85073804855347 sekund