| |||
Ošetřovna --> Kolej Ettariel, Regina Pavouka s jakýmsi neidentifikovatelným výrazem odmítne. Jen nad tím pokrčím rameny. Její smůla, mohla mít nenáročného a praktického mazlíčka, který by zabral minimum místa. „Třeba si to ještě rozmyslíte.“ Vyskočím na nohy, přičemž skoro narazím do Sheehana. Kde se tu proboha vzal? Vůbec sem ho neslyšel přicházet. Je jak duch. Ten čokoší mor z něj určitě vysál veškerý život. To je vážně nechutný. „Dávej laskavě pozor.“ zavrčím, když kolem něj velkým obloukem procházím. Zároveň si ho kriticky změřím pohledem v doufání, že se mě nikde nedotkl. Kdyby totiž ano, musel bych z ošetřovny rovnou do umýváren. Ti bacilonosiči jsou určitě silně infekční a bůhví, co už všechno stačili roznést. Co když maj lepru? Nebo něco horšího? Hlavně nechápu, proč tu tak volně pobíhaj. Neměl by být Sheehan v karanténě? Půjdu podat stížnost. „No tak tedy nashle.“ zabručím otráveně a rozejdu se ke dveřím. Nemám důvod tu déle zůstávat. Proč taky? Kvůli čokošovi, který se rozhodl si z nudy psát teplomilské povídky a teď od zdravotnice somruje pergamen s brkem, určitě ne. Z přízemí se pomalu odšourám do podzemí. Před kamennou zdí vyslovím heslo, a jakmile mám vstup volný, rozejdu se k pokojům. Uvnitř překvapivě nikdo není. Čekal bych, že tu minimálně jeden člověk bude, ale dle všeho jsou všichni na kroužcích, nebo nakupují v Prasinkách. To mi nijak nevadí. Ještě aby. Mám rád svůj klid a chvilkou pro sebe nepohrdnu. Zamyšleně se rozhlédnu kolem. Co bych měl udělat? Rozhodnu se nejprve zkontrolovat Páju s Májou v terárku. Oba vypadají nadmíru spokojeně a evidentně jim nic nechybí. Snad už začali pracovat na mladých. Od pavouků se přesunu k šatní skříni, ze které vytáhnu čistou košili a kalhoty. Nechtěl jsem mít na sobě oblečení, ve kterém jsem byl na ošetřovně v tak těsné blízkosti čokoše. Celý se ošiju, když si to znovu vybavím. Rychle nevhodné myšlenky zaženu a začnu se raději oblékat, což mi poněkud trvá, vzhledem k tomu, že jsem byl zdravotnicí donucen si šátek ještě dnes ponechat. Jakmile je oblékání za mnou, posadím se ke stolu a z šuplíku vytáhnu pergamen s brkem. Mám v úmyslu napsat matce, ale nechám toho hned po prvních dvou slovech. Vztekle s brkem mrsknu proti zdi. Psaní levou rukou, když jsem pravák byla učiněná katastrofa. Dopis bude muset ještě minimálně den počkat. „Zasranej Calvin, debilní čokoš, blbá ošetřovatelka!“ zanadávám a zuřivě do stolku kopnu tak, že se celý otřese. Jakmile se trochu zklidním, vykráčím z pokoje a zamířím k dívčím ložnicím. Pořád je tu ještě jedna věc, kterou musím dořešit, pokud možno hned. „Hraběnko, jsi tam?“ zavolám, hned potom, co zaťukám na dveře. „Jdu dovnitř.“ Ať už se mi dostane jakékoliv odpovědi, stáhnu kliku dolů a vejdu. Přesně jak jsem si myslel, Regina leží na posteli, po pas zakrytá přikrývkou a s knížkou v ruce. Nedám jí žádný prostor k reakci, jelikož začnu ihned mluvit sám. „Omlouvám se, že tě ruším. Nešel bych sem, kdyby to nebylo nezbytně nutné. Ale cosi se ke mně doneslo… a usoudil jsem, že bys o tom měla vědět.“ Po celou dobu si od ní udržuji dostatečný odstup. Běžně se snažím být dívkám co nejblíž to jde, ale Regina je od ostatních děvčat odlišná. Jako u jedné z mála respektuji její osobní prostor a moc blízko se k ní nepřibližuji. Nikdy pro mě nebude taková, jako ostatní dívky, přesto bych nerad pokazil naší vzájemnou toleranci a nejspíš i spolupráci. „Jde o něj…“ Záměrně neřeknu jeho jméno. Není to třeba. Regině bude i tak jasné, o čem s ní hodlám mluvit. |
| |||
Šikana Cesta do Prasinek Barbara a Alex '' Výborně. Mimochodem.. vím o někom kdo by se k nám možná přidal '' zakřením se a dloubnu Alexe loktem do žeber. Zajímá mě jestli svolí a přidá se. Byla by to docela zábava. Bezpochyby.. Mí dva společníci se však přesunuli ke křoví kde zahlédli asi nějakou veverku. Vzhledem k mému nezájmu k veverkám a jiné havěti, jen tak postávám na cestě a kopu do kamínků. Když mi však Alex pokyne abych šel za nimi, protočím oči a rychlým krokem dojdu k němu. Naskytla se mi před očima opravdu nepěkná scenérie. Vždy jsem byl proti šikaně, ať už byla kvůli čemukoliv. Dva na jednoho ? Vážně ? Když už tak by si své spory měli vyříkat jeden proti jednomu. V tu ránu však hnědovlasý chlapec vytáhl hůlku. Dřív než jsem stačil jakkoliv zareagovat, Alex vyskočil zpoza křoví, tasíc vlastní hůlku. Do toho se ještě připletla Barbara která se rozhodla zpacifikovat druhého zmetka. Barbařino počínání mě více něž zaskočilo a tak chvíli trvá než se vzpamatuji a z tváře mi zmizí zaskočený výraz. Nikdy jsem Barbaru takhle neviděl. Je až děsivé že se z tak laxního a tichého člověka může vyklubat něco tak... výbušného. '' Hlavně zachovejte chladnou hlavu. '' řeknu Barbaře a Alexovi. Každopádně se ani jednomu z nich nechci plést do jejich počínání. Zdá se mi že to mají docela pod kontrolou. Ale pro jistotu jsem si připravil hůlku a vyčkával zda-li ji bude potřeba. |
| |||
Chodby > KabinetTobias, HenryS povytaženým obočím sleduji, jak si to můj spolužák štráduje pryč s Richardovými knihami. Jen další drzý kluk, jehož jméno ani nestojí za to, abych si ho vůbec chtěla zapamatovat. Je jak duch. Pod tíhou knížek se mu podlamují kolena. Tímhle stylem skutečně někoho zraní, ale to už není moje věc. Dnešní kluci. Naprosto nepoužitelní. Zakoulím očima a pohled mi padne na galeony povalující se na zemi. Nejspíš někomu vypadly. Určitě se po nich bude někdo shánět. Měla bych si je vzít k sobě, aby je někdo neukradl a pak je předat někomu… vhodnému, aby našly svého majitele. Rozhlédnu se po chodbě, a když mám jistotu, že se nikdo nedívá, sehnu se pro ně, abych je mohla v rychlosti schovat do kapsy. Trochu mě poleká profesorův hlas, když se narovnávám. Prudce se k němu otočím. Viděl to? Ne, nesmysl. Byla jsem rychlá. „Vlastně ano.“ Přikývnu pohotově a lehce si odkašlu, abych se zklidnila. Zřejmě tu nejsem jediná překvapená. Jsem asi ta poslední, kterou by tu čekal a nebýt to pro moje vlastní potěšení, ani bych sem nepáchla. Ovšem než se stihnu nadechnout a vysvětlit profesorovi své důvody pro návštěvu, začne hádat. A má ty nejhorší nápady. Krmení pro mazlíčka? Vypadám snad jak něčí sluha? Nebo snad jako milovník zvířat? Ne. Domácí zvíře bych si pořídila jen tehdy, kdybych z toho měla nějaký užitek a hlavně měla někoho, kdo by se o to staral za mě. Což nemám, takže to nepřipadá v úvahu. I když už mě napadlo, že v případě nejvyšší nouze, by tu úlohu mohla převzít Barbara. Určitě by byla nadšená, že se pro ni najde využití. „Ani jedno, bohužel.“ Zdvořile zavrhnu jeho odhady a projdu otevřenými dveřmi. „Děkuji.“ |
doba vygenerování stránky: 0.9905149936676 sekund