| |||
Prefektské koupelny > Pokoj > SpolečenkaOkrajově ReginaJen, co se za mnou zavřou dveře od koupelny, vydám se svižným krokem do pokoje. Místy spíš popobíhám. Jediné, na co myslím je, abych byla co nejdříve v pokoji. Mimo pohledy zvědavců a v soukromí. Daleko, opravdu daleko od Richarda. Jeho pátravých rukou a všech ostatních částí těla, na které odmítám myslet i přesto, že je jich má mysl plná. Co jiného se také dalo čekat. Ten parchant moc dobře věděl, co dělá. Nechápu, jak se může tvářit tak nonšalantně. Nevím, jestli se zlobím víc na něj, než na sebe. Jakmile se za mnou zavřou dveře, opřu se o ně zády a na chvíli zavřu oči. Vydýchávám těch posledních pár metrů, které jsem v podstatě běžela. Celý ten nápad s tím zasvěcováním byl pěkná hovadina. Kdybych se bývala zeptala třeba Deirdre nebo Reginy, bylo by to mnohem jednodušší a určitě bych z toho neměla tolik problémů. Minimálně u nich bych si byla jistá, že to nevyústí v nějakou katastrofu, nebo že to nepoužijí proti mně. Párkrát týlem bouchnu do dveří. Jsem takovej idiot. Můžu si za to sama a teď už z toho vycouvat nemůžu. Ten zmetek si to bude ještě vychutnávat. Každou vteřinku, kdy má navrch. Podrážděně zavrčím, párkrát se ještě zhluboka nadechnu a vydechnu, než se odlepím od dveří a otevřu oči. Teprve pak si všimnu, že nejsem v pokoji sama. „Lady Regino.“ Vydechnu překvapeně, přičemž mi hlas trochu přeskočí. Se společností jsem nějak nepočítala. A to i přes to, že si po několik let zvykám na to, že soukromí se v Bradavicích prostě neprovozuje. „Jsi jako pěna. Vůbec jsem netušila, že tu jsi.“ Narovnám se a zdánlivě klidně dojdu ke své posteli, kde odložím věci z koupelny. Kriticky sjedu Richardovo sako, co se mi válí na peřině, ale nechám ho tam. „Jak ti je? Je to lepší?“ otočím se na svou kamarádku, jako kdyby právě vůbec neviděla mou menší epizodku. I když, jak tak na ní koukám, je dost možné, že si ani nevšimla. Opět si dělá… kdo ví, co to vůbec dělá. Ty její pokusy a harampádí všude kolem ní. Po několika letech s ní na pokoji jsem zjistila, že je někdy lepší se vůbec neptat. „Každopádně… za pár minut je dole ta schůze. Měly bychom pomalu jít.“ Upozorním ji, než vyjdu ze dveří směrem společenská místnost, očekávajíc, že pokud mě hned nenásleduje, přijde za pár minut. Osobně se uvelebím někde v rohu, co možná nejdále od ostatních. |
| |||
Ošetřovna - směr kolej Etty, Wolf Bez lítosti sleduji, jak Wolf prudce vyskočil na nohy a třel si rozkrok. Má mu to patřit. I když to, co jsem udělala bylo víceméně v afektu, teď když si vzpomenu, co řekl - klidně bych to zopakovala. Takhle se z toho vykroutit a mě předhodit jako nějakou mršinu. Ať si mě tady Ettariel klidně sežere. To je mu podobné. Nevím, jestli si myslel, že mu to projde. U někoho jiného možná. Co mě však udivuje je zdání, že se ošetřovatelka cítí dotčeně. Snad kvůli tomu, že se nesetkala s pochopením? Není divu. Ačkoliv to dokázala pěkně zaobalit, bylo to od ní celkem neslušné. Pozvat si dva random studenty a obvinit je tu z.. takových hloupostí. Jestli se tohle dostane domů, tak to se mám na co těšit.. Už vůbec jsem nechtěla ani pomyslet na možnost, že by se o tom dozvěděl dědeček. Nepřipadá v úvahu. ... Caylus.. Rty pevně semknu a lehce vystrčím bradu. Ten ješitný, arogantní tupec! Mám co dělat, abych udržela nezaujatou tvář. Nechtěla jsem dát v žádném případě najevo, že mám byť jen tušení, proč tohle udělal. ,,Pan Lawson se nejspíš spletl. Možná byste ale mohla udělat sezení s ním a popovídat si o riziku pohlavně přenosných chorob. Jistě by to bylo k užitku." Vypáčím ze sebe nakonec s velkým úsilím zůstat klidná. ,,Teď když mě omluvíte, musím být někde jinde." letmo se usměji a tímto se rozloučím. Pokud to bylo skutečně vše, spěšně opustím ošetřovnu a vydám se do podzemí. Jednak jsem už chtěla být co nejrychleji pryč a jednak zbývalo jen pět minut do koberečku se Snakem. Wolframa nechávám bez povšimnutí uvnitř. Stále jsem na něj byla uražená. |
doba vygenerování stránky: 0.80368208885193 sekund