| |||
Společenka -> hlavní síň Jen já a pak ti, co jsou v hlavní síni Při hraní jsem měl čas si popřemýšlet. Sice přes padesát procent mých myšlenek zabralo jídlo, ale zbylou kapacitu jsem využil pro sesumírování toho, co je ještě třeba udělat za úkoly atd. Měl bych si někdy taky jít zatrénovat na koště, ať famfrpál není úplný propadák. Byla by paráda, kdyby se nám povedlo zaujmout pozici ne úplně jednoduchého soupeře. Měl bych se tedy dát taky do řeči se svými spoluhráči. Zatím jsem se s nimi moc neznal a bylo by dobré navázat i jiné než sportovní vztahy na hřišti, abychom pak lépe spolupracovali. Další věc, co mi tak nějak utkvěla v hlavě, byl pohled Dei, když odcházela z hlavní síně. Měli jsme se sejít po večeři a já jí měl něco zahrát. Proboha! To bych taky měl něco umět. Popadl jsem housle a přehrál si něco, abych něco jen tak nevrzal. Dobrý, něco bych zvládnout měl. Když jsem pak na hodinách viděl, že už zbývá do večeře něco kolem pěti minut, vydal jsem se směrem k hlavní síni. Zjistil jsem, že jsem mírně nervózní ze "smluvené" schůzky (no, smluvené, padlo to jen tak skoro jakoby nic, tak kdo ví, jestli z toho vůbec něco bude). V hlavní síni už Caylus nebyl, ale Jo zůstala. Chvíli jsem si říkal, že bych si k ní sedl, ale nakonec jsem si vybral místo o kus dál, sedl si ke stolu, zahleděl se do něj a čekal, až na něm bude jídlo. |
| |||
Chodby >> Kolej >> Hlavní síňRyan, Daniel, ErikaJakmile divadlo skončilo, vydal sem se zpět do nebelvírské věže, přímo do pokoje, kde jsem se ale dlouho nezdržel. Z šuplíku jsem jen vytáhl nedokončenou kresbu společně s tužkami a dalšími výtvarnými potřebami a kolej rychle opustil. Další dvě hodiny jsem seděl ve výklenku okna v prvním patře, sledoval déšť a do toho pracoval na obrázku pro Cor. Začal jsem ho tvořit v sobotu ráno, hned potom, co společně s Jackie odjela. Nevím proč, ale chtěl jsem jí po návratu něco dát a vlastnoruční kresba jednorožce, které Coraline zbožňovala, mi přišla jako dobrý nápad. Už aby byla zase zpátky. Byla pryč sotva pár dní a stejnak mi neuvěřitelným způsobem chyběly její ztřeštěné nápady a věčně usměvavý obličej, který mě samotného nutil smát se od ucha k uchu. „Co ty na to, Unitato?“ podívám se na své rameno, kde mi doteď seděla bílá kluběnka. Těžko říct, jestli mi rozumí, ale na mou otázku jen spokojeně zavrní. „Takže líbí.“ zazubím se a pyšně si prohlédnu dokončený obrázek. Na to, že jsem zvyklý kreslit hlavně mangu, to nevypadá až tak zle. Snad si bude to samé myslet i Cor. Na kolej se vracím krátce po páté. Sotva se objevím ve dveřích pokoje, už na mě mluví Ryan. „No nazdar.“ pozdravím ho a vyčkávám, co z něj vypadne. Nudí se, nepřekvapivě. Ani se mu moc nedivím, když na něj během divadla nevyšla řada. „Tak dem něco vymyslet?“ navrhnu, odložím si na postel věci a rozejdu se s ním do společenky, kde je zrovna Erika s Danem. „Konnichiwa.“ zvolám zvesela a pomalu dojdu až k nim. Dan si háže s tenisákem a Erika má v náruči ušáka. „To si tu jen tak volně hopsá?“ podivím se. „Co když se počůrá? V tom lepším případě, teda…“ zatvářím se pohoršeně, pak se dám ale do smíchu. Bylo by docela vtipný, kdyby si třeba Ryan sedl na pochcaný gauč, kde by se válelo i pár „nesquik“ kuliček. „Můžeme třeba obrátit všechny obrazy ve škole hlavou vzhůru a…“ nedořeknu. Všimnu si, jak Erika píše své jméno na papír s náborem na prefekta. Zbystřím. Jak dlouho to tady je? Asi jsem nedával předtím pozor, protože to tu vidím prvně. Nejsem zrovna typ, který by kontroloval nástěnky. „Jdu do toho taky.“ prohlásím vážně, vezmu brk a zapíšu se hned pod Erikou. „Šup, vy taky, pojďte, bude prča.“ vybízím zbytek. „Ty prefektský koupelny by se celkem hodily, co myslíte?“ zamyslím se. Obrovská vana přes celou místnost, která byla často jen pro jednoho jediného člověka, tedy za předpokladu, že měl štěstí a byl tam zrovna sám. To zní jako sen. O takovém soukromí si my ostatní můžeme nechat jen zdát. Situace v našich normálních umývárnách mi totiž není vždy úplně příjemná. Ne, že bych se styděl, ale když občas vidím, jak se tam někteří nakrucují, hlavně Lawson a další zmijozelští, tak mám z některých částí svého těla trochu depresi. Ale mluvit o tom nahlas? Nikdy. „Abych nezapomněl, Daniel-san, po večeři musíme jít k Snejkovi do kabinetu. Máme mít hůlky a věci na ven.“ zaškaredím se. „Ta mastná hlava se asi zbláznila. Po večeři chci klid, ne lítat v tomhle počasí venku.“ vzpurně pohodím hlavou. Nemám toho chlapa rád a vím jistě, že nikdy mít budu. Nemá totiž žádný smysl pro humor. Co bylo špatného na tom, že jsme o lektvarech s Danielem množili šneky? „No nic, kašlem na něj. Nechci se kvůli němu rozčilovat. Nepůjdeme radši na večeři? Mám hlad jako vlk. A ty Ryane,“ ukážu na svého kamaráda. „Nám můžeš cestou povědět, jak si dopadl s Ewingovou. Jsme na to celý žhavý.“ přátelsky do něj šťouchnu, abych ho přiměl k nějaké akci. Pořád se nám s ničím nesvěřil a mě vážně zajímalo, jestli byl úspěšný. Přeci jen, je to kamarád. Jasně, že všichni chceme, aby se mu dařilo. „Dal si jí vůbec to psaníčko? A co léčení? Prý na něm byla taky. Seděla s Wittelsbachem, nebo s tebou?“ zahrnu ho otázkami, zatímco odcházíme z koleje pryč. Nechám ho celou do síně žvanit, což stejnak dělá nejradši, a jakmile jsme na místě určení, automaticky zamířím k nebelvírskému stolu, kde se s kamarády usadím. |
| |||
Společenská místnost --> Velká síňSeb, Cass, Runa, Dee ,,Jope, na runovou magii budeme chodit spolu, paráda. Pak mám ještě léčitelství. Znáš to, samé užitečné předměty a dovednoti. S prominutím, ale divadelní kroužek nebo sbor bych si opravdu nezapsal“ Je to zvláštní, kam asi všichni Zmijozelští odchází? Tedy odešlo jen několik studentů a z našeho ročníku jsem zahlédl akorát Cayluse, který naším směrem hodil nepříjemně pohrdavý pohled. Asi si myslí, že jsou kouzelníci půlené krve nebo z mudlovských rodin něco míň. Následujících dvacet minut se bavíme prakticky o ničem a vesměs jen zamyšleně přitakávám. Klasické konverzace před večeří jsem se většinou minulá léta neúčastnil, ale i tak to pro mě je nezáživná činnost, pokud se zrovna nebavíme o famfrpálu, což je téma, kterému se kvůli Sebovi vyhýbáme. Hoochová nikde. Už je pět minut do šesté a jediný, kdo přišel je Snape který vypadá dle mého názoru trošinku naštvaně. Zadívám se Cass přes rameno ke Zmijozelskému stolu, přímo na prázdné místo, kde obvykle sedává osoba, na kterou se občas z neznámého důvodu rád dívám. Je vlastně naprosto obvyklé, že se lidé nedívají na člověka přímo naproti nim a místo toho se dívají neurčitě do prostoru a tak se mi stalo, že jsem tam jednoho dne přibližně před rokem uviděl nejhezčí úsměv, jaký jsem kdy spatřil. O to více mne pak udivilo, že se mnou tato dívka chodí již čtvrtým rokem do ročníku a trávíme spolu tedy většinu povinných hodin. Nikdy jsem hold nedával na své okolí moc pozor. ,,Cass. Kdybych chtěl oslovit dívku. Například jí pozvat do Prasinek na máslový ležák. Jak na to, aby nebyla rozhodnutá mě odmítnout, ještě než dořeknu první větu?“ Zeptám se. Cass mi z nějakého důvodu přijde, že bude asi u ostatních kluků oblíbená a určitě bude vědět co na holky obecně platí. Samozřejmě netuším, jestli to je nebo není pravda, ale zkrátka ten dojem mám… Cass nestačí ani otevřít pusu a stane se něco neočekávaného. Z mého civění střídavě na Cass a na místo, kde sedává krásná dívka ze Zmijozelu, mne vytrhne něčí ,,Ahoj“. Otočím se a vidím, jak právě onen můj objekt zájmu naklání hlavu k Sebovi a něco mu říká. Místo toho, abych normálně a slušně pozdravil, jen civím. Uvědomím si, že jsem se zasekl v půlce pohybu a není to vůbec příjemné. I přes to však zůstávám bez hnutí a upřeně se dívám na plavovlasou dívku. Poté, co Sebastienovi došeptá, co měla na srdci, otočí se na mne a mrkne. Okamžitě cítím, jak mé tváře zalije takové horko, jaké jsem snad v životě necítil. Okamžitě sklopím pohled a otočím se. Upřeně sleduji místo, kde se zanedlouho objeví talíř a ještě slušnou chvilku nejsem hlavu schopen zdvihnout a podívat se na spolužáky. Nehledě na to by to byl asi slušný trapas, kdyby viděli, jak sem zrudl. A co si budeme, oni to stejně asi viděli… |
| |||
Marjánka, Sebastien, prof. McGogo, prof. Snape, Wolfram, Richard a ostatní spolužáci Jakmile vše dovysvětlím, čekám na Mariinu reakci. V duchu se modlím, aby to ta husa nepodělala a neřekla něco, co by neměla. Vede si ale dobře. Jsem na ní vážně pyšná. Možná, že na tom všichni nebelvírští nejsou s inteligencí tak špatně, jak jsem si myslela. Narozdíl od primitvního Danjiho... "Viděla jsem ho jen ze zadu a bez oblečení. To, co si pamatuju, jsem vám už řekla," dodám. Pokrčila jsem rameny. "Nikdo další s námi nebyl, jen já a Marie. Na pozemcích jsem ještě zahlédla Richarda Cornigruma a Christinu de Spontin, ti ale nejspíš nic neviděli, jelikož byli dost daleko od kostela a nejsem si jistá, jestli v době, kdy jsme vešli, už nebyli pryč." Naštěstí nás brzy propustí. Zavrtím hlavou. "Na shledanou!" Moc ráda bych si s Marií ještě promluvila, ale v koleji na nás čeká náš milovaný kolejní, takže na ní jen mávnu a hbitě zmizím. Metelím si to chodbami, jak nejrychleji to jde. Dorazím právě včas. Mlčky si vyslechnu kázání Snapea. Nijak mne to nepřekvapí, a tak jen mlčím a zírám do země. Sebeobrana před Zahradníkem? Dělá si ten Snape legraci? Kdyby byl William při smyslech, nikdy by na toho špinavce nešahal! A ještě se pak opovažuje šahat na mě? Ten kluk je psychopat!" Pořád jsem se přes Ravenovu zradu nepřenesla. Budu se o tom muset zmínit otci. Mohl by se pár lidem na Ministerstvu zmínit a ještě tak zhoršit Ravenovu reputaci. Pro svoji malou holčičku určitě udělá cokoliv.. Zbytek přednášky už moc neposlouchám a čekám na vytoužený rozchod. Jakmile nás Snape opustí, jedním okem mrknu na Richarda, který právě odvádí partu prváku. Rychlým krokem se vydám do chlapeckých pokojů a schovám úsměv. V duchu umírám smíchy. Vypadal jak matka husa! Richard by se na tatíka fakt hodil... Následuji Wolframa, který se jde nejspíš převléct. Výmluvně ukážu na Caylusovu skříň. "Jdu jen Cayovi pro něco na sebe, ten idiot si to neumí zařídit sám... Hned budu pryč!" Představa polonahého Wolframa mne nijak nerajcovala. Otevřela jsem rychle skříň a s hranou nešikovností jsem málem shodila půlku oblečení z ramínek. Co bych si měla vzít tentokrát? Popadla jsem nejbližší kravatu, která mi přišla pod ruku, další košili, jedno z Cayových oblíbených triček a k mému nesmírnému potěšení i jeden kousek jeho spodního prádla. Jednou rukou jsem je položila pečlivě do komínku, zavřela skříň a vyběhla ven, rovnou do našich pokojů. Odhodila jsem ze své postele polštář a popadla obě košile a ručník, který jsem si nakradla v předchozích dnech. Spokojeně jsem je přidala na kupičku k právě ukradenému oblečení a prohlížela si ho. Rozhodla jsem se převléci. Hodila jsem na sebe novou černou sukni, podobnou té, kterou mi sežral Fufík, jednu z Princových bílých košilí, která po něm ještě voněla, jeho kravatu a balerínky. Zbytek jeho oblečení jsem jakž takž poskládala a uložila do své skříně. Pohled mi padl na mikinu a šátek, které mi půjčil Matt. Zamračila jsem se a obě věci popadla a zabalila je do tašky, kterou jsem vyhrabala pod postelí. "Stjerne!" Láskyplně jsem podrbala svou kočku, která se hrdě rozvalovala na mé posteli. Jediný pohled do zrcadla mi stačil na to, abych pochopila, že takhle na večeři fakt nemůžu. Make-up z rána se mi už smyl díky slzám, a tak jsem kruhy pod očima znovu zakryla, nanesla trochu řasenky a rty zvýraznila leskem. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné. Popadla jsem tašku s věcmi Szewczyka a vydala se směrem do Velké síně. Můj žaludek se jasně hlásil o slovo. Zachmuřeně jsem pohlédla na tašku. Richard měl pravdu. Byla jsem hloupá a tohohle jsem se musela okamžitě zbavit. Bezesná probdělá noc mne donutila přemýšlet. Vážně chceš věnovat energii někomu, koho ani trochu nezajímáš? Nestojí ti za to... Šance se nabídla okamžitě. V jedné chodbě, kterou jsem míjela, jsem si všimla dvojice havraspárských třeťaček. Zamířila jsem k nim a nemilosrdně jsem jim vrazila tašku do ruky a sladce se usmála. "Mohly byste tohle prosím dát Maxwellovi, až ho potkáte? Vážně by mi to pomohlo! Snažím se ho sehnat už od rána. Slehla se po něm zem. Vyřiďte mu, že plně soucítím s jeho finanční situací a pokud by potřeboval něco dalšího, ať se zastaví..." Otočila jsem se na podpatku a zamířila přímo do Síně. Nechala jsem dvojici překvapených studentek s Mattovým oblečením za sebou. Socka Maxwell ho potřeboval víc než Matthew. Jestlipak už Reecovu novou šálu viděl Isaac? Doufala jsem, že ano. Alespoň pro Meadowsovo vlastní dobro. Zahradník a Wolfram se k sobě hodili daleko lépe. Svým nejvznešenějším krokem jsem nakráčela do Velké síně a rozhlédla se kolem. U našeho stolu zatím seděl jen Richard. U mrzimorských jsem zahlédla Jordyn a Seye, kterým jsem oboum s úsměvem zamávala. Ze slušnosti, samozřejmě. U havraspárského stolu sedí zatím nejvíc lidí. Okamžitě tam zamířím, jelikož uvidím Sebastiena. "Ahoj." S širokým úsměvem všechny až na Runu pozdravím a přejdu rovnou k Sebovi. K mému velkému zklamání nikde nevidím jeho milovaného ptáka. Nakloním se k jeho uchu, aby slyšel můj šepot. "Potřebuju si s tebou promluvit. Víš moc dobře o čem... Pak si tě najdu." S úsměvem plným zášti se odtáhnu a probodnu ho pohledem, který by mohl zabíjet. Na Viléma jsem nezapomněla. Právě na opak. Na pohledného dlouhovlase mrknu a vydám se zpět k našemu stolu. Na téhle škole je místo jen pro jednu Seveřanku... a ty to fakt nejsi, Kjeldová. Sesunu se na místo vedle Richarda a naleju si kafe. Podepřu si obličej. Mám hlad! "Poslyš, Richarde..." Otočím na něj obličej a trochu ztiším hlas, aby nás nikdo neslyšel. "Něco pro tebe mám... Měli bychom si pak promluvit..." |
| |||
HLAVNÍ SÍŇ Doslova jsem na Cayovi visela očima. Obdivala jsem jeho tvář. Andílkovsky blonďaté vlasy a výrazné rysy. Byl prostě úžasný. Pozorný a milý. Tedy, když se zrovna nevěnuje Acai. Stále jsem nemohla překousnout, že tohle udělala naschvál. Když jsem na chvíli odtrhla pohled od květináče, všimla jsem si Seyova povzbudivého úsměvu. Plaše jsem se usmála zpátky. Poznal snad něco? Zmateně zabořím pohled do šálku s kávou. Nechtěla jsem na sobě dát nic znát, ale očividně se mi to příliš nedařilo. To jsem tak průhledná? Jenže Seymour se zvedl a se slovy Tak se tu vy dva nenechte rušit odešel. Provinile se za ním dívám. Přece jen, odešel nejspíš kvůli mně. Příliš jsem byla zaujatá Caylusem než bych se s ním bavila. To ode mě nebylo pěkné. Pomohl mi a zvedl mi náladu. Měla bych mu to vynahradit. Začínalo mě hlodat svědomí, jak se po Caylusově boku chovám. Ale nejde to ovládnout. Jako bych nedokázala vnímat nic a nikoho jiného, když byl poblíž mě. Proto na jeho poznámku o laskavosti Seymoura, že nás tu nechal o samotě přejdu mlčením. Místo toho mě trochu zamrazí, když zmíní duet. ,,Jasně že ne." Odpovím rychle a věnuju mu ten nejupřímnější úsměv, jaký dovedu. ,,To by bylo moc fajn. Máš nějaký oblíbený žánr?" Vyptávám se. ,,Mimochodem, viděla jsem tě při famfrpále. Byl jsi moc dobrý. I když tě zasáhl potlouk. Ale to vůbec nebyla tvá vina, počínal sis moc dobře. Ta zlatonka byla skoro tvoje." Pochválím ho. Chvíli jsme si ještě povídali, než se Caylus zvedl od stolu se slovy, že už musí jít. Netuším, kam jde, ale přece jen říkal, že se přišel jen napít. Takže má asi ještě něco na práci. Začervenám se, když na mě při odchodu mrkne a rychle zabořím pohled do už vychladlé nedopité kávy. Zůstala jsem v hlavní síni z páťáků sama. Kousek ode mě sedělo pár druháků a pár studentů z vyššího ročníku a to bylo tak všechno. Než se tedy začala hlavní síň zase plnit. Tím jsem dokázala perfektně odhadnout, že už se nejspíš blíží čas večeře. Po chvíli znovu dorazil i Seymour, ale k mému (ne)překvapení si trochu odsedl. Rozhodnu se mu tedy nechat ode mě trochu prostoru a nepřisedávám si. Namísto toho od sebe odstrčím studený nedopitý hrnek, který rázem zmizí. Už aby to začalo, mám už vážně hlad. Kde jsou ostatní? |
| |||
Ošetřovna → Společenka Podvečer • Ettariel Darienn Renoire, SS ♠ Zmijozelští 'Proč by se o mě měl někdo starat?' nechápal jsem, proč to Etty tak přehání. Přece jen jsem utrpěl víc psychický úraz ze šoku než fyzický. „Děkuji?“ nejistým hlasem nakonec pronesu, když přebírám krabičku. 'Nu což, někdy se to určitě bude hodit.' Najednou jsem si však uvědomil, co mi právě sdělila o tom, kde zítra budou. Tedy spíše nebudou. Skoro jako bych na svém rameni začal slyšet ďábelský smích a nekalé našeptávání. „Další vraždu?“ Výrazně jsem vyslovil první slovo a upřeně pohlédl Etty do očí. Nejspíš se to týkalo nedávného incidentu někoho zde z Bradavic, jak to bylo psáno v novinách. Třeba bych se teď mohl dozvědět víc podrobností! Bohužel na takové blbosti není teď čas a stejně se mi nezdálo možné, aby něco prozradila, pokud se to škola snaží udržet v tajnosti. „Jistě, budu dohlížet na to, ať toho nechá, než zemře.“ Pokývám hlavou, že jí naprosto rozumím, jak to myslela ohledně Sin. „Vám také.“ přijmu její ruku na rozloučenou a znovu se pokusím nějak přátelský usmát. Poté se rozhodnu ošetřovnu konečně opustit a vydat do společenky, kam si to už předem vykračuje ta neřízená střela. Celkem jsem byl i překvapen, že jsem to mým pomalejším krokem nakonec stihl. Tedy aspoň dostavit se do společenky včas, převléct už bohužel ne. 'Stejně přísný pohled jako v kabinetu?' Sledoval jsem Snapea při jeho proslovu. Ohledně páťáků dokonce nejvíce hovoří o mně! I když vůbec nechápu, proč říká něco, co se už řešilo v jeho kabinetu a ještě k tomu překroutil vše, co se bralo jako vyřešené. Netušil jsem, o co mu jde, ale rozhodl jsem se to nyní nekomentovat. Nejspíš by k ničemu nebylo, abych tu přede všemi začal podkopávat jeho "rozumný" úsudek. 'A já vařil nějaký lektvar?' pátral jsem po vzpomínkách z předchozích dnů, ale na nic jsem si nevzpomněl. Obviní snad člověka z vraždy jenom proto, že si myslí, že by ji v budoucnu mohl spáchat? No to asi těžko. Poté co nás rozpustí se vydám do pokoje, abych se převlékl. |
| |||
Pref. koupelny >> Kolej >> Hlavní síň Christina, spolužáci, Snape Její reakce byly ve všech směrech velmi překvapivé. Počítal jsem s tím, že už toho na ní bude příliš a vezme nohy na ramena, ale místo toho mi vychází vstříc a do puntíku plní přesně to, co jsem po ní chtěl. Možná to s ní nakonec nebude tak marný, jak jsem si prve myslel. Co mě potěší úplně nejvíc je to, když volá mé jméno. Musí mít v hlavě už slušně vymeteno, protože za normálních okolností by se tak nikdy nechovala. Na to jí znám dost dlouho, stejně tak tu její hranou hrdost a neústupnost. Jenže pak mě od sebe odstrčí. Vyskočí na nohy, v rychlosti se obleče, sebere svoje sakypaky a aniž by se ohlédla, vystřelí z koupelen jako raketa. Dělá si ze mě blázny? Neřekl jsem jí, že může odejít. Hodinu končím já, ne ona. "Na něco jsi snad zapomněla, ne?!" zavolám za ní podrážděně. Asi jsem jí moc předcenil. Když už mě svlékla, měla mě i znovu obléknout. Ta holka je jak hrom do police. Ať si nemyslí, že na tohle zapomenu. Za tohle si jí příště vychutnám dvojnásob. "Huso hloupá…" zanadávám, to už je ale pryč. Jen nad tím nevěřícně zakroutím hlavou, vstanu a obleču se. Do začátku schůze zbývá jen pouhých pár minut, takže bych si měl ve vlastním zájmu pospíšit. Dráždit Snapea není něco, co bych chtěl teď riskovat, zvlášť ne po tom jeho “úchvatném“ výstupu v kabinetě, kterým mi vážně hnul žlučí. Stejně ze mě bude primus. Dřív či později. Při opouštění prefektské koupelny se párkrát zhluboka nadechnu. Potřebuji se soustředit. Před ostatními musím působit klidně a vyrovnaně, jako vždycky, což je vážně těžké, když bereme v potaz, že myslím na všechno jiné, jen ne na to, jak se nechávám se spolužáky od našeho kolejního vedoucího peskovat. Běžně s tím problémy nemám. Protože běžně mě tu nikdo nenechává takhle… Po příchodu na kolej si jako první dojdu odložit věci na pokoj. Hned poté se vracím zpátky do společenské místnosti, kde už čeká Snape. Je tu přesně na čas. Och, jak obdivuhodné! Začne mluvit. S každým jeho dalším slovem se můj výraz mění na otrávenější, protože všechno co říká je jen shrnutí toho, co už mi dnes vyčetl v kabinetě. Vážně jsem sem musel chodit? Když domluví, rozhodnu se ozvat. To bych jinak nebyl já. "Na konci roku tam ty poháry mít budete. Oba." Myslím to vážně. Jsem soutěživý a ani trochu se mi nelíbí představa, že by měl vyhrát Havraspár. Když budeme chtít, dostaneme je na poslední místo… Celá promluva do duše trvá asi patnáct minut. Po jejím skončení nám dá Snape rozchod, který využiji k plnění svých prefektských povinností. "Čas večeře! Všichni prváci teď půjdou se mnou." zavelím a nechám je, aby se poslušně seřadili. Většina z nich totiž pořád nevěděla, jak se do hlavní síně dostat. Pár se mě jich už dokonce ptalo, kde najdou záchody. Po prvních pěti dnech od nich vážně nemůžu čekat zázraky, proto bude jistější je všechny odvést hromadně. Tím nic nezkazím. I s bandou capartů opouštím kolej a vedu je přímo do hlavní síně. Prvně nechám usadit je, přičemž si je všechny znovu spočítám a ujistím se, že jsem cestou žádného nevytratil. Teprve poté si sednu sám a vyčkávám, až se na stole objeví jídlo. |
doba vygenerování stránky: 0.87360596656799 sekund