| |||
U ohrad - pozemky Celá zkoprním, když vidím, že se blíží. Jak je krok co krok blíž ke mně a na tváři se mu rozlézá ten oslnivý, okouzlující úsměv, který mi úplně přikoval nohy k zemi. Bylo mi jasné, že míří za mnou. Nevěděla jsem, jestli utéct nebo zůstat. Ale i kdybych se rozhodla vzít nohy na ramena, nehnula bych se ani o píď. Znovu křečovitě, dnes už podruhé svírám Kimi v náručí. Ani si to neuvědomím. Nemohu se přestat soustředit na ten okouzlující úsměv a sladký tón. Cosi uvnitř mě křičelo, abych mu nevěřila ani slovo a okamžitě se dala na odchod, ale ten hlásek byl totálně umlčen samotnou jeho přítomností. Má tak nádherný úsměv.. Všimnu si, jak se na mě dívá a napadá mě otázka - díval se na mě někdy takhle někdo? S takovým zájmem a zvědavostí? Ne s tím typem zvědavosti, s kterým jsem se setkávala doposud. Ta zvědavost typu - podívejme se na tu tlustou holku! Ale jakoby si mě skutečně prohlížel. ,,Ca-Caylusi." Zakoktám se a ještě pevněji k sobě kotě přitisknu. ,,Ona š-šla uhm.." Rozhozeně se rozhlédnu kolem sebe, jestli Canys někde neuvidím, ale nebylo po ní ani stopy. Na otázku s kroužkem nejsem sto odpovědět. Pouze na něj rozpačitě zírám a jediné, na co se zmůžu je slabé přikývnutí ohledně záliby v kreslení. Když zmíní, že se zapsal na sbor, překvapeně povytáhnu obočí.,,V-vážně?" Netušila jsem, že umí zpívat. Nebo že by ho něco takového snad mohlo zajímat. To ale znamenalo jednu věc : ,,Tak to se tam asi uvidíme." Podaří se mi na tváři vyloudit nervózní úsměv a trochu se pohnout. ,,Netušila jsem, že umíš zpívat." Promluvím a záhy toho zalituju. ,,T-teda ne že bych tím chtěla říct, že zpívat neumíš, nebo snad měla nějaké předsudky nebo.." Vyhrknu rychle, abych ho snad neurazila. A ty zpívat snad umíš? Znovu strnu, když se začne přibližovat a nakonec chytí mou ruku a začne se s ní přibližovat ke koňské hlavě. Automaticky chci ucouvnout, ale jeho přítomnost za mými zády mi to nedovoluje. Tak alespoň cuknout rukou. Zděšeně na obrovskou koňskou hlavu zírám a téměř se loučím se svými prsty. Nepochybně teď odhalí ty obrovské zuby a ukousne mi ji! Proč mi tohle dělá?! Doteď jsem si myslela, že mám z koní jen respekt, ale teď vidím, že z nich mám skutečný strach. Přesto, jak moc je jeho hlas uklidňující se roztřesu. Na poslední chvíli, kdy se má má dlaň setkat s koňskou hlavou ucuknu a rychle se od Cayluse vzdálím. ,,Já, já.." Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že utíkám od něj, což asi i vypadalo. Ale ten černý kůň vypadá jako učiněný ďábel. Bohužel s tím, jak jsem od něj rychle utekla se mi podařilo mu stoupnout na nohu. ,,Proboha!" Vykřiknu a s hrůzou si přikryju ústa. Co jsi to udělala! Teď tě bude mít za úplnou hlupku! Takhle se ponížit! ,,Já se hrozně moc omlouvám, promiň! " Chrlím ze sebe, přičemž jsem rudá jako rajče. Je mi jasné, že po tomhle se mnou už nebude chtít mít nic společného a půjde pryč. Pokud měl někdy skutečný zájem, teď jsem ho naprosto pohřbila. Holka, která mu šlápne na nohu. Holka jako já! Vždyť .. Je to jakoby mu na to nohu šlápl tady tenhle ten kůň! Zamračeně se na vraníka podívám, jakoby to byla jeho vina. A taky je! Kdyby tu nebyl a neznejistil mě, tak by se to nestalo. Proboha, co mám dělat. Musím utéct. Dřív, než se znemožním úplně! |
| |||
Kostel --> Pozemky Marie, Acai, Deirdre, Jordyn Z křesťanky toho nakonec moc nevypáčím. Zuří, což je na první pohled evidentní a to zřejmě natolik, že není schopná jakékoliv reakce. Ani Deirdre, která je normálně slyšet až moc, se neozývá. Jen cosi křesťance pošeptá a odejde zpět před kostel. „Co se dá dělat.“ zabručím otráveně, když se Acai zvedá, aby si navlékla kalhotky. Věnuji jí nespokojený pohled, ale nic dalšího neřeknu. Ač si to velmi nerad přiznávám, dnešní milostné aktivity jsou tímto u konce. „Má vůbec cenu jí něco vysvětlovat?“ protočím oči nad Acai, která se marně snaží Marii vysvětlit důvod našich údajných hříchů. Ospravedlňovat se před někým, kdo byl zaslepený vírou, stejně nemělo smysl. Mohli bychom použít tisíce argumentů a s touhle zatvrzelou slečinkou by to ani nehlo. Proč? Protože Bůh. „Někdy si o tom promluvíme, Marie. Až budeš na takové věci připravená.“ pronesu znuděně a zapnu si knoflík u kalhot. Všímám si, jak v sobě Acai dusí smích. Vysoukává ze sebe omluvu, ale s těmi cukajícími koutky to nezní vůbec vážně, natož pravdivě. Znám jí už nějakou dobu na to, abych poznal, kdy se cítí opravdu provinile a co prozměnu bere na lehkou váhu. Podívám se směrem k oltáři, vedle kterého leží bílé plátno a… svícen? Ani jsem si nevšiml, že jsme něco shodili, i když v zápalu vášně je zrovna u nás dvou možné cokoliv. „Reparo.“ Švihnu hůlkou a nechám poničený svícen opravit. Za to, čeho byla Marie svědkem, se omlouvat nebudu, ale nejsem až takový prase, abych odešel a nechal tu takový bordel. Plátno, které bych nepoužil ani jako hadr na podlahu vrátím mávnutím hůlky na své místo. „Tak tedy hezký zbytek dne.“ rozloučím se a aniž bych křesťance věnoval byť jeden jediný pohled, vykráčím z kostela pryč. Tady už se stejně nic dít nebude, proto není důvod tu déle zůstávat. Acai měla stejně naspěch a já bych si měl ve vlastním zájmu najít novou zábavu, tedy pokud se nechci unudit k smrti. Skupinku před kostelem ignoruji. Nevidím důvod, proč bych se měl s nimi právě teď vybavovat. Zrovna s Klátičem by to byla opravdu duchaplná debata. To si s radostí odpustím. Vydám se po pozemcích pryč, když v tom mě zaujme několik postav poblíž ohrady. Richard s Christinou nejsou ani tak zajímaví jako Jordyn, opírající se o hrazení. „Copak tu děláš tak sama, ptáčátko?“ pomalu dojdu až k ní. „Kdepak máš kamarádku?“ zeptám se a speciálně pro ní vykouzlím na tváři široký, oslnivý úsměv. Teprve teď si všímám kotěte v její náruči. „Venčíš kočičku? Tohle není zrovna nejvhodnější místo.“ Kývnu hlavou ke koním, kteří zaregistrovali naší přítomnost a zvědavě se rozešli k nám. „Dobře si jí hlídej. Byla by škoda, kdyby jí rozdupali koně.“ zazubím se a podrbu klubko chlupů za uchem. Ozve se spokojené zapředení. Nemám kočky zrovna v lásce, ale to Jordyn vědět nemusí. „Pročpak nejsi na kroužku? Nemáš ráda divadlo?“ zeptám se zvědavě. „Radši si kreslíš, že?“ snažím se hádat. Pokud mě paměť neklame, viděl jsem jí kdysi kreslit si na pozemcích společně s polákem. Myslím, že to bylo minulý rok. „Tak to jsme dva. Taky rád kreslím. A zpívám. Zapsal jsem se na sbor.“ prohlásím hrdě. Tak určitě. Ne, že bych byl úplný umělecký antitalent. Picasso ze mě sice nebude, ale kreslit umím. Včera jsem se o tom přesvědčil. Škoda, že mé dílo polák nakonec neviděl, zvlášť když jsem si s ním dal takovou práci. „Snad tě moc nezdržuju. Řekni si, kdyby jo.“ Z nějakého důvodu tuším, že by se neozvala, ani kdyby jí má přítomnost skutečně vadila. Působila celkem nesměle a hlavně naivně. To mi naprosto vyhovuje. S takovými je nejlepší pořízení. Pak ucítím na svém rameni čísi dotyk. Překvapeně zvednu hlavu. Není to Jordyn, nýbrž černý kůň, který do mě strká čumákem. Postavím se za Jord a jemně položím svou ruku na její. Obě pak zvednu a nasměruji ke koňovým nozdrám. „Neboj se, neublíží ti.“ pošeptám jí. Člověk nemusel být génius, aby poznal, že má z koní strach, nebo minimálně respekt. Stačilo jí prostě chvíli sledovat, hlavně v momentech, kdy bylo zvíře příliš blízko ní. „Jak by ti taky mohlo něco hrozit, když jsem s tebou, že?“ rozesměju se a lehce jí dlaň stisknu. Přivádět dívky do rozpaků je vskutku úžasná věc. |
| |||
Sluneční zahrada - pozemky u kostela Zkoumavě na Canys pohlédnu, když pronese - musí být fajn mít společnost. Popravdě s moc lidmi jsem jí nevídala a ani jsem toho nevěděla příliš o její rodině. Trochu se zastydím. Měla bych ji více poznat. Když se chystám odpovědět na její další otázku a už už otvírám pusu, Canys najednou zdvihá tašku a drmolí cosi ve smyslu, že musí jít. Zmateně se za mizející brunetkou dívám. Takhle z ničeho nic? Řekla jsem něco špatně? V hlavě jsem si rychle zrekapitulovávala celý dosavadní rozhovor a hledala něco, čím jsem se ji mohla dotknout nebo urazit. ,,Stalo se něco?" Stihla jsem za ní houknout, ale to už mě asi neslyšela, jak rychle pelášila po dřevěném mostě zpátky. Nechápavě otočím pohled zpátky ke Kimi a to včas, abych ji stihla zachytit v útěku. Když usoudím, že je nejlepší čas se vrátit, popadnu Kimi zpátky do náruče a začnu se vracet stejnou cestou zpátky ke škole. Hlavou mi přitom vrtá Taffyn náhlý odchod. Asi se jí na to potom na pokoji ještě zeptám. Ještě, než se rozejdu na pokoj mě napadne se podívat po pozemcích, jestli nenarazím na nějaké známé mrzimorské. Skoro jakoby se po nich zem slehla. Mi neříkejte, že jsou všichni v Prasinkách nebo na divadle! Když dorazím ke koňským ohradám, trochu nejistě se podívám směrem, kde se pásli školní koně. Z těch zvířat jsem vždycky měla respekt. Vlastně jsem měla respekt ke všem živočichům, kteří byli větší a silnější než já. A koňská kopyta ve mně budila velký respekt! Trochu přimhouřím oči, když si v dálce u kostela všimnu nějakých postav. Z takové dálky nedokážu rozeznat, o koho přesně se jedná, ale vzhledem k tomu, jaký hlouček se tam utvořil se tam nejspíš něco odehrálo. Nebo tam studenti tajně kouří. |
doba vygenerování stránky: 0.90344500541687 sekund