| |||
Christina, Regina, okrajově Sebastien, Marie, Patrick a Alexander Zbytek hodiny uběhl celkem rychle. V hlavě jsem si udělala poznámku, že si budu muset o tom "plevelu" najít víc, hlavně kvůli domácímu úkolu. Bylinky mi nic neříkaly a iritovalo mě, že i ta opice toho ví víc než já. Jakmile Etty skončila a rozloučila se, chvíli jsem počkala a nechala odejít Richarda s Christinou. Zírala jsem do stolu a předstírala, že mi balení těch několika věcí zabírá víc než pár vteřin. Občas se hodilo mít zkriplenou ruku. Ale jen občas. S úsměvem na rtech jsem se pokývnutím hlavy rozloučila s Etty a vydala se nejdřív na kolejku. Caylus mi nestál ani za jeden pohled. Původní plán jsem zavrhla a modlila se, aby se Regina nevydala na smluvené místo dřív než já. Měla jsem několik tipů ohledně toho, kde by mohla Marie být. Zvažovala jsem kostel a knihovnu. Nechtělo se mi ale chodit sem a tam jako včera, a tak jsem se během cesty na kolej zeptala, i když s velkou nechutí, několika červených z nižších ročníků, jestli Marii neviděli. Po třetím pokusu jsem měla štěstí a zjistila jsem, že ji někdo viděl jít do knihovny. Kde by taky byla jinde. Chudinka. S nově nabitým optimismem jsem zamířila rovnou do dívčího pokoje. Věnovala jsem Regině široký úsměv. Zamířila jsem ke stolku a vytáhla oba dva dopisy, které jsem ráno dostala v poště. "Caylus nám trochu kazí plány. Asi něco plánuje s Luquebou, takže musíme ten Famfrpál posunout. Sama víš, že mi teorie vůbec nejde," omluvně jsem pokrčila rameny. "Bez něj to nepůjde. Nechám mu v pokoji vzkaz. Zatím si asi vyrazím do Prasinek se Sedzikowskou, nutně potřebuje novou garderobu. Pokusím se vrátit co nejrychleji a pak můžeme vyrazit. Kdybys viděla Christinu, tak jí prosím vyřiď, kam jsem šla, ano? Nechám jí tu pro jistotu ještě vzkaz." Posadila jsem se vedle kamarádky na její postel a s povzdechem složila oba dopisy do klína. Natáhla jsem se k Regině a zastrčila jí neposedný pramen za ucho. "Doufám, že už ti je trochu líp. Ještě se trochu prospi, abys nám pak neomdlela na hřišti, ano?" Starostlivě jí políbím na tvář a s oba dopisy zamířím na svou postel. V rychlosti přejedu pohledem po otcově písmu a spokojeně si zastrčím váček s galeony do kapsy. Otec věděl moc dobře, co na mě platí. Peníze jsem neodmítla nikdy, i když jsem ho z duše nenáviděla. Chvíli jsem se zastavila u druhého psaní, které mi poslal můj bratr Nikolas. Evidentně si s Elsie už stanovili datum svatby na příští rok v létě. Měla jsem čekat, že ji bude chtít Nikolas dělat v naší domovině. Příjemně mě ale překvapila otázka ohledně toho, jestli mu půjdu za svědkyni. Zastrčila jsem oba dopisy pod polštář, popadla tašku a rychle jsem načmárala na kus pergamenu dva vzkazy - přesné místo, kde se budu nacházet v případě, že by se Christina chtěla přidat a prosba o pomoc s Regininým tréninkem pro Cayluse. Popadla jsem ještě knihu o ptácích, kterou jsem si předchozí den půjčila. Položila jsem Christinin lístek na její postel, rozloučila se s Reginou a ještě jsem se stavila na klučičích pokojích, abych tam nechala vzkaz pro Prince. Měla jsem celkem chuť nahlédnout do Wolframovy skříně a objevit konečně děsivé tajemství týkající se mrtvoly, ale odolala jsem. Moje kamarádka Marie byla důležitější. Vycházkovým tempem jsem zamířila rovnou do knihovny. Doufala jsem, že tam Maruška ještě pořád je. Záležitost s Acai mi stále ještě vrtala hlavou. Upřímně jsem doufala, že v tuhle chvíli nepotkám prodavače kokosů z Havraspáru. Jamar Maposa... Nevím, kdo z těch dvou má horší jméno... Po vstupu do knihovny se zastavím u knihovnice, aby si zaevidovala vrácenou knihu. S úsměvem si jí vezmu zpět a ujistím ji, že ji na místo vrátím sama, aby měla o práci méně. Zamířím rovnou do oddělení s literaturou týkající se kouzelného zvířectva, kde je překvapivě celkem plno. Všimnu si Alexe a Sebastiena, kterého si zkoumavě prohlédnu. Pořád jsem na Williama naštvaná a stále jsem mu neodpustila to, že se ani nerozloučil. Zvažuji, že bych Sebastiena konfrontovala ihned na místě, nakonec se ale rozhodnu to odložit. Na oba zmíněné se zářivě usměju a vrátím knihu na místo. "Ahoj Alexi. Nechce se ti na nákupy do Prasinek?" Mluvím potichu. Poslední, co bych teď potřebovala, je vyhazov z knihovny. "Ahoj Sebastiene." Pozdravím i druhého z nich. "Pokud by se ti chtělo, budu vepředu u stolku. Musím tu ještě někoho vyzvednout než půjdeme." Omluvně se na Alexe usměju a přesunu se dopředu ke stolkům, kde objevím Marii v překvapivé společnosti Patricka. Povytáhnu obočí a posadím se vedle Patricka. "Hoj. To jste si beze mě založili vlastní studijní skupinu?" Přelétnu pohledem z jednoho na druhého a ušklíbnu se. Jak jinak, přijdu o veškerou zábavu. "Promiň, že jsem včera tak zmizela, Mar. Měla jsem nehodu s dveřmi, a proto jsem nemohla do Prasinek. Co bys řekla, kdybychom tam skočili teď? Patrick se k nám určitě rád přidá, co na to říkáš?" Vyčkávavě čekám na reakci. Teď nebo nikdy! |
| |||
N62 - Pokoj - Společenka - směr SovinecRichard, okrajově ReginaMlčky Richardovi přikývnu. I kdyby tam namířeno neměl, tak na pokoj musím, takže jeho plán s převléknutím je mi celkem ukradený. Ačkoli to není tak špatný nápad. Uniformu mám ráda, ale mi v ní nepříjemné vedro. Nerada se potím. Také se na pokoji převléknu do něčeho.. méně teplého. Zima mi nikdy nevadila, jsem otužilá a hlavně venku to ještě není tak hrozné. V Sovinci budeme beztak jen chviličku, než předám dopis sově. Nechci se tam zdržovat déle, než bude bezpodmínečně nutné. Tím spíš, když se mnou jde on. I za normálních okolností se mi jeho společnost příliš nezamlouvala. Někdy je jeho dodržování slibů na překážku. Koutkem oka sleduji, jak si dělá přiměřené pohodlí. Sama se svým výkonem asi nemám co říkat, ale pro někoho, kdo je zvyklý být nejlepší ve všem, co dělá, můsí být nezdar v téhle hodině velmi stresující. Nedokáži potlačit pocit zadostiučinění, když vidím, jak se dusí ve vlastní šťávě. "To bylo rychlé." odpovím mu ledabyle, když profesorka končí hodinu rozdáváním bodů a já zjišťuji, že nás Mrzimor předběhl o jeden bod. Ač se mi to nelíbí, uklidňuje mne fakt, že nejsme na posledním místě. Netuším, kolik jim Snape strhl, ale pochybuji, že by se pohybovali někde jinde než na konci. Jako vždy. "Jistě." Po vzoru ostatních si pobalím své věci a zvednu se. Mezi tím, co Richard nenávistně zírá na zdravotnici, vycházím ze třídy, abych zamířila rovnou na kolej. Dohání mě hned po několika vteřinách, ale jinak je naše společná cesta tichá. Ani jeden, zdá se, nemáme zrovna náladu na konverzaci. Ani mu neodpovídá, když zaleze do pokoje, aniž by se na mě třeba jen podíval. Porotčím panenky, když mám jistotu, že mě nikdo nevidí a vlezu do pokoje. "Lady Regino." vydechnu téměř s úlevou, při pohledu na milou tvář své přítelkyně. "Jak se cítíš? Je ti lépe?" zeptám se jí s účastí, když přicházím ke své části ložnice, abych se převlékla. Za ta léta jsem si už zvykla, že tu není žádné soukromí, proto ať se dívá nebo ne, shodím ze sebe školní uniformu a převléknu se do něčeho více pohodlného. Pak se posadím ke stolu a v rychlosti si cosi načmárám na papír, který následně několikrát úhledně přeložím a schovám ho do kapsy sukně. "Odpusť, že ti nemohu dělat společnost. Ovšem.. večer, pokud čas dovolí, bych si ráda promluvila." vezmu ze stolku ze včerejška připravený dopis a Reginu lehce líbnu na čelo. "Zatím." rozloučím se a přejdu do společenské místnosti, abych zjistila, že Richard tam stále ještě není. Pohrávám si s představou odejít bez něj, když se objevuje.. i s tou nechutnou tkaničkou kolem ramen. Sleduji, jak to pokládá na gauč a ještě to hladí. "Jsem si jistá, že ty také." věnuji mu sladký úsměv a pohledem sjedu jeho černé sako. Do Sovince není oblečen o nic lépe než já. Ta nechutně slizká věc by se jim zajisté líbila také. Jaká škoda, že si to nechce vzít s sebou. Sovy by jistě uvítaly nějaké zpestření. Myši jim už musí lézt krkem. "Pokud máš vše, co potřebuješ... Pak ano." udělám pár kroků, ale zastavím se, když mi z rukou vypadne dopis. Automaticky se k němu sehnu, protože neočekávám, že by se v Richardovi našlo tolik smyslu pro gentlemanská gesta, aby ho zvedl za mě. Ještě se upravím, protože můj výstřih mohl ukázat víc, než by se mi líbilo. Pak už vycházím ze společenské místnosti. Nemluvím. Nemám, co bych mu řekla a nemám ani chuť se snažit. Ne po tom, jak se choval. Jen se celou dobu snažím, aby mezi námi byla alespoň metrová mezera. Což se cestou přes schodiště a nádvoří ukáže jako nemožný úkol. Je tu tolik studentů s volným časem, že jsem několikrát chtě nechtě na Richarda namáčknuta, aby mě někdo z nich nesrazil a nebo právě proto, že do mě vrazili. Či do Richarda. "Neuvěřitelné." ostře vtáhnu vzduch do plic a rty sepnu do uzounké linky, abych potlačila vztek z toho, jak neurvalí a nevychovaní studenti nižších ročníků jsou. Očividně je jim úplně jedno, že je tu prefekt. Když už jsme u toho, taky by se Richard mohl ozvat. Tu pozici nemá pro srandu králíkům. Úlevně si povzdechnu, když jsme z nádvoří pryč a konečně mohu normálně dýchat. Sovinec je už jen pár desítek metrů, které překonám svižnějším tempem. Do schodů si vzadu přidržuji sukni u těla, protož čím výše jsme, tím větší vítr fouká. V Sovinci se nejprve znechuceně rozhlédnu, než dojdu doprostřed. "Chouette." řeknu dost hlasitě a zřetelně, aby mne má sova slyšela. Vlastně to není nikterak originální jméno, když přihlédnu k tomu, že to ve francouzštině znamená sova. |
| |||
N62 - Pokoj - Společenka Christina "V pořádku, také tam mám namířeno. Rád bych se převlékl do něčeho pohodlnějšího." pohled stočím ke své uniformě, do které jsem se musel hned po návratu z Prasinek nasoukat. Ne, že bych proti jejímu nošení něco měl… Rozhodně ne v takové míře jako například Wolfram, ale právě teď bych ocenil cokoliv volnějšího. Začíná mi být totiž horko. Těžko říci, jestli je to způsobené nervozitou z nepovedených kouzel, nebo tím, jaký je ve třídě vydýchaný vzduch. Možná obojí. Vážně se nemůžu dočkat, až odsaď vypadnu. "Zdá se, že si už profesorka našla své oblíbence." zkonstatuji a povolím si vázanku. Hned po ní následuje rozepnutí prvních dvou knoflíčku u košile. Ještě než profesorka hodinu ukončí a rozdá body, zapíšu si posledních pár poznámek, včetně úkolu na příští hodinu. Nemám nejmenší tušení, jak připravit esenci z třemdavy, každopádně nebude problém to zjistit. V knihovně je spousta chytrých knížek, stačí jen umět hledat. Co nejdřív se po nějaké poohlédnu. "Půjdeme?" zeptám se, a aniž bych čekal na odpověď, sklidím si své věci ze stolu. Ostatní dělají to samé. Někteří už jsou ze třídy pryč, jiní nikam nespěchají. Vstanu a zamířím ke dveřím, ale ještě než odejdu, věnuji Ettariel nepřátelské zamračení. Zničila můj model a ke všemu znehodnotila mou práci. Na tohle jen tak nezapomenu. Cestou na kolej se s Christinou nevybavuju, ani jí žádným jiným způsobem nevěnuji pozornost. Nemám dobrou náladu a bezduché tlachání s ní mi jí nezlepší. "Počkám na tebe ve společenské místnosti." oznámím jí co nejlhostejnějším tónem, když mizím za dveřmi pokoje. Jakmile se za mnou zaklapnou, s úlevným vydechnutím dojdu až k posteli, shodím ze sebe uniformu a převlékám se do čistého oblečení. Zpod pohozených věcí znenadání vykoukne hlava Vertini. Ani jsem si nevšiml, že tu je. "Vzbudil sem tě?" promluvím s nevídanou něžností v hlase a opatrně vezmu hádě do rukou. Začne se kolem nich automaticky obtáčet. "To nebylo úmyslné, promiň." Koutky úst mi lehce vylétnou nahoru, načež nechám Vertini uvelebit na mých ramenou a i s ní odcházím do společenky, kde už čeká Christina. Pohledem jí sjedu od hlavy až k patě. "Sovám se budeš určitě moc líbit." zhodnotím její outfit. Opravdu netuším, proč si obléká něco takového zrovna do sovince. Hlavně v těch vysokých botách se jí přes pozemky půjde „náramně“ dobře. Umím si to živě představit. Kristýnko, ty nikdy nezklameš. Prstem jemně přejedu Vertini po šupinkách a pak jí položím na gauč. Rád bych jí vzal sebou, ale brát hada mezi dravce není zrovna nejlepší nápad. Narozdíl od Christiny mám nějakou soudnost. O mazlíčka vážně přijít nechci. "Můžeme?" Velmi podstatná otázka. Nemám na to celý den. Tohle dělám pouze z nutnosti, a kdybych to Christině neslíbil, už dávno bych tu nestál. |
| |||
Chodby Hradu Při Fabianově poznámce o zmijozelských o hnoji se prostě neudržím a vyprsknu smíchy. Nikdo z nich není zvyklý dělat nějaké pořádné věci, takže by jim něco podobného jistě prospělo. To už se však rozhovor posune k Isaacovi a jeho prefektování. Opravdu bys to měl alespoň zkusit… pokrčím rameny v podpoře případné možnosti. Konec konců se zdá, že by o onu funkci skutečně stál-a s lidmi nikdy neměl problém, takže by z něj nebyl ten nejhorší kandidát. Fabian prozatím uvažuje spíše o famfrpálu. Pravda, trénink by nebyl od věci-na rozdíl od ostatních týmů máme co dohánět. Lehce se při myšlence na zápasy co jsou před námi, ošiju. Až příliš ráda bych věřila v možnost, že se nám letos povede lépe, než loni…jenže kdo ví… Z přemýšlení mne vytrhnou až procházející Daniel a Kenji. Tak se nakonec duo vesele setkalo…i když to, co je čeká, jistě moc veselé nebude-ani tak však neztrácejí dobrou náladu-no jo, nebelvírští-ti se nedají jen tak zastrašit. Náhle však ucítím Isaacovo obětí-po zádech mi přejede mráz a celá rázem ztuhnu překvapena jeho proslulou přítulností. Že se vůbec divím...nezdá se, že v jeho gestu nějak jde o mě, jelikož se s Fabianem primárně zaměří na nadcházející kroužek-i tak jsem ale dokonale rudá, když mě konečně pustí a na rozloučenou s dvojicí se zmůžu pouze na podivně ochablé zamávání. Ehm… odkašlu si a nervózně si narovnám svetr kam teda míříš ty? nadhodím směrem k Jordyn a neposednému kotěti v jejím náručí Když tak se můžeme jen projít vyvenčit Kimi a pak se vrátit abys stihla Matthewa…můžeš se ho pak zeptat jak moc-a proč-ho Snape mučil… pokrčím rameny a čekám na její odpověď. |
| |||
Společenská místnost ---> Knihovna Alexander Z polospánku mně probudilo až neutuchající a uširvoucí krákání. Prudce jsem se ošil a ohnal se po Jacobovi rukou. Ten však třikrát máchl třídy a v mžiku byl v druhém rohu místnosti. S hekáním, a nějakou tou nadávkou, se mi po chvíli podařilo vyškrábat z křesla na vlastní nohy. Po pádu ze schodů mě stále bolí skoro celé tělo, ale zastávám názor že to není nic s čím bych se měl vtírat na ošetřovnu. Konec konců to za chvíli rozchodím. Pro jistotu ještě nahlédnu do kožené brašny abych se ujistil že tam jsou všechny tři deníky. Pak už se kulhavým krokem vydám pryč ze společenské místnosti, při čemž mi na rameni přistane Jacob. Cestou hradem postupně bolest přestávám vnímat, a s tím nastupuje i lepší nálada. Měl už bych něco vyřešit s Normandy.. Nebo se alespoň stavit za Jamarem. Ten u sebe má vždy nějakou dobrotu. Ale kdoví kde je Jamar.. A Normandy má léčení... Takže asi půjdu zachillovat do knihovny. Jakmile jsem konečně před knihovnou, potichu otevřu dveře a zmizím mezi regály s knihami, když v tom spatřím Alexe v sekci kouzelných tvorů. Vypadá že je zabraný do čtení, a tak k němu přijdu a odkašlu si na znamení mého příchodu. '' Čus '' Řeknu a zazubím se. '' Jak to jde ? '' řeknu o něco tišeji než pozdrav a pohled mi sjede na knihu kterou Alex právě čte. |
| |||
Chodby hradu Isaac, Canys, Jordyn, Kenji, Daniel ,,Snad nezdrhne. Protože jestli jo, máme po kočce." zazubím se na sestru a podrbu Kimi za ušima. S výrazem, jakoby nevěděla která bije, na nás třeští velikánské oči, švihá ocasem a semtam zamňouká. Ve vlastním zájmu by měla zůstat poblíž nás, pokud nechce skončit jako svačina pro Hagridova Tesáka, nebo Kwangovic Lunu. Ty by jí sluply jako malinu, jen co by jí viděli. ,,Taky mám jasnovidectví jako povinně volitelný." vmísím se do rozhovoru těch dvou. ,,Ani nebylo z čeho pořádně vybírat, o koně se strhla mela hned nazačátku." Na tohle mám celkově jinačí názor než má sestra. Koně mi nevadí a kdyby bylo na jezdectví volno, zapsal bych se. Zvířata mám rád a oproti zbohatlým zmijozelským dětičkám jsem se práce s nimi neštítil. ,,Dokážete si představit jak některý kydaj hnůj? Takovej Cornigrum s Ewingovou u toho musí vypadat dost vtipně." neodpustím si nepěknou poznámku na účet našich spolužáků. Hlavně, že si budou vozit zadek, ale aby přiložili ruku k dílu? To se určitě nestane. Práce u nich ve slovníku buď neexistuje, nebo je pro ně sprostým slovem. ,,Je mi těch koní už teď líto." vzdychnu ztrápeně a raději natočím hlavu k Isaacovi, který se po mně začíná již tradičně sápat. Pokládá mi hlavu na rameno a tře se o mně jako mlíčák o jikernačku. Jsem snad kapr nebo losos? Právě teď si tak totiž připadám. ,,Ale jen běž, zkus to." snažím se ho podpořit a dodat mu trochu odvahy. ,,Za pokus nic nedáš." věnuji mu povzbudivý úsměv. ,,Já se hlásit nebudu, ale tobě budu držet palce." Na prefektování si minimálně zatím netroufám. Ne, že by se mi nelíbilo mít přístup do prefektské koupelny, ale nejsem nijak zvlášť průbojný a nerad někoho za něco peskuji. Už z tohohle důvodu pro mě nebude tahle funkce tím pravým ořechovým. ,,Když nad tím tak přemýšlím, ani bych na to neměl čas. Musím trénovat na famfrpál." přemýšlím nahlas. Mrzimor nikdy nepatřil mezi nejúspěšnější a body jsme sháněli prostě tam, kde se dalo. Rád bych proto koleji pomohl alespoň prostřednictvím vyhraných zápasů. ,,Hlavně bych se nechtěl potkávat v koupelnách s Richardem." zakončím své úvahy o tom, proč není dobré, abych byl právě já prefektem. Stejně jako Isaac se podívám na nástěnku. ,,Sraz u hlavního schodiště? To abychom za chvíli vyrazili." přešlápnu z jedné nohy na druhou. Ani já nevím, kolik je hodin. ,,Možná třičtvrtě? Typuju, že bude končit léčení." odhaduju. Pak uslyším, jak na nás kdosi volá. Není těžké poznat, kdo je majitelem toho veselého, asijského přízvuku. ,,Ahoj kluci." oplatím pozdrav a jak Kenjiho, tak i Daniela obdaruji milým, přátelským úsměvem. ,,Nějak to tam s tím protivou přežijte. Na divadle byste nám chyběli." zavolám a krátce zamávám jejich vzdalujícím se zádům. Líbilo se mi, že si uměli zachovat dobrou náladu i ve chvílích, kdy to bylo těžké. ,,Nevím, co Matthew provedl. Asi byl ve špatný čas na špatném místě. Však on nám to určitě pak poví, neboj." snažím se Jordyn trochu uklidnit. I já si myslím, že to bylo jen nějaké nedorozumění. Snape byl známý tím, že rychle jednal, ale nějak se nenamáhal si pozjišťovat okolnosti. Proč by to taky dělal, když tím mohl ublížit ostatním kolejím? Ať na to nahlížím jak chci, nenacházím v jeho chování nic dobrého. Není divu, že ho tolik lidí nesnáší, nebo z něj mají dokonce panickou hrůzu. ,,Asi se od vás odpojíme, děvčata. Divadlo začíná za chvíli, tak ať nepřijdeme pozdě." omluvně se na sestru a Tafy usměju. Rád bych si povídal, ale to můžeme udělat i večer ve společence. Teď bychom měli jít na kroužek, předvést, co v nás je a získat naší koleji pár bodů navíc. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.81274890899658 sekund