| |||
Ohrady a nahánění koní Christina, Richard ,,Dobré odpoledne i vám, pane Cornigrume." oplatím studentovi pozdrav, když se chvíli po nás objeví u ohrad. ,,Zrovna odvádíme koně do boxů. Slyšel sem, že byste rádi na vyjížďku, ale nemohu vám zaručit, že přestane pršet." Pochopitelně bych jim nejraději vyhověl, ale počasí těžko ovlivním. Jsem profesor, ne bůh deště, hromů a blesků. ,,Nejprve odvedeme koně do stájí. Pak každý jednoho vyhřebelcujete a kdoví, snad se do té doby počasí trochu umoudří." snažím se znít optimisticky. Sám bych vyjížďku uvítal. Ne nadarmo se říká, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Byla by velká škoda je o tuhle možnost připravit. Lehce povytáhnu obočí nad Richardovými podrážděnými gesty. Zdá se mi to, nebo má vážně špatnou náladu? Rozmluva s kolegou Snapem nebyla dostatečně uspokojivá? Ať už jeho mrzutost způsobilo cokoliv, nechám je, aby se podělili o vodítka, a sám se rozejdu podél ohrady. Čím dřív koně pochytáme, tím líp. Podzimní počasí a časté změny teplot byly totiž velmi rizikové i pro zvířata. I kůň mohl prochladnout a mít dýchací problémy. Jsem sice veterinář, ale vždycky je lepší nemocím zamezit dřív, než stačí vzniknout. Když s mohutným hnědákem procházím kolem Christiny, všimnu si, jaké má na sobě oblečení. ,,Propánakrále, Christino…" V tom zmatku předtím jsem vůbec nepomyslel na to, že nemá vhodný oděv. Jak by také mohla, když jsme z kabinetu běželi rovnou na pozemky. ,,Odveďte tohohle koně a běžte se převléct." pohledem sklouznu k jejím vysokým podpatkům. Jsou celé od bláta. ,,Do něčeho teplejšího, pokud možno." dodám, když vidím, že má na sobě jen slabý svetřík. Tímhle tempem skončí leda tak na ošetřovně. Rychle se otočím k Richardovi, abych zkontroloval, jestli je alespoň on lépe ustrojený. Naštěstí ano. Ten na to na rozdíl od Christiny čas měl. Znovu si prohlédnu studentčiny zničené boty. Pochopitelně mě to mrzí. Nepochybně byly velmi drahé. Snad jí to pan Cornigrum vynahradí. Nemám ponětí, jaký mají mezi sebou vztah a ani mi po tom nic není, ale je od nich velmi hezké, že ve svém volném čase dobrovolně pomáhají. Vždycky rád vidím, když někdo jeví zájem o přírodu a zvířata. Naštěstí tu máme spoustu takových studentů. Ať už to byl Alec, Angela, nebo Sinestra… Je to jedině dobře. ,,Až budete hotovi, dojděte si pro čištění a můžete začít hřebelcovat." sdělím oběma, nejprve Christině, pak Richardovi. Nechci na ně hulákat přes celý výběh, abych nevyplašil koně. To bychom je pak nemuseli chytit vůbec. Když zavedu hnědáka do boxu a odcházím pro dalšího koně, nenápadně si oba studenty prohlédnu, abych zjistil, jak se jim daří. Nevedou si nijak špatně, na to, že máme tak chaotické podmínky. Spokojeně nad tím pokývám hlavou a nechám je pokračovat v práci. |
| |||
Medový Ráj: Deirdre Deirdre nakonec souhlasila s mnou zvoleným cílem, za což jsem jí byla vděčná. Přidaly jsme do kroku a Do Medového ráje jsme dorazily právě včas, jelikož zrovna začalo pršet. Deirdre byla dokonce tak hodná, že mi podržela dveře. |
| |||
Kabinet -> OhradyHenry, Richard„Ano, bohužel. Profesor Snape měl nejspíš něco velmi urgentního, co s ním musel projednat. Sejdeme se u ohrad, až to spolu vyřeší.“ Přitakám profesorovi, když si všimne, že Richard tu není se mnou. To brzo. Richarda obvykle jeden nepřehlédne. Vybočuje ne jen tónem hlasu a falešným úsměvem, ale i svým postojem, kterým dává všem najevo, že je pánem tvorstva. Není nutné tu na něj čekat. Určitě se u Snapa nebude chtít zdržet více, než bude nezbytně nutné. Dost možná na nás už teď čeká u ohrady a rozčiluje se, že tam ještě nejsme. Mou vinou, jak jinak. Ten chlap není nikdy spokojený, ale hlavně, když mlže všechno svádět na ostatní. Nepřekvapí mě, že si koně musím nejdřív připravit. Sice už jsem to dlouho nedělala a u Cornigrumů doma na to vždycky byli lidi, ale není to nic, co bych nezvládla. Navíc tady je spousta profesorů ze staré školy. Nutí mě se o koně starat, přestože je vina školy, že nejsem na Jezdectví. Měli by mi dovolit si jen zajezdit jako kompenzaci. Takhle budu muset trčet na hodině, co mě nebaví. Přesto jsem ochotná to udělat, abych se rozveselila. Ovšem hned tam jít nemohu. Ne v tomhle oblečení. „Když dovolíte, ráda bych se nejdřív…“ nedořeknu, že se nejprve chci převléknout do vhodného oděvu. Kdo by taky chtěl na koni jezdit v deseticentimetrových podpatcích, blůzce a sukni, že. Ovšem profesor mě přeruší a to ne zrovna milou zprávou. „Cože?“ Snad to byla prosba o pomoc, ale rozhodně mi nedal čas na to, abych si vůbec promyslela odpověď, a rovnou míří z kabinetu. No to je snad vtip. Snad nechce, abych naháněla koně v dešti! A v tomhle oblečení?! Zbláznil se?! Vždyť si poradí sami a já tu nejsem od toho, abych tu dělala někomu poskoka! Ačkoli se v duchu neskutečně rozčiluji, navenek mlčky následuji profesora. Už jen proto, že za takovou službu jistě dostanu nějakou odměnu. A upřímně doufám, že bude tučná. Boty se mi boří do země a ani svetr není natolik silný, aby mě uchránil před deštěm. Není to nijak závratný slejvák, ale stále je to déšť a nesluší se, abych vypadala jako zmoklá slepice. I když si bolestně uvědomuji, že přesně tak budu vypadat. Profesor mi do dlaní vtiskne vodítka a ještě mi poradí, jak ke koni přistupovat. Protože jsem naprostý amatér, že ano. „Chápu.“ Přitakám a body za tuhle námahu mi přijdou opravdu málo. Minimálně nové boty, strejdo. Protože po tomhle humusu jsou ty moje na odpis. To už ale přichází Richard. Scvaknu zuby a nechám ho, aby si postěžoval nad mým outfitem. Jako bych to neříkala. Není to moje chyba, že teď vypadám takhle. Samozřejmě bych raději byla v jezdeckém, jako je on sám. „Nebyl čas se převléknout.“ Zavrčím na něj stejným tónem. Ne, že by mě poslouchal. Netuším, co se Snapem probírali, ale jeho špatná nálada z něj přímo odkapává. Což mu ovšem nedává právo, si to vybíjet na ostatních. Jako kdybych já byla z tohohle nadšená. Nechám mu jedno z vodítek a protočím oči, když kolem mě prochází. Nečekala bych, že do mě strčí. Automaticky vykročím nohou do strany, ale všimnu si koblihy, takže musím krok prodloužit, abych do ní nešlápla. Podjede mi podpatek a nebýt hrazení, ne jen, že bych udělala provaz, ale zajisté bych se v té koblize vymáchala celá. Takhle jen pár vteřin visím na hrazení a snažím se získat nějakou stabilitu. „Ten hajzl. Ten šovinistickej, egoistickej narcis…“ prskám si pod vousy a doufám, že si téhle mé malé eskapády nikdo nevšiml. Nehodlám tu být déle, než je potřeba. Opatrnými krůčky se vydám k prvnímu koni, kterého uvidím. Klidná chůze bez zbytečně prudkých pohybů mi normálně nedělá problém. Ale normálně se mi podpatky neboří do bláta. Kobyla chvilku postává na místě, zvědavě po mně pokukuje, ale jakmile máchnu rukou, abych se udržela na nohách, uskočí a odběhne pryč. Zhluboka se nadechnu. To se mi snad jenom zdá. Stojej mi ty posraný body za to, abych tu ze sebe dělala šaška?! Snad bych si ani nevšimla, že se jeden z mnoha přikradl za mě. Dokud se mi zvědavě nezačal dobývat do kapsy. Do kapsy, kde jsem měla schované galeony, co vytratil Tobias. „To není pro tebe, herko.“ Ušklíbnu se a opatrně mu připevním vodítko k ohlávce. Nejspíš bych to ani nemusela dělat. Obsah mojí kapsy ho zajímá víc, než fakt, že ho vedu do boxu. |
| |||
Chodby >> Kolej >> Ohrady Christina, profesor Kwang S výrazem, jako bych se chystal někoho sprovodit ze světa, vyjdu z kabinetu ven a urychleně zamířím na zmijozelskou kolej. Tak špatnou náladu jsem už dlouho neměl, a pokud se jí někdo pokusí, byť jen náznakem zhoršit, tak neručím za to, co bude následovat. To, co Snape před chvílí předvedl, bylo hodně přes čáru, ale nemůžu s tím udělat vůbec nic. Prostě nemůžu. Naštvaný tu jsem nakonec stejnak jenom já, zatímco on si spokojeně mne ruce nad tím, jak krásně mi vyčinil. "Čuráku starej." zanadávám, abych alespoň trochu uvolnil to nesnesitelné napětí, které jsem v sobě doteď držel. Běžně taková slova nepoužívám. Mé vystupování je vždy dokonale uhlazené, odpovídající chování rodu, který reprezentuji. Bohužel jsem pořád jen člověk, a ačkoliv to považuji za nežádoucí, i já se kolikrát nechám unést emocemi. Tak, jako teď. Za Snapem jsem přišel v dobré náladě a do poslední chvíle věřil, že mám slušně nakročeno k pozici primuse. Světe div se, o mém povyšení nepadlo ani slovo a místo toho mě peskoval jak malýho parchanta. Tohle ti nedaruju, mastná hlavo. Ještě uvidíš, že není lepšího prefekta, než sem já. Nikdo jinej v týhle funkci nesetrval tak dlouho. A to je pravda. Eleanor se svého odznaku vzdala krátce po neshodách při snídani, kterým nedokázala čelit, Johanna údajně z osobních důvodů odjela z Bradavic a Mrzimor neměl pro jistotu prefekta vůbec. Uvědomuje si tu vůbec někdo, že jako jediný si své místo držím už celé dva roky? Alespoň minimální projev vděku nebo uznání by profesorský sbor určitě nezabil. Zběžně se rozhlédnu po chodbě. Zdá se, že tu jsem sám a nikdo můj menší výbuch nezaznamenal. Tím líp. Před kamennou zdí vyslovím heslo a zapluju do společenské místnosti, kde jako na potvoru narazím na Helen. Ta tu vážně chyběla. Nemám na ní náladu. Nemám náladu na nikoho. Jen co mě spatří, rozejde se ke mně. Otevře pusu, ale ještě než stačí něco říct, zvednutím ruky jí přeruším. "Ne, Helen, teď nemám čas. Prostě mlč, to bude nejlepší." odbydu jí nepřátelsky a zmizím za dveřmi pokoje, kde se převleču do jezdeckého úboru. Má nálada se ani s příchodem na pozemky nezlepší. Jen co vyjdu před hrad, dopadne na mě několik kapek deště. Není to nijak prudký liják, rozhodně ne takový, jako byl v pátek odpoledne, ale příjemné mi to taky není. Automaticky zamířím k ohradám, kde už stojí profesor Kwang s Christinou. "Dobré odpoledne." pozdravím s krátkým kývnutím hlavy. Nebudu vysvětlovat, proč tu jsem. To nepochybně zařídila Christina v profesorově kabinetu, zatímco jsem byl pryč. "Proboha Christino, to snad nemyslíš vážně." zavrčím znenadání. Co to má ta holka zas na sobě? Vždyť má to, co předtím! "U vás doma běžně jezdíte v šatech a botách na podpatku?" zašklebím se nad jejím outfitem. Jako bych to předtím neříkal. Ta holka je vážně neskutečná. To, jak se oblékla do sovince bych ještě pochopil, jenže tohle? Nepatrně skloním hlavu. Teprve teď si všímám vodítek v jejích rukách. Nejspíš dostala za úkol odvést koně z výběhu zpátky do stájí. "Dej to sem prosimtě." vodítko jí z rukou vyrvu. S jejím pracovním nasazením tu budem jinak dozejtřka. Ještě než se rozejdu podél ohrady pryč, „omylem“ do ní strčím loktem. Stojí totiž kousek od hromady koňských koblih a s tím, jak mizernou náladu mám, by mi ani trochu nevadilo, kdyby do nich šlápla. Schovám vodítko za zády a s výrazem naprostého nezájmu se přiblížím k velkému vraníkovi, který se pase opodál. Jen co zaregistruje můj příchod, zvedne hlavu a našpicuje uši. Prohlíží si mě velkýma, tmavýma očima, ale jinak zůstává stát. Udělám dalších několik kroků k němu. Neuskočí. V klidu vyčkává, až mu k ohlávce vodítko připevním. Na tváři se mi konečně za celou dobu objeví úsměv. "Šikovný kluk." zlehka koně poplácám po pleci a vydám se s ním pryč. Ani trochu bych se nezlobil, kdyby takhle spolupracoval i zbytek stáda. |
doba vygenerování stránky: 0.93486595153809 sekund