Kroužek léčení – N62 --> Z učebny na pozemky kolem hradu

Jeho lordstvo samozřejmě mělo jistou poznámku k tomu, jak zdravotnice zlikvidovala jeho výtvor. Velmi živý tvor, opravdu... Chvilku bych ho až litovala. Chvilku, než promluví. Zdravotnice ho ale celkem spraží.
Nesledovala jsem dál příliš, jak si počínají ostatní, natož jejich výkřiky překvapení, zděšení nebo nadšení. Proto když se ozvala ta rána, trochu jsem sebou cukla a Luna se samozřejmě lekla také. Znovu byla v tu ránu na všech čtyřech a několikrát vyštěkla. Mohla jsem jen děkovat tomu, že patří k tak dobráckému plemeni a nezpůsobí při takové ráně větší povyk. Ohlédla jsem se po zvuku. Původcem byl Seamus a navíc jeho kouzlo odnesla i Hermiona. Pochybuji, že by to bylo opačně. Hermiona patřila k nejlepším z ročníku.
Rychle jsem raději Lunu utišila, nerada bych nyní opouštěla hodinu. Pitomec Seamus... Nemůže si trochu dávat pozor?!

Nepřítomnost mrzimorských spolužáků na hodině nebyla dlouhá, to se ovšem nedalo říci o pauze Eričina proslovu. Její „nářek“ nad mým úspěchem jsem přešla pokrčením ramen. „Zrovna teď bych to spíš přirovnala k náhodě,“ neochotně jsem prohodila, protože jisté výsledky jsem opravdu letos nevykazovala. Erika následně spustila svůj monolog. Vnímala jsem ji, ale přiznávám, že ne příliš zřetelně. Ovšem když se zeptala na prázdniny, trochu jsem přivřela oči a křečovitěji sevřela chomáč Luniných chlupů, až na mě fena vyčítavě pohlédla. „Promiň,“ šeptla jsem a otočila jsem se s nečitelným výrazem k Erice. „Jsem u prarodičů. Ve Francii.“ A denně poslouchám litanie o tom, jaká hrůza pro ně jsem. Ovšem to je to nejméně hrozné.
Vlastně bych se neměla divit, že se Erika ptá. Téměř nikdo nic o mé rodině neví. Ptali se, ale pak přestali. Jen občas to někdo znovu zkusí.

Jedno štěstí ale konverzace s Erikou měla. U žádného tématu se nikdy nezdržela a do ničeho extra nerýpala. Zatím. Její postoj k Richardovým výtvorům jsem raději nechala bez komentáře. Stačí, že jsem v nelibost padla u Kenjiho a Dana. Ovšem její touhu nechat kroužek jsem přeci jen nenechala být: „To by byla škoda. Všechno potřebuje cvik.“ Možná to neznělo jako super povzbuzení, ale co naplat. Snažila jsem se!
Následně se Erika znovu pokusila o kouzlo a ... To se jí opravdu povedlo skvěle. Mrkev byla rovnější než původně. „No vidíš to,“ tiše jsem k ní prohodila a tvářila se trochu přívětivěji. Teď dá snad pokoj s tím, že mi všechno jde samo.

Sama už jsem znovu kouzlo nezopakovala. Aby to náhodou nebylo horší...? Rozhodně jsem ale hodlala trénovat. Mezitím profesorka ukázala další bylinu. Byla mi povědomá a působila velmi něžně svým zbarvením, ale název jsem si nemohla vybavit.
To se ale nejrychleji povedlo Acai. Jakmile vyřkla název, v hlavě se mi vybavily i ty další informace. A joo...
Hodina se velmi rychle chýlila ke konci. Profesorka ještě rozdělila body a zadala domácí úkol. Doufám, že si ho zapamatuji až do doby, než dorazím do ložnice. Plánovala jsem vzít ještě jednou Lunu ven. I proto jsem se celkem rychle zvedla, na Eriku jen krátce mávla, do ruky vzala mrkev a lusknutím Lunu pobídla, aby mě následovala.

Ze třídy jsem zamířila chodbami rovnou na pozemky školy. Počasí ještě bylo přívětivé a já chtěla Lunu trochu unavit. Když jsem se ocitla vně hradních zdí, přidala jsem do kroku a ohlédla se po Luně, která mě následovala s nadšeně vrtícím ocasem. Ta hodina ji musela hrozně nudit... "Tak pojď, hned si budeme hrát," prohodila jsem nečekaně veseleji a v poslední chvíli zvedla hlavu, takže jsem se jen tak tak vyhnula zamyšlené Barbaře, která mířila zpět do hradu. "Promiň!" vyhrkla jsem překvapeně, rychle se jí vyhnula a pokračovala dál.

Zastavila jsem se na dohled ohrady pro koně. Cestou už jsem našla vhodný kus klacku a Luna se po něm nedočkavě sápala. "Tak utíkej," hodila jsem jí klacek a s potěšeným výrazem jsem sledovala, jak za ním pádila. I ten úsměv, nebo spíš jeho náznak, by se tam našel!

Společenská místnost - Sovinec

Christina

N62 -> Chodby -> Kostel

Caylus, okrajově Jordyn

Přízemí, chodba u hlavní síně

Zamyslím se, když Taffy nazve Zmijozelovy předměty "raritou." Na tom něco bylo.
,,Máš pravdu, heh. To si naschvál vybral takové předměty? Úplně vidím, jak se řítí na koni s vytaseným mečem do boje." Neubráním se pobavenému zasmání. A vlastně se té představě chichotám ještě nějakou chvilku. Vůbec mě netrápí, že jsou kolem lidi a asi působím jako žačka prvního ročníku, jak se přiblble hihňá nějakému nesmyslu.
A to už přichází na scénu Isaac se svou klasickou přítulností. Nikdy mi nevadil. Byl to hrozně hodný kluk. Takový podobný Alecovi. Oba mi přišli takoví životem nezkažení. Dětinští. Ano. Děti. Vůbec si nedělali z ničeho těžkou hlavu. To jsem na nich vždycky obdivovala.
Brácha mezitím prohodí pár rýpavých poznámek na účet našich zmijozelských spolužáků. Zašklebím se. Měl pravdu. Samotné mi představa kydajícího Cornigruma nebo Ewingové přišla vtipná až nereálná. Nebylo tajemstvím, že si o nich všichni mysleli, že jejich rodiny používají skřítky i na ty nejzákladnější práce. Jednou jsem slyšela někoho jak říká, že někteří zmijozelští mají skřítky i na utírání zadku. Tenhle poznatek ale raději nahlas neřeknu.
Když Isy vysloví své obavy ohledně kandidatury na mrzimorského prefekta, horečně přikyvuju. ,,Maj pravdu. Za pokus nic nedáš. Svět se nezboží, pokud vyberou někoho jiného." Snažím se o povzbudivý tón a zkroutím koutky úst do upřímného úsměvu. Pravda. Isaac nebyl úplně nejráznější a moc dobře jsem si nedokázala představit, jak bude chtít po ostatních, aby dodržovali školní řád a byli včas v posteli, případně jim vyhrožuje nějakými postihy ale.. Třeba nás překvapí. Nicméně tyto obavy nevyslovím nahlas. Obecně jsem vždy raději podporovala než naopak. Jenže - jakmile mé smysly zachytí slovo famfrpál - našpicuju uši. Ano, to bylo téma, které bych mohla řešit pořád. Sama jsem se do družstva nikdy nepřihlásila. Nedělala jsem si iluze. Nikdo s mou tělesnou stavbou by se do týmu nikdy nedostal, takže jsem si svou aktivní účast vynahrazovala pasivní účastí. Na tribuně. A hlasitým podporováním bratra a všech mrzimorských hráčů!
,,No to bys tedy měl." Dloubnu do bratra. ,,Kdy máte první trénink?" Zajímám se. Co vím, tak minulý rok ho měli několikrát do týdne. Kdo ví, jak to bude letos.
,,Koukala jsem, že Acai a Benji se dostali do týmu." Zářím jako měsíček na hnoji. ,,Taff chudák musí mít mého tlachání o famfrpálu plné zuby. Věčně ji tím chudinku krmím na pokoji." Soucitně na ni pohlédnu. Kluky zaregistruji jen tak napůl. Spíš si všimnu jen jejich mihnutí a když jsem jim chtěla zpětně zamávat - už byli ta tam.

Kluci se však po chvíli odpojí a my zůstanem s Canys samy. ,,Já vlastně nikam. Doteď jsem se tak šourala po pozemcích a chodila od ničeho k ničemu." Usměju se a snažím se dostat Kiminy drápky z mého trička. Nechápu, proč se vždycky musí takhle přichytávat na mě! Fabianovi tohle nedělá, krucinál.
,,Tak jo, to je dobrý nápad. Ani nevím, kdy dnes naposled byla Kimi venku. Snad to zas neudělala na prostěradlo." Povzdychnu si. Každý den měnit a čistit prostěradla jen proto, že máme nevychované kotě.. No snad se to brzy doučí. Musí. Jak to asi dělají, co mají za mazlíčky taky kočku?
,,Kudy chceš jít? Můžeme to vzít buď přes hlavní vchod nebo se můžeme projít do sluneční zahrady." prohodím zamyšleně. Sice do toho kopce vždycky trochu funím ale.. Ten výhled na Hagridovu chatku a okolí je k nezaplacení.
,,A s tím Mattem.. Určitě se to nějak vyřeší. Zeptám se ho později. Byla s ním Acai, takže je relativně v bezpečí." Zahihňám se. Acai byla se vším a s každým hned hotová, proto nemám strach, že by snad nechala Matta Snapeovi napospas.
Když už jsem se chystala udělat krok vpřed, zarazil mě něčí hlas.
Úplně ztuhnu a nejsem schopna se pohnout, jen křečovitě svírám Kimi ve svém náručí. Přímo přede mnou, až moc blízko řekla bych, stál Lawson! Nevěřícně na něj zírám. Snažím se promluvit, něco mu odpovědět nebo se alespoň přestat tak hloupě tvářit. Ale tělo mě absolutně neposlouchá a mně na tváři zůstal zkoprnělý výraz.
Jakmile začne mluvit, okamžitě zrudnu. Právě teď má můj obličej stejnou barvu jako nebelvírská kolej. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek a já nedokázala odpovědět ani jedinou souvislou větou. Vlastně ani pozdravit. Nechápala jsem co to říká. Proč to říká mně a proč na mě vlastně mluví!
Teprve až odejde se trochu uklidním a jsem schopná popadnout dech. Není pochyb, že musím vypadat směšně. Zaraženě se mu dívám do zad jak odchází.
Vážně řekl to, co řekl? ŘEKL TO MNĚ?! Proč ale.. Tohle určitě říká všem holkám. Však je to pověstný sukničkář! Hlavně nenaleť Jordy. Neskoč mu na takový laciný trik! Nabádám sama sebe v duchu. Snažím se myslet racionálně. Poslouchat rozum. Nepochybně si z tebe jen dělal srandu. On je na úplně jiný typ holek. Nikdy by si nezačal nic s tlu..No.. s holkou jako jsem já.
Ale co když ano? Co když se mu vážně líbím? Myslel to vážně? Zněl tak věrohodně.. Bojovala jsem sama se sebou a snažila se najít nějakou správnou odpověď alespoň na mé vlastní otázky, kterých se v hlavě utvářelo nespočet. Až po chvíli si uvědomím, že pořád stojím na chodbě a Taff vedle mě. Už takhle je to dost trapné, ještě aby na mě čekala. Okamžitě na tváři vykouzlím svůj typický bezstarostný úsměv a tím Taffy obdařím. ,,Takže?" Zeptám se, ještě trochu nervózním, rozklepaným hlasem (i když se ho snažím skrýt) na otázku ohledně směru naší cesty.
I když jsem se snažila tvářit nezaujatě, bezstarostně a ohledně Lawsona naprosto lhostejně.. Stále mě to, co řekl nenechávalo v klidu..

N62 >> Chodby >> Kostel

Acai, Jordyn