| |||
Pozemky >> Kabinet Snapea Christina, Snape Mou ruku, stejně tak i nabídku na projížďku, nakonec přijímá. Překvapivě u toho nevypadá nijak otráveně, ani pohoršeně. Jeden by řekl, že nad koňmi ohrne nos, ale místo toho souhlasí. To mě potěší. Čekal sem várku kyselých šklebů a kousavých poznámek. Ty uměla totiž na výbornou, hlavně pokud šlo o zvířata. "Je ti doufám jasné, že se zašpiníš." varuju jí a kritickým pohledem sjedu její oblečení. Snad vážně neplánuje jezdit v šatech a botách na vysokém podpatku, i když mám pocit, že by toho byla schopná. "O tom nepochybuji. Je dobře, že má škola takové profesory. Slyšel sem, že než začal Kwang studovat v Bradavicích, chodil do Mahoutokoru v Japonsku." To mi připadá správné. Čím kvalifikovanější a zkušenější kantor, tím lépe. Nechtěl bych, aby nás vyučoval kdejakej mudlovskej šmejd, považující se za učitele. Takovej Pryor by měl učitelství vzhledem k původu přehodnotit… "Odkdy ti záleží na mém studiu?" podivím se. Oba jsme víc než dobře věděli, jak moc si jsme navzájem ukradení. Co se zrovna teď začala zajímat? "Číst si můžu kdykoliv jindy." ledabyle nad tím mávnu rukou. S těma tvejma řečma by se stejnak každej prd naučil. Kdo to má furt poslouchat. "Knihy mám půjčené až do příštího týdne. Času dost." odůvodním to, vytáhnu hůlku a jedním mávnutím nechám srovnat deku, psací potřeby i učebnice. "Vidím, že máš prázdné ruce. To je mi líto, nerad bych, aby ses cítila nějak ošizena, takže tady, prosím…" vecpu jí do náruče komínek knížek. Ať taky něco dělá, nádhera jedna. Přece tu nebude jen postávat a okounět, zatímco já budu všechno tahat. "Dobrá, myslím, že mám všechno. Můžeme jít." Ještě naposledy zkontroluji, jestli jsem náhodou na něco nezapomněl, načež se s Christinou po boku rozejdu zpět k hradu. Cestou opět míjíme hloučky mladších studentů, kteří na sebe již tradičně cosi pokřikují a snaží se předbíhat. Etiketa všedního dne pro ně evidentně byla něčím neznámým, jinak si jejich drzé chování neumím vysvětlit. "Prvňáci budou potřebovat poučit, dokud je čas." zamručím si pro sebe. Rozhodně to udělám co nejdříve. Jako prefekt mám za úkol pomáhat ostatním, hlavně nižším ročníkům. Teprve před pár dny začala škola a spousta zmatených prváků doteď nevěděla, kde najdou jakou učebnu, natož jaká máme na kolejích pravidla. Určitě dostaly nějaké manuály, ale vysvětlujte tohle dětem. Beztak ty papíry už dávno nemají. Bylo proto mou povinností jim všechno znovu vysvětlit. Po večeři se o to postarám. Vedu Christinu chodbami, až ke kabinetu profesora. Cestou neřekne ani slovo a i přesto je mi jasné, že veškeré náležitosti budu muset vyřizovat já. "Zaklepej, mluv, zařiď. Já tu zatím budu hezky stát jako vždycky a usmívat se na celý kolo, protože to mi jde nejlíp." © lady Christina. Nad vlastní myšlenkou se jen ušklíbnu, proto raději zaťukám na dveře, jenže než tak stihnu učinit, ozve se rozhlas. Pozvednu obočí. Co mi může Snape chtít zrovna teď? Podcenil jsem něco? "Promiň, bude to muset chvíli počkat." letmo se na Christinu podívám. "Nevím, o co jde, ale běž zatím napřed. Sejdeme se ve stájích. Pokusím se dorazit co nejdřív." Svoje sliby zásadně plním. Když si něco usmyslím, dodržím to. Christina si může být jistá, že mé slovo vždycky platí, ať už se děje cokoliv a zrovna teď tomu nebude jinak. Nemám ponětí, co po mně Snape chce, ale snad to nebude na dlouho. Že by se mu konečně rozsvítilo a chtěl ze mě udělat primuse? Na nic dalšího nečekám, otočím se a zamířím do podzemí, přímo ke kabinetu kolejního vedoucího. Jen co zaklepu, otevřu dveře a vstoupím. "Přál jste si mě vidět, profesore?" zeptám se s chladným výrazem, který se od toho jeho příliš neliší. |
| |||
Šikanátoři cesta do Prasinek Sebastien, Barbara "Samozřejmě že nám to nebude vadit." usmál jsem se na Barbaru, a pak jsem se otočil na Sebastiena. "Si piš." odvětím s úsměvem na otázku ohledně naší večerní akce a společně vyrazíme cestou do Prasinek. Popravdě nejsem moc komunikativní typ, ale oba dva mí nynější přátelé byli docela fajn. Dalo se s nimi povídat o čemkoli počínaje školou až po různé drby, co kdo kde zaslechl. Po chvíli cesty si najednou Barbara něčeho všimne a jelikož jsem od přírody zvědavý, přiblížím se opatrně ke křáčí za kterým se pohybují jakési postavy. Pokud mí společníci nepřijdou sami od sebe, dám jim posunkem ruky znamení, aby se taky přišli podívat. Scéna, která se za křáčím odehrává, je snad noční můra nejednoho slabšího kluka. Protože když si vás najdou nějací takovíhle grázlové, jako v tomhle případě, tak jsou vás schopní udělat ze života peklo. Vypadá to, že tyrani si zřejmě od chlapce násilím vzali bonbony a teď si z něj dělají srandu. Jelikož jsem na doslech, slyším i velkou část jejich rozhovoru. Chudák kluk. prolétne mi hlavou a rozhodnu se něco udělat. V té chvíli si všimnu, že jeden z šikanátorů začal vytahovat hůlku. Tak to už je moc. Okamžitě vystoupím zpoza křoví s vlastní hůlkou v ruce. "Nech ho na pokoji, nebo tě zmaluju tak, že se na ošetřovnu místo něj podíváš ty." řeknu s úlisnou nenávistí v hlase. Zlost ve mě dost velká na to, že pokusí-li se jeden z nich o nějaký útok, pustím se s nimi do souboje, řád neřád. |
| |||
Můj kabinet - podzemí Cornigrum Zrovna jsem doopravil poslední várku domácích úkolů, kdy studenti měli napsat postup a ingredience pro zhotovení lektvaru stárnutí. Vynikající byla pouze jedna žačka. Jinak jsem rozdal plno Mizerných a Hrozných a také jednoho Trolla. Není to častá známka, většinou i ten největší třídní imbecil dokáže odpovědět alespoň na něco správně. Trolla má většinou student, který neví zhola nic, nebo píše tak ukrutný kraviny, že jinou známku než T si za svou debilitu nezaslouží. Nutno podotknout, že ze všech učitelů tuhle známku užívám nejhojněji. Jenže mě čeká ještě jedna povinnost. A možná dvě. Nevraživě se podívám na skřítka, který dorazil do mého kabinetu a v uctivé vzdálenosti mi podává dopis. Jen na něj chladně pohlédnu a odsunu ho stranou. Teď musím vyřídit něco jiného. ,,Richard Cornigrum do mého kabinetu. Ihned." Pronesu svým obvyklým studeným a táhlým hlasem. |
| |||
Před školou --> Ošetřovna Jordyn, Ettariel „Tak ve sprše jo?“ pobaveně se zazubím, když zmíní, kde všude si zpívá. U holek to bylo celkem normální, a když nad tím přemýšlím, tak i u některých kluků. Párkrát sem ve sprchách slyšel zpívat toho nebelvírskýho asiata a sem tam i někoho dalšího, kdo měl zrovna potřebu seznámit ostatní se svým krákáním. „Určitě ti to půjde skvěle.“ Povzbudivě na ní mrknu. Její nesmělost byla roztomilá, ale víc sebevědomí by jí taky neuškodilo. Měl jsem rád zlatou střední cestu. „Ještě všem vytřeš zrak, uvidíš.“ Dodám nakonec. Pavouka velmi zdvořile odmítá. S tím jsem počítal. Není to mazlíček pro každého a je pravda, že kočka vydá za deset takových sklípkanů. „V pořádku. Kdybys změnila názor, řekni mi. Mláďat bude dost, asi tak tisíc.“ odhaduji. Možná víc, možná míň. Podle toho, jak moc se Pája pochlapí. „Jednoho sem slíbil Acai. S tou si přeci na pokoji, pokud se nepletu… Určitě ti ho občas půjčí a kdo ví, třeba pak zatoužíš po vlastním.“ Děvčata si běžně mezi sebou půjčovala věci. Pochybuji, že by si Acai s Jordyn půjčovaly oblečení, zvlášť když má každá úplně jiné praporce, ale s chovem pavouka se klidně můžou střídat. Tomu je totiž úplně fuk, kdo ho zrovna drží v rukách a kdo je jeho skutečný majitel. Navíc nepotřebuje žádné hlazení, nepouští haldu chlupů a hlavně neštěká, ani nemňouká. „Máš naspěch, že?“ Všimnu si jejího nervózního tónu hlasu a stejně tak roztržité gestikulace. „To vůbec nevadí, taky už půjdu. Musím na ošetřovnu. Když bude štěstí přát, tak mi dovolej tuhle blbinu sundat.“ S kyselým šklebem kývnu hlavou k šátku, ve kterém mám zavěšenou pravačku. Na ošetřovnu bych nikdy dobrovolně nešel, jenže teď nemám co na práci a navíc chci mít jistotu, že je ruka v pořádku. „Uvidíme se na večeři.“ zářivě se na Jordyn usměju. Ve chvíli, kdy si bere kotě zpátky do náruče se k ní skloním a přitisknu své rty na její. Netrvá to překvapivě nijak dlouho. Po pár sekundách se od ní zase odtahuji. Ne proto, že bych nechtěl pokračovat, nebo se bál zajít dál, ale nemá smysl jí zbytečně děsit. Dneska beztak neusne a to sem jí jen lehce políbil na rozloučenou. Naprosto nevinné ochutnání rtů, které pro mě nemá absolutně žádný význam, kdežto pro ní… „Zatím se měj hezky, krásko. Dávej na sebe pozor.“ Houknu na ní a ještě než zmizím za rohem, krátce jí zamávám. Pak se pomalu odšourám na ošetřovnu. Jakmile zaklepu a vstoupím, automaticky se rozhlédnu kolem, pohledem hledajíc madam Pomfreyovou. Nikde jí nevidím, zato spatřím novou zdravotnici, která před hodinou vyučovala kroužek léčení. „Brej den.“ pozdravím, aby se neřeklo a dojdu až k ní. „Víte, mám takový problém…“ strčím jí před obličej svou zraněnou ruku. „Můžete se na to podívat? Zranil sem se včera při famfrpálu. Madam Pomfreyová říkala, že budu v pořádku, ale rád bych se ujistil. Taky mě nebaví tohle nosit. Omezuje mě to ve všem, co dělám.“ zavrčím podrážděně. Nebudu vyjmenovávat v čem přesně. Podstatné je, že mi to vadí. „Můžu si to sundat?“ s nadějí k ní vzhlédnu. |
| |||
Po cestě do Prasinek Seb, Barbara, Alex Kluk. č. 2 (hnědovlasý, střední výška, nápadně odstáté uši) Jen co zaregistruje útěk své oběti, chytí nebohého chlapce za kapucu u mikiny a nešetrně s ní cukne. "Tak ty chceš vzít nohy na ramena?" zamračí se a strhne mu z hlavy čepici. "Páni, hustá čapka." Chvíli si jí se zaujetím prohlíží, jakoby nad něčím přemýšlel. Pak jí vyzdvihne nad hlavu. "Chceš jí zpátky? Tak si jí vezmi." vybídne zoufalého kluka, kterému se v očích lesknou slzy. "Hej, on bulí!" "Vrať mi to." Popotáhne zoufale. "Ani nápad. Možná až si přestaneš čmárat ty svoje nesmysly. Kdo by si asi tak mohl kreslit svoje spolužáky? Jedině čokoš. Už si byl na ošetřovně za Sheehanem? Ten ti určitě rád postojí jako model." Místo odpovědi se nebohý hošík rozbrečí. To kluka rozesměje. "To se mi snad jen zdá. Seš jak holka. Furt jen řveš. Hej Steve, podej mi bonbon!" zahuláká na toho vyššího, černovlasého a ukáže na pytlík se sladkostmi. "Tohle je ale málo, z toho se nenajím. Chci pořádný jídlo. Co zajít ke košťatům?" navrhne. "Hej prcku, koukej nám dát svoje galeony." zavrčí a chytí kluka za límec. "Protože jestli ne, tak uvidíš..." zavyhrožuje a vytáhne hůlku. |
| |||
Po cestě do Prasinek.. Seb, Barbara, Alex Tak jste se tedy rozešli od kostela směrem k Prasinkám. Odsud to už nebylo daleko, ale stále to byl kousek cesty. Ať už jste cestou mlčeli a přemýšleli nad poslední událostí v kostele, nebo jste si povídali, Barbara si všimne kousek od cesty nějakého pohybu. Kus od vás bylo křáčí a za ním byly slyšet nějaké zvuky. Sem tam se mihla nějaká hlava, nebo noha.. Každopádně nechtějí být spatřeni, to je jasné. Pokud přijdete blíže, spatříte dvojici starších chlapců, jak si fyzicky dovolují na viditelně mladšího spolužáka. Koleje rozeznat nejdou, všichni jsou totiž oblečeni do svého běžného oděvu. Chlapec, který se stal cílem jejich nenávisti měl krátké, blonďaté vlasy a v ruce držel pytlíček bonbonů, který si pravděpodobně odnesl z Medového Ráje. Kluk č. 1 (černovlasý, vysoký, křivé zuby) ,,Copak to máš, dej to sem!" Sebere mu pytlíček bonbonů a s přihlouplým výrazem ho podává svému kamarádíčkovi. ,,To vypadá jako něco dobrýho, co myslíš?" Zubí se na něj křivě. ,,Ne prosím!" Žadonil kluk, aby ho nechali na pokoji a vrátili mu bonbony. ,,Pro malý teplouše nic nebude!" Strčil do něj a začal bonbony rozdělávat. Chlapec se mezitím pokusil využít jejich nepozornosti a nenápadně proklouznout, kluk č.2 ho však chytl za kapucu u mikiny a surově s ním trhl zpátky. ,,Hej!" houkl na něj černovlasý kluk a naštvaně se na něj podíval. ,,Snažíš se nám zdrhnout, co? Aby sis zas mohl malovat svoje spolužáky?" Zašklebí se na něj. ,,Co by ti na to řekli, kdyby uviděli ty tvoje malůvky, co?" |
doba vygenerování stránky: 0.79183006286621 sekund