| |||
Knihovna -> Kostel -> PozemkyOznačeníZůstávat klidná i přes to, že vidím, jak jim oběma cukají koutky, to mě stojí mnoho sebeovládání. Přivádí mě to na myšlenku, co všechno dokážu vydržet během jednoho jediného dne. Nebo spíš v řádcích několika hodin. Je ale pravda, že oproti tomu, co se dělo v Prasinkách, je tohle jenom velmi slabý čajíček. Nerozhodilo mě to ani ze setiny tak, jako zjištění, že teorie, ač jí mám nastudovanou do posledních detailů, je mi naprosto k ničemu, pokud si to nevyzkouším v praxi. A že ta byla až bolestně tragická. Vlastně to ani nebyla Richardova chyba, jako spíš přecenění mých schopností. Co je zdrcující, že jsem na to musela přijít zrovna za jeho asistence. „Prasinky?“ zopakuji lehce zmateně, když Alex přeruší tok mých myšlenek, čímž mě na malou chvilku naprosto dezorientuje. Teprve teď vnímám Dee a tu její pobožnou káču, odcházející z knihovny. Nijak se mi zrovna do Prasinek nechce. Dnes už jsem tam byla a nedopadlo to zrovna dobře. Nejspíš jsem si na to malé městečko vypěstovala averzi. Minimálně na několik dalších týdnů. Ale v knihovně nemám co dělat a na pokoji toho taky moc nevymyslím. Procházka po pozemcích by se možná hodila, abych si utřídila myšlenky. Když u toho své spolužáky doprovodím ke kostelu, nikdo se na mě zlobit nebude. „Jistě.“ Přikývnu a vlastním, pomalejším tempem se vydávám za ostatními. Nikterak nespěchám, nerada bych, aby se opakovalo mé škobrtnutí v knihovně. Jednou se to stane každému, ale podruhé už je to nepřípustné. Papírek s četbou vyhazuji do prvního koše, který potkám cestou a pečlivě ho před tím roztrhám na maličké kousíčky. Tady jeden nikdy neví, kdo se v tom koši bude hrabat. Paradoxně se mi na trávě jde o něco lépe. Chladný vzduch působí jako balzám na nervy a pořádný rozestup od ostatních mi dodává prostor, který potřebuji. Dovoluje mi se znovu ponořit do myšlenek. Zamyslet se nad tím, co bych měla teď dělat. Nebo spíš odhodlat se k tomu, co vím, že musím udělat. Přitáhnu si lehký svetřík blíž k tělu, když zafouká vítr. Hrdost je mi v téhle situaci spíš na obtíž. Jít do svazku s tím, že něco chci a nebýt schopná to nějakým způsobem oplatit, je naivní. Stejně jako jsou zbytečné výmluvy, kterými bych mohla omluvit své selhání. Proč to nedopadlo podle očekávání? Protože jsem nezkušená? Ne. Jsem žena. Nikdo mi nesliboval, že to bude jednoduché nebo snad fér. Mám svojí roli, kterou musím splnit na výbornou. Bezpodmínečně a za každou cenu. Což bohužel znamená, že budu muset sklonit hlavu a vytrpět si pár dalších takových situací. Vzdát se pár svých iluzí pro dobro mého budoucího majetného života. Narodit se jako muž, nemusela bych nic takového řešit. Nicméně mi příroda nadělila jiné… dary. Musím s nimi naložit, jak nejlépe to půjde. Ještě o něco zpomalím, když si všimnu humbuku kolem kostela. Jsem příliš daleko, abych viděla, co se děje uvnitř, ale jakmile vychází Luqueba, mám dost přesný obrázek. Klidným pohledem sleduji její spokojený výraz, když kolem mě prochází. Znechuceně zakroutím hlavou. Její nonšalantní přístup k věcem, které mně dělají takový problém, mě neskutečným způsobem irituje. Nehledě na to, že kdekoli je, tam se stane něco špatného. Ta holka je ztělesněním všeho, co nenávidím a přesto se zdá, jako by sama se sebou byla nesmírně spokojená. Pobouřena její existencí přidávám do kroku, abych dohonila zbytek svých spolužáků. Mimoděk si všimnu Barbary. Škoda, že s námi nezůstala. Do teď bych mohla žít v blažené nevědomosti. Další věc, které si všímám... nemá na sobě prstýnek, což mě přivádí na myšlenku, co s ním asi udělala. „Tady se od vás odpojím, jestli to nevadí. Ale děkuju za pozvání.“ kývnu na Alexe, pohledem vyhledám Dee, které věnuji akorát rychlý úsměv a vzdaluji se od nich, co nejrychleji to jde. Příliš lidí na jednom místě. Kostel je to poslední místo, kde bych se chtěla zdržovat. Možná snad proto mi hororový výraz Marie přišel více než úsměvný. Je to jenom barák, kterému přisuzuje nějakou váhu. Není o nic lepší než kdejaká barabizna, kterou by mohli nechat opravit. Na moment se zarazím, když si v dálce všimnu Richarda. Válí se na trávě a cpe nějakými sladkostmi, jako by mu to tady patřilo. Pár vteřin mi trvá, než se odhodlám udělat těch pár kroků dopředu, abych došla přímo k němu. Musím si neustále opakovat, že to dělám pro sebe. Chci sama sobě dokázat, že to umím lépe. Že to zvládnu lépe. On bude sloužit jen jako… prostředek k mému sebezdokonalování. Měla bych si to někam zapsat a číst si to každé ráno po probuzení a večer před spaním, abych zahnala ten neústupný pocit ponížení. Třeba tomu pak i uvěřím. „Neruším?“ odkašlu si, když se zastavím kousek od něj. Odvracím pohled od jídla, ze kterého cítím kalorie, aniž bych se ho dotkla. S takovou bude za chvilku vypadat jako Byrdová. Dlaněmi si s lehkou nervozitou přejedu po bocích a podívám se na volné místo na dece. „Smím? Je tu něco, co bych s tebou ráda… o čem bych si chtěla promluvit.“ |
| |||
Kostel -> Kabinet profesorky KearneyCaylus, Marie, Profesorka + označeníJeho dotek rozehříval všechny mé smysly. Prsty jsem měla zabořené v jeho vlasech, tisknouc ho k sobě tak, jak jen to bylo možné, vnímajíc jeho vůni. Hladově, nedočkavě a bez jediné myšlenky na důsledky. Náš dech se mísil a hlasy rezonovaly skrz staré, chladné zdi, které nám pro teď byly přístřeším. Před zraky těch, ve které nevěřím, a přesto jsem měla pocit, že právě oni dávali tomuhle spojení vzrušující podtón. Jakoby zamrzl čas a vteřina mezi námi se táhla celé věky. Jako kdyby neexistovalo nic jiného, jen on a já na tomhle místě a v tuhle chvíli, snažíc se vyplnit všechny mezírky a zanechat na tom druhém svůj vlastní otisk. Jak by tohle mohl někdo považovat za hřích. Něco tak neskutečně křehkého a ve své podstatě nevinného, že by stačilo tak málo a přitom silného, že by venku mohl být uragán a přesto by nebyl hlasitější než tlukot srdce jednoho jediného kluka. Nebo třeba řev nasrané Mařeny ve dveřích. Skoro až bolestně se zasměju, když mi dojde, že naše milostná chvilka je nenávratně v tahu. Aneb jak z něčeho krásného udělat ten nejhanebnější akt jednou otázkou a jednom slově. Zatím, co Cay mluví, sleduji, jak se venku začínají pomalu scházet lidi. Po chvilce to není už jenom Marie a Dee, ale i Alexander a Barbara. Protočím nad tím oči. To se v neděli ze všech stávají ze všech zmijozelů věřící? Nebo si Marie našla za jeden den tolik kamarádů? „Pokračování příště.“ Brouknu Cayovi do ucha než se z něj zvednu. Chňapnu po svých kalhotkách, abych si je oblékla, než se tu objeví další lidi nebo třeba někdo z profesorského sboru. Jeden nikdy neví, kdy se z kostela může stát středisko pro meetingy voyeurů z celých Bradavic. S Marií jako předsedkyní. „Proč? Protože je to věc potřeby. Pro někoho pudová záležitost a někdo to dělá kvůli hlubokému emocionálnímu prožitku. Což není něco, co bys mohla pochopit, pokud si to sama nezažiješ.“ Hodím po Cayovi téměř zoufalý pohled. Tady už se bohužel nic dodělávat nebude. Vybrali jsme si blbý místo v blbej den. Přesto mám co dělat, abych se nezačala smát při těch jeho kecech. Chudák Marie. Zneuctili jsme její posvátné místečko a ještě při něčem, co si sama pravděpodobně ani nedokázala představit. Nicméně ve mně ale převažuje rozmrzelost nad nedokončeným aktem, než stud z prznění kostela. Že nás někdo načapal je další věc. „Za místo se omlouvám, to nebylo ani tak úmyslné, jako spíš příhodné. A za oltář… za ten taky.“ Snažím se zachovat si vážnou tvář, ale nebezpečně mi cukají koutky, když na sebe navlékám sako a posledním pohledem se ujišťuji, že mám všechno. Knoflíky, co mi uletěly z košile, když se po mně Cay sápal, nechávám na zemi. Co s nimi. Na pokoji mám náhradní košili, teď se mi úplně nechce lézt po zemi a sbírat jeden po druhém, abych si je mohla znovu přišít. Co se veřejného mínění týče… Tady není co zachraňovat. Každý si udělá vlastní obrázek, takže se neobtěžuji dalšími omluvami. „No, musím si ještě něco zařídit, takže… Zatím.“ Mrknu na Caye a v ten moment už úsměv potlačit nedokážu. Vycházím z kostela, uculujíc se na každého, koho cestou potkám. Dojdu až ke kabinetu naší kolejní vedoucí. S nějakým převlékáním si starosti nedělám. Zrovna profesorka ví, s kým má tu čest a navíc je víkend. Lepší, než za ní přijít v teplácích. Přesto si alespoň z části zakryju odhalenou kůži sakem, než zaklepu na dveře od kabinetu a po vyzvání vejdu. „Dobrý den.“ Věnuji jí zdvořilý úsměv a zavřu za sebou. „Máte na mě chvilku? Potřebovala bych s vámi něco probrat.“ |
| |||
Nějaká sešlost...? Alexander, Deirdre, Maria (Christina a Sebastian, jestli tam taky mezitím dorazili) před kostelem S cestou na hrad jsem příliš nespěchala a spíš jsem se toulala po pozemcích s nějakým obecným směrem zpátky ke škole. Jako by se mi tam nechtělo. Snažila jsem se moc nevnímat lidi kolem sebe, avšak i přesto jsem nedokázala přehlédnout některé své spolužáky. Na Richarda jsem se ani nedívala a trochu jsem přidala do kroku. Míjela jsem kostel a neunikla mi tam ta sešlost. Co tu všichni dělají? Mám se... mám se jich ptát? Mám je otravovat? ptala jsem se nesměle sama sebe. Byla jsem si vědoma toho, že mou společnost lidé nevítali s otevřenou náručí. Spíš mi věnovali takový odmítavý pohled. A já měla pocit, že se vtírám. Ten pocit byl nepříjemný a snažila jsem se mu vyhýbat. Nicméně když jsem uviděla Marii stát ve dveřích poněkud... naštvanou? Nemohla jsem to dál udržet a musela jsem přijít blíž. "Co se to tu děje?" |
| |||
KNIHOVNA -> PŘED KOSTELEM Sebastien Havraspár, lady Christina De Spontin, Deirdre Airimoy, Maria Sedzikowska, Acai Luqueba "Rozhodně je to velmi naučná literatura." podotknu a mám co dělat abych se nerozbrečel smíchy. Naštěstí to v sobě dokážu potlačit a tvářit se alespoň trochu normálně. Pak si ale vzpomenu, že bychom vlastně měli vyrazit do těch Prasinek. "Půjdeš do těch Prasinek Sebastiene?" zeptám se Sebastiena a vlastně... "Christino nechtěla bys jít taky?" usměji se jako omluvu za své předchozí chování. Najdnou se skoro odnikud objeví Marie a pozve mě a Christinu do Prasinek. Jaká náhoda... Vlastně je i dobře, že nás pozvala oba. Alespoň bych tam netahal Chris když by nebyla pozvaná. "Pomalu, abychom vyrazili. Sraz je u kostela že ano?" Ani nečekám na odpověď a už vyrážím z knihovny ke kostelu. Za mnou poslušně ťape můj kocour a pořádně ani nevnímám, jestli jsou Sebastien a Chris se mnou. Už když jsme se blížili ke kostelu, byl slyšet křik. Trochu jsem zrychlil a první co jsem uviděl byla Marie, která stála ve dveřích a popravdě vypadala sakra rozčíleně. Před kostelem stála i Deirdre, tak jsem se postavil vedle a zvědavost mi nedala, abych se nezeptal. "Ehm... co se děje?" |
| |||
Sinners Knihovna -> Kolej -> Kostel Patrick Carman, Deirdre Airimoy, Alexander Weiss, Richard Cornigrum, Sebastien Ravenclaw, Caylus Lawson, Acai Luqueba Byla jsem spokojená, že se Airimoyové to oslovení líbilo. Sice to byl jen výmysl okamžiku, abych nezněla hrubě s oslovením celým příjmením, ale i tak to je fajn. Neunikl mi velmi krátký pohled Airimoyové někam za mne. Ohlédla jsem se jen svižně. Byl to prefekt zmijozelské koleje, Richard. Věnovala jsem Deirdre přemýšlivý pohled. Proč ho normálně nepozdravila? To jsou zmijozelští tak nóbl, že ani zdravení nepřipadá v úvahu? Zeptala bych se, ale nechtěla jsem se rejpat v cizích záležitostech. Nerada jsem netaktní a tohle by rozhodně taktní nebylo. Když tu Airimoyová nadhodila tu poznámku o dvojrande. Mých tváří se trochu zmocnil ruměnec. Co.. co to plácá? Dvojrande? To je jako dvojité rande? Ale.. ale.. Nedostala jsem však více času přemýšlet a ona už se ke mne přiklání, mrká a vůbec se chová jako typická vyzývavá kamarádka, která popostrkává ostatní v okolí, aby se k něčemu měli. Po vyslechnutí jejího sdělení jsem si byla ještě víc nejistá. Nevěděla jsem, jak to mám brát. Jednu chvíli jsem měla pocit, že je Airimoyová má opravdová kamarádka, jindy mi její přístup říkal opak a někdy zase tak napůl. Ale v poslední době se ke mne chová jen a jen mile. Věděla jsem, že něco sexy bych v šatníku našla. Ale nebyla jsem si jistá, jestli to je vhodné. A nebyla jsem si jistá, jestli vše, co říkala, byla pravda. Moc ráda bych tomu věřila. Ach. snad tomu i minimálně z poloviny věřím, vzhledem k tomu, jak moc bych si to přála. Ale to oblečení budu muset promyslet. A kromě toho... s Calvinem jsem přece nikdy nic neměla! Nikdy mi nevadil, byl to pěkný kluk, ale tolik ho neznám. Bývá dost nevrlý a... proč to vlastně vůbec řeším? Byly to jen drby! "No víš, ono to tak ale neby.." Ale to už nám Deirdre oznámila svůj verdikt a mě pošeptala ještě jeden bonus. Pane Bože, Airimoyová, přestaň s tím! Byla jsem v rozpacích a rychle jsem vstala. Usmála jsem se ještě na Patricka. "Tak kdyžtak u kostela. Ráda tě uvidím," prohodila jsem jeho směrem a šla jsem. Deirdre se ještě zastavovala u jednoho stolu. Pozvala Sebastiena. Takže proto dvojrande? Zamyslela jsem se. Viděla jsem i Christinu s Alexem. Možná bych je mohla taky pozvat? Nesměle jsem se pousmála jejich směrem. "Pokud budete chtít, tak můžete přijít taky," řekla jsem. Snad mne Airimoyová neuškrtí. Chtěla dvojrande, ale kdo ví, co nakonec bude. Pokud vůbec. To už jsem ale zase myslela na něco jiného. Někoho jiného. Můj Bože, prosím, ať přijde. Minimálně bych s ním ráda trávila víc času. Plná naděje jsem opustila knihovnu a pospíšila si na kolej, kde jsem se rychle oblékla. Vzhledem k doporučením Airimoyové, jsem měla trochu nepořádek v tom, co přesně si na sebe hodit. Nakonec jsem zvolila ladění do černé. Svetřík nic nezkazí a kožená sukně též ne. Přes to jsem ještě hodila koženou bundu a do ruky jsem vzala kabelku. Přemalovala jsem se jen narychlo a chvátala jsem ke kostelu. U kostela ještě všichni nebyli. S úsměvem jsem přišla a věnovala svému okolí zářivý úsměv. "Ještě chvilinku počkáme, ne? Pozvala jsem i Alexe a Christinu, snad neva, ne, Airi? Já.. zatím bych si zašla dovnitř," ukázala jsem na dveře kostela a pomalu jsem se k nim přiblížila. Bylo to zvláštní, jako bych tam uvnitř něco zaslechla. A znovu. Že by se někdo hlasitě modlil? Tak to jsem měla jasno. Musím jít dovnitř a s tím někým si popovídat! Dynamicky jsem rozevřela dveře a s očekáváním v očích jsem udělala jeden krok dovnitř. Co se mi však naskytlo za pohled.. rozhodně nebyla ničí modlitba. Pokud tomu tak ovšem neříkají. Byla jsem silně vyděšená a znechucená. Nevěděla jsem, jestli se stydět, nebo jestli jim nevynadat. C.. co... to... oni.. oni tady... jak.. Viděla jsem zřetelně cestu destrukce jejich chtíče. Jak si to mohli dovolit?! Zkřivila jsem tvář a zamračila jsem se. Zhluboka jsem dýchala. "Jak... jak... PROČ?" Zakřičela jsem a téměř jsem hyperventilovala. Tohle mně rozzuřilo. Absolutně jsem změnila na Acai názor v jedné vteřině. Bylo mi jedno, co dělali. Šlo o to, kde to dělali a jak to dělali. Bože, ty to vidíš! Otočila jsem se na Airimoyovou a věnovala jsem jí naštvaný a tázavý pohled, jakoby mi to snad mohla nějak víc vysvětlit. |
doba vygenerování stránky: 0.91811990737915 sekund