| |||
Před hradem → Pokoje → Učebna N62 Kroužek léčení ○ Ti v učebně Když jsem se dostal Mirjaně z dohledu, rychlým krokem jsem zamířil do svého pokoje, kde jsem z poličky sebral svou hůlku a poznámkový blok. Nedostatek času mne tlačil, tak jsem se rozhodl nepřevlékat. Stejně mi je takto pohodlně. Pokoje jsem opustil ve stejném spěchu, v jakém jsem i přišel a rovnou se vydal do učebny, kde začíná kroužek léčení. Nehodlám přijít na první hodinu pozdě, když už jsem vynaložil takové úsilí, abych na novou zdravotnici zapůsobil v dobrém světle. Vstoupím do učebny a s mírnou zvědavostí se rozhlédnu po místnosti. Začínalo se to tu plnit a samozřejmě má zvědavost nepatřila žádnému studentovi, který zde byl. Patřila pouze volným místům, kde mohu usednout. Dei tu přece jen byla dříve, ale to se dalo čekat. Věnuji jí pozdravný úsměv, který následně přenesu i na Angelu. „Ahoj.“ Pozdravím ji s úšklebkem, když kolem ní procházím, aby úšklebek nemohla spatřit. Eriku prozatím raději ignoruji, stejně jsem se s ní střetl už u jezera. Posadil jsem do první lavice k oknu a po chvíli jen sledoval pozdní příchod Etty. Vtipné je, že je to nakonec ona, kdo má špatný první dojem hned první hodinu. 'Teď by měla následovat její omluva za pozdní příchod... nejspíš.' |
| |||
Hlavní síň -> Pokoje -> N62 Všichni označení Jen překvapeně pozdvihnu obočí ve chvíli, kdy Acai vyprskne své kakao na Dana a já se neznatelně uchechtnu. Jako vážně netuším, co je na tom tak vtipného, mně Barbařino chlupaté břicho přijde spíš dost nechutné. A ty kozy jakbysmet. "Jenom to ne," odpovím jí na to, že by mi Barbara svoje kozy mohla ukázat. Beztak bych je přes to chroští ani neviděl. "To bolet určitě musí, ale někdo mi říkal, že máma Kayle šetří na pravý vlasy. Jen fakt nevim, jak je hodlá na tu hlavu přilepit. Ale to máš jedno, radši encháme její vlasy." "Prej jo, já to ještě nezkoušel," pokračuji v odpovídání dál - tentokrát na samoopalováky, "Ale dělá to divný fleky, to takhle doma se tim máma jednou namazala a vypadala jak z negativu. Takže jako fakt nedoporučuju. To už radši solárko, teda ne, že bych na něm někdy byl, ale tam máma taky chodila, jenže ona tam kdysi chodila třeba i denně a pak vypadala fakt strašně divně. Sem o tom i něco četl a je to děsně nezdravý, na solárko se má chodit asi jen jednou tejdně, nebo já nevim, nezkoumam to, tak se mě na to neptej ne," vyhrknu ze sebe a zakroutím hlavou. Acai se na solárko vlastně ani vůbec neptala. "A nevim, nic sem si neplánoval, ale vidim to tak, že se tady najim a pak se pudu někam zašít. Sem si přivez totiž z domova takovou knížku, je tam na tom obale nějakej nápis 'Witchcraft' nebo tak něco, tak to může bejt superzajímavý. A pak mam ještě druhou knížku, ta se menuje 'Jak se dožít 140 let' a rozhodně se jí hodlam držet, protože chci žít tak dlouho. By mě zajímalo, jestli to fakt funguje a někdo už tak dlouho žije, dyť to musí bejt divný ne. To je hrozně moc." Na moment se odmlčím, ale to uslyším další hlas, který směřuje ke mně. Nepatří nikomu jinému, než Danovi. "Fuj, nebudu jí nic kontrolovat," oklepu se. "A jakou vyvolenou zas?" Zamračím se nechápavě. Však já mám na každého něco, ale... "Jo ty myslíš tuhle vyvolenou," dojde mi, No tak to je ale něco jinýho, ne, dyť na ní ani žádnej špatnej drb neexistuje," pokusím se z toho nějak vykecat. Po jeho slovech Dana však probodnu vztekle pohledem. On s tím nedá pokoj a ještě to bude oznamovat mně? "Tak to si slyšel špatně," syknu. "Wittelsbach je hnusný prase, co by jen těžko umělo někoho oplodnit, protože ani neví, na co se to jeho párátko tam dole používá. Bych se ani nedivil, kdyby se s nim čistil mezi zubama. A už mě s tim laskavě neotravuj," odseknu a dál se k tomu nijak nevyjadřuji. "A Kenjiho sem neviděl." Jen ať si ho najde, aspoň ho ty nesmysly přejdou. Poté zabořím svůj pohled do blba a začnu se tvářit uraženě. Nereaguji vůbec na nikoho, kdo je poblíž mě, ani na nikoho, kdo se k nám připojí. Ne, že bych byl uražený, ale chci jen dělat chudinku, aby Dan zjistil, že vypráví nesmysly, které si sám vymyslel. Vždyť to se přeci nedělá! Ani já to nedělám. Opravdu ne. Z mého 'trucování' mě vytrhne další člověk, který se k nám připojí - Nina. Pokusím se ji také odignorovat, možná že i úspěšně, ale ta věc, kterou uvidím ve chvíli, kdy si sedne, mě naprosto nakopne do zadku. Vytřeštím oči a okamžitě vyletím z místa a odběhnu o kousek dál. Mé chování se dá přirovnat k holce, co právě uviděla pavouka. "Zbláznila ses?!" vyjeknu šíleně. "S tou potvorou sem přece nemůžeš!" Nakonec nad tím jen mávnu rukou, otočím se a rychlostí blesku vyběhnu ze síně ven. Nechutné, nechutné, nechutné! Ještě by po mě ta bestie vystartovala a vydlabala mi oči. Přinejmenším. Naposledy se otřesu a zamířím do svého pokoje na koleji, kde už celý nažhavený začnu číst svou knihu 'Jak se dožít 140 let'. *** Ačkoliv knížka je opravdu zábavná, podaří se mi vzpomenout, že mám kroužek. Bohužel. Že já pitomec si dával něco na víkend, to by se z toho jeden zbláznil. Odložím tedy svou knihu, vezmu si věci a vyrazím přímo tam, kam mám - do N62. Ještě, že jsem si přečetl, kde máme být, jinak bych pobíhal po hradě sem a tam a absolutně nevěděl. Jakmile vejdu do místnosti, sednu si do nejzadnější části, která je volná, v levé řadě. Potřebuji být vzadu, abych viděl všude a měl přehled o veškerém dění okolo. Přeci mi nic nemůže uniknout! |
| |||
Šerm -> Hrad -> Učebna N62 Každý, koho potkám, Angela, profesorka Renoire Váhy, míry, rozměry… Opravdu je to tak důležité? Trochu se zachmuřím a přemýšlím, kde seženu metr, když teda jinak nedá… ale zkusím se pak zeptat profesorky Renoire, mohla by na ošetřovně něco mít. Ostatně stejně s ní mám odpoledne hodinu. Kývnu profesoru Zmijozelovi na pozdrav a vydám se do věže. Převlékat se mi nechce, ale vezmu si do klína Galaina. Mrkve pro profesorku Renoire jsem už odevzdala včera večer, ale nějaké pro svého králíčka tu mám. Však mu jednu taky hned dám. Drbu ho za ušima a moc nevnímám dění okolo. Musím přemýšlet nad Jackie. Nějaká bradavická studentka je mrtvá a od Jackie nemáme nikdo žádné zprávy. Jsem z toho trochu nervózní. Ale… snad se jí nic nestalo. Z úvah mě probere až hlad. Mohla bych si skočit na… poněkud pozdní oběd. Vlastně už bych měla celkem přidat, jestli nechci přijít pozdě. Musím sekat latinu, hlavně u Etty. Doběhnu tedy do Hlavní síně, naházím do sebe oběd a pospíchám do učebny. Přicházím trochu pozdě, pravda, ale zdá se, že profesorka tu není. Dost se mi uleví a rozhlížím se, kam si sednu. Celkem okamžitě mě zaujme obrovský bernardýn vedle Angely. Celá se rozzářím. Velký pes je skoro stejně tak dobrý jako vlk. A tohle je určitě Kwangova Luna. Krom Hagrida tu nikdo jiný psa nemá, pokud vím. Hned zamířím k těm dvěma. “Angie, ahoj, máte tu volno?“ ani moc nečekám na odpověď a sednu si k ní a Lunu podrbu za ušima. “Ví Kwang, že ji taháš na hodinu? A co Etty? Nebude jí vadit? No… aspoň tu bude zábava. Teda… ona to asi bude zábava… vlastně vůbec netuším, co mě nakonec donutilo se sem zapsat,“ uvědomím si zamyšleně. “Tohle je na mě taková moc klidná a mírná záležitost, ale… při famfrpálu a lítání po lese se občas někde odřu nebo potluču, tak se nějaké to léčení hodit třeba bude…“ nadechnu se, že budu s nějakým zajímavým povídáním pokračovat, když v ten moment přijde Etty. Tak raději zmlknu, vyndám psací potřeby a čekám, až opravdu začne hodina. |
| |||
|
| |||
Z Hlavní síně do N62 – Kroužek léčenímrzimorský stůl v Hlavní síni --> osazenstvo v N62 a prof. Renoire Čas letěl jako splašený. Rychle jsem do sebe naházel zbytek oběda, zapil to pořádným douškem džusu, otřel si ústa a rozloučil se s ostatními. Věděl jsem, že na léčení jdou ještě Acai a Matt, ale ti v síni nebyli. Před hodinou jsem rychle ještě odskočil do umývárek, a pak jsem rychlým krokem zamířil do N62. Bohudíky tam ještě profesorka nebyla. |
doba vygenerování stránky: 0.91859483718872 sekund