| |||
Dívčí toalety -> Hodinová věž Jordyn Vyjdu z toalet jako první a všímám si poněkud paranoidního chování Jordyn. Chvíli jsem si myslel, že mě do věže povede, ale když jsem si všiml, že se nijak vpřed nehrne, naopak, krčí se za mnou, vyrazím vpřed. "No, to je na delší povídání." řeknu a zavzpomínám. Ani se mi moc nestýskalo po bývalém domově. Bylo tam nádherně, to je pravda, v Británii to oproti tomu za moc nestojí, ale necítím nic, co by mě táhlo zpátky. Vlastně se nebylo čemu divit, ale tím ji nebudu zatěžovat. Má dost svých starostí, které možná souvisely s tím, jak mě náhle zatáhla za rukáv a krčí se za mnou za rohem chodby. Někdo vycházel ze suterénu ("Neviděla nás?"), ale než jsem stačil odpovědět, už mě Jordyn táhne dál rojem studentů, kteří se na chodbě najednou objevili. ("Neptej se") Jen pokrčím rameny a radši se na nic neptám. Když někdo řekne "Neptej se", asi tedy nechce, abych se ptal, to je jednoduchý. Jo, zas ti bubáci. "Kůň? Máš strach z koňů? zeptám se naprosto vážně a dávám si hodně záležet, aby to nevyznělo ironicky. Zmínku o profesoru Snapeovi jsem opětoval také smíchem. "No vidíš, teď vypadáš mnohem líp." Tím jsem si uvědomil, že jsem přivedl zase téma, proč Jordyn brečela. Měl bych zase změnit téma. "Můj bubák by měly být housle nebo kytara, která nejde naladit. Při té představě nemůžu usnout." rozchechtám se. |
| |||
Dívčí toalety -->hodinová věž Nechám Seye vyjít z toalet jako první a když je on venku, opatrně hlavou vykouknu ven, jestli je čistý vzduch. I když jsem si už z tváře sundala rozmazanou tužku a řasenku, stále jsem měla červené oči a napuchlá víčka. Když se dostatečně ujistím, že nikdo zrovna neprochází, rychle se schovám za Seymoura. ,,No jo, vidíš to." Uvědomím si, když za ním cupitám chodbou směrem k hodinové věži. ,,Úplně jsem zapomněla, že tu s námi nejsi od prváku. Proč jste se vlastně přestěhovali do Anglie?" Zeptám se. Nový Zéland byl prý učiněný ráj. Nádherná krajina, příroda. Ojedinělá zvířata. Prostě idylka. Proč by chtěl někdo z tak krásné země do Británie? V ten moment spatřím ze suterénu vycházet Acai. Rychle Seye zatáhnu za rukáv a strhnu ho za roh, aby si nás nevšimla. Srdce mi divoce tluče a raději ani nedýchám. Nechtěla jsem se ní teď střetnout. ,,Neviděla nás?" Zašeptám směrem k němu a nenápadně vykouknu na chodbu. Bohužel pro mě, šla stejnou cestou, jakou jsme chtěli jít taky. Opatrně z chodby vyjdu a s určitou vzdáleností jdeme za ní. Bohužel se na chodbě vyrojí víc studentů, než bych byla ráda, tak prodrat se občas vpřed je rvačka o život! Skoro jsem měla pocit, že jsem Seye i ztratila! Mezitím si stačím všimnout, jak Acai zahnula do chodby která vedla k ošetřovně. Oddychnu si a pokračuji v cestě do věže. ,,Ehm.. Neptej se." Řeknu raději, kdyby se chtěl vyptávat, proč jsme se před naší spolužačkou schovávali. Raději změním téma zpět na bubáka. ,,Nesetkala. A vlastně by mi ani nevadilo, kdyby se tak nestalo." Zahihňám se nervózně a pomalu začnu stoupat schody do věže. ,,Bojím se hodně věcí, proto nemám nejmenší představu co by to mohlo být.. Jestli mi ze skříně vyleze kůň? Nebo Snape?" Přemýšlím. Profesor lektvarů mě vždycky naháněl hrůzu. ,,Možná obojí. Snape jako kentaur." Při té představě se hlasitě rozesměju na celé schodiště. Už mám zase o něco lepší náladu. |
| |||
Pokoj -> OšetřovnaEttarielBylo mi upřímně jedno, že jsem zmáčela Coraline polštář. Není tu, aby mi za to mohla vynadat a i kdyby byla, tak zrovna to by byl její nejmenší problém. Nejdřív by se starala o to, že jsem jí zmuchlala i jednorožce a pak by se věnovala mně. Ptala by se, starala by se, měla by zájem. Já bych jí sice odháněla a nakonec bych byla jenom naštvaná, že se nestará sama o sebe, ale nakonec bych se jí stejně omluvila a všechno by bylo při starém. Bez ní je tu takové ticho. Její hlas byl obvykle slyšet po celé koleji a nebudu lhát, občas jsem měla neskutečné nutkání jí něčím tu pusu zacpat. Prudce se posadím, když se v pokoji objeví skřítek. Zprvu na něj dezorientovaně zírám. Nejspíš jsem při těch úvahách musela na chvilku usnout, což u mě není neobvyklé. Po vytrvalém pláči vždycky usnu, je to víc vyčerpávající, než se na první pohled zdá. Pořád je to ale lepší než se táhnout do Prasinek v minišatech, že… Chvilku mi trvá, než se dostanu zpět do reality. Pak už jen držím v ruce lísteček od Zdravotnice a jsem v pokoji sama. Opět. Fakt, který bych normálně asi uvítala, ale teď mi neskutečně leze na nervy. Ani tak nejde o to, že bych si nutně chtěla s někým povídat. Nechci, stejně bych toho moc nenamluvila. Spíš jako ten pocit, že tu prostě někdo je. Někdo další, kdo má svoje vlastní problémy a snaží se je vyřešit po svém. Stačila by mi jenom něčí přítomnost. Ale ani ten šotek tu nezůstane. Skřítci. Tak nespolečenská stvoření. Zvednu se a dojdu k prvnímu zrcátku, abych se jen otráveně ušklíbla při pohledu na svůj odraz. Červené oči, tváře opuchlé. Prostě kráska. Ale co… Vypadala jsem i hůř. Mnohem, mnohem hůř. Upomínkou jsou dobře zamaskované jizvičky na duši a agresivní chování. Což je pořád lepší než vyražené zuby… S nechutí se odvrátím od zrcadla. Na ošetřovnu se mi nechce. Nemám to místo ráda, ale je tam Reece. Nebylo by od věci zjistit, jak se mu vede. Isy za ním určitě už byl, ale ráda bych se přesvědčila sama. Nehodlám trčet na pokoji, utápět se v depresi a litovat se. To mi nijak nepomůže. Stejně jako vzpomínky na dětství a rodinná tajemství. Obojí je mi k hovnu. Ani nepřemýšlím nad tím, že bych se převlékla. Tričko s burgrem patří k mým oblíbeným a tepláky jsou vůbec ta nejpohodlnější část oblečení, co kdo mohl vynaleznout. Jsem se svým outfitem více než spokojená. Jenom si párkrát prohrábnu vlasy, abych jim dala nějaký tvar, který stejně za pár minut ztratí, a vyjdu z pokoje. Cesta přes vchodovou halu, schodiště a nádvoří zabrala jenom pár minut. Studentů tu bylo dost a většina mi nevěnovala moc pozornosti. Já se mezi nimi snažila neztratit směr, ale že bych se držela u zdi. Jsem sice malá a na tak frekventovaném místě hrozí, že mě někdo zašlápne, ale tak stačí, abych jim dala vědět, že tu jsem. A že procházím. Štíhlá, drobná postava má velkou výhodu v ostrých loktech. Když někde není cesta, prostě si jí udělám. A ať mi někdo netvrdí, že tohle není džungle. Sice se tu po sloupech neplazí liány, ale někdy mi jenom průchod chodbami přijde jako boj o přežití. V době, kdy dorážím ke dveřím ošetřovny, mám už celkem dobrou náladu. Co nedokáže napravit jednorožec, dodělá pár otrávených ksichtů a pošlapaných bot. Zaklepu a vejdu. „Zdravím, chtěla jste mě vidět?“ zahlásím, než za sebou dveře zavřu. |
doba vygenerování stránky: 0.86152005195618 sekund