| |||
- Pokoj - Když zmíní, že jednoho pavouka slíbil i Acai ucítím, jak mnou projela vlnka žárlivosti. Ihned jsem ten pocit zahnala. Tedy jsem se o to alespoň pokusila. |
| |||
U kabinetuTobias, okrajově RichardVnímám jeho kritický pohled. Obléct se do něčeho praktičtějšího je přeci samozřejmost. Koho by také napadlo lézt na koně v sukni a v podpatcích. Speciálně, když jsou zvířata tak špinavá. A páchnou. Normální oděv bych si jimi kontaminovat nechtěla. Ale kdo ví, co si Richard představuje. Nehodlám se ani obtěžovat tím, že bych se pokusila jeho choré hlavě porozumět. On a jeho logika, to je kapitola sama o sobě. Nemá cenu se tím zabývat. K otázce jeho studia se už nevracím. Jeho povinná četba a potřeba být ve všem nejlepší, je mi momentálně spíš na obtíž. Doslova. Obtěžkána čtyřmi těžkými bichlemi, co mi hrknul do náruče a které se pronesou hned po několika metrech, se sunu po chodbách. Ostrá vazba se mi zarývá do kůže, nehledě na to, že nevidím na cestu. A pan gentleman si kráčí jen s košíčkem v ruce. Fakt, který nehodlám komentovat, o to méně se pak snažit, aby mi ulevil. Prakticky vzato, to nejsou jeho knížky, abych je mohla někde odložit a ponechat je jejich osudu. Je to školní majetek, takže by s ním mělo být zacházeno správně. Navíc… teď jsem v situaci, kdy si nesmím moc vyskakovat. Alespoň prozatím. Dorazíme ke kabinetu profesora. Nemám ani volnou ruku, abych mohla zaklepat, takže tato úloha samozřejmě padne na Richarda. Trvá mu to neskutečně dlouho. Ale no tak… to neumíš ani zaklepat? Hlavně, že myslíš na polykání semene, ale zapomínáš na ty nejběžnější společenské úkony. Tady dřív vystojím důlek. To už se ale chodbou ozve Snapův hlas. Očividně má dneska povídavou. Nejdřív ti dva šašci z nebelvíru, pak ta díra s polákem… a teď i Richard? „Jistě.“ Odpovím v celku lhostejně, přestože mám chuť říct milion dalších věcí. Kdo bude jako klepat? To mám ty dveře prokopnout? A co ty knížky? To se ti s nima mám tahat celej den? Jsem snad tvůj sluha? Mlčky sleduji, jak se vzdaluje, nechávajíc mě stát před dveřmi nejspíš prázdného kabinetu. No… co teď? Měla bych jít do pokoje odložit knížky a rovnou se převléknout? Ale co když nás Kwang nebude chtít doprovodit? Otráveně zasténám a pokusím se knížky opřít o pokrčené koleno, abych si uvolnila alespoň jednu ruku a mohla zaklepat. Snad by se mi to i povedlo, kdyby na mě někdo neudělal nálet. Knížky samozřejmě upustím a místo ladného zaklepání, do dveří spíš vrazím, div si nevykloubím rameno. CO TO SAKRA…?! Střelím pohledem po tom, kdo se opovažuje mě takto atakovat. Rty rozčíleně stáhnu do uzounké linky a upravuji si oblečení, zatím co viník klečí na zemi a sbírá Richardovi knihy. „Samozřejmě, že nekoukal.“ Vydechnu klidně. Neskutečné. Jeden by řekl, že když patří do koleje rozumu, že se bude trochu věnovat svému okolí. Jeho omluvu přehlížím. Je jako kůň. Klapky na očích a nevidím, neslyším. Hlavně, že se přiblble usmívám. „Kam jsi tak spěchal? Někde snad hoří?“ Nepatrně povytáhnu obočí a mnu si rameno. Určitě tam bude modřina. Nijak se nehrnu do toho, abych si od něj knihy vzala zpět. Nechce se mi je držet. Pamatuji si ho, minimálně od vidění. Není nijak důležitý, takže jeho jméno je to poslední, co by mě zajímalo, ale… Někdo, jako on se těžko zapomíná. Je jako stín Petra Pana. Jako by se snažil splynout se zdí, jen aby na sebe neupozorňoval. Měl kolem sebe tu depresivní auru, která mě obtěžovala na metry daleko. Stejně depresivní, jako jeho vzhled. Černá barva je velmi elegantní, pokud jí ovšem nosí někdo na úrovni. |
doba vygenerování stránky: 0.82819080352783 sekund