| |||
Havraspárská společenská místnostSpolužáci ve společenské místnosti, profesor LupinČtu si a nabývám čím dál tím většího dojmu, že k vyčarování křesla mne čeká ještě dlouhá, velice dlouhá cesta. Pravděpodobně se vlastně vyvolávání před OVCE skoro nedotkneme. Zrovna čtu o vyvolání pastičky na myši, když do společenské místnosti vejde profesor Lupin. Po očku ho sleduji a vidím, že něco připevňuje na nástěnku. Když odejde, dojdu se podívat, co přibylo. Oznámení od Snapa. Aááá, praktická výuka, to se mi líbí. Tu kapitolu jsem četl o prázdninách, ale raději si to ještě v úterý večer projedu. Poté si všimnu listu, kam se mají připsat zájemci o prefektský odznak. No, slíbil jsem to, bylo mi to přikázáno a ještě jsem sám chtěl, tak proč ne. Doběhnu si do ložnice pro brk s ozdobným stříbrným kalamářem, na kterém jsou vytepání netopýři v letu. Poté si opět sednu do křesla, ve kterém jsem ponechal rozečtenou knížku, a pokračuji v četbě. Jelikož se neučím, pouze pročítám pro zajímavost, mé oči občas vzhlédnou k místnosti a hledají někoho z mých spolužáků. Pomalu už je skoro čas vyrazit na večeři… ta za dvacet minut. Nemá smysl tam být moc brzy. |
| |||
Hodinová věž -> pokoj -> hlavní síň Jordyn a vlastní osa "No, na tréninky si teď nějak nevzpomínám, ale někde to budu mít napsaný." Skoro jsem se zastyděl za to, že jsem takovej moc free a nic moc toho nevím. Jenže kolik si toho člověk má pamatovat. Čas utekl jako voda skoro bez povšimnutí. Vedli jsme s Jordyn příjemnou konverzaci, která nás dostala pryč od každodenních starostí a byl jsem rád, že jsem se z tý společenský místnosti zvedl a šel dostat spolužačku ze chmur. Společně jsme se pak odebrali směrem k Mrzimorské koleji. Už je skoro večeře. Jordyn jde na pokoj a já se rozhodnu si na chvíli sednout v pokoji. Vezmu si kytaru a na chvíli si něco neurčitého zabrnkám. Měl bych zase něco složit, řekl jsem si a hlavou mi probleskla nějaká melodie, kteoru jsem si hned pokusil zahrát, abych ji nezapomněl. Hned potom jsem se odebral do hlavní síně. Jordyn už tam seděla a stejně jako ostatní studenti čekala na večeři. Neviděl jsem důvod, proč si nesednout právě k ní. "To jsme se dlouho neviděli, co?" řeknu a zachechtám se. Začíná mi kručet v břiše. |
| |||
Hodinová věž - hlavní síň ,,Je dobře, že jste si k sobě ale nakonec našli cestu. Tak to má být. Rodina je to nejdůležitější. I když si s Fabianem někdy ve všem nerozumíme, vždycky držíme při sobě." usměju se. Rodina je to, za co by měl každý bojovat. Jedináčci jsou chudáci, nikdy nepoznají to kouzlo sourozenecké lásky a toho, že je tu někdo podobní jako oni. Někdo, kdo bude stát vždycky při nich. A nebo někdo, kdo bude u rodičů oblíbenější. Vždy jsem měla smysl pro rodinu, ať je to jakákoliv. Mí rodiče, bratra a nebo má budoucí. Nad jeho poznámku o mrzimorském brankáři jen mávnu rukou. ,,Ale jdi ty. Kolikrát jsi mrzimor už vytáhl z bryndy a zachytil rozhodoující camrál." Připomenu mu a zaklepu mu přitom klouby pobaveně na čelo. Jeho obavy a nervozitu úplně chápu, sama bych na tom byla úplně stejně. Navíc sama jsem nervózní jen při pomyšlení, že budu před někým zpívat. Ale když ho chci podpořit, tohle není úplně to, co bych mu měla říkat. ,,Vůbec nebuď. Jste přece tým. A tým se navzájem podporuje. Navíc to je jen nervozita na začátku. Všimla jsem si, jak během hry se nesoustředíš na nic jiného, než na soupeře a to je hlavní. Až začne zápas o ničem nebudeš vědět. A nikoho nezklameš. Ještě jsem nezažila, že by někdo někomu z týmu něco vyčítal. Protože kdyby jo - klidně ho na to koště sama posadím ať se ukáže! Neboj. Už víte, kdy máte tréninky?" Čas plynul a stejně tak i naše konverzace. Posadili jsme se na věži na lavičky a povídali si o všem možném. Ani jsem si nevšimla, jak dlouho jsme tam už byli. Seyovi se povedlo dokonale odklidit mé myšlenky na nepříjemnou situaci stranou a zlepšit mi náladu. Jsem mu za to ohromně vděčná. ,,Tyjo, neuhodneš, kolik je hodin." Zamrkám překvapeně, při pohledu na hodinky. ,,Čtvrt na 6! Zanedlouho je večeře." Zachumlám se do mikiny. Už mi vyhládlo a venku začíná být chladno. Možná bychom se měli odebrat zpátky do hradu. A přesně tak taky učiním, pokud Seymour půjde se mnou, cestou si s ním ještě povídám a když se objevíme u hlavního schodiště, zmíním, že si zajdu na kolej se převléct a upravit. Měla jsem setřenou řasenku i tužku a celkově jsem se chtěla už i převléct. Když jsem dorazila na pokoj, žádná ze spolubydlících tam nebyla. Nečekala tam ani Coraline.. S povzdychem se svléknu z oblečení, co mám na sobě a převléknu se do volnějších kalhot a bledě fialového svetru. Tužkou znovu orámuji oči a řasy natočím řasenkou. No konečně trochu vypadáš jako člověk.. Značně spokojenější se vydám z koleje pomalu pryč, směrem k hlavní síni. Chtěla jsem ještě zkontrolovat nástěnku a jít už pomalu dovnitř. Třeba tam bude někdo známý. Když dojdu k nástěnce, mé pozornosti neunikne útržek pergamenu s podpisem ředitele. Do kostela? Překvapeně si čtu pergamen stále dokola. Ano, byla jsem věřící, ale ne tak jako Marie. Nemodlila jsem se na veřejnosti ani o tom nemluvila. V podstatě bych se ani nedivila, kdyby to většina spolužáků ani nevěděla. Takže mně návštěva kostela nevadila ani v nejmenším, jen jsem nechápala, proč je návštěva povinná pro všechny. Nakonec nad tím jen pokrčím rameny a vydám se do hlavní síně, kde už bylo pár studentských, hladových tváří. Seděli u svých stolů a z toho, co na stole přes den zůstává si nalévali do sklenic pití. |
| |||
Posun času na 17:15 - krátce před večeří
|
doba vygenerování stránky: 0.8423638343811 sekund