| |||
Divadelní kroužek -> Pokoje Účastníci kroužku, poté Kenji Ve chvíli, kdy už se profesorka rozhodne ukončit hodinu, téměř nadskočím radostí. Ne, že by mě to s ní nebavilo, profesorka Primrose je více než milá, ale jsem uražený, že mě nevybrala do prvního představení. Teď budu muset čekat zase celý dlouhý týden, než se možná ke hře dostanu. A to je děsně nefér. Hlavně, že to zelené střevo se mohlo úplně klidně zúčastnit. Jakmile profesorka řekne, že se příští hodinu zapojí ten zbytek, jen se na ní z dálky zamračím a dál si tiše trucuji. Neunikne mi však pochvala všem za snahu, kterou si s uculením celou přivlastním. Nebýt mě, tak tu místnost beztak určitě ani nenajdou. Po absolutním ukončení se zvednu a celý nadšený vyběhnu ven. Konečně mám zbytek dne jen a jen pro sebe! Jsou to opravdu hloupé nápady, dávat kroužky o víkendech. Kdyby byly radši přes všední týden, tak by to bylo mnohem lepší, člověk by pak měl prostě celou sobotu a neděli úplně volnou. Jak tak odcházím a snažím se poprat se schody, nadšení mě celkem rychle opustí. Veškerý elán, který mě ještě před chvílí naplňoval, je fuč. Neustále strašně rád vyžaduji volný čas, ale když už ho teď mám, tak co s ním? Mohl bych navštívit Sinestru a trošku s ní pokecat, ať si nemyslí, že jsem nějaký stydlivý mlčoun. O tom léčení jsem se před ní zrovna moc nevytáhl. I když, možná trošku, tou skvěle spravenou mrkví, ale na to zřejmě nikdo brát ohled nebude. Nakonec se však rozhodnu vydat se na pokoj a zabavit se jakkoliv zde. *** Samozřejmě ani u nás mě to dlouho nebaví. Svou knížku už mám dávno dočtenou tak třikrát, učit se nic rozhodně nechci, na kreslení nemám náladu a poblíž není nikdo, koho bych mohl pomlouvat. Na poslední chvíli se tedy rozhodnu, že najdu Kenjiho, ten už určitě bude vědět, jak se zabavit, nikdy se nenudí tolik, jako já. Přinejhorším mu můžu vyprávět o mém novém poznatku, který jsem vypozoroval v divadelním kroužku u Dominika. Možná k tomu i dodám to, při čem jsem dneska načapal Barbaru. Sice nevím, že bych ji dnes vůbec někde viděl, každopádně historku podám tak, aby tomu všichni uvěřili a já byl ještě víc zajímavý, než teď. "Tady seš," oslovím Kenjiho ve chvíli, kdy ho spatřím. Krátkou chvilku přemýšlím, jestli mu o Barbaře a Dominikovi říct hned, nebo se nejdřív zeptat na nějaké plány a pak to teprve jen tak mimochodem zmínit. "Chcípám celý odpoledne," pokračuji, "Neplánujete s Danem něco, u čeho bych neměl chybět? Už se kopu do prdele nudou." Mám strašně, ale strašně obrovskou potřebu ihned vyklopit ten můj poznatek, ale musím se aspoň chvíli udržet na uzdě. Přijdu si jako abstinent alkoholu se skleničkou vína před sebou. |
| |||
Kabinet > Hlavní síň > ChodbyAlacazar, Caylus, Jordyn , Sey+ kdokoli cestouNeodpustím si pobavený úsměv, když mi profesor svým způsobem doporučí, abych držela jazyk za zuby o tom, jak se tu přede mnou vyjadřoval. Zajímalo by mě, kolik problémů by mu způsobilo, kdybych se zcela omylem zmínila třeba před zástupkyní. Problémy s kázní hned po jeho nástupu, to by vedení nejspíš nepotěšilo. Ale proč bych to dělala. Speciálně po tom, co mi v podstatě řekl, že stojí na mé straně. Trest je také více než vyhovující. Mám to za hodinku sfouknutý a ještě bych si mohla vzít někoho s sebou, abych se nenudila. Když půjdu hned, mohla bych to do večeře stihnout. Jak se ale mám tvářit otráveně, když mi profesor akorát zvedl náladu… to nemám tušení. „Rozumím.“ Přikývnu a odložím prázdný hrníček na stolek. Čaj jsem dopila, ale sušenky jsem raději nechala na stole. Sice je to zadarmo, ale radši si půjdu něco ulovit do hlavní síně. I když je před večeří, tak nějaký zobání se tam vždycky najde. Mám chuť spíš na ovoce. Počkám si ještě na odpověď k mé nejdůležitější otázce, která – jak se zdá – profesora velmi pobavila. Zamračím se na něj. Možná se to nezdá, ale Cay mě fakt rozhodil. Nehodlám na Jezdectví drandit na poníkovi. Nejdu tam proto, abych ze sebe dělala šaška. „Ne, díky. To je všechno.“ Po jeho odpovědi se mi skutečně uleví. Ne jen proto, že poník je mimo hru, ale hlavně pro tu část, kdy řekl: na malé dítě nevypadáte. No prosím. Měl by to říct do školního rozhlasu a některým mým spolužákům dát napsat třeba stokrát na papír. „Na shledanou.“ Rozloučím se a zavřu za sebou dveře. Hned pře kabinetem si vzpomenu na to, že bych si měla podle profesorových rad postěžovat. Dramaticky si odkašlu. „Čuráku starej.“ Zavrčím dostatečně hlasitě, aby to bylo slyšet i za dveřmi. A protože v dohledu nikdo není, s veselým úsměvem zamířím přímo do hlavní síně. Úsměv mi na tváři ale zamrzne v momentu, kdy si všimnu, že u našeho stolu sedí Cay. To je super. To samotné by mi celkem hrálo do not. Po tom, co jsem se dozvěděla na ošetřovně, jsem s ním stejně chtěla co nejdřív mluvit. Ale trochu mi to komplikuje jeho společnost. Kterou je kdo jiný, než Jordyn. No skvěle. Když k nim teď půjdu, tak to Jordyn vezme jako úmyslnou sabotáž jejich vztahu. Ale co už. Sedí s nimi i Sey, takže jediného křena tam dělat nebudu. Zhluboka se nadechnu a vyrazím k nim. Aniž bych měla v plánu se u nich výrazně zdržovat. „Čauky děcka.“ Pozdravím je energicky, přičemž kluky obdařím veselým úsměvem. Mimoděk se podívám i na Jordyn. Já nemám výčitky svědomí. Neudělala jsem nic špatného. Chtěla jsem jenom pomoct. „Pěkný kaktusy. Někdo tu má vkus.“ Utrousím jakoby mimochodem a uzmu z mističky s ovocem kousek hroznového vína. Nemusím být génius, aby mi došlo, co se tu nejspíš děje. Kaktusy. Bože. Caylus je fakt romantik. „Potřebuju s tebou mluvit. Musím… s tebou mluvit.“ Zdůrazním a podívám se na Caye s vážným výrazem, když si jednou nohou klekám na lavici. Nehodlám si sedat. „Ne hned. Mám teď ještě nějaký pochůzky kvůli Zmijozelovi.“ A on má jistě taky svoje plány. „Ale je to důležitý, chci to vyřešit ještě dneska. Pár minut tvého času hned po večeři mi bude stačit.“ To není tolik, takže předpokládám, že mi vyhoví. „Toť vše. Nenechte se rušit.“ Zazubím se na ně a než odkráčím z místnosti, uzmu si ještě jablko na cestu. Do Prasinek je to kousek, ale stejně se mi tam nechce úplně s prázdnýma rukama. Nechce se mi tam vůbec, speciálně, když půjdu sama, proto nemám důvod spěchat. Chvilku bloumám chodbami, ruce v kapsách. Ještě o něco zpomalím, když procházím kolem ošetřovny. Baba jedna. Ta mi dneska pěkně zvedla mandle. Ona a její soudy. |
| |||
Velká síň Deirdre, Caylus, Jordyn Při zmínce o Norsku jsem si vzpomněl, že jsme tam jednou taky s rodinou byli. "V Norsku jsem byl taky, je to tam fakt hustý, byli jsme tam před dvěma lety na podzim, takže se stmívalo už asi v půl šestý, takže na polární záře to bylo ideální. A zas taková zima tam nebyla na to, že jsme byli za polárním kruhem. Někde mají dokonce rekordní teplotu jen -15 stupňů kvůli golfskýmu proudu, kterej to drží teplotu moře třeba okolo 4 stupňů." Vzpomínal jsem, jak jsme trávili dovolenou v Norsku, vyráželi na každodenní pochody po krajinách, kde nebyla civilizace, jen tu a tam se objevil nějaký sob. Při zmínce o zimě v Norsku ještě přidám poznámku, které jsem si při návštěvě té země všiml: "Jo, mají tam prej levnou elektřinu, tak se všude topí a svítí, protože je to skoro nic nestojí." Když se Dei zeptala na to, jak vypadá naše kolej, nenapadlo mě nic moc, jak bych to popsal. Přišlo mi to naprosto běžný. "Nijak zvláštně, prostě místnost, kde máš křesla, židle, můžeš si tam posedět a tak. Ale tahle představa ti asi moc nepomůže, co?" zasmál jsem se. Pak přišel Caylus, který si asi dal hodně záležet, aby mě nechal bez povšimnutí. Bylo mi to ale úplně jedno. Když vytasil na Jordyn kaktus, trochu, jsem se uchechtl, ale jen tak pro sebe, aby si toho nikdo nevšiml. Podíval jsem se na Dei a poznal jsem, že ta si o tom taky myslí svoje. Pak se na mě obrátila s dotazem, jestli bych něco nezahrál. Trochu jsem se zarazil, dodneška to po mně nikdo nechtěl a byl jsem celkem rád, že se můžu s hudbou s někým podělit, protože od toho přece hudba je. "Jo, moc rád," usmál jsem si upřímně na Dei. "Ještě si promyslím, o co bych se rád podělil, ale něco se najde." Začal jsem být trochu nervózní. Ten pocit, když jsem věděl, že nebudu hrát jen sám před sebou, ale i před někým, ten jsem hodně, opravdu hodně dlouho neměl. "Už je to ale nějaký ten pátek, co jsem vystupoval před někým, tak musíš pak omluvit moje chyby." Ještě než Dei odešla, vyhrkl jsem "Tak pak přijdeš za mou?" a mrkl jsem na ni. |
| |||
Caylus, moje BFF Marie, Jordyn, Seymour Se zájmem naslouchám Seymourovi a přikyvuji. "To zní fajn. Asi bych taky měla víc relaxovat, nějak jsem si na to zatím nenašla čas." Otec na mě kladl pořád velké nároky, mezi které patřila i celá řada kroužků a udržování nějakých základních společenských vztahů, tudíž jsem neměla moc volného času. Když jsem si nějakou chvilku pro sebe ukradla, většinou jsem ji strávila se svou kočkou. Udělala jsem si v hlavě poznámku, že budu muset přerovnat Princův oltář ve své skříni. "Vlastně... Pamatujete, jak Raven popálil Reece, že? Já... nesnáším oheň. Trochu jsem při cestě z Síně narazila do dveří a pak jsem ještě zakopla na schodech." Nešťastně si povzdechnu. Pravda sice leží úplně někde jinde, alespoň z části, ale to nikomu vyprávět nehodlám. Vrhnu na ruku poslední nenávistný pohled a zamyslím se. Je pravda, že pro ostatní musela být sklepení poměrně chladná. "Měla by sis o prázdninách udělat výlet a trochu si zacestovat. Je tam moc krásně, hlavně ty fjordy! A polární záře... Stojí to za to, i za tu děsnou zimu." Svou mateřskou zemi jsem milovala. I když rodiště mé matky skrývalo také svá kouzla, nikdy jsem se do Skotska pořádně nepodívala. Nepatřila bych tam, narozdíl od mého bratra, který zdědil rysy po matce, hlavně její ohnivě rudé vlasy. Občas jsem mu záviděla. "Nikdy mi nepřišlo, že bychom tam měli kdovíjakou zimu, i když já asi nejsem ta pravá, která by o tom měla mluvit. Máme tam krby... a super pohodlná křesla. A pokoje... je tam něco jako bazének, řekla bych." Zasnila jsem se. Naše pokoje byly jednou z věcí, proč jsem svou kolej milovala. "Jak to vůbec vypadá u vás?" Byla jsem zvědavá. Hodně. To už si k nám ale přihasil Princ, což bylo samo o sobě dost podezřelé. Nedala jsem na sobě nic znát a věnovala mu šarmantní úsměv. "I tobě! Bylo mi jasný, že se tu brzy objevíš." Mlčky jsem sledovala jeho šarádu s kaktusem. Dělá si ze mě srandu? V duchu jsem ho chtěla zabít. PROČ ZROVNA ONA? Jako by nestačil Banán... "No páni, já nevěděla, že se vyznáš v kytkách." Povytáhla jsem obočí a pronesla lehce kousavým tónem. Na konci jsem se zasmála, aby to vyznělo jako vtip. "Jsou krásný." Přemýšlela jsem. Bylo toho na mě tenhle den už moc. Rozhodla jsem se pomstu odložit a pořádně si plán na likvidaci promyslet až v noci. "Říkal jsi, že hraješ, že Seyi? Nechtěl by ses trochu podělit? Ráda bych si tě poslechla... třeba po večeři?" Mile jsem se na něj usmála a nacpala si do pusy další žabku. Poslední jsem mu hodila a dál Caye ignorovala. V tu chvíli se přiřítila Marie, s kterou jsem tu měla domluvený sraz. Nechtěla jsem sice svědčit, ale jako její nová nejlepší kamarádka jsem musela. Muselo to být uvěřitelné. Vyslechla jsem si Seyovo vyjádření a vstala. "My dva se uvidíme za 20 minut." Kývla jsem na Caye. Matně jsem si vzpomínala, že jsem zahlédla při cestě z kolejky Snapeův vzkaz o schůzce. Byla jsem zvědavá, co nám chce. "Ahoj. Mám na to 20 minut, ale snad to stihneme. Jasně, jdeme." Kývla jsem na Marii a rozloučila se s ostatními. Vyrazila jsem ke kabinetu Gogo, s Marií v závěsu. |
| |||
Prasinky > Nebelvírská věž > jídelna Deirdre, Daniel Dnešní odpoledne jsem si opravdu užila. V Medovém ráji jsme s Deirdre nakonec moc dlouho nezůstaly a raději jsme vyrazily k našemu pravému cíli, kvůli kterému jsme sem vlastně šly - na nákupy. Upřímně jsem se nemohla dočkat, tak jsem do sebe naházela i zbytek mých sladkostí, i když jsem toho později pochopitelně litovala. |
| |||
Konec divadla - Společenská místnost nebelvíru Všichni ve společence Musel jsem uznat, že herci se zhostili rolí skvěle. I Wolfram, bohužel. Čekal jsem, že to bude nějak sabotovat, ale překvapil. Ale i tak je to naprostý debil, kterýmu přeju zlomené obě nohy. Po skončení divadla jsem šel do hlavní síně na menší občerstvení. Byl jsem rád, že tam přes den něco zůstávalo, protože cpát se pořád Kenjiho pocky tyčinka omrzí nejednoho japonce. Namazal jsem si tři chleby pomazánkou a vynesl je z hlavní síně. Cestou do nebelvírské věže jsem si z chleba spokojeně ukusoval. Když jsem prošel obrazem Buclaté dámy, zamířil jsem rovnou do pokoje, kde jsem si sedl na postel, chleby položil na noční stolek a vzal do ruky dopis, který jsem měl hozený na posteli. Nejspíš píšou naši. A taky že ano. Celý dopis byl o dnešním Denním Věštci a o tom, jestli je to pravda nebo ne a ať brzy odepíšu, jestli jsem v pořádku. Já jsem.. Ale co ta dívka.. S povzdychem se sehnu pod postel pro kufr, odkud vytáhnu obálky a dopisy. Až po té, co jsem dopsal dopis, jsem si všiml, že počasí venku se stihlo zatáhnout a prší. No to je pěkně na hovno.. Vzbudil jsem se někdy krátce po páté hodině. Promnu si oči a rozespale se rozhlédnu po pokoji. Pokud tu spal někdo další, tiše se rozejdu z pokoje do společenky. Netušil jsem, co do večeře dělat. Znuděne vezmu do ruky tenisový míček a začnu si s ním házet o zeď. Už bych nejraději jedl. Proč jsem si těch chlebů nenamazal víc? Třeba do zásoby. ,,To je nuda, pojďte něco dělat!" Ozve se můj hlas po společence, ať už tam sedí kdokoli. Trochu jsem u toho vypadl z grifu, protože jsem míček hodil blbě a místo aby trefil zeď, trefil málem Eričina králíka, který si tu tak volně hopsal. Vycením zuby a obličej zkřivím do bolestné grimasy, jak očekávám ránu do králíka. Úlevně si oddychnu, když míček nakonec strefí vázu a shodí ji na zem. Lepší rozbitá váza, než naštvaná Erika. |
doba vygenerování stránky: 0.74929904937744 sekund