| |||
Společenská místnost --> Velká síň Cass, Runa, Alastor Mám pocit že se konverzace nepříjemně stočila na famfrpál. Ne že bych proti famfrpálu něco měl, jen mě zkrátka nezajímá. Valnou většinu času jejich spřádání plánů a debatování o famfrpálu si zadumaně listuji ve svých denících, jako bych z nich snad mohl vyčíst něco nového. Co asi dělá Jamar ? Kde může být ? Mno... na večeři ho určitě potkám. Ještě s ním mám nějaké nespálené nevyřízené záležitosti. Doufám že bude s večerem souhlasit. I když ve dvou by to taky šlo. Když tak nad tím přemýšlím, na večeři zřejmě potkám všechny se kterými se potkat potřebuji, včetně Richarda a Normandy. Alastor se rozhodl vyrazit do velké síně. Také myslím že už je ten správný čas, tak zaklapnu právě otevřený svazek a následuji jej. Ve velké síni se usadím hned vedle Alastora a nenápadně vyhlížím dané individua se kterými si musím promluvit. '' Ehm... Šerm a runovou magii. A ty ? '' |
| |||
Hlavní síň Jordyn, Acai, Seymour, Dee S mírným pousmáním natáhnu k Jordyn ruku a dlaní jí jemně přejedu po tvářích tam, a zase zpátky. Důkladně si přitom prohlížím každou část jejího obličeje, včetně jejích zvýrazněných očí a řas. Takových věcí si na děvčatech obvykle nevšímám, ale musím uznat, že jí to opravdu sluší. „Máš nádherné oči.“ zašeptám a zase se od ní odtáhnu. Nechci jí svými gesty vyděsit. Ne, když je tu mnohem víc lidí, než bylo na pozemcích. „Vlastně sem se šel jen napít a vida, potkal jsem tě. Musel to být osud, nemyslíš?“ pronesu dramaticky. Hovno osud. Prostě jen shoda náhod. „Tak teď už jsou tvoje. Věřím, že se o ně dobře postaráš.“ rozverně na ní mrknu. Ve skutečnosti je mi to úplně ukradený. I kdyby jí do týdne všechny kaktusy zvadly a zplesnivěly, nebude mě to zajímat o nic víc, než teď. Hlavní je, že jsem svůj úkol splnil. „Vlastně s kytkama začínám. Pořád jsem víc přes pavouky.“ odpovím Deirdre, která poněkud kousavým tónem ohodnotí mou snahu o romantiku. Snad nežárlí? Ví přeci, že mám o ní stejný zájem, jako o Jordyn. Na každou se dostane. „Děkuji. Byl to složitý výběr.“ pochlubím se, přestože ani tohle není pravda. Nebo spíš ne úplná. Vybráno jsem měl takřka okamžitě. Ani se nenaděju a objeví se křesťanka. Zašklebím se. Tuhle holku vážně nemám rád a ani mít nebudu. Je protivná, zapšklá a nic si nenechá vysvětlit. Vytáčí mě podobně jako žirafa, i když tu v nesnesitelnosti asi málokdo překoná. Zdá se mi to, nebo si to támhle vykračuje s bandou kamarádek? Ne, počkat, to třetí je kluk. Znechuceně se ušklíbnu. To je teď nějaký módní hit vypadat k nerozeznání od holky? „Tak ve společence.“ kývnu, nechám nacistickou princeznu odejít a raději se otočím zpět k Jordyn. Krátce nato se objeví další rušivý element v podobě Acai. „Čau mrně.“ oplatím jí nevhodný pozdrav. Prej děcka. Co je to za označení? Je mladší než já a kdekdo by si jí spletl s prvákem. Veselý úsměv jí oplatím v podobě pochybovačného zamračení. „Mluvit? Proč?“ Nemám rád, když za mnou jakákoliv dívka přijde s tím, že si musíme promluvit. Většinou chtějí rozebírat hlouposti, které označují za nesmírně důležité, ale ve výsledku svými řečmi akorát všechno zkazí. Dokážu vyjít s děvčaty i bez zbytečně složitých rozmluv, kterými jen ničí to hezké, co se odehrálo před tím, než začli nad věcma moc přemýšlet. Tohle ale není případ Acai. Nebo se pletu? Za ty roky přece musí vědět, že dělám raději jiné věci a vedení nudných rozhovorů mezi ně fakt nepatří. „Dobrá, budu s tím počítat.“ odvětím ledabyle a nechám jí odejít, stejně tak Seymoura, který konečně pochopil, že tu zavází. Ne, nikdo nestojí o pátý kolo u vozu, takže vypadni, nazdar. Snad bych mu i zamával, ale před Jordyn bych měl své škodolibé projevy krotit. „Je od tvého kamaráda milé, že nám chce nechat soukromí, že?“ s úsměvem jí prsty přejedu po hřbetu ruky. „Nástěnku sem ještě nečetl. Kostel, říkáš? Třeba vážně budeme zpívat. Zapomněla si snad na náš duet?“ s úsměvem jí cvrnknu do nosu. „Nebo sis to rozmyslela a chtěla zpívat s někým jiným? To by mě vážně mrzelo.“ zatvářím se smutně, abych v ní vyvolal lítost. „Máš už vybranou písničku?“ zvědavě na ní upřu oči. „Jestli ne můžeme jí vybrat společně, co ty na to?“ navrhnu. „Tak… co třeba ještě dneska?“ |
| |||
Před ošetřovnouLucka, Fabian, Alec, Michael„Jo čaj byl pěkně odpornej, ale sušenky celkem ušly.“ Zazubím se na Luccu. Nevím, co poslední dobou maj všichni s tím čajem. Jsou jak dealeři. Akorát jejich zboží tak maximálně pročišťuje střeva. Nikdy jsem na ty ochucené hnusy nebyla. Kafe, čaj… je to fajn změna, ale čistá voda je prostě čistá voda. „Jo, to je dost možný.“ Ušklíbnu se a upřímně jsem ráda, že jsme uzavřeli téma zpěvu. Upustil od toho nápadu stejně rychle, jako od většiny myšlenek, které jeho hlavou pouze proletí. Pak nemá být takhle roztěkaný. Je jako malé dítě. Trochu jako mladší verze Aleca. Proč jsou si všichni tihle kluci povahově tak… podobní. To jsou všichni gayové tak pošahaní? Dost nadskočím, když na mě zezadu najednou někdo sáhne a automaticky se otočím, abych Michaela praštila do ramene. „Debile.“ Od určité doby nemám ráda, když na mě někdo cizí šmatlá. Speciálně pokud přijde od nikud a já s tím nepočítám. Moc se nad tím ale nepozastavuji. Po pár vteřinách, kdy se nesouhlasně mračím, nad tím prostě jen zakroutím hlavou. „Nom… Strhli nám dvacet bodů. Nahnali jsme je na Léčení, ale stejně jsme tak dva, tři body za ostatníma. Nevím přesně kolik.“ Pokrčím rameny. „Alacazar byl v pohodě. Nekouřil. Nabídnul mi čaj.“ Protočím panenky. U něj jsem se teda sušenek nedotkla, protože kdo ví, co v nich bylo. Beztak už vypadaly jetě. „Mám mu do konce týdne zjistit, kde se v Prasinkách dá sehnat krmení pro koně. Jablka, mrkve… kdo ví, co všechno jedí.“ Koně jsem viděla vždycky jenom z dálky. Ale v Prasinkách jsem byla stokrát. Možná by stačilo jenom zajít za Kwangem a zeptat se ho, co by tak nejlíp koním chutnalo a pak prostě říct první obchod, co mě napadne. „Beztak si myslím, že nejlepší by měl, kdyby šel do skleníků. Tam se dá vypěstovat skoro všechno.“ Ale pořád je to mnohem lepší, než kdyby mě poslal do Zakázaného lesa nebo vymyslel nějakou další hovadinu. Takhle je to víc než jednoduché. „Malfoy je srab. Kdyby byl co k čemu, tak to vyřešíme už na pozemcích a bylo by po problémech. Ne. On to musí jít nabonzovat Snapovi. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že.“ Zamračím se. Nechápu, proč je Alec tak mírný. Všichni věděli, jaký Malfoy je. Ani fakt, že jsme s ním v podstatě vyrůstali, to nezmění. Lehce nadzvednu obočí, když se Fabian rozpovídá o divadle. Že ho vede Rosalie, to vím. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se přihlásila. Hraní jako takové mě moc neláká, ale dělání kostýmů by mohlo. A k hraní se přeci kostýmy nosí, no ne? „Hustý. Příště už to neprošvihnu. Asi bych se jí měla zítra omluvit. Dneska už na to dlabu. Profesorů bylo za jeden den už dost. A to je víkend.“ Odfrknu si. Je sice fajn, že nám dělají plány i o víkendech, ale takhle z nich budu mít brzy ponorku. Nijak nereaguji na Fabianovu otázku ohledně Jordyn. Nejspíš by se mu nelíbilo, že je v hlavní síni s Caylusem. A já nemám zapotřebí jí dávat další podněty k tomu, aby mi cokoli vyčítala. I když je mi jasné, že si záminku udělá sama. Z čehokoli, co řeknu nebo udělám. „Jo, po večeři by to bylo fajn. Teď by to bylo moc na rychlo. Když už, tak by to chtělo trochu času.“ Souhlasím s jeho nápadem. Ani tak se mi ale nechce. Nejradši bych se dneska zamotala do deky u krbu a strávila tam celou zimu. „Cor má vždycky šáhlý nápady, ale já s ní tu zmrzku taky měla a nebyla nejhorší.“ Všem je jasné, že bych si zmrzlinu dovolit nemohla, takže mě Cor zvala. Už jenom proto mi ta zmrzlina chutnala. Brala jsem jí jako dárek. „Prosim tě. Prdlajs angína. Snad něco vydržíme, ne?“ zasměju se a podrbu kotě, které v dlaních svírá Alec. |
| |||
Chodby před ošetřovnou s přáteli Acai, Lucinka, Alec, Michael Potěšeně se usměju, když si Alec odemě Kimi vezme. Kotě se poslušně nechává drbat a zanedlouho se ozývá spokojeně předení. I Alecův obličej se změní. A díkybohu k lepšímu! ,,S počasím se netrap. Zítra bude mnohem líp." povzbudivě ho poplácám po rameni. Nikdy jsem nebyl přehnaný optimista ani pesimista, spíš něco mezi, ale depresivní náladu skutečně podporovat nehodlám. Mezitím se otočím k Luccovi, který září jako vánoční stromeček. Nepamatuji si, že by byl někdy jiný. Bylo to takový veselý, ztřeštěný sluníčko. Dost možná bych ho přirovnal k Coraline v chlapecké podobě. Už aby byla zase zpátky. ,,Nemám se nejhůř. Pokud nepočítám těch pár vylomenin, co zas vyvedla Kimi. Ale tak co byste chtěli od kotěte." zakřením se. Snad z toho brzo vyroste, potvora malá. Netrvá dlouho a přiřítí se k nám další Havraspárec. Tentokrát je to Michael. Nejlepší kamarád Luccy. Oujé. Snad nepřišel párovat. Měl tendence dávat některé lidi neustále dohromady. Ne, že by to myslel zle, ale pro mě tyhle věci nebyly zrovna nejšťastnějším tématem k hovoru. Už jen proto, že u děvčat jsem na rozdíl od jiných nikdy nesklízel úspěch. ,,Jak to s těmi body nakonec dopadlo?" vyzvídám od Acai. Tohle mě upřímně zajímá. Naše kolej se totiž v bodování nacházela většinou na posledním, nebo předposledním místě. Byli jsme kvůli tomu terčem posměchu, hlavně u zmijozelských, kteří se sami vyhřívali na předních příčkách. Hadi slizcí! ,,Co Zmijozel? Jaký byl? Taky si zapálil, jako posledně o hodině?" zahrnu jí dalšími otázkami. ,,Jinak na divadle sme byli až v sedmým patře. Cestou nahoru se pod Wittelsbachem ztratil schod. To ste měli vidět!" rozesměju se. S tímhle se prostě nešlo nepochlubit. ,,Ale zpět k tématu. Nahoře je zastaralá učebna, která se otvírá přes brnění. Dalo nám to zabrat, než sme to našli. To mi vlastně připomíná, Alecu… Máš u sebe Mikyho?" Nejsem si jistý, totiž jestli se k němu myška vrátila. Vím, že jí poslal hledat vchod do třídy, ale sám jsem byl zaneprázdněný, takže sem nedával pozor, co se kde dělo. "Kočka s myší není moc dobrá kombinace." vysvětlím důvod, proč tohle všechno chci vědět. ,,Kimi by ho nesnědla, to ne, ale chtěla by si hrát. Je jak hrom do police, tak se radši ptám." dodám s úsměvem. Pak raději trochu poodstoupím, abych se nestal dalším terčem Michaelova lechtání. ,,Neviděli jste někde Jordyn?" zeptám se po chvíli. Nebyla v pokoji, ani ve společence. Měl jsem za to, že na mě bude po kroužku čekat a hned začne vyzvídat, jaké bylo divadlo. A ono velký kulový. Evidentně jí to vůbec nezajímá a ke všemu je někde fuč. Přestože byla sestra plnoletá, nedokázal jsem se zbavit svých ochranářských sklonů. Pro mě to byla pořád malá holka, co potřebuje dozor svého staršího bratra. ,,Do Prasinek bych šel klidně po večeři. A mohli bychom skočit na zmrzku. Jo, je to v tomhle počasí trochu šáhnutej nápad, ale když sem tam byl posledně s Coraline, doporučila mi duhovou, jednorožčí zmrzlinu. Nic lepšího sem nejedl! Musíte jí taky ochutnat." Snažím se je všechny navnadit. Ta zmrzlina byla vynikající a byla by škoda, kdyby jí kamarádi nevyzkoušeli. ,,Přinejhorším skončíme všichni na ošetřovně s angínou. Za tu zmrzku to ale stojí." |
| |||
Divadlo -> knihovna -> společenská místnost Tak… scénka by byla u konce. Zdá se, že jsme naše spolužáky včetně profesorky pobavili. To je moc dobře, to je pro herce skvělý pocit. Získat si publikum. Na tváři se mi uvelebí trochu samolibý a spokojený úsměv. Ten se ještě rozšíří, když nám paní profesorka rozdá body. Je pravda, že zmijozel je trochu v nevýhodě, když je tu Wolf sám, ale pro ostatní je to slušná šance získat pár bodíků zadarmo. Vlastně už se dost těším na příští hodinu. Škoda, že je až za týden… Odejdu z hodiny a zamířím do knihovny. Ne, že bych zrovna byla studijní a tichý typ, ale moje učení je zcela na bodě nula. Sednu si k pár knihám a učebnicím a pokouším se do sebe něco nacpat. Jakože do hlavy. Nějaké vědomosti… Procvičím si pár kouzel… a ani se nenaděju a je po páté. No páni… odpoledne zabité v knihovně. Asi se sem zase dlouho nepodívám. Nic se nemá přehánět, že jo… Vydám se tedy raději do společenky. Ve dveřích se srazím s Angelou a Lunou. “Jé, ahoj, to jste ještě spolu?“ podrbu fenku za ušima. “To je fajn… tak zase zatím,“ nechci Angelu po tom podivném tichu při hodině zase otravovat. Spíš doufám, že uvnitř bude veseleji. Jaká je má úleva, když spatřím mezi přítomnými i Dana s Ryanem. “Jé, nazdar!“ pozdravím je vesele a oba jemně strčím do ramene. Tedy… U Ryana malinko zaváhám po tom fiasku s pitím… ještě jsme spolu o tom nemluvili… ale tak byl to omyl, raději to necháme být. A tak přátelsky šťouchnu i jeho. “Jak jste si užili divadlo? Celkem jsme zaváleli, co? Bylo to skvělý! Teda až no to tvoje trucování,“ zašklebím se na Ryana. “Já tě viděla. Půjdeš příště. To mi připomíná… musíme vám něco vymyslet,“ uvědomím si. “No, jen se těšte. Já a ufňukánek, to se vám povedlo… jé, Galaine, co tu děláš?“ všimnu si králíka a vezmu si ho do náruče. “Kdo tě zase pustil, co?“ podrbu ho za ušima. “Nechceš mrkev?“ vylovím z kapsy a nabídnu mu. Vlastně až v momentě, kdy se do ní pustí, mi dojde, že je to ta upravená od Etty, jak jsem si v knihovně opakovala… No… nevadí, třeba mi dá jinou, když ji hezky poprosím… Zamířím s králíkem k nástěnce. “Chcete udělat nějakou lumpárnu a trochu se pobavit? Teda… loupárna to úplně není. Ale celkem recese,“ vytáhnu brk a své jméno úhledně a čitelně napíšu vedle Christiana na zápis na prefekta. “Kdo jde to toho se mnou?“ zazubím se. “Neboj, Chrisi, myslím, že já tě rozhodně neohrozím, to místo ti brát nechci. Ale musíte uznat, že by to byla sranda, kdybych se nějakým záhadným řízením osudu stala prefektkou, ne?“ zasměji se. “Dovedete si představit třeba ten Snapeův výraz, když se to dozví? No jo… škoda, že se to nikdy nestane,“ řeknu pobaveně. |
doba vygenerování stránky: 0.82751417160034 sekund