| |||
Na pozemcích Jordyn Mé gesto bylo nakonec spíše ke škodě, než k užitku. Jordyn příliš těsná blízkost koně vyděsí a nepomáhá ani to, že stojím hned za ní. Nejprve cukne rukou do strany, načež ode mě couvá. Podaří se jí přitom šlápnout mi na nohu. Je rudá jako rajče a ihned se rozpačitě omlouvá. Její roztržitost mě přinutí k úsměvu. „Za to se přeci nemusíš omlouvat.“ ujistím jí a opět nepatrně snížím vzdálenost mezi námi. Určitě si toho nevšimne, protože právě vrhá nevraživý pohled na vraníka, který k ní pořád strká čumák, jakoby doufal, že tím upoutá pozornost „Nechceš mi utéct, že ne?“ prsty zdravé ruky jemně přejedu Jordyn po tváři. „To by mě totiž moc mrzelo.“ dodám rádoby lítostivě. Je plachá a vyděšená. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se pokusila vzít nohy na ramena. Nevím proč, ale z nějakého důvodu se mi to líbí. Je zábavné jí v takových chvílích sledovat. Tohle jsem měl na dobývání nejraději. Rozhodnu se vrátit k předchozímu tématu. Pokud jí zabavím a donutím mluvit, pak nikam neuteče. Nebo v to alespoň doufám. „No, já to donedávna taky nevěděl.“ řeknu popravdě. S kreslením možná nějaké zkušenosti mám, zato se zpěvem teprve začínám. Každopádně nepochybuji o tom, že budou ostatní nadšení, až uslyší můj hlas v plné síle. „Vlastně to bude moje premiéra. Nikdy jsem se tomu pořádně nevěnoval, ale zkusit se má všechno.“ Pokrčím rameny. Rád jsem se předváděl a tohle byla skvělá příležitost jak se ještě víc zviditelnit. „Ty zpíváš určitě odmalička, že?“ hádám. Měla velmi hluboký hlas a přesto příjemný na poslech. „Jistě, že se tam uvidíme, trdlo. S kým jiným bys zpívala duet?“ lehce jí cvrnknu do čela a zasměju se. Je trochu zabržděná a věci jí evidentně dochází pomaleji, ale připadá mi to roztomilé. „Chceš se projít?“ navrhnu a neurčitě mávnu před sebe. Pohledem pak sjedu ke kotěti, které drží v náruči a tiskne k sobě. Nejspíš až příliš silně, protože se s hlasitým mňoukáním snaží z jejího sevření vymanit. „Dovolíš?“ aniž bych čekal na odpověď, kotě si od ní vezmu. Při té příležitosti se jí nenápadně dotknu. Respektive jejího hrudníku. „To se mi snad jenom zdá...“ zabrblám si pro sebe a zase se odtáhnu. Pro jistotu. „Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat.“ promluvím, když se rozejdeme od ohrad pryč. „Nechtěla bys pavouka?“ vážně se na ní podívám. „Ti moji budou mít brzy mladý. Snažím se jim najít domov.“ vysvětlím rychle, aby vůbec věděla, proč jí tu něco takového nabízím. S tím, kolik mohli mít sklípkani naráz mláďat, bych mohl každému na škole jednoho věnovat a i tak by mi jich hodně zbylo. „Pavouk je nenáročný, ani o něm nebudeš vědět. Nepotřebuje tolik pozornosti jako kočka.“ Skloním hlavu ke kotěti, které mi s vrněním zatíná drápky do šátku, ve kterém mám zraněnou ruku. Těmhle zvířatům asi nikdy nepřijdu na chuť, ale tahle malá koule je pořád lepší než ta Deirdreřina bestie. „Dal bych ti ho pochopitelně zadarmo.“ ujistím Jordyn po chvíli. S tím jaká je by byla schopná mi za něj zaplatit a to bych jí pak mohl donekonečna marně vysvětlovat, že je to dárek. „Moc mluvím, viď?“ zarazím se. Během flirtování s dívkami jsem neměl žádné zábrany a vesele povídal o všem možném i nemožném. Nejsem žádná ukecaná ženská ani drbna jako Daniels, ale dokážu být příjemným způsobem výřečný, přesně tak, jak je v určité situaci třeba. Umění rozlišovat, co si ke komu můžu dovolit, bylo v tomto případě velmi užitečné. „Tak mi můžeš povědět něco ty. Jak si se měla o prázdninách?“ zeptám se s úsměvem a ještě, než jí nechám mluvit, skloním se k ní blíž. „Vzpomněl sem si, že mám na tebe ještě jednu prosbu.“ pohlédnu jí do očí. Mají zvláštní barvu. Úplně jinou, než mám já. „Mohla by ses usmát? Tak, jako předtím na chodbě?“ |
| |||
Velká síň – Dávno po oběděBrooklyn Pryor Trochu překvapeně jsem povytáhla obočí výše. Tak hudebník? Sama jsem k hudbě měla blízko, z čehož ředitel usoudil, že bych mohla vést i školní sbor. A já neumím říci „ne“... Zničehonic jsem získala neodbytný pocit, že Brooklyn by jako vedoucí sboru působil daleko lépe. Ta zvláštní skleslost z podobné myšlenky se naštěstí tolik neprojevila navenek, natolik jsem si dovedla udržet zdvořilý úsměv, který se po chvíli změnil do poněkud překvapeného, když mi došlo, jaké nadšení v Brooklynovi dřímalo. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 1.0243589878082 sekund