Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7647


Hraje se Denně Herní čas: 20:50  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:46Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 23:28Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 27. března 2020 18:09Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 22:11Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 23:43Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 22:11Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 14:27Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:46Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 29. března 2020 18:02Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:34Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 19:59Pomocný PJ ۞
 Postava Remus John Lupin je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 21:39Remus John Lupin
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 19:59Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 31. března 2020 19:52Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:26Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 21:29Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 22:05Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 19:59lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:37Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:34Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:34lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 02. ledna 2020 21:13Henry Kwang
 Postava Ryan Daniels je offline, naposledy online byla 14. února 2020 12:05Ryan Daniels
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 14:48Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 14:27Naira Sinclair
 Postava Deirdre Airimoy je offline, naposledy online byla 25. března 2020 13:12Deirdre Airimoy
 Postava Christian Dragon je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 21:39Christian Dragon
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 14:27Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 21:23Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 11:00Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 2:56Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 14:48Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 04. dubna 2020 3:39Mirelle Devény
 
lord Richard Cornigrum - 17. září 2016 17:34
zk6313353.jpg

Společenská místnost - Sovinec


Christina



Sleduji, jak upouští na zem dopis a urychleně se pro něj shýbá. Ne, že bych měl zájem si jí jakkoliv prohlížet, nedej bože na ní cokoliv oceňovat, ale ten hluboký výstřih by neušel snad žádnému bystrému oku. Vážně nevím, o co se tu snaží. Jestli já jsem podle ní nevhodně oblečený, tak co teprv ona? Pozvednu obočí. Při bližším pohledu totiž zjišťuji, že nemá podprsenku. Na tváři se mi objeví neidentifikovatelný škleb.
Ona nemá ani na spodní prádlo…
Christina tím u mě nevědomky klesá opět o několik příček níž. Kdyby místo toho hraní si na hrdinku přiznala, že nemá peníze ani na nejzákladnější věci, tak bych se nejspíš smiloval a nějaké jí koupil. Místo toho somruje šperky a cítí se ukřivděně, když žádné nedostane.
Co víc by ještě chtěla za tak otřesný výkon? Letní sídlo s bazénem a vlastním služebnictvem?
Cestou ze schodů se Christina zabývá nevychovaností mladších studentů, kteří do nás při cestě ven omylem vráží. "Prváci, co bys čekala. Vzpomeň si na naše začátky." připomenu jí a chytnu za rameno malého kluka z Havraspáru, který nás drze předbíhá. To se mi ani trochu nezamlouvá a dám to i dost jasně najevo. "Nevím, jak to chodilo u vás doma, ale tady si ve škole. Pokud tak moc pospícháš, stačí říct zdovolením." poučím ho přísně. Vyjukaně kulí oči a tak jen mávnu rukou, aby už raději vypadl.
"Jeden by řekl, že Havraspárští budou víc chytřejší." zakroutím nad tím hlavou. Měla to být nejmoudřejší kolej, ale když vidím, co za exempláře máme v ročníku my… Začínám o tomhle výroku pochybovat. Nekázeň a nerespektování bohužel nebyl problém jen Havraspáru.
Rok od roku si všímám, jak jsou děti oprsklejší. To, co, si dovolují teď, si od nás kdysi dovolil jen málokdo. Volnější výchova skutečně není problematikou jen mudlovského světa a ač to opravdu nerad přiznávám, je to tak.
Neotesaným studentům se naštěstí brzy ztrácíme z dohledu. Sovinec máme na dosah ruky a tak stejně jako Christina přidám do kroku. Nechci se zbytečně zdržovat. Ne na tak špinavém místě, jako je tohle. Stoupáme po schodech nahoru a mně neujde, jak si Chris drží sukni. Jestliže nemá podprsenku, má na sobě vůbec kalhotky? Snažím se neodbytnou myšlenku rychle zahnat, jenže zvědavost je nakonec silnější.
Koukat děvčatům pod sukni je přípustné možná tak v patnácti. Vzpamatuj se, máš nějakou úroveň!
Využiju toho, že jdu za ní a v momentě, kdy znovu zafouká vítr nakloním hlavu na stranu tak, abych pod sukni viděl. Jako na potvoru přitom zakopnu o další schod, takže se rychle přidržím zábradlí. Hloupý nápad. S kamenným výrazem se narovnám a v doufání, že mé škobrtnutí nezaznamenala, dojdu až k ní.
"Tvoje sova se jmenuje sova?" podivím se. Není jediná, kdo tu umí francouzsky. "To si vymyslela sama? Originální." prohlásím tónem, prostým všech emocí. Začíná mi docházet, proč žádné jiné mazlíčky nemá.
Bez zájmu se rozhlédnu kolem. Není tu vůbec nic zajímavého. Pospávající sovy ve výklencích a ten neskutečný bordel na zemi mi nepřipadá nijak atraktivní, takže si jen otráveně povzdechnu. Schopnost dodržovat sliby je sice šlechetná vlastnost, leč v určitých chvílích velmi nevýhodná.
Třeba právě teď. Počkám, až Christina odešle dopis a pak se pohledem vracím zpět k ní. První, co mě na ní upoutává, jsou projevy jejího vlastního těla. Ne, že by mě zajímalo, jak se cítí, ale vsadím se o cokoliv, že jí je zima. Má totiž husí kůži a přestože si to nejspíš neuvědomuje, tak i její hrudník prozrazuje dost. Nakrčím čelo, mlčky si sundám sako a přehodím jí ho přes ramena.
"Poslyš, máš něco proti nošení spodního prádla?" zeptám se po chvíli. Nedávám jí prostor k odpovědi, protože ihned pokračuji. "Vím o tvé finanční situaci. Jestli ti chybí peníze i na ty nejzákladnější věci, měla jsi mi o tom říct. Určitě bychom se nějak domluvili, nebo to vyřešili jinak, i když při kvalitě tvých schopností o tom silně pochybuji, ale to odbíhám od tématu, pardon…"
Zhluboka se nadechnu a záměrně se na několik sekund odmlčím. Narážka na to, co se stalo v Prasinkách je víc než očividná. "Jen chci, abys věděla, že se mi můžeš kdykoliv se vším svěřit. Jsem tu pro tebe." spiklenecky na ní mrknu a poplácám jí po rameni stejně tak, jako před necelou hodinou.
Tak co mi k tomu řekneš, hm? Předveď se.
S jistotou můžu říct jen jedno. Kdyby pohled zabíjel, tak už jsem mrtvý.
 
Acai Luqueba - 17. září 2016 10:57
188886.jpg

N62 -> Chodby -> Kostel

Caylus, okrajově Jordyn



"Od doby, co potřebuju dohnat, co jsme ztratili. Nerada bych, aby mě moji vlastní spolukolejníci umlátili mýdlem v ponožce, zatím co budu spát." samolibě se ušklíbnu, když poslední květinu uhádnu a zdravotnice mě za to pochválí. Kromě kolejní vedoucí se nehodlám nikomu zodpovídat. Udělala jsem, co bylo správné.. s možná trochu přehnanou reakcí, ale mít další možnost, udělala bych to úplně stejně. Body mě serou, ale minimálně za tuhle hodinu doženu, co jsem ztratila.
"Jo, něco takovýho jsem slyšela taky." přikývnu. Je to divnej profesor a všichni to vědí. Snape má očividně plné ruce práce, proto nedělám trest u něj. Ale mezi námi.. byla bych radši i za toho Filche. "Nebo mu je ukážu já." hodím po Cayovi pobavený pohled. Jestli se mě snažil postrašit, tak mu to rozhodně nevyšlo, ale bylo to rozkošné. Triky s mečem... Jen ta představa je extrémně nechutná. Takovej stařík. Sanny byl k nakousnutí, ale Zmijozel? Ani hovno.
S pokojeně si žužlám svojí mrkev i v momentu, kdy zdravotnice rozdává body. Šest bodů navíc.. No, mohlo to být horší. Jsme sice poslední, ale jen o sedm bodů za Nebelvírem. To není nic, co by se nedalo dohnat.
"Co?" Líně sjedu pohledem na brblajícího Caye. Tomu klukovi se věčně něco nelíbilo. Kolikrát byl nespokojený aniž by měl pořádný důvod, jako třeba teď. Co jsem zas provedla? Než se ho ale stihnu zeptat nahlas, vytahuje mě z lavice a ven ze třídy. Nechápavý pohled se změní v potěšený při zjištění, že se nebudeme nikde zbytečně zdržovat. Je to dobře. Potřebuju se trochu.. uvolnit.

S každým jeho dalším krokem, musím já udělat dva. Přijde mi vtipné, jak pospíchá a já vedle něj skoro běžím. Musí být velmi netrpělivý. Nicméně okamžitě se zastavím, když mě nechá stát na místě a jde kamsi do pryč. Povytáhnu obočí, když zaostřím na Jordyn a Taff.
"No to si děláš prdel..." uchechtnu se, založím ruce na prsou a čekám, až dodělá, co potřebuje. Pacholek jeden. Neslyším, co si tam šuškají, ale neunikne mi strnulý výraz mé kamarádky. Je mi jí líto. Hádám, že díky svým komplexům by jí myšlení na kluky ani nenapadlo. Jak moc jí muselo vykolejit, když za ní přijde někdo jako Cay, se sladkým úsměvem a řekne jí přesně to, co chce slyšet? S povzdechem sleduji, jak se její tváře zbarvují do červena. Očividně velmi. To už se ale Cay vrací zpátky ke mně. Odlepím se od stěny a zakroutím nad jeho výstupem hlavou.
"Ty zvíře. Teď z toho nebude spát. Vidět tě Fabian, tak ti utrhne hlavu." upozorním ho se smíchem. Nejsem žárlivá. Teď už ne. Dřív mi možná vadilo, když mi nevěnoval svou plnou pozornost, ale s postupem času jsem si zvykla. Je prostě takový. A dokud budu dostávat svůj pravidelný příděl, tak je mi fuk, co dělá. Jen s Jordyn se sekl. "Neměl bys podceňovat bratrskou lásku, i když je to vychrtlej mrzimor. Já jsem poloviční jak ty.. a měla jsem tě na lopatkách." při té vzpomínce nemohu potlačit úsměv. Objevuje se před námi kostel. No.. to je skutečně originální.
"Podle toho jakého Boha máš na mysli." uculím se a vtáhnu Caye za těžké dveře kostelíka.


 
Jordyn Emily Byrd - 16. září 2016 23:08
jor4464.jpg

Přízemí, chodba u hlavní síně


Taffy, Isaac, Fabian a okrajově Caylus


Zamyslím se, když Taffy nazve Zmijozelovy předměty "raritou." Na tom něco bylo.
,,Máš pravdu, heh. To si naschvál vybral takové předměty? Úplně vidím, jak se řítí na koni s vytaseným mečem do boje." Neubráním se pobavenému zasmání. A vlastně se té představě chichotám ještě nějakou chvilku. Vůbec mě netrápí, že jsou kolem lidi a asi působím jako žačka prvního ročníku, jak se přiblble hihňá nějakému nesmyslu.
A to už přichází na scénu Isaac se svou klasickou přítulností. Nikdy mi nevadil. Byl to hrozně hodný kluk. Takový podobný Alecovi. Oba mi přišli takoví životem nezkažení. Dětinští. Ano. Děti. Vůbec si nedělali z ničeho těžkou hlavu. To jsem na nich vždycky obdivovala.
Brácha mezitím prohodí pár rýpavých poznámek na účet našich zmijozelských spolužáků. Zašklebím se. Měl pravdu. Samotné mi představa kydajícího Cornigruma nebo Ewingové přišla vtipná až nereálná. Nebylo tajemstvím, že si o nich všichni mysleli, že jejich rodiny používají skřítky i na ty nejzákladnější práce. Jednou jsem slyšela někoho jak říká, že někteří zmijozelští mají skřítky i na utírání zadku. Tenhle poznatek ale raději nahlas neřeknu.
Když Isy vysloví své obavy ohledně kandidatury na mrzimorského prefekta, horečně přikyvuju. ,,Maj pravdu. Za pokus nic nedáš. Svět se nezboží, pokud vyberou někoho jiného." Snažím se o povzbudivý tón a zkroutím koutky úst do upřímného úsměvu. Pravda. Isaac nebyl úplně nejráznější a moc dobře jsem si nedokázala představit, jak bude chtít po ostatních, aby dodržovali školní řád a byli včas v posteli, případně jim vyhrožuje nějakými postihy ale.. Třeba nás překvapí. Nicméně tyto obavy nevyslovím nahlas. Obecně jsem vždy raději podporovala než naopak. Jenže - jakmile mé smysly zachytí slovo famfrpál - našpicuju uši. Ano, to bylo téma, které bych mohla řešit pořád. Sama jsem se do družstva nikdy nepřihlásila. Nedělala jsem si iluze. Nikdo s mou tělesnou stavbou by se do týmu nikdy nedostal, takže jsem si svou aktivní účast vynahrazovala pasivní účastí. Na tribuně. A hlasitým podporováním bratra a všech mrzimorských hráčů!
,,No to bys tedy měl." Dloubnu do bratra. ,,Kdy máte první trénink?" Zajímám se. Co vím, tak minulý rok ho měli několikrát do týdne. Kdo ví, jak to bude letos.
,,Koukala jsem, že Acai a Benji se dostali do týmu." Zářím jako měsíček na hnoji. ,,Taff chudák musí mít mého tlachání o famfrpálu plné zuby. Věčně ji tím chudinku krmím na pokoji." Soucitně na ni pohlédnu. Kluky zaregistruji jen tak napůl. Spíš si všimnu jen jejich mihnutí a když jsem jim chtěla zpětně zamávat - už byli ta tam.

Kluci se však po chvíli odpojí a my zůstanem s Canys samy. ,,Já vlastně nikam. Doteď jsem se tak šourala po pozemcích a chodila od ničeho k ničemu." Usměju se a snažím se dostat Kiminy drápky z mého trička. Nechápu, proč se vždycky musí takhle přichytávat na mě! Fabianovi tohle nedělá, krucinál.
,,Tak jo, to je dobrý nápad. Ani nevím, kdy dnes naposled byla Kimi venku. Snad to zas neudělala na prostěradlo." Povzdychnu si. Každý den měnit a čistit prostěradla jen proto, že máme nevychované kotě.. No snad se to brzy doučí. Musí. Jak to asi dělají, co mají za mazlíčky taky kočku?
,,Kudy chceš jít? Můžeme to vzít buď přes hlavní vchod nebo se můžeme projít do sluneční zahrady." prohodím zamyšleně. Sice do toho kopce vždycky trochu funím ale.. Ten výhled na Hagridovu chatku a okolí je k nezaplacení.
,,A s tím Mattem.. Určitě se to nějak vyřeší. Zeptám se ho později. Byla s ním Acai, takže je relativně v bezpečí." Zahihňám se. Acai byla se vším a s každým hned hotová, proto nemám strach, že by snad nechala Matta Snapeovi napospas.
Když už jsem se chystala udělat krok vpřed, zarazil mě něčí hlas.
Úplně ztuhnu a nejsem schopna se pohnout, jen křečovitě svírám Kimi ve svém náručí. Přímo přede mnou, až moc blízko řekla bych, stál Lawson! Nevěřícně na něj zírám. Snažím se promluvit, něco mu odpovědět nebo se alespoň přestat tak hloupě tvářit. Ale tělo mě absolutně neposlouchá a mně na tváři zůstal zkoprnělý výraz.
Jakmile začne mluvit, okamžitě zrudnu. Právě teď má můj obličej stejnou barvu jako nebelvírská kolej. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek a já nedokázala odpovědět ani jedinou souvislou větou. Vlastně ani pozdravit. Nechápala jsem co to říká. Proč to říká mně a proč na mě vlastně mluví!
Teprve až odejde se trochu uklidním a jsem schopná popadnout dech. Není pochyb, že musím vypadat směšně. Zaraženě se mu dívám do zad jak odchází.
Vážně řekl to, co řekl? ŘEKL TO MNĚ?! Proč ale.. Tohle určitě říká všem holkám. Však je to pověstný sukničkář! Hlavně nenaleť Jordy. Neskoč mu na takový laciný trik! Nabádám sama sebe v duchu. Snažím se myslet racionálně. Poslouchat rozum. Nepochybně si z tebe jen dělal srandu. On je na úplně jiný typ holek. Nikdy by si nezačal nic s tlu..No.. s holkou jako jsem já.
Ale co když ano? Co když se mu vážně líbím? Myslel to vážně? Zněl tak věrohodně..
Bojovala jsem sama se sebou a snažila se najít nějakou správnou odpověď alespoň na mé vlastní otázky, kterých se v hlavě utvářelo nespočet. Až po chvíli si uvědomím, že pořád stojím na chodbě a Taff vedle mě. Už takhle je to dost trapné, ještě aby na mě čekala. Okamžitě na tváři vykouzlím svůj typický bezstarostný úsměv a tím Taffy obdařím. ,,Takže?" Zeptám se, ještě trochu nervózním, rozklepaným hlasem (i když se ho snažím skrýt) na otázku ohledně směru naší cesty.
I když jsem se snažila tvářit nezaujatě, bezstarostně a ohledně Lawsona naprosto lhostejně.. Stále mě to, co řekl nenechávalo v klidu..

 
Caylus Lawson - 16. září 2016 20:17
vay441632914643.jpg

N62 >> Chodby >> Kostel


Acai, Jordyn



Nespokojeně se vrtím na židli a odpočítávám poslední minuty do konce hodiny. S každou další uplynulou sekundou jsem víc a víc neklidnější. Nejraději bych byl už někde jinde, jenže tenhle kroužek je snad nekonečný.
„Odkdy seš takovej šprt?“ Rýpnu si do Acai, která bez potíží odhalí poslední rostlinu. Zdravotnice jí za to vychválí div ne do nebes. Protočím oči. Dělat tu takové drama kvůli pár kusům plevelu?
Smrdí to stejnak všechno stejně a ty rádoby léčivé účinky jsou beztak jen babský povídačky. Přestanu se tím zabývat, a raději začnu sklízet věci z lavice. Z celé hodiny nemám jedinou poznámku a nezdá se, že by mě to trápilo. Nezaznamenávám si ani zadaný úkol. Už teď vím, že bych se na něj vykašlal.
„Tak školní trest se Zmijozelem? Slyšel sem, že za ním šla v pátek Barbara. Hned po nitrobraně.“ zapátrám v paměti. ,,Odcházela odtamtud rovnou na ošetřovnu.“ Barbaře běžně nevěnuji pozornost, ale pokud si dobře vzpomínám, tak skutečně měla obvázanou rukou. Pro srandu králíkům to nejspíš nebylo. Kdyby nebyla tak nespolečenská, věřil bych tomu, že se jen chtěla zviditelnit. Jenže takhle? Bůh ví, co se za dveřmi toho kabinetu stalo. Zmijozel byl vážně jedna velká neznámá. „No, nudit se s ním určitě nebudeš. Snad skončíš nějak… líp.“ Pronesu tichým, tajemným hlasem, abych Acai trochu postrašil. „Třeba ti ukáže i nějaký triky s mečem.“ dodám nevinně. Nemyslím to pochopitelně vážně. Chci jí jenom pozlobit a jak jí znám, vezme to s humorem. Jako vždycky všechno.
Zatímco rozdává zdravotnice body, očima visím na Acai, která žužlá mrkev. Myšlenky se mi okamžitě rozutečou pryč a s jistotou můžu říct, že na zeleninu opravdu nemyslím. „Ženská, já se z tebe fakt poseru...“ zaúpím. Nejspíš za tím nebyl žádný postranní úmysl a dělala to jen z nudy, ale takhle by tu za chvilku mohla začít lízat kladivo a kdoví, co ještě. Drapnu jí za ruku a vedu ze třídy pryč. Většina spolužáků je už taky na odchodu. „Pojďme rovnou. Nemůžu se tě dočkat.“ obeznámím jí s tím, jak jsem na tom momentálně s trpělivostí.

Zamířím s Acai pryč z hradu. Když procházíme kolem hlavní síně, všimnu si u nástěnek dvou osob. „Moment, prosím.“ Rozejdu se k mrzimorským děvčatům. Pohled mi spočine na Jordyn a jejích křivkách. Ostatní a hlavně zmijozelští si z ní rádi utahovali, ale koukal se někdy někdo na ty obří airbagy? Holka s takovou výbavou přece nemůže bejt špatná. „Doháje, to sou ale kozy…“ zamumlám si pro sebe a pomalu dojdu k těm dvěma.
„Ahoj ptáčátko. pozdravím jí s úsměvem a nenápadně mezi námi snížím vzdálenost. Vypadá plaše, nerad bych jí vyděsil. „Jdu zrovna kolem a říkám si, kdo je ta holka s tím zatraceně roztomilým úsměvem? A vida... Jsi to ty.“ zalichotím jí, s námahou odtrhnu pohled od jejího dekoltu a zadívám se jí do očí. Pak rychle zkontroluji, jestli není někde v dohledu její bratr.
Jednou jsem ho viděl vyvádět, když se kolem Jordyn motalo pár lidí od nás. Fabian je naštěstí daleko, na cestě pryč, společně s čokošem. „Promiň, jestli sem tě zdržoval. Jen sem ti to chtěl říct, takže já už zase půjdu…“ potlačím neodbytnou touhu se jí zeptat na velikost košíčků a také na to, jestli mě nechá si sáhnout. Kam se hrabe Deirdre s těma svýma lentilkama pod kobrecem.
Vrácím se zpátky k Acai. Za ta léta si už na mé flirtování určitě zvykla a vzhledem k tomu, že ona nebyla jiná, si nemáme co vyčítat. Teď je každopádně na řadě a já se o ní milerád postarám. „Takže, jak moc u vás doma věříte v Boha?“ zeptám se, když se před námi objeví kostel.
„Doufám, že jsi velká hříšnice, to abych tě měl za co potrestat. Amen.“
 
Deirdre Airimoy - 16. září 2016 15:22
dd4714.jpg

N62 --> Pokoje --> Knihovna


Christina, Regina, okrajově Sebastien, Marie, Patrick a Alexander


Zbytek hodiny uběhl celkem rychle. V hlavě jsem si udělala poznámku, že si budu muset o tom "plevelu" najít víc, hlavně kvůli domácímu úkolu. Bylinky mi nic neříkaly a iritovalo mě, že i ta opice toho ví víc než já. Jakmile Etty skončila a rozloučila se, chvíli jsem počkala a nechala odejít Richarda s Christinou. Zírala jsem do stolu a předstírala, že mi balení těch několika věcí zabírá víc než pár vteřin. Občas se hodilo mít zkriplenou ruku. Ale jen občas. S úsměvem na rtech jsem se pokývnutím hlavy rozloučila s Etty a vydala se nejdřív na kolejku. Caylus mi nestál ani za jeden pohled. Původní plán jsem zavrhla a modlila se, aby se Regina nevydala na smluvené místo dřív než já.
Měla jsem několik tipů ohledně toho, kde by mohla Marie být. Zvažovala jsem kostel a knihovnu. Nechtělo se mi ale chodit sem a tam jako včera, a tak jsem se během cesty na kolej zeptala, i když s velkou nechutí, několika červených z nižších ročníků, jestli Marii neviděli. Po třetím pokusu jsem měla štěstí a zjistila jsem, že ji někdo viděl jít do knihovny. Kde by taky byla jinde. Chudinka.

S nově nabitým optimismem jsem zamířila rovnou do dívčího pokoje. Věnovala jsem Regině široký úsměv. Zamířila jsem ke stolku a vytáhla oba dva dopisy, které jsem ráno dostala v poště.
"Caylus nám trochu kazí plány. Asi něco plánuje s Luquebou, takže musíme ten Famfrpál posunout. Sama víš, že mi teorie vůbec nejde," omluvně jsem pokrčila rameny. "Bez něj to nepůjde. Nechám mu v pokoji vzkaz. Zatím si asi vyrazím do Prasinek se Sedzikowskou, nutně potřebuje novou garderobu. Pokusím se vrátit co nejrychleji a pak můžeme vyrazit. Kdybys viděla Christinu, tak jí prosím vyřiď, kam jsem šla, ano? Nechám jí tu pro jistotu ještě vzkaz." Posadila jsem se vedle kamarádky na její postel a s povzdechem složila oba dopisy do klína. Natáhla jsem se k Regině a zastrčila jí neposedný pramen za ucho. "Doufám, že už ti je trochu líp. Ještě se trochu prospi, abys nám pak neomdlela na hřišti, ano?" Starostlivě jí políbím na tvář a s oba dopisy zamířím na svou postel. V rychlosti přejedu pohledem po otcově písmu a spokojeně si zastrčím váček s galeony do kapsy. Otec věděl moc dobře, co na mě platí. Peníze jsem neodmítla nikdy, i když jsem ho z duše nenáviděla. Chvíli jsem se zastavila u druhého psaní, které mi poslal můj bratr Nikolas. Evidentně si s Elsie už stanovili datum svatby na příští rok v létě. Měla jsem čekat, že ji bude chtít Nikolas dělat v naší domovině. Příjemně mě ale překvapila otázka ohledně toho, jestli mu půjdu za svědkyni. Zastrčila jsem oba dopisy pod polštář, popadla tašku a rychle jsem načmárala na kus pergamenu dva vzkazy - přesné místo, kde se budu nacházet v případě, že by se Christina chtěla přidat a prosba o pomoc s Regininým tréninkem pro Cayluse. Popadla jsem ještě knihu o ptácích, kterou jsem si předchozí den půjčila. Položila jsem Christinin lístek na její postel, rozloučila se s Reginou a ještě jsem se stavila na klučičích pokojích, abych tam nechala vzkaz pro Prince. Měla jsem celkem chuť nahlédnout do Wolframovy skříně a objevit konečně děsivé tajemství týkající se mrtvoly, ale odolala jsem. Moje kamarádka Marie byla důležitější.

Vycházkovým tempem jsem zamířila rovnou do knihovny. Doufala jsem, že tam Maruška ještě pořád je.
Záležitost s Acai mi stále ještě vrtala hlavou. Upřímně jsem doufala, že v tuhle chvíli nepotkám prodavače kokosů z Havraspáru.
Jamar Maposa... Nevím, kdo z těch dvou má horší jméno...
Po vstupu do knihovny se zastavím u knihovnice, aby si zaevidovala vrácenou knihu. S úsměvem si jí vezmu zpět a ujistím ji, že ji na místo vrátím sama, aby měla o práci méně. Zamířím rovnou do oddělení s literaturou týkající se kouzelného zvířectva, kde je překvapivě celkem plno. Všimnu si Alexe a Sebastiena, kterého si zkoumavě prohlédnu. Pořád jsem na Williama naštvaná a stále jsem mu neodpustila to, že se ani nerozloučil. Zvažuji, že bych Sebastiena konfrontovala ihned na místě, nakonec se ale rozhodnu to odložit. Na oba zmíněné se zářivě usměju a vrátím knihu na místo.
"Ahoj Alexi. Nechce se ti na nákupy do Prasinek?" Mluvím potichu. Poslední, co bych teď potřebovala, je vyhazov z knihovny. "Ahoj Sebastiene." Pozdravím i druhého z nich. "Pokud by se ti chtělo, budu vepředu u stolku. Musím tu ještě někoho vyzvednout než půjdeme." Omluvně se na Alexe usměju a přesunu se dopředu ke stolkům, kde objevím Marii v překvapivé společnosti Patricka. Povytáhnu obočí a posadím se vedle Patricka.
"Hoj. To jste si beze mě založili vlastní studijní skupinu?" Přelétnu pohledem z jednoho na druhého a ušklíbnu se. Jak jinak, přijdu o veškerou zábavu.
"Promiň, že jsem včera tak zmizela, Mar. Měla jsem nehodu s dveřmi, a proto jsem nemohla do Prasinek. Co bys řekla, kdybychom tam skočili teď? Patrick se k nám určitě rád přidá, co na to říkáš?" Vyčkávavě čekám na reakci. Teď nebo nikdy!
 
lady Christina De Spontin - 16. září 2016 14:01
207428.jpg

N62 - Pokoj - Společenka - směr Sovinec

Richard, okrajově Regina



Mlčky Richardovi přikývnu. I kdyby tam namířeno neměl, tak na pokoj musím, takže jeho plán s převléknutím je mi celkem ukradený. Ačkoli to není tak špatný nápad. Uniformu mám ráda, ale mi v ní nepříjemné vedro. Nerada se potím. Také se na pokoji převléknu do něčeho.. méně teplého. Zima mi nikdy nevadila, jsem otužilá a hlavně venku to ještě není tak hrozné. V Sovinci budeme beztak jen chviličku, než předám dopis sově. Nechci se tam zdržovat déle, než bude bezpodmínečně nutné. Tím spíš, když se mnou jde on. I za normálních okolností se mi jeho společnost příliš nezamlouvala. Někdy je jeho dodržování slibů na překážku.
Koutkem oka sleduji, jak si dělá přiměřené pohodlí. Sama se svým výkonem asi nemám co říkat, ale pro někoho, kdo je zvyklý být nejlepší ve všem, co dělá, můsí být nezdar v téhle hodině velmi stresující. Nedokáži potlačit pocit zadostiučinění, když vidím, jak se dusí ve vlastní šťávě.

"To bylo rychlé." odpovím mu ledabyle, když profesorka končí hodinu rozdáváním bodů a já zjišťuji, že nás Mrzimor předběhl o jeden bod. Ač se mi to nelíbí, uklidňuje mne fakt, že nejsme na posledním místě. Netuším, kolik jim Snape strhl, ale pochybuji, že by se pohybovali někde jinde než na konci. Jako vždy.
"Jistě." Po vzoru ostatních si pobalím své věci a zvednu se. Mezi tím, co Richard nenávistně zírá na zdravotnici, vycházím ze třídy, abych zamířila rovnou na kolej. Dohání mě hned po několika vteřinách, ale jinak je naše společná cesta tichá. Ani jeden, zdá se, nemáme zrovna náladu na konverzaci.
Ani mu neodpovídá, když zaleze do pokoje, aniž by se na mě třeba jen podíval. Porotčím panenky, když mám jistotu, že mě nikdo nevidí a vlezu do pokoje.
"Lady Regino." vydechnu téměř s úlevou, při pohledu na milou tvář své přítelkyně. "Jak se cítíš? Je ti lépe?" zeptám se jí s účastí, když přicházím ke své části ložnice, abych se převlékla. Za ta léta jsem si už zvykla, že tu není žádné soukromí, proto ať se dívá nebo ne, shodím ze sebe školní uniformu a převléknu se do něčeho více pohodlného. Pak se posadím ke stolu a v rychlosti si cosi načmárám na papír, který následně několikrát úhledně přeložím a schovám ho do kapsy sukně.
"Odpusť, že ti nemohu dělat společnost. Ovšem.. večer, pokud čas dovolí, bych si ráda promluvila." vezmu ze stolku ze včerejška připravený dopis a Reginu lehce líbnu na čelo. "Zatím." rozloučím se a přejdu do společenské místnosti, abych zjistila, že Richard tam stále ještě není.
Pohrávám si s představou odejít bez něj, když se objevuje.. i s tou nechutnou tkaničkou kolem ramen. Sleduji, jak to pokládá na gauč a ještě to hladí.
"Jsem si jistá, že ty také." věnuji mu sladký úsměv a pohledem sjedu jeho černé sako. Do Sovince není oblečen o nic lépe než já. Ta nechutně slizká věc by se jim zajisté líbila také. Jaká škoda, že si to nechce vzít s sebou. Sovy by jistě uvítaly nějaké zpestření. Myši jim už musí lézt krkem.
"Pokud máš vše, co potřebuješ... Pak ano." udělám pár kroků, ale zastavím se, když mi z rukou vypadne dopis. Automaticky se k němu sehnu, protože neočekávám, že by se v Richardovi našlo tolik smyslu pro gentlemanská gesta, aby ho zvedl za mě. Ještě se upravím, protože můj výstřih mohl ukázat víc, než by se mi líbilo. Pak už vycházím ze společenské místnosti. Nemluvím. Nemám, co bych mu řekla a nemám ani chuť se snažit. Ne po tom, jak se choval. Jen se celou dobu snažím, aby mezi námi byla alespoň metrová mezera. Což se cestou přes schodiště a nádvoří ukáže jako nemožný úkol. Je tu tolik studentů s volným časem, že jsem několikrát chtě nechtě na Richarda namáčknuta, aby mě někdo z nich nesrazil a nebo právě proto, že do mě vrazili. Či do Richarda.
"Neuvěřitelné." ostře vtáhnu vzduch do plic a rty sepnu do uzounké linky, abych potlačila vztek z toho, jak neurvalí a nevychovaní studenti nižších ročníků jsou. Očividně je jim úplně jedno, že je tu prefekt. Když už jsme u toho, taky by se Richard mohl ozvat. Tu pozici nemá pro srandu králíkům.

Úlevně si povzdechnu, když jsme z nádvoří pryč a konečně mohu normálně dýchat. Sovinec je už jen pár desítek metrů, které překonám svižnějším tempem. Do schodů si vzadu přidržuji sukni u těla, protož čím výše jsme, tím větší vítr fouká.
V Sovinci se nejprve znechuceně rozhlédnu, než dojdu doprostřed.
"Chouette." řeknu dost hlasitě a zřetelně, aby mne má sova slyšela. Vlastně to není nikterak originální jméno, když přihlédnu k tomu, že to ve francouzštině znamená sova.
 
lord Richard Cornigrum - 15. září 2016 21:42
zk6313353.jpg

N62 - Pokoj - Společenka


Christina



"V pořádku, také tam mám namířeno. Rád bych se převlékl do něčeho pohodlnějšího." pohled stočím ke své uniformě, do které jsem se musel hned po návratu z Prasinek nasoukat. Ne, že bych proti jejímu nošení něco měl… Rozhodně ne v takové míře jako například Wolfram, ale právě teď bych ocenil cokoliv volnějšího. Začíná mi být totiž horko. Těžko říci, jestli je to způsobené nervozitou z nepovedených kouzel, nebo tím, jaký je ve třídě vydýchaný vzduch. Možná obojí.
Vážně se nemůžu dočkat, až odsaď vypadnu.
"Zdá se, že si už profesorka našla své oblíbence." zkonstatuji a povolím si vázanku. Hned po ní následuje rozepnutí prvních dvou knoflíčku u košile. Ještě než profesorka hodinu ukončí a rozdá body, zapíšu si posledních pár poznámek, včetně úkolu na příští hodinu. Nemám nejmenší tušení, jak připravit esenci z třemdavy, každopádně nebude problém to zjistit. V knihovně je spousta chytrých knížek, stačí jen umět hledat. Co nejdřív se po nějaké poohlédnu.
"Půjdeme?" zeptám se, a aniž bych čekal na odpověď, sklidím si své věci ze stolu. Ostatní dělají to samé. Někteří už jsou ze třídy pryč, jiní nikam nespěchají. Vstanu a zamířím ke dveřím, ale ještě než odejdu, věnuji Ettariel nepřátelské zamračení. Zničila můj model a ke všemu znehodnotila mou práci. Na tohle jen tak nezapomenu.
Cestou na kolej se s Christinou nevybavuju, ani jí žádným jiným způsobem nevěnuji pozornost. Nemám dobrou náladu a bezduché tlachání s ní mi jí nezlepší. "Počkám na tebe ve společenské místnosti." oznámím jí co nejlhostejnějším tónem, když mizím za dveřmi pokoje. Jakmile se za mnou zaklapnou, s úlevným vydechnutím dojdu až k posteli, shodím ze sebe uniformu a převlékám se do čistého oblečení. Zpod pohozených věcí znenadání vykoukne hlava Vertini. Ani jsem si nevšiml, že tu je.
"Vzbudil sem tě?" promluvím s nevídanou něžností v hlase a opatrně vezmu hádě do rukou. Začne se kolem nich automaticky obtáčet.
"To nebylo úmyslné, promiň." Koutky úst mi lehce vylétnou nahoru, načež nechám Vertini uvelebit na mých ramenou a i s ní odcházím do společenky, kde už čeká Christina. Pohledem jí sjedu od hlavy až k patě.
"Sovám se budeš určitě moc líbit." zhodnotím její outfit. Opravdu netuším, proč si obléká něco takového zrovna do sovince. Hlavně v těch vysokých botách se jí přes pozemky půjde „náramně“ dobře. Umím si to živě představit.
Kristýnko, ty nikdy nezklameš.
Prstem jemně přejedu Vertini po šupinkách a pak jí položím na gauč. Rád bych jí vzal sebou, ale brát hada mezi dravce není zrovna nejlepší nápad. Narozdíl od Christiny mám nějakou soudnost. O mazlíčka vážně přijít nechci.
"Můžeme?" Velmi podstatná otázka. Nemám na to celý den. Tohle dělám pouze z nutnosti, a kdybych to Christině neslíbil, už dávno bych tu nestál.
 
Ttt - 15. září 2016 09:21
01blankid7366.png

Chodby Hradu
Isaac, Fabian, Jordyn,
okrajově Kenji, Daniel


Při Fabianově poznámce o zmijozelských o hnoji se prostě neudržím a vyprsknu smíchy. Nikdo z nich není zvyklý dělat nějaké pořádné věci, takže by jim něco podobného jistě prospělo. To už se však rozhovor posune k Isaacovi a jeho prefektování.
Opravdu bys to měl alespoň zkusit…
pokrčím rameny v podpoře případné možnosti. Konec konců se zdá, že by o onu funkci skutečně stál-a s lidmi nikdy neměl problém, takže by z něj nebyl ten nejhorší kandidát.
Fabian prozatím uvažuje spíše o famfrpálu. Pravda, trénink by nebyl od věci-na rozdíl od ostatních týmů máme co dohánět.
Lehce se při myšlence na zápasy co jsou před námi, ošiju. Až příliš ráda bych věřila v možnost, že se nám letos povede lépe, než loni…jenže kdo ví…

Z přemýšlení mne vytrhnou až procházející Daniel a Kenji. Tak se nakonec duo vesele setkalo…i když to, co je čeká, jistě moc veselé nebude-ani tak však neztrácejí dobrou náladu-no jo, nebelvírští-ti se nedají jen tak zastrašit.

Náhle však ucítím Isaacovo obětí-po zádech mi přejede mráz a celá rázem ztuhnu překvapena jeho proslulou přítulností. Že se vůbec divím...nezdá se, že v jeho gestu nějak jde o mě, jelikož se s Fabianem primárně zaměří na nadcházející kroužek-i tak jsem ale dokonale rudá, když mě konečně pustí a na rozloučenou s dvojicí se zmůžu pouze na podivně ochablé zamávání.

Ehm…
odkašlu si a nervózně si narovnám svetr
kam teda míříš ty?
nadhodím směrem k Jordyn a neposednému kotěti v jejím náručí
Když tak se můžeme jen projít vyvenčit Kimi a pak se vrátit abys stihla Matthewa…můžeš se ho pak zeptat jak moc-a proč-ho Snape mučil…
pokrčím rameny a čekám na její odpověď.
 
Amber Wolfe - 15. září 2016 06:26
fsedgfhg2105.jpg

TOULKY MYŠLENEK

Pokoj -> Pozemky

nikdo konkrétní


Po obědě se nakýbluji do pokoje a můj pohled najde Bee, pohodlně uvelebenou na okně. Obvykle je vzhůru dřív než já a probudí mě. Pořád jsem přesvědčená, se spíš než o kočku se jedná a raracha uvězněného v kočičím těle, ale když u toho funguje jako můj přenosný budík s nožičkama, tak ať si je třeba růžovej testrál.

Možná je nemocná. To by vysvětlovalo, proč dokáže vydržet na jednom místě déle než pět vteřin.

Poprvé za celý víkend otevřu učebnici. Bylinkářství je snad jeden z nejhorších předmětů. Nejenom že si nedokážu jednotlivé bylinky zapamatovat, ale když po mě ještě chtějí, abych věděla co dělají, jejich praktické využití, nebo abych se nedej bože rýpala v hlíně a pokoušela se nějaký plevel udržet naživu, mám toho vážně nad hlavu. Dlouho mi to učení nevydrží - když se dívám na text, jako bych se spíš dívala skrz stránky, nedokážu se vůbec soustředit. Po půl hodině bezvýsledného zírání knížku frustrovaně zavřu a slezu z postele. Bee, která je pro změnu schoulená na polštáři, něžně podrbu za ušima. To jí probudí a vrhne po mě nevrle pohledem. Nejdřív to vypadá, že půjde zase spát, ale ona vstane, protáhne si tlapky a seskočí na zem, kde se ke mě začne lísat. Sehnu se k ní a dopřeju jí pár pohlazení, na které odpoví spokojeným vrněním.

Mám ještě skoro hodinu, než začne divadlo a já nemám ponětí, co budu tu hodinu dělat. Pevně se ale rozhodnu, že jí nebudu trávit zavřená na koleji. Mohla bych třeba jít najít někoho z koleje, nebo Patricka, nebo kohokoli, upřímně. Začínám se šíleně nudit. Když Bee začnu otravovat a otočí se ke mě zády a odkráčí, vyrazím z věže pryč. Nohy mě zanesou až ven z hradu. Rozhodnu se trochu projít - při chůzi se dobře přemýšlí a když přemýšlím, čas mi lépe utíká. Třeba někoho potkám.

Sice je můj směr přibližně namířený k Prasinkám, nemám vlastně v úmyslu tam jít. Spíš jdu ležérním krokem a užívám si čerstvého vzduchu. Je sice chladno, trochu lituji že jsem se víc neoblékla, ale je to lepší než ty poněkud uzavřené a stísněné stěny hradu. Je mi jedno jak vysoké stropy tam jsou nebo jak prostorné jsou místnosti v něm, člověk prostě potřebuje čas od času vypadnout.

Když se podívám na hodinky, zjistím, že mám ještě čtvrt hodiny. Patnáct minut mi nikdy nepřišly tak dlouhé.

 
 
765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.93514108657837 sekund

na začátek stránky