| |||
Knihovna -> Velká síň Cass, Havraspárský stůl "To není tak, že by mi někdo fyzicky ublížil. Vrazila mi kudlu do zad jenom obrazně," prohlásila jsem hořce. Pak mi Cass, asi neúmyslně připomněla Johanku a já se chvíli cítila provinile, že jsem na ní tak lehce zapomněla. Ale nijak jsem jí pomoct nemohla. Povzdechla jsem si. "Jo to bychom asi měli..." Tím spíš nemůžu uvěřit, že mi to udělala zrovna ona! A to jak si se mnou pořád chtěla promluvit! Chtěla mi říct, že už s ním šuká ona? Pomalu jsem přestávala být smutná a začínala jsem být naštvaná. Pořádně naštvaná. Zabiju ji. Cass jsem se s tím ale svěřit nechtěla. Třeba by mě chtěla zastavit. Docela se mi ulevilo, když se Cass bez většího odporu nechala táhnout směrem na oběd. "Kroužek? Neměla. Teda, měla jsem mít famfrpál, ale nějak mi do toho pokaždé něco vlezlo. Snad mě Hoochová nevyrazí z týmu," nervózně jsem se zasmála. V hlavní síni jsem se posadila vedle Cass, po delším hledání objevila konvici s horkou vodou a udělala jsem si veliký hrnek čaje. S kamenným výrazem odšroubovala víčko cukřenky a pomalu vysypala celý její obsah do hrnečku. Pořádně jsem ho zamíchala, ale i tak celkem velká část cukru zůstala nerozpuštěná. Ale co. Na brala jsem ho na lžičku a začala chroupat. |
| |||
Pozemky (Hagridovo chatrč) Acai Navzdory prvotnímu zdání je Acai v klidu. Oh, okej, spoko, uculím se na ni nejistě, když si přisedne. „Dobře… Já… taky jsem úplně nevěděl, kam půjdu,“ pokračuji v omluvném výrazu a drbu nadšeného Míňu. Ten mě pomalu začíná dusit, a tak místo mluvení začnu pouze přikyvovat. Miniuś, kurde, kiedy się taki ciężki zrobiłeś? No, może to tym, że mi leży na karku, ale… zamotá se mi trochu hlava, a tak ji položím a zmateně zamžourám očima. „Starczy, Miniuś. Zlaż, bo się uduszę,“ řeknu až trochu chraplavým hlasem a usadím se, přičemž povalím Míňu vedle sebe na deku. Krátce si odkašlu, ale pak se znovu začnu culit. „Nem-není zač. Jsem rád, že to pomohlo,“ vezmu si zpět mp3ku a rovnou ji odložím k věcem na kreslení. „A hlavně, žes to tam zvládla,“ zasměju se trochu nad její stížností na chrápání. „By mi ještě chybělo, abys někoho dusila,“ pronesu ze srandy trochu káravě. „Ale je dobře, že už ti je dobře,“ zazubím se a podrbu Míňu na hlavě, než se vrhne k Acai. Boże, tylko ją nie duś jak mnie, proszę. A nie, w porzo, chce chyba tylko przytulić… spadne mi kámen ze srdce, když se začne jen lísat. „E…“ dostane mě trochu otázka na kreslení. Nevím, prostě sednu a kreslím, a tak plán nemám. Na rozdíl od Acai, která to brala asi jen jako řečnickou otázku nebo prostředek k získání mé pozornosti a začala se svým návrhem. Abstrakce? No… můžeme to zkusit. Zní to zajímavě, culím se na její návrh. Poczekaj, co? zděsím se nad představou školky, kterou popisuje. Kurde… biedaczka… no, w sumie to i te dzieci… sklopím hlavu a trochu se zamračím do země. Nejsem si jistý, jestli mi je víc líto té babči nebo hory dětí, ale Acai nezní nijak sklesle, dokonce se usmívá, tak jen nepatrně pokrčím rameny a taky se usměju. „Jasné, zkusíme to. Zní to dobře,“ zazubím se a sáhnu po notesu, ze kterého na mě vykoukne moje předchozí kresbička. „Ło…“ hrkne ve mně a rychle přetočím stránku, aby to Acai neviděla, načež jí zmateně podám papír a tužku. |
| |||
|
| |||
Společenka -> Velká síňPředevším Mark, Cass"Propána! To za ním budu muset zajít... a taky za Panem Filchem... Uh, nechce se mi. Ale toho co jsem udělal nelituju!" Založím ruce hrdě na hrudi. Když se ale Cass zeptá jak jim chci pomoci, přivřu víčka. "Kde je vůle, je i cesta. Jistě se najde způsob, který..." Mezi tím co mluvím rozhodím rukama a jako náhodou kouknu na Fufíka žvýkajícího ponožku s Zmijozelským emblémem. Dlouze se na něj zadívám. Jeho šest korálových oček pohled opětuje a on ustane v kousání. Z pevného sevření stránek mu čouhá zeleno-stříbrný znak s hadem. Ve tváři my začne růst úžas který....! |
| |||
Do sborovnyBrooklyn + všichni ostatníJdeme pozdě. Já nikdy pozdě nechodím. Dochvilnost je výsadou králů, ale s Brooklynem nikdy nejde nic tak, jak by mělo nebo jak bych chtěla. Narušuje mojí klidovou zónu a to už nemluvím o mém osobním prostoru. Neznám nikoho, kdo by mě dokázal tak rozhodit nebo rozčílit. I když… vzpomenu si na Sannyho, ale v rychlosti tu vzpomínku vyženu z hlavy. Protentokrát mu to ale nemám za zlé. Nutilo mě to myslet na jiné věci než na události posledních pár hodin. Ne-li dní. Vybalování byla záležitost několika vteřin, což o to, ale v jeho kabinetu jsem snad ještě nebyla. Proto bylo velmi jednoduché popustit uzdu zvědavosti a alespoň z dálky si prohlédnout každý koutek. Do teď si přesně nepamatuji, jak se jmenoval ten jeho koníček s technikou poháněnou magií, ale měl tam takových věcí mraky. Zmateně poházené na různých místech tak, že se tam nedalo skoro procházet. A mluvil o tom dost zaujatě. Je zvláštní ho vidět tak zapáleného. Normálně si ze všeho dělá legraci a polovinu věcí co říká nebo dělá, vůbec nemyslí vážně. Jeho výtvory byly působivé. Violet by z toho byla hotová. Co si pamatuji, tak o něm mluvila dost často. Vždycky jsem si myslela, že se jí líbí, ale nakonec… líbilo se jí hodně lidí a Broo patřil ke skupince těch oblíbených studentů. Naší, víceméně poklidnou, chvilku vyrušil až skřítek, oznamující nám, že nás Brumbál očekává. Šla jsem sice dosti svižným krokem, ale do sborovny se mi vůbec nechtělo. Už jen kvůli tomu, co se tam bude řešit. Zachumlala jsem se do mikiny, kterou mi Broo půjčil, protože svetr jsem si zapomněla v hlavní síni. Utekla jsem odtamtud tak rychle, že jsem si na něj prostě nevzpomněla. Mikina byla o dost větší než moje normální oblečení, ale na druhou stranu byla mnohem teplejší. „Omlouvám se za zpoždění.“ Omluvím se hned po příchodu do sborovny. Většina kolegů tu už je, tedy až na Brumbála. „Přišli jsme o něco?“ Zeptám se se starostí v hlase, když dojdu k Ettariel. |
| |||
Knihovna -> Velká síň Kayla Nikdo nikdo… to nevypadá na nikoho! povzdechnu si. “Ale řekla bys, kdyby ano, viď? Kdyby ti někdo… nějak ublížil. Měli bychom držet při sobě, obzvlášť když…“ ne, nechci začínat o článku ve Věštci, ale prostě… je to tady a stalo se to. “Prostě bychom si měli pomáhat. Ať jsou zmijozeláci jakýkoli, tak za sebou vždycky stojí,“ připustím docela neochotně. “A nebyla, dotáhla jsem tam Marka s Alecem a šla tě hledat, takže se tam rozhodně vracím. Ale vonělo to tam moc hezky,“ mrknu na ni a taky se nechám táhnout na oběd. Jen mi přijde, že se chce hlavně dostat odtud. Něco se tu opravdu stalo. “Už jsi měla letos nějaký kroužek?“ zeptám se po cestě, aby řeč nestála. A aby se trochu změnilo téma, třeba se pak víc uvolní. A ve velké síni rovnou zamířím ke klukům a posadím se zpátky na místo, kde si bez meškání naberu horkou polévku. “Tak co? Vymysleli jste něco na ty skřítky?“ |
| |||
PozemkyMatty, HagridKrátce po mém příchodu Hagrid odchází. Maličko se mi uleví. Ne, že bych Hagrida neměla ráda, ale v přítomnosti někoho tak obřího se vždycky cítím nesvá. Vždyť na výšku je tak třikrát já. Je to děsivý. Chvilku ho vyprovázím pohledem, než se má pozornost upře na Matta. Mazlící se s Míňou vypadá jako dítě. Je to roztomilé. „Však já vím.“ Uculím se na něj a posadím se vedle nich. Jeho omluvy přecházím a nereaguji na ně. Přeci se nemá za co omlouvat. „Jen jsem nevěděla, kde budeš. Sem se prošla, no.“ Pokrčím nad tím rameny. „On mi pohyb neuškodí. Navíc jsem dneska ráno nebyla běhat. Kvůli té noci na ošetřovně jsem si radši dneska dala pauzu. Nechci se tam zase vrátit. Samantha hrozně chrápe!“ zakoulím očima. „Ta noc byla očistec. Nebýt tý tvojí mp3ky, tak je tam všechny udusím polštářem.“ Teď si z toho dělám sice srandu, ale fakt jsem měla chuť to udělat. Na chrápající Rachel jsem si zvykla. Dokonce i na Emily, co mluví ze spaní. Ale Sam je absolutně jiný level. Ta holka zní jak sbíječka. Upřímně lituji její spolubydlící. Natáhnu ruku, abych si mývala pohladila. Mimoděk si vzpomenu na včerejší návštěvu zverimexu. Jestli pak už si to štěně někdo koupil? „To mi připomíná…“ zalovím v kapse, abych vytáhla tu malou krabičku se sluchátky, a předám jí Mattovi. „Děkuju. Nerozuměla jsem ani slovu.“ Zasměju se, ale přitom to byl účel. Lehnu si na záda a na chvilku zavřu oči. Je mi fajn. „Vyčistila jsem si hlavu. Pomohlo to.“ Ona někdy melodie bohatě postačí. Pár podnětů k přemýšlení jsem měla, ale za jednu noc a večer jsem si to zvládla urovnat. Tse. A pak, že to nejde. Nehodlám se deprimovat kvůli řečem nějakýho outsidera. „Takže…“ rychle se zvednu do sedu. „Co budeme dneska kreslit? Pamatuju si, že ve školce nás nutili kreslit dost abstraktní věci. Jako třeba hudbu. Nebo štěstí. I když ono říkat tomu místu školka je dost přehnaný. Nebyla to ani škola. Byla to prostě babka, co hlídala malé děti, když dospělí museli do práce. Bylo nás tam asi dvacet každého věku od nuly do patnácti. Spíš jsme se hlídali všichni navzájem.“ Vždycky se musím usmát, když si na to vzpomenu. I když to byly polní podmínky, tak to bylo fajn. Odtamtud moje náklonnost k dětem a sklon k dělání společensky neuznávaných věcí.. „Můžeme to zkusit, co říkáš? Nebo už máš něco v plánu?“ možná jsem se trochu unáhlila s tím nadšením. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.81459712982178 sekund