| |||
|
| |||
Pozemky - školní chodby Ach bože já mám hlad.. Pomyslela jsem si, když jsem se zvedala ze studené země. Dnes jsem vynechala oběd. Byla jsem je na na snídani, ale po tom, co jsem si přečetla titulní stranu novin - přešla mě chuť. Třeba trochu zhubnu, když nebudu chodit na jídlo. Se zamračeným pohledem se prohlédnu v odraze vody Černého jezera. Podívej se na sebe. Nepomůže ti ani když jednou - dvakrát vynecháš oběd. Pořád budeš tlustá. Hodím svému odrazu do obličeje kámen. Siluetu postavy rozvlní vodní hladina a než se zase stihne zformovat - otočím se. Doufám, že letos žádný ples nebude. Nenávidím je. Nenávidím šaty ani vyčesané vlasy. Ve všem vypadám třikrát taková, než jsem. A zase půjdu sama. Může být něco více ponižujícího? Seberu ze země tašku a pohlédnu na hodinky na svém zápěstí. Právě asi začal kroužek léčení. Nezapsala jsem se tam. Chtěla jsem, ale když jsem viděla tu účast zelených.. Když se mohu vyhnout jejich narážkám na mou postavu - udělám to. Takže jsem se raději zapsala do školního sboru. Na popud Fabiana. Prý zpívat umím a měla bych to jít zkusit. To určitě. Vyrazí mě dřív, než otevřu pusu. Třeba mi pak Benjamin řekne, co na léčení probírali.. Pomalu se rozejdu do hradu. Čím blíže jsou mohutné stavbě byla, tím více jsem se snažila usmívat. Přátelsky jsem zdravila všechny známé i neznámé. Nechci dát na sobě nic znát. Jsou to jen a jen moje problémy a nikomu bych s nimi neměla přidělávat starosti. Zamířím si to k nástěnce a kvapem zkontroluji, jestli někdo z profesorů nevystavil nějaký nový papír na kroužek. Škoda, že letos neotevřeli kreslení. Zklamaně si povzdychnu, když nikde zápisový papír nevidím. Vzpřímeně a sebejistě se rozejdu chodbami hradu. Okolí jsem se vždy snažila nedat najevo mou nejistotu o svém vzhledu. Cestou se několikrát zastavím a dám se do řeči s kolejními spolužáky. Neujde mi pár ušklíbnutí ze strany zelené koleje. Raději je počastuji milým úsměvem. |
| |||
Velká síň ---> Společenská místnost Sestry Patilovy, Dominik, a ostatní. Házím do sebe jeden šálek čaje za druhým a občas si to zpestřím kousnutím do sendviče. Zaslechl jsem nějaké drby o tom že dal někdo Malfoyovi pěstí, ale co je na tom pravdy, to opravdu nevím. Zmijozel upadá. Will je toho skvostným důkazem. Z myšlenek mně vytrhne až Parvati která se ptá na Williama. '' Ne, vůbec se neozval. '' odpovím potichu a trochu zasmušile. '' Myslím že to asi zkusí v Kruvalu. Ale těžko říci co od někoho jako on čekat. Možná že se jen zahrabe v hromadě zlata a vyčká na příležitost. '' pokusím se o úsměv ale moc se mi nevyvede. Ale to už se na ke mně otočí Dominik a nečekaně začne konverzaci. '' Uh... můj den ? můj den byl docela nudný. '' řeknu nejistě a zbrkle zatěkám očima po místnosti. '' Mno.. narazil jsem na pár knih o kriminální psychologii a ještě něco o dějinách bradavic, dá-li se to tedy považovat za zajímavé. '' Na jeho postřeh o mezi kouzelnickým světem a mudlovskými pohádkami jen přikývnu a usměji se. Dopiji už čtvrtý šálek čaje, se všemi se řádně rozloučím a odeberu se rychlým krokem pryč. Na dnešek mám vskutku nabitý program. Až pomalu začínám litovat že jsem celé dopoledne strávil v knihovně. Ne ! Doby strávené rozvojem svých znalostí nelze litovat. I tak jsem si však dnešek mohl rozvrhnout trochu lépe. Musím si něco vyřídit s Normandy, ale ta je teď na léčení takže to bude muset počkat. Taky si chci promluvit s Richardem. Po té myšlence se otočím a vydám se na Zmijozelskou kolej, kde zjistím že tam Richard není. Mno.. nezbývá mi nic jiného než doufat že ho během dne někde zastihnu. Přesunu se na svou kolej kde kdovíodkud vyhrabu své tři deníky, které následně strčím do kožené brašny. Popruh brašny si přehodím přes levé rameno a na pravém přistane Jacob. Když už mám vše co potřebuji, jsem na odchodu a scházím schody z věže. Když už však zůstává pouze pět schodů, špatně došlápnu a ze schodiště se zřítím, což je doprovázeno hlasitým křikem vypovídající naprostou bezmoc nad současnou situací. Jacob, zřejmě ještě vyděšenější než já, rychle vzlétne a přistane a opěradle křesla. Pomalu se postavím na nohy a dobelhám se k nejbližšímu křeslu kde se vyvalím a bolestně zaskučím. Sundám si z ramene brašnu a sevřu ji v náručí. Ve společenské místnosti je poměrně klid a s přičiněním únavy a pádu ze schodů se o mně začne pokoušet spánek. Čím blíže jsem usnutí tím se křeslo zdá být pohodlnější. Nakonec podlehnu a usnu. |
| |||
The new me Do knihovny Patrick Carman, Alexander Weiss Myslela jsem si, že máchat mečem, nebo kordem bude strašná sranda, ale tahle hodina mě fakt nebavila. Přístup toho učitele se mi vůbec nelíbil. A to teď tuhle otravu budu muset trpět pořád. Povzdechla jsem si. Proč jsem vlastně nešla radši na zpěv? V kostele jsem zpívala kdysi docela často. Nezním až tak špatně. Jen bych si na to musela znovu zvyknout pořádně, aby mě potom nebolelo v krku. Po obědě jsem přemýšlela, kam bych mohla jít. Nechtěla jsem se nudit sama, ale zdá se, že jsem dneska docela zaostala a většina se někam rozutekla. V síni už byly jenom zbytečky lidí a zrovna nikdo tak zajímavý. Měla jsem si odchytit Airimoyovu dřív, když jsem ještě mohla.. aspoň bych s ní mohla nakupovat, když už mne tak velkoryse zvala. Možná bych si měla najít kluka. Aby si mě lidi nespojovali s tím namyšleným MacArthurem. S takovým nestřídmým hlupákem bych nikdy nechodila! Ale koho bych si tady asi mohla najít? Kluků je tady dost.. to jo.. ale všichni jsou něčím divní. A nebo si vybírají divné holky, které jsou všechny stejně hloupé. Nebo bych si měla najít holku? Možná bych mohla Airimoyový říct, že z toho uděláme rande. A nebo radši ne... co by si o mě ostatní řekli? Ale.. to mi asi může být jedno. Ani nemám Airimoyovou moc ráda. Ale ono je asi rozdíl, když jde o sex a o normální vztah. Zeptám se jí na to někdy. Chvíli jsem ještě přemýšlela a loudala se chodbami, než mne napadlo, že bych mohla jít do knihovny. Tam určitě bude někdo, s kým bych si mohla povídat. Napadlo mne a vyrazila jsem okamžitě tím směrem. Byla jsem si jistá, že tam někoho objevím. Vlezla jsem do knihovny a zavřela jsem za sebou. Usmála jsem se na knihovnici a pomalu jsem začala procházet knihovnou. Mezi regály jsem si všimla Alexandera. Jenom jsem na něj mávla a zazubila se, abych mohla jít dál. Ne, nevím, co bych zrovna jemu říkala. Zašla jsem za další regál, kde jsem u stolu viděla zmijozelského šimpanze Patricka! Nic proti němu nemám, jenom mi přijde, že je dost natvrdlej a hlavně konstituce jeho těla je té šimpanzí dost podobná. "Ahoj, Patricku!" naprdelila jsem se na židli u stolu, co nejblíž k němu a ruce jsem si položila na desku stolu. "Jak se máš? Copak to čteš?" zeptala jsem se s předstíraným zájmem. Takhle zblízka není až tak divnej. Prohlížela jsem si ho nenápadně. Abych podpořila svoji otázku, tak jsem vstala a zašla jsem za něj. Nahnula jsem se mu přes rameno, abych viděla pořádně na stránky. Dokonce ani jako šimpanz nesmrděl. Aspoň, že tak. Možná bych ho mohla zkusit sbalit. Ošklivá nejsem, jenom občas moc mluvím. A taky mě dost lidí pomlouvá. Stačí mít na krku jeden křížek a už z vás dělají kdo ví co. Jsem Bohu oddaná, ale mám svoji hlavu. Koukla jsem znovu zaujatě směrem na stránky, když mi však pohled na moment uvízl na jeho rozkroku. Možná se mi to jen zdálo, ale ten hrbol byl nějaký velký. Buď mu stojí a nebo má fakt velký penis. Nebo je to takhle normální? Měla bych se víc dívat. "Jo a už víš, že budu ve famfrpálu hrát na pozici střelce?" zeptala jsem se a usmála se zase. Jestli tohodle hromotluka něco zajímá tak to jsou míče a košťata. Jistě už nejedním míčem do hlavy dostal, což se mohlo nějak projevit, ale mně to nevadí. Navíc mě zajímá, jak to je vlastně s tím hrbolem. |
| |||
JÍDELNA - KNIHOVNA "Tak mám konečně chvíli volno." řeknu spíš sám sobě než někomu konkrétnímu. Stejně by mě ale zajímalo, proč musel William odejít. Já na jeho místě bych Sheehana zapálil celýho. Vždyť si o to říkal... Chvíli přemýšlím že bych šel orodovat za ředitelem, ale pak mi dojde, že to určitě už udělal Snape. Ten studenta ze svý koleje jen tak vyhodit nenechá. Zastavím se před východem z jídelny a zamyslím se, co udělat s volným časem. Projíždím si různé možnosti a nakonec se rozhodnu pro knihovnu. To místo je pro mně jako dělané. Vydám se tedy chodbou do knihovny a cestou se opět ponořím do myšlenek. " Tenha um bom Alexander e envie-nos uma coruja quando você chegar!!!" koukám z okýnka vagónu na matku, která mě přivezla z Lisabonu až sem, na nástupiště devět a tři čtvrtě v Londýně. Přikyvuji a mávám jí, když se vlak dává pomalu do pohybu. Na tyhle dojáky už nejsem... dřív možná, ale teď už je mi to jedno. I já i matka moc dobře víme, že pošlu tak jednu, dvě a pak už mě to přestane bavit. Však budu na Vánoce zase zpátky doma. Naposledy zamávám matce a zalezu dovnitř, kde se usadím a pokusím se usnout... Ze vzpomínky mě probere až můj kocour, který mi skočí na rameno. Trochu sebou trhnu, protože jsem zrovna tohle nečekal. To úžasné zvíře mám od svých 13 let, kdy jsem ho dostal ještě jako malé kotě. Kolik toho už se mnou zažil... chvilku se opět nechám unášet nostalgickými vzpomínkami a zasním se tak, že jsem málem narazil do sloupu, který byl přede mnou. Naštěstí mě ostré drápky znovu probudili, takže jsem si nenatloukl. Konečně knihovna. Místo, kde můžu v klidu relaxovat. Vejdu dovnitř a zamířím do mé nejoblíbenější sekce. Sekce kouzelných zvířat. Vytáhnu si jednu knihu, ani se nepodívám na nadpis a pohodlně se uvelebím v nedalekém křesle. Tak a hurá do čtení. |
doba vygenerování stránky: 0.80603313446045 sekund