| |||
Kabinet prof. Snapea Kenji, Snape[/center] Pobaveně se uchechtnu, když zmíní Christinu. Ona byla přesně ten typ nafoukané slepice, která začne křičet kvůli prvnímu zlomenému nehtu.,,Možná jsem se na ten šerm měl přihlásit taky, protože mě celkem baví představa zmijozelských slečinek, a teď myslím i kluky, jak se snaží máchat s mečem. Už tam chybí jen Draco. Chodí tam s váma vůbec?" Zamyslím se. Draco Malfoy byl byl rozmazlený a nafoukaný spratek, který nešetřil hloupýma řečma kudy chodil.Téma se pak stočí na náš následující kroužek, který začíná už za chvíli. Při líbačce se znechuceně ušklíbnu. ,,Na to jsou experti Thomas a Alec." Vzpomenu si na jejich "divadlo" na snídani druhý den ve škole. Na tenhle kroužek jsem byl docela zvědavý a to už jen z toho důvodu, že to byl jediný volitelný předmět, který jsem si zapsal. Žádný kroužek, který by měl v sobě trochu tělocviku nebo snad plavání tu nebyl, takže jsem neměl potřebu se upisovat na něco, co by mě nemuselo bavit. Když Kenji začne chrlit otázky na můj postřeh ze společenky, nezmůžu se na nic jiného než na prosté: ,,Počkej, co?" Nejspíš jsem se špatně vyjádřil, nebo mě Kenji pochopil úplně špatně. Nebo mě pochopil dobře, ale má jen bujnou představivost. ,,Ale hovno." Odbydu ho mávnutím ruky. Chvilku jsem uvažoval, jestli si to trochu přikreslit, jako to dělá Ryan, to ano. Na všechno mu kývnout a barvitě mu vylíčit, jak se po sobě váleli nazí a dělali to jako králíci. Ale myslím, že bych pak z toho vyšel nejhůř já, jelikož bych vypadal jako nějaký voyerský úchyl. Takže ať chci nebo ne, budu to muset uvést na pravou míru. V momentě, kdy jsem se chystal mu to všechno vysvětlit, se pozemka rozezní hlas profesora lektvarů. Snape. Zněl nasraně, to jo. Ale proč? Copak si to na nás nevybil už tenkrát na té hodině? To ho to žere doteď? Nebo se nasral, jen si na nás vzpomněl? A proč ty nebelvírské tak nenávidí? Možná ho jen rozčílila Acai. Kdoví, proč ty dva volal. ,,To bude ten debilní trest. Skoro jsem doufal, že na něj zapomněl." Ale jak to bývá, Snape si věci vždy moc dobře pamatoval. Hlavně pokud to bylo něco, u čeho mohl postrhat body a znepříjemnit život jiným kolejím, než té jeho. Tak jsem se tedy po boku svého nejlepšího kamaráda rozešel do podzemí, kde měl Snape kabinet. Po cestě jsem však uvedl věci s Erikou a Ryanem na pravou míru. ,,Nerozdávali si to. Spali." Opravím ho a vyvrátím tím všechny jeho teze a myšlenky. ,,Leželi na sobě, teda spíš Ryan na Erice. Kousek od nich se válela nějaká lahev, takže pokud to nebyl zbytek dýňového džusu, tipoval bych, že se pěkně vopili." Uchechtnu se. ,,Ale teď se podrž - jelikož jsem si vzpomněl, jak jste mě ráno všichni pěkně zmalovali, vzal jsem fixu a oba jsem taky ukázkově sečmáral. A ještě jsem jim dal do ruky vytrhnutou stránku z tý tvojí mangy, kterou jsi mi přivezl. Myslím, že to byla zrovna ta scéna, kdy jí klátí hlavou dolů." Hehehe. Měl jsem ze svého vtípku obrovskou radost a taky dojem, jak se mi náramně povedl. Oba z toho byli určitě nadšení a zasmáli se tomu. Rozhodně vůbec nebyli uražení! Ryan určitě ne. To je takový neurážlivý chlapec. To už jsme ale stáli před kabinetem Snapea. Nemám podzemí rád. Je to tu tak.. Slizký a temný. A mám pocit, že tu všude kape voda. Vejdu za Kenjim dovnitř a kývnu profesorovi na pozdrav. Kenji už nás uvedl, tak ho nebudu opakovat. |
| |||
Pozemky >> Snapův kabinetDaniel, Snape, okrajově mrzimorská bandaDanova odpověď mi potvrdí pouze to, že je Zmijozel padlej na hlavu. Jako studenti skřítky využívat nesmíme, takže by mě vážně zajímalo, jak mu dám vědět o svých mírách. Mohl bych za ním sice zajít do kabinetu, ale to si s radostí odpustím. Raději mu pošlu sovu. Tím nic nezkazím. „Kdepak, tohle byla jen úvodní hodina. Asi si ještě počkáme, než nám dá do ruky zbraň. A některým by jí neměl dávat vůbec. Taková Spontinová s tím někomu vypíchne oko.“ zazubím se. Do zmijozelských rýpu rád, ale tentokrát je to oprávněná obava. Ta nafintěná dámička udrží v ruce leda kabelku. Meč ani omylem. Proč se někdo jako ona přihlašoval? To mi hlava nebere. „Snad bude divadlo lepší.“ prohlásím s nadějí. Právě teď bych ocenil cokoliv kreativního, u čeho si trochu pročistím hlavu a utřídím neposlušné myšlenky. A že jich je víc než dost! „Co myslíš, že nás nechá sehrát? Při našem štěstí to bude manželská hádka.“ přemýšlím nahlas. Byl jsem přizpůsobivý a učenlivý, hlavně při nacvičování tanečních choreografií. Divadelní představení se podle mého názoru tolik nelišilo. U obojího šlo hlavně o soustředění a sílu dostat ze sebe to nejlepší. „Žádnou líbačku ale hrát nebudu.“ Vážně se na Dana podívám. Tohle s klidem v duši přenechám Isaacovi a Alecovi, nebo holkám. Těm muckání mezi sebou nevadilo. Běžně se pusinkovali na přivítanou, nebo při loučení. U nich to alespoň vypadalo roztomile, ale nedokážu si představit, že tohle praktikuji s některým z kamarádů. „Ryan a Erika? Děláš si srandu?“ vytřeštím oči, když se Daniel rozpovídá o tom, že je nachytal ve společence. A proč se o tom dovídám teprve teď?! „Dělej vole, řekni mi o všem!“ naléhám. „Zasunul? Takže už není panic? Viděls něco?“ zahrnu ho otázkami. Pak se zamyslím. Vlastně by to i dávalo smysl. Vážně se včera chovali trochu divně. Ještě ráno jsme se společně smáli tomu, jak jsme pokreslili spícího Dana a pak… Pak nic. Po zbytek dne se po nich slehla zem. Ani jeden nepřišel na famfrpál a když jsem na ně večer náhodou narazil, tvářili se dost zvláštně. Nechápal jsem proč, ale mrzelo mě to. Kdybych o tomhle věděl dřív, ušetřil bych si svoje polemizování nad tím, co jim přelítlo přes nos. Ti dva byli prostě jen rozhození a není se čemu divit. Poprvý je to vždycky trochu divný… „To jako leželi ve společence nahý, jo? Taky mohli jít alespoň do pokoje… Cos jim na to vlastně řekl?“ vyzvídám „To ho Sinestra docela rychle přešla, co? A nebo mu to Erika nabídla z lítosti, ale to se mi moc nezdá, taková přece není. Ale zas kdybych byl já holka a ty úplně nezkušenej, tak bych ti možná dal, takže… Možný to asi je.“ zazubím se. Už už se nadechuji abych pokračoval ve svých teoriích, jenže mě přeruší křik nenáviděného profesora. Dožaduje se příchodu dvou mrzimorských a mě s Danielem. „To bude asi ten školní trest z lektvarů.“ pokrčím rameny. Úplně jsem na něj zapomněl. Nechce se mi tam, ale provokovat zrovna Snapea není nejlepší nápad. Společně s Danem se vydáme zpět k hradu. „Hele, měli ochranu? Aby tu za chvíli neběhali malý Ryaňátka.“ zamyslím se. Když procházíme chodbou kolem nástěnek, narážíme na hlouček mrzimorských. Poznávám Canys, Isaaca a obě ptáčata. „Ahoj lidi!“ zavolám na ně vesele, když je míjíme. „Máme školní trest u Snapea, myslete na nás a držte nám palce!“ Než jim zmizíme z dohledu, krátce všem zamávám. „Myslíš, že nám dá zas na čištění ty kotlíky který vypadaly jak kdyby nad nima někdo… no ty víš co?“ zašklebím se a zastavím před dveřmi profesorova kabinetu. „Tak fajn... Vzhůru do Mordoru.“ zhluboka se nadechnu, zaťukám a stáhnu kliku. „Dobrý den profesore, jsme zde.“ |
| |||
Chodby Hradu Nepříliš dlouho poté, co se změní naše plány ohledně délky vycházky, narazíme na chodbě na Jordyn, která se zapojí do hry “horké kotě.” Ne zrovna teď. pokrčím rameny-upřímně se sní cítím o něco lépe než-li v mém dosavadním doprovodu Studium Mudlů-ale máš pravdu. Jezdectví a šerm…obojí mi přijde jako taková podivná rarita…ale možná byl přesně tohle účel… uvažuju nahlas ohledně profesora, který až příliš zaváním oním typem domýšlivého snoba. …a když už jsme u oněch milých profesorů…. chodbou se rozezní mrazivý Snapeův hlas. Zdá se, že se dotyční do něčeho namočili a teď budeou muset čelit následkům. Jordyn je překvapena seznamem provinilých-Matthew je sice vcelku zamlklý-ale pokud v tom byl s Acai, tak se pravděpodobně není co divit. Ta se mohla namočit do skoro čehokoliv. Pokud máš o něj takový strach, můžeme na ně počkat před jeho kabinetem…i když počítám, že tak brzy se ven zase nedostanou… přejede mi mráz po zádech při představě, jaký trest si pro ně asi Snape přichystal. |
| |||
O samotě nikdo Prasinky - jezero - hrad Samozřejmě, že si mě všimli, ale já se snažila je dál ignorovat. Richard se sice ke mně přicpal a nasadil mi na ruku prsten, načež jsem se na něj jen podívala. Jeho slovům jsem nevěřila, avšak nehodlala jsem je komentovat. Jen jsem zašeptala tiché "děkuju", abych nevypadala jako úplný magor. Ale ani nevím, jestli mě vnímal. Trochu jsem se ošila a doufala jsem, že se co nejdřív sbalí a budou si dál kráčet svou cestou. Zrovna teď jsem s nimi nechtěla chodit nikam, když jsem měla plné ruce svého. Vnitřně jsem si oddechla, když se konečně vydali pryč. Já jsem tedy mohla pokračovat k jezeru, kde jsem si chtěla kreslit. Chvíli mi trvalo, než jsem si našla docela pěkné místo na břehu cestou ke škole. Položila jsem si vedle sebe nově koupené věci a začínala jsem vstřebávat okolí. Krajinu, počasí, zvuky kolem... Otevřela jsem oči a sáhla jsem po tužce a papíru. Pohled mi krátce padl na ten "dáreček" od Richarda. Neměla jsem ráda šperky. Ten kámen v něm je pěkný, ale nenosila bych ho. Nikdy nikde. Navíc je to součástí jedné nechutné přetvářky. Zašklebila jsem se a sundala jsem si ten prstýnek. Několik vteřin jsem se na něj dívala a přemýšlela jsem, co s ním udělám. Hm... Třeba by se někomu tam v jezeře líbil víc... A tak padlo rozhodnutí. Richardovi rozhodně chybět nebude. A jelikož ho na mně nikdo nikdy neuvidí, asi bude jedno, kde skončí. Tak jsem se napřáhla a hodila jsem ho do vody. Budu až tak sobecká. Když jsem konečně byla hotová, pustila jsem se do své práce. Do obyčejné krajinokresby jsem vložila i něco z fantazie. V nebi se proháněli hipogryfové a gryfové a z jezera vykukovala hlava podobná Nessie. Hrubé a obyčejné tvary se postupně měnily v čisté a vypracované. Detaily se přidávaly a brzy jsem měla i naznačené stínování. Zastavila jsem se a s tužkou v ústech jsem začala přemýšlet, zda to nechat černobílé, nebo jestli bych to měla vybarvit. "Pfft, to si můžu rozhodnout později," zamumlala jsem si pro sebe. "Vždycky je čas dodělat to..." Nastalo pár vteřin ticha, než jsem se zvedla a zamířila zpátky do hradu. Cestou jsem mezitím začala přemýšlet, co budu po zbytek dne ještě dělat. |
doba vygenerování stránky: 0.97601914405823 sekund