| |||
Pozemky školy, poté učebna N62 – kroužek LéčeníLenka, poté všichni na kroužku a madam Renoire Oči jsem měla jen pro Lunu a nic ze svého okolí jsem nevnímala. Ani kroky jsem neslyšela, takže mě pořádně překvapilo, když se za mnou ozval jemný hlásek. Lehce jsem sebou cukla a Luna ihned přišla zjistit, proč už dál neházím. „Ahoj,“ stejně tiše jsem odpověděla, ovšem chyběl mi ten roztomilý úsměv. Jako obvykle. Tu dívku jsem znala, spíš jen od vidění, ale svým způsobem mi byla sympatická, což mě ani nepřekvapilo, protože ona sama příliš oblíbená mezi ostatními nebyla a já se s okolím v preferencím příliš neshodnu. |
| |||
Velká síň -> Kroužek Léčení "Tak tebe ukecali, abys šla k nám od týmu jo? To je super. Tak to se určitě uvidíme na tréninku, jsem na tebe zvědav." Škádlivě na ní mrknu. Nového letce v týmu vždy uvítám, je to příjemná změna a pokud lítá dobře, tak není v čem váhat. "Doufám, že mi budeš v zápasech krýt záda ať ukážeme ostatním kolejím zač je toho loket." Zazubím se, ale pak mé oči slétnou k hodinám ve Velké síní. "A kruci já se tu vesele vykecávám a úplně jsem zapomněl na čas.....za chvilku mám kroužek léčení musím letět! Zatím ahoj!" S úsměvem se s Jannou trošku spěšně rozloučím zatímco vstávám od stolu a rychlými kroky si to zamířím ven z Velké síně. Hurá směr učebna N62. K mému štěstí schodiště nedělalo dnes výjímečně problémy a tak jsem se do správného patra dostal relativně rychle. Pak už nebyl problém najít správnou učebnu. Když jsem vešel většina spolužáků zde již byla, ale stále jsem měl časovou rezervu asi 5 minut určitě. Zasel jsem na volné místo a pak čekal, co bude. Vyučující stále však nepřicházela. Už jsem začínal být nervozní a jak jsem si všiml tak Hermiona z naší koleje je na tom stejně. Už už šla nahlásit nepřítomnost vyučujícího, kdy zrovna přišla. Lehce se usměju a nakloním se na chvilku k sousední lavici, kde sedí. "Ahoj Hermiono, jsem rád, že je nás tu alespoň pár z naší koleje a nejsem tu sám." Usměju se vlídně na ní. Vždy to byla hodná a dobrá holka. Moc chytrá a dobrá kamarádka. Ani se nedivím, že po ní Ron už tak dlouho pokukuje. A jestli se dívám správně, tak i ona pokukuje občas po něm. Ač to umí líp skrývat. Jo naše neustále stmelená trojčka Harry, Ron a Hermiona kam jde jeden většinou jsou všichni. Lehce se rozhlédnu jestli ty dva zbylé někde uvidím a taky abych si udělal přehled, kdo je tu další z mé koleje. Pak už věnuji pozornost plně výkladu vyučující. |
| |||
lady Regina, Etty, Acai, Matty a ostatní na kroužku Vykouknu z pod peřiny, kde se schovávám a se smíchem do Reginy šťouchnu. "Je mi to líto, ale už budu muset jít. Další kroužek. Doufám, že ze mě neudělají testovací subjekt, když jde o léčení." Neochotně vylezu a nechám ji, aby mě pomohla se obléknout do bílé košile s dlouhými rukávy, džín a tenisek. Vlasy si nechám rozpuštěné a trochu je uhladím. Po válení se v posteli nevypadaly zrovna reprezentativně. Jsem ráda, že jsme s lady vyřešily všechny podstatné věci. Není mi z toho zrovna dvakrát do smíchu, ale probrat se to muselo. Na některé z nich se těším víc než na jiné. "Moc děkuju. Jsi zlatíčko. Zeptám se Cayluse, jestli se k nám připojí s tím Famfrpálem. Po léčení už nic nemám, tak dáme sraz před Velkou síní? Končí nám to v 13:45, tak krátce po tom?"" Přešlápnu z nohy na nohu a věnuji kamarádce ještě jeden polibek, než si sbalím věci do tašky, kterou si přehodím přes zdravé rameno, popadnu hůlku, naposledy pohladím Stjerne a zamířím z kolejní místnosti ven. Po cestě poslouchám ledabylé drby. Doufám, že v učebně už někdo bude. Nechci tam být sama se špinavci. Je sice hezké, že se tam přihlásila půlka naší koleje, ale pořád tam jsou jména, která nestrpím. Prodavačka banánů a blonďatá mánička jsou jen začátek. Budu muset strpět i Alecovu přítomnost, což vzhledem k předchozí diskuzi nebude zrovna příjemné, stejně jako náš lord. Nemluvě o Mattovi, kterého budu muset ignorovat. Pro jeho vlastní dobro. S povzdechem nevraživě pohlédnu na zraněnou ruku a zamířím rovnou k učebně N62. Mé nejhorší obavy se potvrdí ve chvíli, kdy vejdu dovnitř. Šla jsem na čas, takže tu nejsem první. Bohužel. To privilegium si zabrala už prodavačka s Mattym. Acai má jediné štěstí, že jsem po debatě s Reginou v tak dobré náladě. Kdyby jen věděla... S širokým úsměvem na oba kývnu a zamířím k volné lavici úplně dozadu, hned vedle Acai s Mattem. K dokonalosti chybí už jen pořádný čokoládový pohár s tunou šlehačky. To bych si ale moc vybírala. Uvolněně se na židli rozvalím, odložím tašku na zem a se zvědavým pohledem těkám po místnosti. Neubráním se občasnému pohledu na Acai, která nabízí Mattovi mandarinku. Být tak tou mandarinkou v jeho ústech... Zavřu oči a chvíli se nechám unést skvělou představou, z které mi lehce zčervenají tváře. Po chvíli ji ale setřesu a vynadám si. Jak se vůbec opovažuje nabízet mandarinku zrovna jemu? Špinavka jedna... Má prodávat banány, ne mandarinky! "Neměla bys tam třeba banán?" Nevinně se na Acai usměju. Určitě jí ta narážka nedojde. Nemá ani ponětí o tom, že je prodavačka banánů. K mé smůle mi v té chvíli zrovna zakručí v břiše. Ať už černoška odopoví jakkoliv, do učebny právě vrazí slečna Etty. Povzbudivě se na ni usměju a trochu se narovnám. Doufám, že alespoň tahle hodina k něčemu bude. Ne jako mentálka se zfetovaným Santou nebo šerm s podivínem Alacazarem. |
| |||
Posun času na 13:10 - kroužek léčení Když dorazíte do učebny N62, řádně se rozmístíte do lavic a vyčkáte na začátek hodiny. Tuto hodinu má údajně vést nová zdravotnice. Mnozí z vás jste se s ní již stačili setkat na ošetřovně. Jenže jak čas utíká, profesorka stále nikde. Jedna minuta, dvě, tři, čtyři.. Deset.. A stále nikde nikdo. Že by na to zapomněla? Má moc práce na ošetřovně? Máte tu zůstat a čekat nebo prostě odejít? Nebo upozornit někoho z profesorů? Hermiona Grangerová už vstává, že to půjde oznámit nějakému z profesorů, když najednou cvakne klika a do učebny vejde mírně zadýchaná Ettariel Renoire. Účast: |
| |||
PrasinkyRichard, BarbaraMoje snaha zachovat vyrovnaný výraz, byla samozřejmě zbytečná. Sice nedal nijak najevo, že to prokoukl, ale přesto je mi to naprosto jasné. Známe se tak dlouho, že ví přesně, jakým způsobem mě rozhodit. Stejně tak zbytečná byla i moje snaha se od něj co nejvíce vzdálit. Nakonec, ač velmi neochotně, přijmu jeho rámě. Je to už jen kousek. To vydržím. Jako dárek nakonec vybírá šperk. Proč ne. Tím nic nezkazí. Stejně tak jako s kytkou, ale peníze vložené do něčeho, co vydrží, jsou dobře utracené peníze. Už vidím, s jakým nadšením by pro někoho tvořil ty svoje roboty. Tedy.. on by je s nadšením určitě tvořil, ale pochybuji, že by byli s nadšením přijati. Kromě něho znám jen málo lidí, kterým se to líbí. "Mně?" zopakuji po něm a na moment se zamyslím. "Něco jednoduchého. Ne moc zdobeného. Perly jsou velmi elegantní." Nikdy jsem se nějak netajila s tím, že perly jsou mé oblíbené. Snad to ani nebyla potřeba. Tvoří většinu z mých doplňků. Přestože je valná většina z nich falešná... i když to pozná jen málokdo. Šperky s velkými kameny mi vždycky přišly kýčovité. Většinou stejně slouží hlavně k tomu, aby poukázaly na obnos nositelova konta. A jsou hlavním terčem zlodějů. Těch tu na škole je beztak spousta. Následuji ho do obchodu a upřímně je mi ukradené, že zahazuje své dobré vychování. Jakmile jsme uvnitř, zhluboka se nadechnu, abych nasála tu rozkošnou vůni drahých kovů a vysokých cen. Nechávám se unášet fantazií a plány do budoucna. Miimálně do chvíle, než na mě Richard promluví. "Nádherný." vydechnu, když k němu dojdu. V ten moment ho přestávám vnímat. Diamanty nebo granáty ani jedno nemůže být tak krásné, jako perlička na uzonkém proužku bílého zlata. Ladné křivky, světlá perleťová barva, prostě skvost. "Richarde, ráda bych-" otočím se jeho směrem, abych zjistila, že už v obchodě dávno není. Projede mnou vlna zloby. Zhluboka se nadechnu a vydám se ven z obchodu. To snad nemyslí vážně?! Nechat mě tady! A zrovna v takovéhle chvíli! Ven dorážím ve chvíli, kdy volá na Barbaru. Ani bych si jí nevšimla, jak se nám snaží vyhnout splynutím s okolím. Pomalu sejdu schůdky, vedoucí z obchodu a vydám se za nimi. Cestou se snažím uklidnit natolik, abych byla schopná přátelského úsměvu. Barbaru jsem měla ráda. Velmi ráda, abych byla přesná. Byla tak jiná, roztomilá a opravdu tichá. Pro mě skvělý společník. Nemluví o hovadinách, pokud vůbec mluví. Vztek vystřídá překvapení a zmatek, když jsem svědkem toho, jak jí Richard navléká prstýnek. Není ošklivý, to je pravda, ale osobně bych jí vybrala něco naprosto jiného. Takhle bude chudák holka muset chodit s tímhle těžkým šutrem na prstu, který jí neladí ani barevně, ani typově. Richard na tyhle věci očividně vkus nemá. Navíc jsem si nikdy nevšimla, že by se ti dva k sobě nějak měli. Věděla bych o tom, kdyby Barbara měla o někoho zájem. Takže pokud tohle není jen divadýlko, které mě má rozhodit, pak jí to stejně bude jen obtěžovat. Opravdu, chudák holka. Soucitně se na Barbaru podívám, ačkoli nemám v nejmenším úmyslu něco říkat či ji nějak pomáhat. Jsou chvíle, kdy musí bojovat sama za sebe. Není tu nic, co by jí bránilo v odmítnutí jeho dárku. Když ji ale přizve, aby se k nám připojila, zapojím se. Myšlenky na prstýnek s perličkou prozatím odsunuji do pozadí. Bude čas se k tomu ještě vrátit, trpělivost přináší růže. "To by bylo velmi příjemné. Pokud už nemáš něco v plánu, samozřejmě.." pronesu vlídným tónem. "Byla jsi v obchodě s uměleckými potřebami, jak vidím." Sklouznu pohledem k bločku a tužkách v jejích rukou. "Neschází ti ještě něco? Můžeme se po tom podívat společně." navrhnu jemně. Hádám, že tohle je na ní až příliš pozornosti. |
| |||
HLAVNÍ SÍŇ - MRZIMORSKÝ STŮL => HLEDÁNÍ KENJIHO NA POZEMCÍCH Všichni u mrzimorského stolu Téměř se zhrozím nad tím, kolik je hodin. ,,Cože?! Třičtvrtě na jednu?!" Rychle od stolu vstanu. Zdá se, že jsem strávil celé odpoledne kecáním v hlavní síni. A můj nejlepší kámoš furt nikde. Šerm už skončil a já vážně doufám, že se u jezera neutopil nebo že ho někdo mečem nezabil. ,,Hromadu kroužků? Blázne." Odpovím Benjimu. ,,Já si zapsal jen divadlo a mám hromadu času! Možná až moc.. Buď rád. Aspoň budu vědět, koho volat, až se Kenji bude zase dávit pocky tyčinkama." Zazubím se na něj. ,,Pak tě pasujeme na našeho osobního lékaře. Umělé dýchání budeš dávat taky ty." Upozorním ho. ,,A když jsme u toho Kenjiho," promnu si strniště na bradě. ,,Asi se po něm půjdu podívat. Než bude divadlo mám fůru čas. Nechce jít někdo se mnou?" Rozhlédnu se po přítomných a natáhnu ruku pro opečené kuřecí stehýnko. ,,Snad neudělal harakiri nebo tak něco." Uchechtnu se při svém pokusu o vítpek. ,,Tak já mizim. Zatím čau." Zamávám s kuřecím stehnem a okusujíc ho se rozejdu z hlavní síně ven. Ať už s doprovodem někoho z nich nebo sám. Když vyjdu před hrad, rozhlédnu se. Po japončíkovi ani stopy. Proboha kde zas je. Proč ho furt musím hledat. Jestli šel očumovat holky do sprch beze mě! Rozhodnu se nejprve prohledat pozemky. Třeba cestou narazím na někoho známého. Skoro už jsem se chystal rozejít, když jsem u vchodu do školy spatřil Wolframa s nějakou zmijozelskou. Musel jsem trochu zaostřít, abych poznal, kdo to je. Mirjana, jistě. Díky bohu, že nejsem z mrzimoru. I tak jsem se rozhodl raději vzdálit, protože jsem kdysi od někoho zaslechl, že údajně dala nakládačku i někomu z nebelvíru. V jejím případě by pravidlo o násilí na holkách mělo přestat platit. ,,Kenjiii!"Zahulákám dost hlasitě, aby mě případně nepřeslechl. Kdo ví. Z toho zpěvu a té jeho kapely má třeba už horší sluch. Minimálně jeho kolegové by měli.Ale ne, to mu křivdím. Zpívat umí. |
doba vygenerování stránky: 1.0372121334076 sekund