| |||
Kabinet -> PokojRhiannon„Rozumím.“ Vyloudím ze sebe téměř proti své vůli. Chápu její důvody. Všechno má svůj vlastní postup a ne všichni ho obcházejí jako Snape, ale stejně. Nemám z toho radost. A je to víc než očividné, když se mě profesorka snaží svým způsobem uklidnit. „Děkuji.“ Nakonec se jí to daří a to jen kvůli ujištění, že o večeři nepřijdu. To je velmi pozitivní zpráva. Můj polovičatý návrh, že bych se ujala pozice prefekta, byl překvapivě přijat a nabyl tak na vážnosti. Tím pádem se i pro mě stává výzvou. Zúčastněně naslouchám a přinutím se neprotočit oči, když mi připomene trest. Ano, na to bych skutečně nezapomněla. Jen by mě zajímalo, jestli o tom Zmijozel vůbec ví. A co tam se mnou vůbec dělat. Možná bych měla vyzpovídat Barbaru, abych se mohla připravit na nejhorší. „Zítra odpoledne.“ Zopakuji s mírným přikývnutím. „Na shledanou… a díky.“ S tím se otočím a vyjdu z jejího kabinetu. Simulační situace by nemusely být tak hrozné. Teorie je jednoduchá, v praxi možná budu mít problém… ale vážně. U nás v ročníku si neumím představit nikoho, kdo by se na to hodil. Já samozřejmě taky ne, ale pořád by to asi bylo lepší než třeba takový Matt. Musím se usmát při představě, jak nekonfliktní Matthew rovná studenty mladších ročníků. S tím zamířím na kolej, abych se převlékla. Roztrhaná košile odhaluje až moc a je mi v ní zima. Budu si jí muset zpravit. Budu si muset sehnat nějaký šitíčko nebo tak něco. Jordyn by mohla mít nějaký. Vždycky mi přišla jako takový ten… fakt holčičí typ holky. Plachá, měkká, neustále červená. Když nad tím tak přemýšlím, já ji snad nikdy neslyšela mluvit sprostě. Vždycky ke všem ohleduplná. Pokud bych jí měla k někomu přirovnat, tak k tomu prototypu pečující matky. Taková já nebudu, ani kdybych se měla posrat, ale je příjemný znát někoho takovýho. V některých situacích je to uklidňující a někdy bych jí za tu naivitu pleskla. Je to milá holka. Snad až moc milá. Až moc nevinná. S někým jako je Caylus si akorát nabije hubu. Ale co už. To není moje starost. Na sudy musím bubnovat několikrát, abych se dostala dovnitř. Příliš ponořená do věcí, co se mnou nesouvisí, než abych se soustředila na nějaký rytmus. Společenskou místností jen v rychlosti prolítnu, beztak tu nikdo není, takže se začínám svlékat už cestou na pokoj, kde jenom odhodím poničený svršek a plácnu sebou o postel. Tupě zírám do stropu a snažím se vyklidit mysl tak, aby v ní bylo opravdu naprosté prázdno. Je tu všude cítit směs všemožných parfémů, líčidel a přípravků na vlasy. Holčičí pokoj, kde pokaždé šlápnu na pinetku a je tu mnohem větší bordel než v pokoji mých bratrů. Zvednu se na loktech a podívám směrem, kde vždycky spala Coraline. Její postel byla snadno rozeznatelná. Všude se jí povalovali plyšáci různých tvarů a barev, většinou jednorožci. Mlčky se vyhoupnu na nohy a přesunu se k nim, abych si sedla na její postel. Pořád se ještě nevrátila a nikdo není schopný nám cokoli říct. Rhiannon stoprocentně ví mnohem víc, než mi řekla. Neptala jsem se, ale měla jsem chuť to z ní nějak vymlátit. Nesnáším tenhle pocit bezmoci, kdy můžu jenom čekat a modlit se, aby byla v pořádku. Ona i Jackie. Vezmu největšího jednorožce do rukou a s povzdechem se pousměji. „Kde se flákáte…“ |
| |||
Před školou u hl. vchodu Fascinovaně na něho hledím. Neodešel ani neutekl. Zůstal a vlastně dělal jakoby nic. To bylo přinejmenším gentlemanské gesto! Jak o něm někdo může říkat takové ošklivé věci? Je v podstatě velice milý. Začnu se zase trochu uklidňovat, i když za ten incident se šlápnutím na nohu jsem stále trochu nesvá. Rozejdu se po jeho boku směrem ke hradu. Poslouchám, jak mluví o svém talentu na zpěv a já cítím, jak je mi milejší čím dál tím víc. Je úžasně milý a ještě umí zpívat! ,,Já nikdy nikam na zpěv nechodila. Vlastně si jen tak zpívám sama pro sebe. Třeba ve sprše a tak." Nervózně se zahihňám. Když zmíní duet, znovu ztuhnu. On... on chce zpívat se mnou? Vždyť.. Byla jsem zcela vyvedena z míry. Co když nezpívám tak dobře, jak si nalhávám? Akorát se zase ztrapním! Neměla jsem Fabiana poslouchat. Měla bych se ještě odhlásit. Ale bude podezřelé, pokud se teď odhlásíš.. Třeba ho to bude mrzet! Tak co mám tedy dělat?!Naprosto omámená jeho přítomností a zabalená do svých myšlenek ani nezaregistruji, že se jeho ruka dostala k mému poprsí. Trochu mimo sleduji, jak si bere Kimi do náruče. Z tranzu mě vyruší jeho další otázka. ,,Eh.. Pavouka?" Trochu pozvednu obočí a nejistě se na něj zadívám, jestli si nejsem jistá, že jsem dobře slyšela. Ale dle toho, čím pokračoval, jsem bohužel slyšela dobře. ,,To je od tebe hrozně moc milé.." Začnu s nadšením. Chce mi dát dárek! Má pavouka a mně chce dát jeho mládě! To je tak.. milé.. ,,Ale Kimi mi bohatě stačí.. Vlastně.. Si v přítomnosti pavouků nejsem příliš.. No, jistá, víš?" Řeknu opatrně, abych ho neurazila. Prosím, neuraž se! Provinile se zadívám do země. Chce ti dát dárek a ty jsi takhle nevděčná! Rychle zavrtím hlavou, když si snad myslí, že mi jeho mluvení vadí. ,,Ne to vůbec nevadí." Usměju se na trávu pod sebou, do které mám stále zabořený pohled, zatímco se nebezpečně přibližujeme ke škole. ,,Máš moc hezký hlas." Vyslovím potišeji, než větu předtím a trochu zčervenám. Zastavíme se před hlavním vchodem do budovy, když se ke mně skloní blíž. Znovu nejsem schopna pohybu ani slova. Políbí mě? T-tady? Z možného polibku jsem byla ještě nervóznější, než z něho. Co když to neumím? Co když se mu to nebude líbit? Naštěstí k tomu nedojde. ,,C-cože?" Vykoktám a posléze se úlevně, trochu ironicky rozesměju. Měla bys už jít! ,,Asi bych už.. Asi bych.. Měla bych už jít.." Neurčitě ukážu palcem za sebe a opatrně si z jeho sevření přeberu malé kotě zpátky. |
| |||
Před kostelem ---> Cesta do PrasinekAlex, Barbara, Dee, Caylus, Marie, AcaiMůj bratranec proti tomu nebyl ? Nevím co měl William s Dee a bezpochyby bude lepší když se to ani nedozvím. Vrhnu po Dee jen nechápavý pohled a věnuji se dál okolnímu rozruchu. Marie se zdá být velice podrážděná. Vlastně ji chápu. Na jejím místě bych asi taky byl. Zjistit že si to dva nadržení studenti rozdávají v kostele a znesvěcují všechno mně svaté. Pomalu mi začíná být Marie líto. Při Alexově poznámce se neubráním širokému úsměvu '' Jo to asi jo ''. '' Asi bychom mohli jít sami a probrat večerní plány. A taky si potřebuji zajít do šperkařství. '' Odpovím Alexovi. '' Ahoj '' zavolám na Dee která se s námi loučí. Otočím se na mé dva společníky. '' Takže asi jdeme, což ? '' zakřením se a vydám se směrem do Prasinek. |
| |||
Acai, Caylus, Maria, Deirdre, Sebastian, Alexander před kostelem - cesta do Prasinek Jelikož jsem neviděla dovnitř, netušila jsem, co se tam odehrávalo. Dostalo se mi nějakých "informací" od svých spolužáků a i ty mi stačily na přiblížení situace. Mihla se kolem mě usmívající se Acai, všimla jsem si Chris, jak od nás míří pryč a periferně jsem zahlédla z kostela vycházejícího Cayluse. Nehodlala jsem se pídit po detailech (ještě to aby) a raději jsem zůstala zticha. Snad abych nikoho nenaštvala svou otravnou zvědavostí. Do čeho jsem se to zase namotala... povzdechla jsem si a sklopila jsem pohled k zemi. Papíry jsem si přitáhla blíž k tělu a tak nějak jsem chtěla pokračovat dál do hradu. Co tady, když se všichni stejně začali zase rozcházet. Podle kyselosti Mariina tónu jsem usoudila, že s ní a s Dee asi nikam nepůjdu, i když bych třeba chtěla. Nečekala jsem, že na mě někdo z těch dvou bude vůbec mluvit, takže jsem se pomalu dala do chůze. Proto mě trochu zaskočilo, když se mě Alex zeptal, zda nepůjdu s nimi. Mám...? "Um... asi jo," odpověděla jsem mu po chvíli přemýšlení a krátce jsem se usmála. "Jestli vám teda nebudu nějak vadit..." dodala jsem nejistě. Musela jsem se ujistit, že si ze mě jen nedělají srandu. Nebylo by to poprvé ani naposledy, co by to někdo dělal. I tak jsem se otočila a vydala zpátky k nim, abych pak pokračovala tedy zpět k Prasinkám. |
| |||
Piknik na pozemcích -> Kabinet profesora KwangaRichard, KwangCítím se nezvykle nesvá pod jeho nesmlouvavým pohledem. Jsem zvyklá na jeho kamenný výraz a prázdné oči, které mohou slabší povahy více než znervóznit, ale se mnou to obvykle nic nedělalo. Patrně za to může téma našeho hovoru. Patrně… samozřejmě, že je to tím. Nelíbí se mi, jak se k tomu neustále vrací. Nejraději bych to už uzavřela a víc se o tom nebavila. Minimálně do večera ne. Ale jak se zdá, Richard má dost jiný názor a stále ještě ho napadají další a další věci, kterými mi absolutně zhnusit ne jen fakt, že jsem žena, ale i poslední chuť na cokoli z jeho košíku přetékajícího sladkostmi. Můj dávivý reflex se samovolně ozve, když se Richard zmíní o polykání semene. Jen ta představa je enormně nechutná a upřímně nechápu, proč bych měla chtít potěšit či ohromit zrovna jeho, ale je fakt, že v matčiných knihách jsem něco takového četla. Dokonce i to, že se jeho chuť dá upravovat podle toho, co muž ten den jedl. Což mi přijde jako celkem zajímavá informace, ale na Richardovi to zkoušet nehodlám. Co se jeho spermatu týče, budu ráda, když se to omezí jen na pár našich setkání. Je v mém vlastním zájmu, abych se uspokojování ústy naučila a hlavně dovedla k dokonalosti co nejrychleji. Snad jen z toho důvodu to dále nekomentuji. Jen pokývám hlavou na znamení souhlasu a snažím se mermomocí potlačit znechucený škleb, co se mi vkradl na rty. „Uvidíme. Snape je stejně nepředvídatelný jako počasí.“ Povzdychnu si. Nemám tušení, kvůli čemu jinému by s námi chtěl mluvit. Možná chce svolat bojovou poradu na záchranu Dracovi hrdosti, kterou ztratil na pozemcích? Pokud ji vůbec měl. Je sice bohatý a čistokrevný, ale jako muž naprosto nepoužitelný. Takhle utíkat před ženskou. I když… na druhou stranu se nedivím, že utekl. Kdo ví, co by od té opice mohl chytit. Že má vůbec zapotřebí jí sdělovat, s ní zahazovat čas… Není hodná ani toho, abychom se na ní vůbec podívali, a je mi upřímně špatně z toho, že by s ní Caylus provozoval i… Nechutné, opravdu nechutné. Zabraná do myšlenek při pohledu na ty dvě hrdličky u ohrady, úplně přeslechnu Richardovu radu. Tudíž na ni nikterak nereaguji. „Řekla bych, že jakýkoli jeho výběr je nešťastný. S Byrdovou ho rozhodně nikdo nepřehlédne.“ Nespokojeně si mlasknu. Je to takový kolos, že by jí nepřehlédnul ani slepec, ale je pravda, že její původ je o něco lepší. Při nejmenším nevypadá jako otrok z plantáže. Blond vlasy jsou vždy plus, ale ztráta tak sto kil, by jim dodala mnohem zdravější odlesk. Měla by se o sebe víc starat. Mohla by vypadat tak sympaticky, kdyby nevypadala jako Otesánek. „Ano, studium mudlů. Spíše než náplň výuky, mě přesvědčilo obsazení naší koleje.“ Snažím se tak nepatrně dát najevo, že je mi absolutně ukradené, co budeme dělat, ale je tam Dee a Regina, proto to pro mne bude více snesitelné než třeba Jasnovidectví. Tam by mě nikdo nedostal ani párem volů. „Budu v to upřímně doufat.“ Potlačím škodolibý úšklebek při představě toho veřejného ponížení, až jí profesor Zmijozel vysadí na poníka. Škoda, že tam nebudu, abych se na to podívala. Pohledem sjedu ke zvedajícímu se Richardovi. Lehce povytáhnu obočí, když ke mně vztahuje ruku a nabízí mi projížďku. Rukavic si nevšímám. Zvykla jsem si, že je nosí. Už si ani nepamatuji, kdy s tím začal. Nenosil je vždycky. Vzpomínám, že tu byla doba, když jsme byli malí, kdy je nenosil. Mám na tu dobu moc krásné vzpomínky, kterým se mi teď nechce ani věřit. Třeba je to jen deformace. Něco, co jsem si vymyslela a chybně interpretovala jako vzpomínku. „To chci.“ Přijmu nabízenou dlaň a nechám se vytáhnout na nohy. Bude jistě nějakou dobu trvat, než se do Jezdectví dostanu, pokud vůbec. „Profesor Kwang je velmi vstřícný. Zajisté nám to dovolí.“ Bylo by hloupé jeho nabídku nepřijmout. Jen mě trochu udiví ten náznak úsměvu, který se mu vytvořil na rtech. „Ale… Co tvoje studium?“ zeptám se jakoby mimochodem, když postávám stranou, čekajíc, až si sbalí svůj miniaturní piknik. Že by už skončil? Nebo ho vidina jízdy na koňském hřbetu láká víc, než listování v zašlých knihách? Samozřejmě. Koho by to také bavilo. Nebýt jeho nesmyslné touhy, být ve všem nejlepší, tak by poslední desítky minut neseděl nad učebnicemi. Nakonec… je to čaroděj. Je sbalený za pár vteřin, takže nám už nic nebrání, abychom vyhledali kabinet profesora. Klidným krokem jdu vedle Richarda a snažím se ovládat, když opět potkáme houf nezdvořilých, nevychovaných dětí, a já se opět musím vyhýbat jejich ostrým loktům a přehnané gestikulaci. Opět jsem několikrát nedobrovolně postrčena do strany a opět odolávám nutkání jim podrazit nohy. Tentokrát to ale nijak nekomentuji. Jen si svetr přitáhnu blíže k tělu a nepatrně přidám do kroku, abychom je brzy zanechali za sebou. Davy. Nesnáším davy. A ze všeho nejvíc nesnáším davy hlučných, pubertálních dětí. Naštěstí to netrvá dlouho a vzdálíme se od ohlušujícího ruchu. Spíše následuji Richarda, protože cestu ke kabinetu si nepamatuji. Kwang je něco jako místní veterinář, proto je pochopitelné, že jeho kabinet bude tím posledním místem, které bych mohla zrovna já navštívit. Kupodivu je to dál, než jsem si myslela, ale nakonec správné dveře najdeme. Vyčkám, až Richard zaklepe a upřímně doufám, že je profesor uvnitř. Nerada bych tu strastiplnou cestu absolvovala zbytečně. |
| |||
Alexander, Barbara, Sebastien, Marie Mařena toho má dost. Ještě nikdy jsem ji takhle vyvádět neviděla. A to jsem si myslela, že jsem tu největší hysterka já. Člověk by neřekl, že k tomu bude stačit jeden Banán. Doufala jsem, že se konečně vydáme do Prasinek, abychom si všichni spravili chuť. Marie si ale myslí něco jiného. Už už se chystám něco říct, když mě moje milá kamarádka popadne a prakticky odtáhne od ostatních. "Zatím!" Stihnu ještě vykřiknout za Sebastienem, Barbarou a Alexem a pohledem sjedu na Marii, která si to rázuje pryč. Stisknu si ret a kývnu. Nasadím účastný úsměv. Co jiného mi ještě zbývá? "Jasně, vůbec mi to nevadí. Užijeme si to i tak, nemyslíš?" Sice si myslím pravý opak, protože celý můj plán byl založený na tom, že s námi půjdou i ostatní, ale co. Patrick nedorazil, takže to budu muset trochu odložit a zatím se s Marií trochu sblížit. "Je mi to líto. Netušila jsem, že se už snížili k tak veřejnému místu. Jsi v pořádku?" Vím, že není, ale je to slušnost. Mimoto jsem na Prince naštvaná úplně stejně jako Marie, jen z jiného důvodu. "Věřím, že to zvládneš. Jsem tu, kdybys něco potřebovala, dobře?" Pokusím se usmát a stisknu jí ruku. "Netuším, proč Patrick nedorazil. Asi se někde zdržel, vůbec bych se tomu nedivila. Třeba se ještě objeví." Moc bych na to nesázela, ale člověk nikdy neví. Pokračujeme mlčky v cestě do Prasinek. Absolutně netuším, kam chce Marie nejdřív, ale osobně bych to viděla na Medový ráj nebo nějaké to oblečení. "Kam bys ráda jako první? Buď můžeme ke Košťatům, do Ráje nebo rovnou na nákupy. Na co se cítíš, Mar?" Nechám ji vést cestu. Ať se rozhodne. |
doba vygenerování stránky: 0.83123111724854 sekund