| |||
Stáje -> Pokoj -> Prefektské Koupelny Henry, Richard Jít se převlékat už nemělo smysl. Měla jsem chuť profesora osočit, že je to všechno jeho vina a propadnout hluboké depresi z toho, že mé oblíbené lodičky jsou nyní na vyhození. Nicméně jsem jen slušně odmítla jeho návrh a vrátila se do práce, za kterou doufám, dostaneme minimálně tolik bodů, aby nás to dostalo do vedení. Horší už to být nemůže a kvůli nějaký čtyřnohý herce se nepůjdu převlékat, abych si zničila další oděv. Dvě hodiny. Dvě úmorné, příšerné hodiny, kdy si ze mě Richard opět dělal prdel a já musela trčet v boxu a dělat práci, na kterou by si Brumbál měl někoho zaplatit. Nejsem tu od toho, abych se starala o koně, na kterém si ani nezajezdím. Kde je moje vyjížďka?! Kde je ten relax, co mi byl slíben? V trapu. A já tu dělám poskoka. Po tomhle snad do jezdectví ani nechci. Tomu říkám zacházení se studenty. „Samozřejmě, že vím.“ Odseknu Richardovi, když prochází kolem. Nicméně ani tak svou část práce nejsem schopná odfláknout. Vše musí být perfektní. Kůň sebou neklidně šije, což mě donutí se trochu uklidnit. Když tohle půjde bez problémů, můžu odtud co nejrychleji vypadnout. Zrovna končím, když se opět objeví Richard. Naposledy zkontroluji svou práci a i přesto, že koně ve své podstatě ráda nemám, musím uznat, že vypadá dobře. Povedlo se mi to. „Mám hotovo.“ Odpovím a vylezu z boxu, zavírajíc ho za sebou. Zmiňuje se o zápachu a v ten moment si uvědomím, že na to nejsem o moc lépe. Ale těžko říct, zda jsou to sami koně nebo já. Možná jenom Richardův puch okupuje moje čichové buňky, těžko říct. Každopádně nakonec přijímám jeho nápad s koupelnami. Okatě se u toho snažím ignorovat fakt, že očista bude jen podřadný účel mé návštěvy. No… co jsem si nadrobila, musím i sníst. Však ono se mi to jednou bude hodit. Nic horšího než Richard už mě potkat nemůže. V rychlosti se rozloučím s profesorem a krátce po Richardovi opouštím stáje. Nejde mi to tak rychle. Ačkoli jsem už dost zamazaná, nechci se v tom hnusu ještě vyválet. V pokoji se snažím příliš dlouho nezdržovat. Ručník, pár věcí ke koupeli, náhradní oblečení v podobě uniformy a boty. Hlavně čisté boty. Scházíme se ve společenské místnosti a ke koupelně dorážíme společně. Teprve tady na mě začíná doléhat nervozita. Značně zmírněná infantilním heslem. Opravdu, kde tohle Brumbál bere. |
| |||
Shrnutí ve stájích >> Kolej >> Prefektské koupelny Profesor Kwang, Christina S profesorovou pomocí se nám podaří dostat všechny koně z výběhu zpět do stájí. Pravda, u některých je to sice trochu komplikovanější, ale nakonec si dají říct a následují nás až do boxu. Dalším úkolem je čištění. Tady nám profesor Kwang nechává volnou ruku. Jediné co chce je, abychom si vybrali jedno koně a toho vyhřebelcovali. Kývnu hlavou na znamení, že rozumím. Přestože u nás doma koně obstarávají zaměstnanci mého otce, umím se o ně postarat i sám. Je to překvapivě činnost, která mi nevadí. Koně jsem vždy považoval za ztělesnění ušlechtilosti, obzvlášť ty s dobrým původem, kteří k bohatým lidem neodmyslitelně patřili. To stejné si myslela i má rodina a především otec, který byl posedlý chovem kouzelných tvorů. Měl jich celou sbírku. Všechny chytit máš… "Víš vůbec, jak na to?" zeptám se Christiny posměšně, když kolem ní procházím s bednou kartáčů, hřbílek a dalších nezbytností. Hned nato mizím v boxu mohutného vraníka. Byl to přesně ten, který se nechal bez potíží odvést z výběhu. U takového zvířete mám alespoň jistotu, že mi v klidu postojí a nebude přitom jančit jak naše zdravotnice při léčení, když měla na hlavě brouka. Rašple jedna stará, taky musí všechno zničit… Ve stájích nakonec strávíme celé dvě hodiny. Práce u zvířat se nemohla odfláknout, navíc se počasí neumoudřilo, takže vyjížďka nepřipadala v úvahu. Nu, snad budeme mít víc štěstí příště. Pyšně si prohlédnu koně, kterého jsem měl na starost. Díky mé důkladné péči se jeho nádherná černá srst celá leskne. A pak, že to se zvířaty jde jen holkám. Já jsem dobrý ve všem. "Jak si na tom?" houknu na Christinu, když vycházím z boxu a zavírám za sebou dveře. "Máme asi necelou půlhodinu, než začne schůze. Nevím jak ty, ale já se jdu vykoupat. Jsem cejtit koněm." Pochybuju, že by na tom byla líp. Někdo měl vůni stájí rád, ale na tak důležité shromáždění si nemůžu dovolit přijít jak vidlák. Jsem prfekt. Měl bych jít ostatním příkladem a uzpůsobit podle toho své chování i zevnějšek. "Dodělej si co potřebuješ a pak přijď. Jdu zatím na kolej." Musím tam jít minimálně pro ručníky, župan a čisté prádlo, do kterého se obleču po koupeli. "Máme ještě trochu času, takže doufám, že si nezapomněla na svou první lekci." připomenu jí. Chtěla to, má to mít. Teď už z toho nemůže vycouvat. Nic dalšího už Christině neřeknu, pouze se rozloučím s profesorem, poděkuji za přidělené body a možnost užitečně využít volný čas. Vlastně to byl celkem zajímavý způsob relaxace, který si časem rád zopakuji. Koňské ržání mi bylo v tuhle chvíli opravdu milejší, než vřískající prváci, kteří se neustále ptali na stejné hlouposti. Kde je koupelna? A kde záchody? A kde tahle učebna? Bože… Na pozemcích se dlouho nezdržuji. Vzhledem k přetrvávajícímu dešti přidám do kroku, abych ještě víc nezmokl. To by mi tak scházelo, abych skončil nachlazený na ošetřovně. Nemohu si dovolit zameškat docházku a zanedbávat své povinnosti. Na koleji se dlouho nezdržuji. V pokoji popadnu čisté oblečení společně s ručníkem a vracím se do společenské místnosti, kde vyčkávám, dokud nepřijde Christina. Jakmile je přítomna, odebereme se společně do pátého patra, přímo k prfektským koupelnám. "Bramborák se zmrzlinou." vyslovím heslo a sleduji, jak se dveře otevírají. Uznávám, že tohle heslo nemá žádnou logiku, ale přesně o to jde. Nesmyslná hesla jsou těžko uhádnutelná a i kdyby někoho skutečně napadlo zkoušet názvy jídel, určitě by nepoužil kombinaci něčeho takového. Fuj. Do dveří vcházím jako první. Tady gentelemanství neplatí. Odteď jsem Christinin učitel, tudíž její nadřízený a ona bude plnit každičký můj příkaz, který si jen usmyslím. Proč? Protože můžu. Protože mi to ona sama dovolila. Jen co se za námi dveře zaklapnou, obeznámím jí s jejím prvním úkolem. "Svléknout a umýt. Hned." zavelím přísně, aniž bych se na ní, byť jen jedním okem, podíval. |
| |||
Prostory zdejšího ústavu → Ošetřovna (Ne)dobrovolná návštěva • Etty Profesorka skončí hodinu a já se zářivým úsměvem jen dodám. „Vskutku, všichni se dnes snažili.“ zakotvím pohled na tu znuděnou lemru. Nemohu se zbavit pocitu, že byl dnes, tak jako vždy předtím, naprosto přebytečný. Člověk se mu ani nemůže divit, že pak pro jakoukoli činnost postrádá úsilí. Vybavení učebny použité ke ztvárnění kupéčka začnu dávat zpět na svá místa. Dokonce i přes pro mě děsnou roli jsem s výsledkem celkem spokojený, aspoň jsem už bodově naprosto odčinil tu katastrofu s Moodym. Ještě teď mi trhne žilka, když na něj vzpomenu. „Ne pošuk, ale kretén.“ zabručím si tiše pro sebe bez jakéhokoli projevu úcty k tomu magorovi. Židličky jsou na svém místě, takže pokud Rosalie nadále nic nepotřebuje, s přátelským úsměvem odcházím pryč. Pomalu kráčím ze schodů ze sedmého patra. Pozorně zahleděný na každou zrádnost pod nohama se spokojeně vydávám do společenské místnosti. „NO FUJ!“ vyhrklo ze mě jedovatě, když se v mé blízkosti překvapeně objevil domácí skřítek s hromadou čepiček na hlavě. Nevím, jestli mě lekla jeho přítomnost samotná, a nebo jen ten děsný vkus. „Co má být zase tohle?“ začal jsem lístek otevírat poté, co skřítek zmizel. Dál kráčím ze schodů a oči mi pomaličku tikají z okraje k okraji, když klidným tempem čtou slovo po slovu napsaných na lístečku. Všechno je v pohodě, teda aspoň dokud si to nepřečtu celé ještě jednou podruhé a nakonec i potřetí. Zastavím krok a dutě zírám na kus papíru. Obočí se mi pomaličku zvedá do prapodivného výrazu. „Co to kurva...?!“ Netuším, zda to má být jen špatný pokus o vtip, a nebo mě ty rudé svině chtějí skutečně nasrat s tím, jak daleko ten jejich pojebaný fórek zašel. 'Klídek Wolfe klid, třeba to je jen nedorozumění, že by školní zdravotnice potřebovala zrovna tebe a Sin. Třeba to nemá nic společného s nemanželským rozmnožováním... No to určitě!!' Nejradši bych toho skřeta, co to doručil nakopal do prdele, jen kdyby okamžitě nezmizel. 'Zmetek jeden, určitě už má zkušenosti.' Ale i tak za nic nemohl, takže by nejspíš nebylo fér, abych si na něm vylíval frustraci, nejspíš. Párkrát přeložím lístek a schovám jej do kapsy. Mé kroky nakonec nesměřovaly do společenské místnosti, nýbrž do ošetřovny. Rozhlédnu se a zkontroluji, zda tam někdo před ošetřovnou znovu nečeká, ať pak o mně nevykládá, že jsem mu chtěl dveřmi rozbít hubu. Po zaklepání nakonec vcházím dovnitř. „Zdravím,“ mile jsem se usmál. „Snad vám nebude vadit, že jsem se dostavil tak brzy. Nechtěl jsem Vás nechat dlouho čekat.“ Nevynechal jsem nějakou tu zdvořilostní frázi a daří se mi zatím bravurně udržovat milý tón hlasu. Pravděpodobně jsem ještě rozehřátý z divadla. „Omlouvám se, ale naneštěstí vůbec netuším, kde se má zmíněná spolužačka může nacházet.“ 'Ještě abych ji někde hledal, to jo.' „Je tu něco, s čím bych vám mohl před večeří pomoci?“ Dopovím a nervózně zkontroluji hodinky, zda všechno stíhám. Rozhodně si nehodlám udělat u Snapea další vroubek. |
| |||
SkleníkCaylusPo tom, co všichni z učebny odešli, jsem se vydala rovnou do skleníků. Kontakt s lidmi je vždy vítaný a já jsem ráda, že mi ředitel dal jako novému kantorovi na starost kroužek, očividně mi věří. Přesto je to pro mne trochu čára přes rozpočet. Budu tomu muset přizpůsobit svůj rozvrh ve skleníku. To, co jsem za tu dnešní hodinu a půl nestihla, si budu muset napracovat zítra. A teď, když je můj jediný pomocník na ošetřovně, se to ještě nakupí. Ne, že bych ho brala jako samozřejmost, ale jeho přítomnost ve skleníku mě kolikrát překvapila už před šestou ranní hodinou. Obyčejně by nikdo tak brzy nevstával kvůli… kytkám. Zdalipak už je mu o něco lépe? Možná bych se za ním mohla stavit. Později, po večeři například. Pokud už nebude spát. Bee si na něho za ty roky také zvykl… No jo, ale Brooklyn říkal něco o tom, že si mě potom najde. Ale u něj si jeden nemůže být pořádně jistý, jestli to nebude třeba až za týden. Na nějakou chvilku mě ještě zdrželo dokončování posledních příprav na mou první hodinu. Byla jsem z toho tak nervózní. Vlastně jako pokaždé, když jsem měla mluvit před lidmi, co mě budou skutečně poslouchat. Bylo až s podivem, že na divadle jsem se nezakoktávala. Možná to bylo přátelskou atmosférou anebo sníženým počtem. Byla nás sotva půlka jedné třídy. Snad bude takhle probíhat i první hodina. V přátelském duchu, hladce a bez problémů. Hlavně bez zranění, vzhledem k tomu, co s nimi chci dělat. Možná bych to měla s někým zkonzultovat a s kým jiným, než se zdravotnicí, která by případná zranění musela léčit. Pokud by toho byla schopna. Nakonec jsem se ale do přesazování mohla pustit, konečně. Spousta lidí nevidí žádné kouzlo v hrabání se v hlíně. Nikomu to nezazlívám. Jsou tu jedinci, kteří by propadli hysterickému záchvatu, kdyby na nich ulpělo byť jen jediné smítko. Osobně bych hlínu nenazývala špínou. Krásně voní, je měkká, má nádhernou, tmavou barvu a hlavně je plná života. Poskytuje domov spoustě malým tvorečkům a je plna živin. Ne, určitě to není špína. Ohlédnu se ke dveřím v naději, že je to Brooklyn, kdo právě vchází dovnitř. Snad proto se neubráním velmi zmatenému výrazu, když uvnitř uvidím jednoho ze studentů. Caylus je jeden z mála lidí, kteří by sem dobrovolně nikdy nezabloudili. Pokud by k tomu neměli vážný důvod. „Dobrý večer, Caylusi.“ Zvědavě nakloním hlavu na stranu. Skutečně mě zajímá, co by mohl… opičku? Nejdřív mi nedochází, co by mohl myslet. Teprve, když mi Bee uraženě vletí do zorného pole, skousnu si ret, abych se nezasmála. Chudák, tohle se ho muselo dotknout, nerada bych ho urazila ještě svým smíchem. To by mi neodpustil. „Ano, byl to dárek k narozeninám. Richard je velmi pozorný mladík.“ Přikývnu při pohledu na Gronza. Opravdu velmi užitečný pomocníček. Minimálně tam, kam dosáhne. Kvůli němu jsem musela pár květináčů přestěhovat na zem. Postavím se a otřu si zamazané ruce do zástěry. Na tváři se mi rozlije potěšený úsměv. Je hezké vidět, že dnešní chlapci nezapomínají na romantická gesta. A vzhledem k tomu, jak se Caylus chová po celou dobu jeho studia, jsem o to více potěšená. Že by se pan Casanova konečně rozhodl jen pro jednu dívku? To bude zlomených srdcí. „Ale jistě, jestli se vám tu něco líbí…“ ani nedořeknu, protože si očividně už vybral. Stočím pohled směrem, který ukazuje. Lehce nakrčím obočí. No… kaktus je velmi daleko od ženských romantických představ, ale budiž. Pokud si je jistý tím, že se to jeho dívce bude líbit. „Jsou krásně barevné, že ano? Objevila jsem je v jenom zastrčeném květináči. Reece je přesadil a s láskou se o ně stará.“ Vysvětlím. Jeho schopnost aranžovat květiny mě vždycky udivovala. „Ale zajisté mu nebude vadit, když poslouží vyššímu dobru. Mění barvy podle nálady jejich majitele.“ Prsty přejedu po hraně květináče. S každou květinkou se těžko loučím. „Zalévat jednou týdně a přebytečnou vodu z podmisky vylít. Přesazovat jednou ročně nejlépe na jaře. Mít někde u okna na sluníčku. Kdyby si slečna nevěděla rady, stačí říct, ale je to jednoduché. Kaktusy nejsou příliš náročné.“ Ujistím ho. |
| |||
Hlavní síň Jordyn, Deirdre "Dal bych si ten džus, prosím," řekl jsem legračně snobským hlasem. "Oh, děkuji." Když mi Jo nalila čaj, jako by se ke mně nakláněla a už otevírala pusu, ale když za námi přišla Dei, šla se s ní pozdravit. Tak třeba se mi to jen zdálo. "Tak je fajn, že už se to lepší. Taky nevím, co bych si bez ruky počal. Soucítím s tebou," řeknu a povzbudivě se na Dei usměju. "Já teda víkend neměl nijak zvláštní. Vlastně, všechny moje víkendy jsou stejný, většinou jsem na pokoji a dodělávám úkoly nebo hraju a skládám. Což mě vlastně baví, takže je to fajn." Žíznivě do sebe naleju sklenici dýňového džusu a už si nalévám další. K tomu se láduju dýňovou paštičkou, což je dokonalá kombinace. Vlastně v tuhle chvíli by bylo skoro všechno dokonalá kombinace. Při rozhovoru mezi dívkami o oblečení jsem se na chvíli zamyslel a řekl jsem si, že víkendy bych mohl začít trávit trochu více společensky. Jsem rád, že jsem se dal předtím do řeči s Jo a právě teď i s Dei. Proč mě to nenapadlo dřív. Byl jsem příliš zahledený do sebe. Probrala mě zase zmínka o jídle. "No jéje, co bych za to dal. Večeře je moc pozdě po obědě, ale zase moc brzo před spaním. Měli by zavést i druhou večeři," řeknu a rozesměju se. "No, v porovnání s Británií jsme teplo měli, ale nebylo to zas tak odlišný. Zéland je na jižní polokouli, takže roční doby jsou tam obráceně. Největší zima je v červenci a srpnu, největší teplo zase v prosinci a lednu." Zavzpomínám na doby, kdy jsme slavili Vánoce a všude v televizi běžely americké a evropské reklamy s hromadou sněhu, sáňkováním, koulováním. A my si mohli sněhuláky stavět tak akorát z hlíny. Když jsme byli malí, pěkně nás to s bráchou štvalo. |
doba vygenerování stránky: 1.0453109741211 sekund