| |||
|
| |||
Hlavní schodiště a sraz divadelního kroužku Stejně jako Kenji se cítím dost uraženě, když nám Snape strhne 8 bodů v podstatě za nic. Ale aspoň mi tím dokázal, jak moc nás dva nenávidí. Narozdíl od Kenjiho se však odvážím oponovat |
| |||
Snapův kabinet >> Hlavní schodištěSnape, Daniel, Erika, prof. RosalieNepřekvapilo mě to. Ani trochu. Snape na nás jako obvykle pořvával a do toho se tvářil tak neskutečně ledově, až mi z toho naskočila husí kůže. To byl ten chlap tak nesnesitelnej vždycky? Jeho sociální inteligence musela být na hodně nízké úrovni, protože v jiné náladě jsem ho snad nikdy neviděl a pochybuji, že kdokoliv jiný ano. S tím nakvašeným výrazem se už určitě narodil a nedivil bych se, kdyby tenkrát zpražil pohledem úplně všechny, včetně své matky a doktorů za to, že se vůbec opovažovali ho přivést na svět. Ta představa mě rozesmívá, proto se rychle kousnu do jazyka a netrpělivě přešlápnu z jedné nohy na druhou. Vcelku pozitivní nálada mi bohužel dlouho nevydrží. Snape nám oběma strhává body a já se musím obrovsky přemáhat, abych mlčel a neřekl mu hezky od plic svůj názor. „Bereme na vědomí, profesore.“ procedím skrze zaťaté zuby a úkosem pohlédnu na Daniela, zjišťujíc jeho reakci. Bylo by hezké, kdyby ten mastňák na náš trest zapomněl, jenže to by nesměl mít paměť jako slon. „Dostavíme se včas. Na shledanou.“ Zdvořile se na rozloučenou ukloním, přesně jak bývalo v naší zemi zvykem a vykráčím ze dveří. „Baka!“ zanadávám, jakmile jsme v dostatečné vzdálenosti od kabinetu. „Prej, že sme se sami neohlásili. Rovnou seznam kdy chodím na hajzl a kdy ne takhle náhodou nechce? Aby měl dostatečnej přehled?“ brblám nespokojeně. Ze všech profesorů na škole právě Snapa nesnáším nejvíc. Ani Zmijozel není tak protivný jako on. Ten je spíš úplně mimo. „Čert vem osm bodů, ale kde máme nahnat ten zbytek? Sme na tom docela bídně, potom co se stalo Erice…“ zhodnotím pořadí naší koleje. „Achjo. To je zas den.“ povzdechnu si a vystoupám po schodech nahoru do přízemí. V podzemí se mi ani trochu nelíbilo. Moc temné, moc slizké, moc zmijozelské. Nebelvírská věž je mnohem lepší a i Buclatá dáma má něco do sebe, pokud zrovna nezpívá, nebo se nevybavuje. Rozhlédnu se po chodbě. Správně bychom měli jít doprava ke schodišti, ale já automaticky zamířím rovně. „Skočím si na záchod. Musím si přehodit ty kalhoty.“ zamumlám a kývnu ke svým teplákům, které mám pořád naruby. Normálně by mi to bylo jedno, jenže takový Ryan by byl schopný z toho vyvodit bůhví co. Třeba to, že si nás Snape do kabinetu pozval za úplně jiným účelem, než kvůli trestu a kdesi cosi. Náš kamarád je takových poznámek schopný, jenže tentokrát by mi to vtipné nepřišlo. Nemám správnou náladu na žertování. Ne po tom, co jsem četl Denního věštce. Bude tedy lepší Ryanovi k hloupostem nedat žádný podnět. Zmizím za dveřmi toalet, kde rychle opravím malý nedostatek na svém zevnějšku a zase se vrátím. „Přemýšlel sem nad tím, co si říkal předtím. Ti dva se zpili ve společence do němoty, ty si je viděl, počmáral jim ksichty a pak jim dal do ruky stránku z toho porňáče..“ odmlčím se s velmi vážným, zahloubaným výrazem. „Jak jsi to mohl vytrhnout, Daniel-san?! Byl to můj dárek pro tebe, zničil si ho!“ spustím na něj s hranou dotčeností, pak se ale začnu smát. Na ty dva alkoholiky musel být vážně vtipný pohled. „Sem nevěděl, že je Ryan takovej pijan. U Eriky mě to nepřekvapuje, ta si určitě jednou za čas něčeho přihne, když jde do lesa s vlkem, ale že Ryan? No, asi potřeboval trochu upustit páru. Jsi si jistý, že se mezi nima vážně nic nestalo?“ podívám se na Daniela, jako bych snad o jeho vlastních slovech pochyboval. Lidé dělali pod vlivem alkoholu různé věci a kdo ví, jak to skutečně bylo. Pomalu se došouráme k hlavnímu schodišti, kde postává profesorka Primrose, stejně tak někteří naši spolužáci. „Konnichiwa!“ pozdravím slečnu způsobně. „Omlouváme se za zdržení, jdeme od profesora Snapea. Trochu se to protáhlo, nestihl jsem ani dojít na kolej a převléct se do uniformy. Gomenasai.“ omluvím se a trochu provinile skloním hlavu. Když jí zvedám, rozhlédnu se po přítomných spolužácích. Vidím tu zástupy mrzimorských, ale je tu i Alec z Havraspáru a vida, Erika… „Ahoj Eriko.“ zamávám a popojdu ke kamarádce blíž. „Jak se máš? Jaké bylo léčení?“ |
| |||
->Cesta k sluneční zahradě Máš pravdu-Acai je skvělá. pousměju se při zmínce jedné z rozvernějších mrzimorských studentů. Možná kdybychom všichni měli tolik energie, byli bychom na tom s body o dost lépe. Ohledně Alex toho nemůžu zase tolik říct. Sice jsem ji již na koštěti viděla, ale osobně jsme zatím příliš moc nemluvily…pravděpodobně moje chyba. To už jsme však na náměstí a já využiji moment, kdy Jordyn vzhlédne k věži, abych se rozhlédla po studentech okolo. Vše se zdá prozatím tak klidné-člověk by ani nevěřil tomu, že to, co bylo v novinách, by mohla být pravda… Mohla bys na hodině tělocviku zkusit přesvědčit madam Hoochovou…zápalu pro věc na to máš dost. pošťouchnu mou společnici s úsměvem když se zmíní o svém oblíbeném sportu. Dobře vím proč si nevěří-já jsem na tom byla stejně…vlastně pořád jsem… Popravdě…uvažovala… přiznám lehce nervózně Byla jsem za madam Hoochovou hned po příjezdu a předběžně jsem se zmínila…o pozici brankáře…ale ani nevím, jestli se pořád ještě snažit…asi se holt uvidí… pokrčím nakonec rameny, snažíc se chovat, jako by mi to vlastně bylo jedno. Není však tak težké odhadnout, že už jen ona zmínka mi nahání strach. Ale za zkoušku bychom přece nic nedaly… pokusím se o lehký úsměv, snažit se snad Jordyn přemluvit, aby se o něco podobného pokusila také. Více však nenaléhám. Co se vlastně stalo, že sebou máte letos kotě? nadzvednu obočí v opětovné změně tématu a lehounce se pokusím Kimi pohladit. |
| |||
Můj kabinet - zmijozelská společenská místnost Jakmile ti dva zmizí z mého kabinetu, jen si pro mne kořen nosu a otráveně zamumlám - "Idioti.." Ti dva si nejspíš vážně mysleli, že jim to projde.. Nicméně krátce na to vstanu od stolu a zamířím ke dveřím kabinetu. Bylo třeba ještě něco zařídit. Nejen Nebelvír má mezi sebou idioty. Já mám idioty i ve své koleji. A jak já je nenávidím. Dojít do Zmijozelské koleje z mé pracovny není velká dálka. Už jen z toho důvodu, že se jak můj kabinet tak jejich kolej nachází pod zemí. Stačí jen vyjít na chodbu, sejít po schodech více do podzemí a zahnout vlevo. Usmrkanci. Takhle vím o všem, co se tady děje a mužů je jít kdykoliv zkontrolovat. A ty kontroly zavedu pravidelně. Nekázeň nestrpím. Kolejní prefekt by se o to mel velmi rychle postarat. To je taky takový budiž k ničemu.. Svým osobitým, rázným krokem se vydám ke své koleji. Zaregistruji zmatené pohledy právě vycházejících Zmijozelských. Když procházím kolem nich, vrhnu na ně přimhouřený pohled, který slouží i jako varování. Ve zkratce znamená - já vím všechno a jsem všude a budu vědět o vsech nekalostech. "Zelená šupina." vyslovím monotónně heslo a sleduju, jak se vlhká zeď rozestoupí. Ještě než udělám krok vpřed, prudkým pohybem odhrnu dlouhý kabát z nohy a pak vejdu do přítmí, kterým společenská místnost oplývá. Chladným pohledem přejdu celou místnost. Všechno vypadá v pořádku. Relativně. Možná proto, že většina těch imbecilů je venku. Rychlými kroky přejdu k nástěnce a bez jakékoliv změny výrazu v tváři z ni strhnu nějaký výstřižek z Denního Věštce. Stejně tak strhnu i nějakou čmáranici, kterou musel kreslit snad nějakje prvák. I když tady bych se už nedivil ničemu. ----- 20 minut před večeří se VŠICHNI shromáždí ve společenské místnosti! Vzkaz připevním na nástěnku a pak poklepáním hůlky na něj vykouzlím zelené, tlumené světýlko, který ten kousek pergamenu obklopí, přičemž střídavě svítí a zhasíná. Pak se můžu (doufám) nerušeně vydat do svého kabinetu. |
| |||
Z kroužku Léčení (N62) ke schodišti na Divadelní kroužek Alec, Isaac, Fabian, prof. Primrose Ani jsem netušil, co mě všechno dnes ještě čeká. Vlastně jsem doufal v trochu volnější den, ale co naplat. Na nástěnce stála jasná informace, že Divadelní kroužek je zrovna teď hned od dvou hodin. Snad to bude stát za to. Sbalil jsem si své věci, hůlku strčil do kapsy a mrkl na Aleca, zda jde také. Mířil na stejné místo, a tak jsem vyrazil po jeho boku. „Takže taky divadlo?“ zazubil jsem se na něj. „Jsem zvědavý, jestli budeme kouzlit, nebo všechno hezky sami,“ zauvažoval jsem nahlas, ale to už jsme se přiblížili na doslech ke schodišti. Tedy na doslech, bylo zde pořádně rušno. |
doba vygenerování stránky: 0.84983015060425 sekund