| |||
Knihovna - Pokoj - Pozemky Nikdo konkrétní Jen co zmizím Christině z dohledu, objeví se mi na tváři potěšený úsměv. Její přítomnost byla vyčerpávající a ty nacvičené, zdvořilostní fráze jakbysmet. Kdyby to nebylo proti mému běžnému vystupování, zíval bych nudou. Možná by si pak konečně uvědomila, co si o tomhle myslím. Ničím dalším se už nezdržuji a pomalu se odšourám do prvního patra, přímo do knihovny. Je tu překvapivě spousta známých tváří. Kromě Marie a Sebastiena to jsou všichni Zmijozelští. Co se všichni tak najednou rozhodli studovat? Když kolem spolužáků procházím, krátce kývnu hlavou na pozdrav. Nad křesťankou jen povytáhnu obočí. Opravdu netuším, proč se vybavuje zrovna s Patrickem a Deirdre, ale z nějakého důvodu jí to k našim lidem táhlo víc, než je přípustné. Slyšel jsem, že o včerejší snídani seděla u zmijozelského stolu a když se jí pokoušel Calvin vyexpedovat, neustále se oháněla pozváním od Dee. To už jí rozmluvy s Bohem nestačí, že musí obtěžovat svou mudlovskou existencí i při jídle? Vážně by mě zajímalo, jestli si to pozvání jen vymyslela. Nakonec nechám křesťanku křesťankou a zamířím do sekce odborných knih, ze které se zanedlouho vracím se čtyřmi knížkami. První dvě jsou o bylinkářství, zbytek o kouzelných tvorech a léčení. To by mělo prodnešek bohatě stačit. Rozejdu se k pultu, za kterým postává madam Prince a knížky si půjčím. Vím, jak nemá ráda, když s nimi někdo odchází mimo knihovnu, jenže tady zůstat nechci. Je tu až moc vydýcháno a společnost taky za moc nestojí. "Vrátím je co nejdříve. Hezký zbytek dne." přislíbím s hraným úsměvem a stejně tak tiše, jako jsem do knihovny přišel z ní zase odejdu. Mou další zastávkou je pokoj, kde mě čeká něco velmi překvapivého. A tohle je zas co? Na dece v mé posteli je položený proutěný košík, přikrytý bílým plátnem. Když ho odhrnu, nestačím se divit. Uvnitř je spousta jídla a taky dopis. Je mi jasné, od koho je. Psaníčko zmuchlám a hodím do koše. Ano, půjdu na piknik. Skvělý nápad. Ale sám. Helen by stejně jen zavázela. Potřebuji se soustředit na studium, což by nebylo s jejím neustálým žvaněním možné. To jídlo ale vypadá příliš lákavě na to, abych ho tu nechal ležet a během učení mi určitě vyhládne, takže malou svačinku uvítám. Ze skříně vytáhnu několik nezbytných věcí jako je bunda, deka a nové pergameny s brkem. Pak popadnu košík a i s knížkami v podpaží mířím z kolejky pryč, rovnou na pozemky. Tam si udělám pohodlí. Jako první otevírám knihu o bylinkářství, kde hledám cokoliv, co by mělo souvislost s extraktem z třemdavy. Bylinky a další rostliny mě nikdy nezajímaly, jenže úkol je úkol. Když po několika minutách zjistím, že nejlepší je výluh z květů nebo natě, spokojeně si zapíšu pár poznámek na pergamen a pokračuji ve čtení. Do toho přežvykuji čokoládové fudge. To je bílá čokoláda? Celkem dobrý. Snad sem nepřijde Byrdová, to bych měl do minuty po jídle. Pro jistotu se rozhlédnu, jestli její mohutnou, nepřehlédnutelnou postavu někde neuvidím. Když se ujistím, že ne, vracím se zpět k předchozí činnosti. |
| |||
Schodiště, Divadelní kroužekVšichni přítomníU schodiště je jako vždy velmi rušno. Studenti pobíhají tam a zase zpátky, aby stihli kroužky nebo cokoli, co mají v plánu. Je přeci neděle. Posledních pár hodin před večeří a zítra opět začíná škola. Ani nevím, jak dlouho už tu stojím. Na místě, kde měl být sraz kvůli divadlu. Byla jsem tu o něco dříve, jako vždy. Cestou ze skleníků jsem se ještě stavila v sovinci, v rychlosti odeslat dopis pro Violet. Stále jsem trošku překvapená z jejího psaní. Kdo by to byl řekl. Otci jsem nakonec nepsala a to jen proto, že by bylo krajně neslušné se po takové době ozvat s něčím takovým. A to už nemluvím o tom, že by mi stejně nemohl říct žádné podrobnosti. Ani ne po chvilce, se kolem mě začne pomalu tvořit menší skupinka. Podle toho, co mi říkala nástěnka v hlavní síni, nebude účast tak početná jako na Léčení. Přesto se za ten počet nemusím vůbec stydět, nehledě na to, že mnozí patří k mým oblíbencům. Už teď se těším na jejich výkony. Na první hodinu jsem si nepřipravila nic složitého. Co nepokryje má představivost, doplní jejich kreativita. Každého obdařím vlídným úsměvem místo pozdravu. Včetně Isaaca a Fabiana, kteří se očividně rozhodli, že divadlo budou brát vážně ještě před tím, než skutečně začalo. Je příjemné vidět takové nadšení. Snad jim to také zůstane. Pomočené lůžku sice není nic vtipného, ale neubráním se pobavenému povytáhnutí obočí. Když odbije druhá hodina, stále tu ještě nejsou všichni. Rozhodnu se tedy ještě chvilku počkat, aby nás nemuseli nahánět někde po škole. Po několika minutách nás dobíhají poslední opozdilci. „V pořádku. Lepší pozdě než nikdy.“ Věnuji Kenjimu chápavý úsměv. Všichni víme, jaký profesor Snape dokáže být. „Na uniformách nijak výrazně netrvám. Pokud vám to bude pohodlnější, klidně choďte ve vlastním oblečení, nechám to na vás.“ Odpovím hlavně jemu, ale snažím se mluvit dostatečně nahlas, aby mě slyšeli všichni. „Dočkejte času, Danieli. Vše se dozvíte.“ Odpovím na Danielovu otázku, která ani nebyla směřovaná mně. Nicméně je natolik podstatná, že jsem si to nemohla odpustit. Nedočkavě přešlápnu na jednu nohu. „No, myslím, že jsme čekali dostatečně dlouho.“ Řeknu spíše sama pro sebe, ale tak, abych upoutala pozornost všech přítomných. „Takže vás tu vítám. Jsem ráda, že jsme se tu sešli v tak hojném počtu. Omluvte, prosím, polní podmínky našeho srazu. Profesor Brumbál nám přidělil starší, nepoužívanou učebnu v sedmém patře. Předpokládám, že nikdo z vás do těch končin ještě nezavítal, proto bude praktičtější, když půjdeme společně. Těm, co dnes chybí, prosím, vyřiďte, že je ještě dnes očekávám ve svém kabinetu.“ Udělám menší pauzu, aby zpracovali má slova, ač nejsou nikterak důležitá. „Prosím, buďte opatrní a držte se pohromadě. Všichni víme, že schody mají svou vlastní hlavu. Ráda bych předešla jakémukoli zranění.“ Potom se s úsměvem otočím a vyrazím po schodech nahoru, kontrolujíc, zda jsou všichni za mnou. Cesta po schodech je úmorná. Učebnu až na vršku Bradavic nám byl čert dlužný. Několikrát nás schody svedly z cesty nebo nás vrátili zpět, takže jsme museli vyšlapat patro znovu. V momentu, kdy jsem kontrolovala, jestli jsme pohromadě, mi pan Wolfram přivodil menší infarkt, když pod ním zmizel jeden schod a hrozilo, že se propadne několik pater, aby se v přízemí rozmázl o dlažbu. To se nakonec nestalo, ale po zbytek cesty jsem byla ve stresu, aby se mi někdo ze studentů nezabil a abychom do toho sedmého patra vůbec došli ještě dneska. Původně jsem měla v plánu jim cestou něco málo povyprávět, ale měla jsem co dělat, abych těch sedm pater, okořeněných o několik zbytečných zacházek, vůbec udýchala. Poté, co jsme všichni zdárně vyšplhali až nahoru, a já si byla jistá, že jsme skutečně všichni a v celku, mi ještě pár vteřin trvalo popadnout dech. Jsem víc z formy, než jsem si myslela. „Takže…“ nadechnu se a rozhlédnu po patře. „Teď k tomu důležitějšímu. Protože je pan ředitel vtipálek, nemám nejmenší tušení, kde učebna je. Tuto informaci mi zatajil. Je na nás, abychom ji našli. Předpokládám, že pokud nenajdeme přímo dveře, bude vchod pečlivě uschován za obrazem, gobelínem nebo možná sochou.“ Můj hlas je zde slyšet mnohem lépe, nemusím nikoho překřikovat, protože jsme tu jediní. Trochu nakrčím obočí. „Směle do toho.“ Pokynu jim na znamení, že se mohou rozprchnout a hledat. Nemám z toho bůhvíjakou radost, ale studenty tahle honba za pokladem bude třeba bavit. Rozhlédnu se po patře. Podlahu zdobí klasická kamenná podlaha, ne tak čistá jako na ostatních patrech. Je tu po stěnách spousta obrazů, které nás zdraví a promlouvají k nám. Některé lidi na nich vůbec neznám, někteří mi přijdou povědomí ještě z dob mého studia. Celé patro vypadá dosti opuštěně. Obrazy si očividně dlouho s nikým nepovídaly, protože jsou nezvykle upovídané. Kromě obrazů je tu spousta loučí, které zahoří, jakmile se přiblížíme a osvítí tak spoustu pavučin, lpících na stěnách. Chodba je to dlouhá a lemuje ji spousta dveří. Některé zamčené, jiné bez kliky. Ty otevřené, jak se mohli studenti sami přesvědčit, vedou buď do kumbálů anebo úklidových místností. Nic, co by se naší učebně podobalo. Na konci hlavní chodby je po levé straně ještě jedna. Kratší, tmavší, ale i po jejích zdech jsou obrazy, poličky s nejrůznějšími předměty, louče a samozřejmě všudypřítomné pavučiny. Na jejím konci je brnění klečícího rytíře. Čistě teoreticky by to mohl být vchod, po kterém pátráme. Jediné brnění na celém patře je velmi podezřelé, ale sama nemám tušení, co s ním. „Jedna věc je najít vchod. Druhá, ta o dost podstatnější, je otevřít ho.“ Ozve se portrét vedle mé hlavy. Při bližším pohledu zjišťuji, že jeho tvář poznávám. „Profesor Brutus Scrimgeour, jeden z ředitelů Bradavic, velký fanoušek famfrpálu a autor Bible pro odrážeče.“ Osvětlím studentům, kteří by nemuseli vědět, s kým mají tu čest. „Myslím, že o něm se budete teprve učit.“ Pokud vůbec. Nebyl tak významný, ale stále to byl ředitel. Povzdechnu si nahlas. Nikdy jsem na tyhle hry nebyla a Brumbál to moc dobře ví. |
| |||
N62 -> Hlavné schodisko divadelníci a prof. Primrose Bol som medzi prvými, ktorí dotiahli kúzlo Episkey do dokonalosti, takže som pomerne veľa času len tak presedel. Mohol som síce cvičiť, ale ešte by sa mi náhodou kúzlo nepodarilo a prišiel by som o tento skvelý pocit. Nakoniec ale hodina skončila. Domácou úlohou a bodovaním. Krúžok a domáca? Ach jaj. Svoju dokonalú mrkvu nechám na lavici, možno že sa niekde zíde. Kvôli svojej tvrdosti však asi nie ako potrava, možno skôr ako obušok. Alebo snáď s nimi má profesorka svoje vlastné plány. Aj keby som sa už rád hodil na posteľ a niečo si prečítal, čaká ma ešte divadlo. Prečo som si ho ja vlastne dával? Do svojich 11tich som okrem základnej školy chodil na ZUŠku. Odbor hudobno-dramatický odbor. Skončilo to Bradavicami. Asi je to pre mňa nostalgická záležitosť, na krúžok som sa podpísal bez rozmyslu, automaticky. Pri odchode z učebne započujem, ako Benji s Alecom spomenuli divadlo, tak sa k nim pridám. "Idete na divadlo? Pôjdem s vami." Pousmejem sa. Snáď to bude stáť za to. Toľko krúžkov v jeden deň je zabijak. A ukracuje ma to o čas, ktorý by som mohol venovať štúdiu hlavných predmetov. Uvidím, ako to budem stíhať. Na začiatku mám vždy veľké oči a potom to ľutujem. "Pekný výkon na metlobale, Alec. Nepremýšľaš nad vstupom do tímu?" Pýtam sa Aleca. V poslednej dobe zisťujem, že som bol v prvých ročníkoch tak zažratý do štúdia, že ani poriadne mimo triedy nepoznám svojich spolužiakov. Čo je škoda, lebo som dosť veľký kecálek a takto môj rečnícky potenciál výjde navnivoč. Po pár neúspešných pokusoch pri doprave schodiskom celkom dole sa nakoniec dostaneme na miesto stretnutia divadelníkov. "Čaute." Pozdravím tých, s ktorými som sa dnes ešte nestretol. Ako sa tak pozerám po prítomných a počítam. Vždy mi s prekvapením vychádza, že prišlo viac chalanov ako báb. Prekvapuje ma to, pretože v muklovskom svete je nedostatok hercov chlapcov. Teda aspoň v krajine, z ktorej pochádzam. Jeden celý ročník som bol na dramaťáku jediný chalan, zatiaľ čo dievčat bolo vyše 10. Keď sa nad tým vlastne zamýšľam, mukelský svet bol čo sa týka vývoja vždy trochu v predu, pretože čarodejníci sa venovali skôr mágii ako technológiám a spoločenskému napredovaniu. Možno sa čarodejnícke divadlo ešte len nedávno odtrhlo z viktoriánskej doby, kde herci mohli byť iba muži. Muži teda hrali aj ženy. Teraz je to už našťastie inak. Takže? Začneme? |
| |||
Sovinec -> Pokoj -> KnihovnaRichard, okrajově Alexander a SebastienŠkodolibá radost, kterou cítím při jeho kyselém výrazu, se nedá popsat slovy. Co asi teď musí prožívat jeho ego, když jsem si všimla takové nedokonalosti v podobě menšího škobrtnutí na schodech. Nejspíš to není to zakopnutí samotné, jako spíš to, co k tomu vedlo. Ať se chová jakkoli vznešeně, je to pořád kluk a jako takový je přirozeně zvědavý. Ale koukat pod sukni zrovna mně? Někomu, koho sotva vidí jako člověka natož jako dívku? Prosím. Když už něco takového dělá, měl by to umět zamaskovat. Ne se nechat načapat jako nadržený puberťák. "Nijak výrazně, ale nemáš zač." Na jeho bezpečí by mi nemohlo záležet méně. Kdyby si na tom schodu zlámal nohy, nebo vymlátil zuby, bylo by mi to ukradené. Třeba bych od něj měla na pár dní pokoj. Ucuknu, jako bych se spálila, když mi palcem přejede po ruce a můj úsměv se, stejně jako jeho před několika vteřinami, z mé tváře vytratí. Tu narážku si očividně nemohl odpustit. A jak ho znám, budu se s podobnými poznámkami potýkat ještě hodně dlouho. "Schovala jsem si ho. Nerada bych ho ztratila nebo jakkoli poničila." upomínku na své ponížení jsem měla chuť vyhodit do prvního koše. Nicméně leží na dně mého šuplíku a vyčkává na správný moment, kdy se vrátit ke svému majiteli v podobě odplaty. Ale proč to dělat hned. Nejdřív musím počkat, až můj vztek alespoň z poloviny vyšumí. Nechci být zbytečně zbrklá. Téma se stáčí na naše finanční záležitosti. Každý měsíc po dobu jednoho týdne, jsme zažívali neskutečné peklo. Dřív jsem Richarda vídala jen ten jeden týden, ale díky Bradavicím, ho vídám nejen každý den v průběhu školního roku, ale i o prázdninách. Jejich sídlo je jako z reklamy na luxus. Už od prvního pohledu by jeden očekával, že ze zlata bude i toaleťák. Richardův otec se tváří jak pán tvorstva a běhá mi z něj mráz po zádech i při zvuku jeho jména. Nemám to sídlo ráda. Nemám ráda nikoho, kdo v něm žije a to ani služebnictvo. Vždycky se snažím přežít formality a pak se zašít někam na samotku, abych to přečkala v klidu. Nemohla jsem se na to dívat. Na to, jak se moji rodiče ponižují a podlézají někomu, jako jsou oni. Jak si je Richardova rodina pohrdavě měří a otec si nechá poslušně srát na hlavu. Bytostně jsem to nenáviděla a nenáviděla jsem i rodiče za to, že nemají žádnou hrdost. Bohužel jsem posledních pár let byla nucena se na to dívat z nepříjemné blízkosti. „Také myslím. Je skoro až škoda, že to skončí tak brzy…“ Roky a roky tyranie ze strany absolutně všech, co o dluhu mých rodičů vědí. Už abych to měla z krku. A pokud kvůli tomu musím dostat do postele toho nejbohatšího, nejohavnějšího a napůl rozpadlého důchodce, tak to udělám. „Pravda. Je snad až škoda, že přijdu o svou druhou rodinu. Uteklo to tak rychle… Třeba pak jednou oslavíte svátky vy u nás.“ Věnuji mu líbezný úsměv. Nehodlám ho zvát. Až splatím rodinný dluh, budu se tvářit, jako by mezi námi nikdy nic nebylo a hlavně už nikdy nebude. Jeho přítomnost mě vždycky zkazí náladu. „Jistě.“ Vycházím ze sovince hned po něm. Nehodlám se zmiňovat o tom, že mám do knihovny také namířeno. Se seznamem knih v kapse, který by nikdy neměl spatřit světlo světa, to ani není něco, čím bych se chtěla chlubit. Vlastně jsou to knihy, které mi jednou věnovala matka pro dobro mého budoucího manžela. Dost pochybuji o tom, že ve školní knihovně něco takového objevím. Ale čistě pro jistotu… Speciálně po tom, co se dneska dělo… měla bych si něco nastudovat. A sova je na tohle neskutečně pomalá. „Bohužel, mám něco na práci… snad jindy.“ Taktně odmítnu jeho návrh ohledně toho nechutně chlupatého tvora, pobíhající kolem holky z nebelvíru, ale víc se tím nezabývám. Tyhle maličké provokace jsou na denním pořádku. Zvykla jsem si na ně. „Jsi laskavý.“ Přitáhnu si sako blíž k tělu, ačkoli mám chuť ho rozstříhat na milion kousíčků a zamířím na pokoj. Už když jsem sako odhazovala na svou postel, mi bylo jasné, že ho prodám. Je kvalitní a hlavně drahé. Peníze pošlu domů. Každá koruna se hodí a speciálně když je to od Richarda. Hodím na sebe to, co jsem si před tím zapomněla vzít a ještě svetr. Pro jistotu. Z pokoje odcházím ani ne pár minut po příchodu, nevnímajíc nic a nikoho kolem. Ani Reginu, která by na pokoji mohla ještě být a o to méně lísteček, který ze stolku spadl na zem. V knihovně byl nezvyklý ruch. Hlouček seskupující se kolem Dee míjím jen s drobným kývnutím hlavy. Netuším, proč se Dee zahazuje s někým, jako je Marie, ale není to moje věc. Nejsem v pozici, kdy bych jí mohla diktovat, s kým se má bavit a s kým ne. Tedy k mé nelibosti. Další pár svých spolužáků pozdravím stejným kývnutím. Alex a Sebastien vypadají zabráni do rozhovoru, tak je nechci nijak rušit. Nemám nejmenší tušení, kde bych měla začít hledat, proto zalezu do prvního oddělení, co se mi zrovna zalíbí. Ne jen, že se mi do toho skutečně nechce, ale dochází mi, že takové knihy by ani volně přístupné být neměly. Hlavně kvůli tomu, že by se do nich mohly podívat i malé děti. Proto se otáčím na podpatku a rychlým krokem mířím ven. Bohužel natolik rychlým, že si nevšimnu menšího výstupku v podlaze, o který se mi zachytí podpatek. Krom toho, že mé následné setkání s podlahou není nic příjemného a ještě ke všemu hlasitého, se vysekám přímo před chlapeckou dvojicí. K jejich nohám se bez mé vůle donese seznam knih, co jsem omylem upustila, obsahujíce tituly typu: Tvá ústa jsou mým domovem, Kouříš jako ďábel nebo Jazykem k dokonalosti. |
| |||
N62 → Hl. schodiště Dívadelní kroužek ○ Ti u schodiště „Děkuji!“ Okázale jsem poděkoval Etty za pochvalu, kterou jsem si samozřejmě zasloužil. Nebo mne snad dokázal předčit někdo jiný? O tom pochybuji. Chvíli si prohlížím svou dokonalou mrkev. 'Můžu si ji nechat, jo?' Přemýšlím, jestli si ji nenechat zarámovat jako mistrovské dílo. Pozornost jsem po chvíli přesunul z mrkve na další rostlinku, kterou se naše zdravotnice rozhodla ukázat. Zamračím se. Už jsem doufal, že si zadarmo seberu zásluhy za poznání toho plevelu. Naneštěstí nejspíš uhádla, že si to pamatuji a varovný pohled dával dost najevo, že mám mlčet. No co, nejsem dítě, tak jsem to nechal být. Po odhadnutí rostlinky jednou z mých spolužaček si další popis od Etty důkladně zapíšu. Po chvíli mi samolibý úsměv znovu vykouzlí naše vyučující. Tentokrát bodováním. Sice jsem očekával, že Nebelvír bude na léčení levý a neschopný, ale i tak mne jejich ubohé bodování potěšilo. 'Lůzy, měli by se věnovat raději svým primitivním koníčkům.' Po konci hodiny opouštím učebnu bez mrkve. Rozhodl jsem se být štědrý a nechat svou perfektní mrkev na starost Etty. Ať už si ji zkonzumuje ona, nebo s ní nakrmí nebohého Ryana, je mi to jedno. Ostatní zmijozelští spolužáci se rozejdou po svých, mne však ještě čeká poslední kroužek tohoto dne. 'Jaký to vysilující den...' Naštěstí mne divadlo celkem lákalo, tak jsem se rozhodl to přežít. Jistě to bude legrace koukat na protivné ksichty, některých spolužáků, jak se mnou budou muset spolupracovat. Trochu mi je líto, že se neúčastní Angela. Chtěl bych vidět její propracovanou mimiku při předstírání nějakých emocí. Samotná myšlenka na to mi přijde celkem zábavná. Přesně na čas (14:00) dorážím k hlavnímu schodišti, kde už nás očekává školní bylinkářka. Tak se postavím mezi ostatní účastníky kroužku a vyčkávám na její úvodní proslov. Nebo aspoň až se rozhodne změnit prostředí. |
doba vygenerování stránky: 0.85324096679688 sekund