| |||
OšetřovnaPrázdný pokoj byl místo, kde jsem si mohl tiše prozpěvovat a sledovat nafialovělý kouř, který mi při tom zvuku unikal ze rtů. Každý tón měl jiný odstín. Dohromady tvořily fascinující dým, který se pomalu strácel a byl nahrazen dalším obláčkem fialové barvy. Už mnohokrát jsem se snažil dotknout se vyluzovaných zvuků a barev, avšak, když jsem se na kouř snažil sáhnout, nic se nezměnilo. Ani kousek purpurové barvy mi nezůstal na prstech. Dým se dál kroutil a ztrácel ve vzduchu, pomalu odezníval, stejně jako píseň, kterou jsem před několika vteřinami dozpíval. Růžovofialové obláčky se vytrácely, zanedlouho by nikdo nepoznal, že se vznášely ve vzduchu a zpestřovaly pokoj. Povzdechnul jsem si. Další, tentokrát tmavší, barva se mi vydrala z úst. Nesledoval jsem ji, místo toho jsem sáhl vedle sebe pro skicák, sednul jsem si na postel a vytáhl z kapsy tužku. Přelistoval jsem z několika pokreslených papírů na čistý. Prázdný papír má největší potenciál. Každá čára ho omezuje, proto musí být přesná. Tužka svými světlými, avšak pevnými linkami zaplňovala bílou prázdnotu archu. Na chvíli jsem přestal, přivřel levé oko a podíval se na svůj výtvor s větším odstupem. Líbilo se mi to. Mělo to jistou jiskru, která obrázku dávala své vlastní kouzlo. Usmál jsem se a skicák položil vedle postele, kde jsem ho většinou míval. Pomalu jsem si stoupnul a vydal se ke dveřím. Proč sedět sám v pokoji, když máš tolik různých možností. Někdy je pořeba utéci a schovat se před ostatními, ale teď jsem neměl potřebu být sám. S uvolněným úsměvem na tváři jsem vyrazil k východu z hradu. Venku je šero a první kapky padají z nebe. Ale proč by mě mělo zastavit pár kapek deště? Vyšel jsem tedy ven a roztáhnul ruce ve snaze zachytit pár kuliček vody na ruku. Začal jsem utíkat. Nechal jsem kapky volně padat na obličej a užíval si ten pocit. Když vtom mi poklouzla noha a já se svalil na zem. Bolestné křupnutí mi rezonovalo v uších. Chvíli jsem jen ležel, bolestí zkroucený obličej jsem s námahou otočil k pravé noze. S velikými obtížemi jsem se zvedl a dokulhal ke dveřím do hradu. Nezvládnu jít celou cestu až do ošetřovny. Ale budu muset. Každý krok vyžadoval ohromné úsilí. Soustředil jsem se jen na dávání jedné nohy před druhou. Trvalo to snad celou věčnost, než jsem se opřel o zeď vedle dveří na ošetřovnu. Po chvíli jsem zaklepal. Teď zbývá jen čekat. |
| |||
Kabinet -> Ohrady Christina Nakonec byl můj odhad špatný. Christina nepřišla ani pro krmení, ani pro radu ohledně mazlíčka. Chce něco jiného a to zajezdit si na školních koních. A ne sama. ,,S panem Cornigrumem? Ach ano, jistě, oba jste dobří jezdci." Minimálně pokud si dobře vzpomínám, tak ano. Děti z rodin, jako jsou tihle dva, většinou takové věci ovládaly víc než dobře. ,,Ale nikde ho tu nevidím... Předpokládám, že si ho půjčil kolega Snape." Jeho naléhavá žádost v rozhlasu nešla přeslechnout. Vzhledem k tomu, že byl prefekt, není nijak překvapivé, že si ho k sobě zavolal. ,,Chcete na něj počkat? Prefektské záležitosti vyžadují spoustu času a velkou zodpovědnost." Chápavě se pousměju. Vzhledem k událostem, které se tu poslední dobou dějí, je pochopitelné, že s ním bude chtít vedoucí jeho koleje mluvit. ,,Klidně můžeme vyrazit už teď, pokud chcete. Před ježděním si stejně musíte koně nejprve vyhřebelcovat a to nějakou chvilku zabere." Netvrdím, že to bude právě její případ, ale nechci, aby si myslela, že přijde do stájí, nasedne na koně a půjde jezdit. Pár takových sem tu už měl a vždycky se hrozně divili, když se museli o zvíře prvně postarat. Nojo, tihle mladí… Samá zábava, žádná práce! Při pohledu z okna mi neunikne náhlá změna počasí. Zatáhlo se a mrholí. To nevypadá vůbec dobře. ,,Malá změna plánu, slečno Spontinová." otočím se k ní. ,,Začalo pršet. Ne moc, ale počasí bývá nevyzpytatelné. Mohl bych vás poprosit o pomoc? Koně jsou venku v ohradě a potřebuji je co nejrychleji dostat zpět do boxů, než se rozprší úplně." Vysvětlím jí stručně situaci. Ne, že by si koně nedokázali poradit i v takových podmínkách, ale bude lepší, když je zavedeme zpátky do stájí. ,,Pojďme rovnou." chvatně zamířím ke dveřím. V tom spěchu ani nezaregistruji její nevhodné oblečení, které se ke koním opravdu nehodí. V doufání, že mě slečna následuje, jí zavedu přes pozemky rovnou k ohradám. Těsně před nimi vytáhnu svou hůlku. ,,Accio!" švihnu s ní. O několik sekund později mi v rukách přistanou dvě vodítka. ,,Tady, vezměte si je. Víte, jak správně přistupovat ke koni, že ano? Vezměte to obloukem, ne zezadu a ani úplně zepředu." Raději jí poučím. Určitě to ví i sama, ale opakování je matka moudrosti a nikdo tím ještě nic nezkazil. ,,Většina půjde s vámi dobrovolně, ale někteří tu jsou svéhlavější. Tím se nenechte odradit. A abych nezapomněl, za takovou pomoc se vaše kolej bude moct těšit i na nějaký ten bod navíc." Nejsem hloupý. Slečna jako ona by si raději dělala manikúru, než odváděla půltunové kolosy do boxu. Pomoc teď ale opravdu potřebuji a pokud neodmítne, rád její koleji přilepším. Vždycky jsem body raději přičítal, než odečítal. |
doba vygenerování stránky: 0.83421993255615 sekund