| |||
N62 -> Divadelní kroužek Všichni účastníci kroužku léčení a pak divadla Jakmile řekne mé jméno, trochu sebou cuknu. Ona si ho vážně pamatuje? Tak tohle mi nevyšlo. Jen nechápu, proč si tu cedulku musím psát, když ví, jak se jmenuji. Určitě mě k tomu nutí schválně, jen aby mě provokovala, protože mě nemá ráda. Tak to tedy ne, já jí dám hodně důvodů k tomu, aby mě měla ráda, ne-li milovala! Teď se ale musím soustředit na Etty takovým způsobem, aby mě nevykolejila přítomnost Sinestry. I když se na ní nedívám, jsem z ní úplně hotový - ona i tak krásně voní! A dokonce je i chytrá... Proboha, proč. Přijdu si oproti ní tak nedovyvinutě. Jak tak přemýšlím, asi by bylo dobré, kdybych s ní prohodil trošku řeč. Přeci jen, určitě se ke mně neposadila jen proto, aby sledovala můj tichý profil. Na druhou stranu, nerad bych, aby si myslela, že se ji snažím nějakým způsobem vyrušovat a tahat od výuky. Zkusím tedy jen něco jednoduchého a stručného, třeba se chytí. Pokud ne, tak dostanu akorát vynadáno, že ji ruším, což jsem ochoten obětovat. S milým a trochu nejistým úsměvem se na ni pootočím. Ještě před tím, než vůbec něco řeknu, si ji opět prohlédnu úplně celou. Je dokonalá. Jestli tohle nebude moje žena, tak už žádná. Má tak krásně tmavé vlasy, opálenou pleť a výrazné oči. A jak se umí vždycky tak pěkně obléknout! No, ještě aby ne, když se vyzná v módě a její jméno dělá značku. Klidně bych se na ní místo mluvení mohl jen dívat, ale předpokládám, že by jí to bylo jistě nepříjemné. "Z šalvěje se dělá i čaj? Já to znám teda jenom jako koření, určitě to bude hnusný," prohodím jen tak mimochodem směrem k Sinestře a jakože "nezaujatě" se podívám úplně jinam. Jakmile dostaneme před sebe mrkev, máme za úkol ji kouzlem zacelit. Samozřejmě mě zachvátí panika a strach, že to nezvládnu a před Sinestrou se ztrapním, nicméně nedávám to raději nijak najevo. Nahodím výraz, který se již jasně smiřuje s prohrou, mávnu hůlkou a tiše pronesu "Episkey!" Chtěl bych vidět, jak strašně překvapeně musí má tvář vypadat, když se mi kouzlo povede a mrkev se naprosto dokonale spraví. Snažím se však své překvapení nějak ovládat, ovšem pouze do jisté míry, aby to totiž zase nevypadalo, že se snažím říct 'Snad jste nečekali něco jiného'. Po zbytek hodiny už se jen cejtím a přijdu si chytře. Jakmile skončí léčení, odeberu se na krátkou chvíli do pokoje, abych si vyndal věci, které již potřebovat nebudu a nemusel je zbytečně tahat s sebou. Hned na to se však vydám směrem ke schodům, přesně tam, kde bych měl být. Divadelní kroužek - konečně místo, kde můžu světu ukázat, jak nadaný jsem. Až všichni uvidí, jak skvělý divadelník jsem, tak se ještě budou divit. Nicméně se na jednu stranu trochu stydím - nevím, co hodlá na tom kroužku být hlavní náplní, řekl bych, že nějaké ukazování našich studentských hereckých dovedností. Jakmile ke schodům přijde profesorka a my se dobelháme po těch strašných schodech až bůh ví kam, naším prvním úkolem bude najít vchod do učebny. To ho jako nemohla před hodinou začít hledat sama?! Jsem strašně utahaný z léčení a já tu teď budu běhat a hledat nějakou učebnu ne. To tedy ne. Místo toho, abych hledal s ostatními, zašiju se někam za roh a čekám, než si ostatní s problémem poradí. 'Mají přeci toho úžasného Wolframa, ten je přeci tak skvělý, že to najde,' odfrknu si. Po nějaké chvíli se jim však podařilo objevit "cosi", co asi mělo představovat vchod dovnitř. Jakmile do něj všichni začali lézt, následoval jsem je. Bohužel jsem se s každým krokem zamotával víc a víc do pavučin a cestou jsem neustále máchal kolem sebe rukama, abych ty hnusy ze sebe dostal. Ne, že bych měl z pavouků nějakou hrůzu, ale být obalený v samých pavučinách není nic příjemného. Aby toho nebylo málo, tak se po nás zase chce, abychom to tu kouzly uklidili. Tak to ne teda. Raději budu dělat, že nemám hůlku s sebou a budu se procházet okolo. Beztak jsem sklidil pavučiny z půlky místnosti jen tím, že jsem vešel. Jak jsem tam tiše coural sem a tam, něco mě zezadu popadlo a začalo něco mektat. Nemohlo mi uniknout, že hlas patří Isymu, o to víc mě v tom utvrdil fakt, že mi jeho ruka málem hrábla tam dolů. "Co děláš!" vyjeknu podrážděně. "Žádnou hůlku nemam," zalžu, kdyby mě náhodou chtěl Isy taky poslat uklízet. Po úklidu vybere profesorka několik lidí do skupin, jakože herce. Naneštěstí vůbec neuslyším své jméno. A to jako proč? "A co já?" ozvu se dotčeně. Já chci taky hrát. Jako proč by měl hrát Wolfram a já ne? To tedy není fér. Já jsem tu odvedl větší kus práce, než všichni ostatní dohromady. Vytočeně si dřepnu k ostatním "nevyvoleným" a s rukama zkříženýma na prsou zůstanu sedět a zamračeně koukat. Určitě bych to předvedl lépe! Po chvíli mě to jejich představení přestane bavit, už jen kvůli tomu, o čem jako hrají, a tak si začnu prohlížet své nehty na pravé ruce. |
doba vygenerování stránky: 0.87874984741211 sekund