| |||
Schodiště a NPC studentka Projdete hlavní branou a objevíte se uvnitř hradu. Hned kolem vás proletí pár duchů, kteří vás kývnutím hlavy pozdraví. ,,Koldo- co?" Zmateně zamrká očima a snaží se zopakovat název tvé bývalé školy. ,,Tak o té jsem ještě neslyšela." Zasměje se. ,,Ale věřím ti. Už to jméno naznačuje, že to musela být hrozná otrava." Pobaveně se na tebe usmívá a vede tě chodbami. ,,No když už tě vedu za ředitelem, tak tě tu aspoň provedu. Třeba tady je hlavní síň a nástěnka. A támhle, ou, to je Filch. Náš školník. Na toho si dávej pozor, je hrozně otravný." Varuje tě. ,,Jestli jdeš do pátého ročníku, tak to budeme nejspíš spolu ve třídě." Usměje se na tebe a hladí fretku. ,,Máš pěkného mazlíčka, jak se jmenuje?" Kývne hlavou k havranovi, kterého máš na rameni. ,,Pár studentů z našeho ročníku tu havrany má taky. Jednoho teda včera vyrazili, ale jeho bratranec tu pořád je." Usměje se na Lokiho a pokračuje chodbou dál. Cestou míjíte spoustu studentů. Mladších, starších, kluky, holky, páry, skupinky.. Někteří vypadají bezstarostně a spokojeně, druzí mají na obličeji pár vrásek. ,,Dnes je tu trošku rušněji než obvykle. To je asi těma novinama, které přišly ráno." Tiše si povzdychne a vede tě ke schodišti. ,,Ne že by se mi chtělo věřit všemu, co je v novinách napsané, ale když se objeví takováhle zpráva, nikdo moc nezůstane v klidu." Šlape po schodech nahoru. ,,Tady na těch schodech si dávej pozor. Často mění svou polohu. Za tu krátkou dobu co tu jsem, se mi to stalo už třikrát." Zazubí se na tebe. ,,A pak třeba příjde takový Filch a zbuzeruje tě za to, že jsi někde, kde nemáš co dělat. I když to není chyba tvoje, ale těch pitomých schodů!" Věnuje zábradlí vražedný pohled, jakoby najednou chtěla schody přimět se přestat měnit. |
| |||
U chatrče Matthew Pobaveně se na něj podívám. Byl vždycky plachej. Nebude to mít s holkama asi jednoduchý. No to já taky ne. Asi to máme v rodině. Vzpomenu si na tátu a moji ne příliš výbornou matku. Od vzpomínek se však záhy přemístím zase k Matthewovi. ,,No ale proč ne. Klidně ti to směním. Zrovna zejtra mám namířeno do Příčný ulice." Informuju ho. Prýtová už zase potřebuje něco proti slimákům, který ji vožíraj mandragory ve skleníku. V tu ránu se na mě vyřítí jeho mýval. ,,No heleme se." Chraplavě se rozesměju a vezmu toho malýho uličníka no rukou. V nich vypadal naprosto miniaturně. ,,Kohopak to tu máme." Drbu mývala za ušima a zvědavě se podívám na jeho kresbu mojeho domku. ,,Já si myslim, že se povedla skvěle Matte. Máš talent fakt. Podle mýho názoru, pokud tě teda zajímá," zafuním a ztěžka dosednu vedle něj, ,,se mu zdá, že seš na sebe moc tvrdej. Sebekritickej jesli je to to správný slovo." Usměju se na něj, abych mu dodal kuráž. ,,A co tu vlastně děláš takhle sám?" Zeptám se mezitím, co dál hladím Míňu. ,,Ale jdi ty. My jsme kamarádi viď? Mně nevadí. Buď rád, že je akční. Kdyby jenom ležel a nehejbal se, nebylo by to vono." Namítnu, když omlouvá Míňu, který nechce dát pokoj. ,,Jak se ti vůbec daří Matte? Užil sis prázdniny?" Zeptám se ho po chvíli, ale to se kousek od nás objeví Wido. Přátelsky na něj zamávám. Tihle Bradavický skřítci jsou super banda. Je tu pár protivných mrzoutů, ale ve výsledku to jsou všechno fajn hoši. Na rozloučení mu kývnu a chvíli si zamračeně prohlížím místo, kde stál. Co Brumbál může chtít? Zrovna po mně? |
| |||
POZEMKY a NPC studentka Dědeček tě nechá na pozemcích a zmizí. Chvíli se rozhlížíš. Je to tu obrovské. Kousek od tebe je dřevěná ohrada, od které se ozývá koňské ržání. Když už se chystáš vydat se pryč, všimneš si, že u ohrady sedí dívka. Má dlouhé, světle rezavé vlasy a zrovna to vypadá, že si tě taky všimla. Usměje se na tebe a vstane. Všimneš si, že drží v rukách bílou fretku. ,,Ahoj." Dojde k tobě a zkoumavě si tě prohlíží. ,,Jsi tu nový? Vypadáš ztraceně." Zazubí se. ,,Taky jsem tu nová. Teda ne tak nová jako ty, pár dní už tu jsem, ale tohle je můj první rok na škole. Taky jsem vypadala zmateně, když mě tu vysadili." Mluví. Pak se plácne do čela. ,,Já nevychovaná, promiň!" Natáhne k tobě ruku. ,,Jsem Izabell Mckhal. Z havraspáru." Představí se. ,,Teď jsi přijel?" Rozhlíží se, jakoby chtěla přijít na to, jak jsi dorazil. ,,Asi budeš chtít dovést do školy co?" Nabídne se. ,,Jestli ti to nevadí, ráda tě doprovodím. Stejně nemám co dělat." Pokrčí rameny. ,,Odkud jsi? Myslím teda z jaké školy přecházíš. Teda jestli vůbec. A do jakého ročníku nastupuješ?" Pomalu se rozejde přes pozemky k hlavnímu vchodu. ,,Já jsem přešla z Krásnohůlek. Hrozná škola. Ne hrozná jako hrozná, ale nelíbilo se mi tam. Byla jsem na ně moc divoká a tam vyžadují disciplínu. To není nic pro mě. Bradavice jsou fajn. Bude se ti tu líbit, uvidíš." |
| |||
profesor Zmijozel, přítomní spolužáci Koutkem oka si všimnu právě dobíhajícího Dominika, který se projevuje stejně jako ty nebelvírští paviáni. Moje mínění o něm bylo už od začátku školy daleko pod bodem mrazu, a to oprávněně. Někteří lidé by se prostě neměli objevovat na veřejnosti. Vyruší tak mou úchvatnou omluvu. Nevadí. Profesor Zmijozel je evidentně mimo, a tak jen kývnu, mile se usměju a s tichým Děkuji se vrátím na své místo vedle Chris. Profesor svůj meč evidentně žere, tak milionkrát víc než nás. Ne že bych se mu divila... "Vážně? To bych si ráda poslechla," kývnu na Christinu a trochu se protáhnu. Eriku a Wolframa poslouchám jen napůl ucha. Nemám ráda užvaněné paviány a Erika je v tomhle snad ještě horší než prodavačka banánů. Nikdo ale nemá na Danielse. Profesor nám začne vykládat o potřebném vybavení. Nakrčím jedno obočí. Nejraději bych se teď zvedla a odešla, ale nechci v tom nechat Christinu a Patricka samotné. Víc lidí, víc bodů. Musíme je někde dohnat. Nebýt jich, už bych byla pryč, protože ta trapka Marie mě naprosto ignoruje. Myslí si, že je snad lepší než ostatní? Profesor má zřejmě fantaskní představu o tom, že jsme v ohrožení života. Nejsem nijak naivní a článek v Denním věštci mě trochu zarazil, určitě to ale byla náhoda. Lidé umírají denně jako na běžícím pásu. A že to byl bradavický student? No bože. Jak přesně by se chtěl bránit smrtícímu kouzlu s tím svým mečem? Představa upocených a obnošených prošívanic a helem se mi také kdovíjak nezamlouvá. O to víc lituji Christinu, která musí být zvyklá na ten největší luxus. Starší triko a kalhoty? Budu muset vyrazit na nákupy, i když potřebné triko bych mohla najít i u Cayluse ve skříni. Jedno mu určitě nebude chybět. O svých mírách se mi tu zrovna mluvit nechce, ne před Profesorem. Představa, že mi zrovna on vybírá oblečení v nějakém butiku, je více než úsměvná. Nakonec ale svolím. Stejně bych se tomu nevyhla. "Výška 177 centimetrů a zbytek taky odhadem. Nemáte u mě co zkazit." Napodobím Benjiho a pokrčím rameny. Narozdíl od svých dalších spolužaček nemám žádné výraznější ženské křivky, tudíž pro mě nebude tak těžké něco sehnat. |
| |||
Pozemky (Hagridovo chatrč) Hagrid Pomalými tahy začnu kresbičku, do které se při občasném uhnutí pohledem, abych zkontroloval Míňu, opravdu zažeru. Wzgórze… tutaj trochę cienia… tutaj ziomek… dziewczyna… ach, ten zachód słońca… promýšlím si při kreslení, co jak udělat, načež si samozřejmě nezapomenu zanadávat na stínování, ale v obrázku vesele pokračuji. „Um…“ cuknu sebou a zakryju rukou obrázek dvou dlouhovlasých postav, jedna se světlými a druhá s tmavými vlasy, sedících na kopci při západu slunce. Jakim cudem ja żem cię nie zauważył? kouknu zmateně na Hagrida. „Ahoj, já…“ odložím trošku zmateně notýsek kresbičkou dolů a přesednu si, během čehož se na Hagrida už vrhne Míňa s tím, že se chce mazlit. Nebo aspoň pořádně pochovat. „Miniuś,“ houknu na něj, ať moc nezlobí a vrátím se pohledem k Hagridovi. „Chtěl… um… prarodiče mi poslali nějaké peníze, tak… chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi to prosím nesměnil, až… tedy… pokud teď někdy nebudeš mít cestu do Londýna,“ vysoukám ze sebe trošku nejistě a usměju se. „Ale… tvoje chajda je taky super,“ oklepu ze sebe nervozitu a vesele sebou cuknu k notýsku, ve kterém začnu zuřivě listovat, až dokud nenajdu černobílou kresbu chatrče ze včerejška. Opatrně ji vyndám a ukážu Hagridovi: „Tady. Kreslí se dobře. Choć… tady se mi moc nepovedla,“ nepatrně se zamračím a koutkem oka kouknu na Míňu, který nechce dát pokoj. „Promiň… včera hodně spal, tak je dnes akční,“ pousměji se a věnuji Hagridovi omluvný pohled. |
| |||
Šerm u Černého Jezera Spolužaci a profesor Zmiozel Celou dobu, co nám dává profesor Zmiozel výklad se snažím dávat pozor a pochytit vše důležité, co bude třeba využít pro další hodiny. "Hmmm takže dnes to bude klidná hodina, to je dobře, kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom se měli do sebe hned pustit. Určitě tu bude pár horkých hlav." Můj pohled sklouzne na moment ke Zmiozelským studentům, kteří tu s námi jsou. Celou dobu stojím však nedaleko svých kolegů z Nebelvíru. Jakmile je nám řečeno, co si máme donést na příští hodinu. Mírně pokývnu hlavou, na znamení, že rozumím a pak počkám, až bude chvíli ticha a klidu. "Mé míry jsou kolem 180 na 75 pane profesore." Pak dám opět prostor ostatním, aby mohli nahlásit své míry a aby mohla hodina pokračovat, nebo skončit. "Stejně je to zvláštní představa, že nebudeme užívat hůlku ale chladné zbraně. Ale může to být někdy užitečné." Zamyslím se na chvilku. |
| |||
Skřítek Wido ! Všichni profesoři ! Černé jezero, hlavní síň, chatrč, ošetřovna, kabinety apod. Ať už jste kdekoli a děláte cokoli - kousek od vás se z ničehonic zjeví malý skřítek. Jeho pokožka má trochu nazelenalou barvu, velké oči a pár chlupů na hlavě. Někdo v něm může poznat skřítka Wida. Jeho poznávací znamení je ustřižená bílá kuchyňská utěrka, kterou si uvázal kolem sebe. ,,Dobré odpoledne," uctivě se ukloní a naznačí sejmutí čepičky, která mu na hlavě jaksi chybí. Párkrát na vás zamrká dobráckýma očkama a nesměle udělá krok blíž. ,,Mám vyřídit, že Profesor Brumbál vás bude očekávat dnes ve 12:00 hodin ve sborovně." Znovu se krátce ukloní, udělá krok zpátky a zmizí stejně rychle, jako se objevil. Sborovna se nachází ve 3. patře, chodba vpravo a 5. dveře vedle obrazu Sira Fredericka. Uvnitř je dlouhý stůl s několika židlemi po stranách a jednou židlí v čele. |
| |||
Kroužek šermupřítomní spolužáci, prof. Zmijozel Při našem rozřazení se zprvu kupila především levá strana. Byl jsem za to rád, nechtěl bych být sám nováčkem v této oblasti. Aspoň jsou šance vyrovnanější. Náhodou jsem zaslechl omluvu Deirdre. Co s tím dělala? Na famfrpálu nebyla... Většina zranění se přihodila právě tam. |
| |||
Mrzimorské ložnice-> Hlavní síň Z tvrdého, bezesného spínku mne probudí až rána dveří a následující smích. To první ve mne vzbudilo reflex se schovat pod peřinu…avšak to druhé na mne zapůsobilo více. Co jsem zase… Když se posadím na posteli, zjišťuji, že naše ložnice je pravděpodobně již delší dobu zaplněna slunečním světlem-a podle úhlu kterým proudí dovnitř... Poledne?! vykřiknu náhle, ihned se sbírajíc na nohy, přičemž se zpod mé přikrývky vykutálí nejen má hůlka, ale také nejnovější kopie týdeníku Chytač, který jsem si večer četla…nebo to bylo ráno? Ihned zvednu svou hůlku a s převlečením proběhnu kolem dvojice chichotajících se děvčat do koupelen. S kartáčkem v puse se pak v rychlosti soukám do kalhot, než si uvědomím, že je vlastně pořád ještě víkend a tudíž není kam spěchat. Škoda jen, že jsem přišla o snídani… zamračím se, avšak s tím už se nedá nic dělat-holt to nahradím obědem. A tak se o chvíli později, již zachumlána v objemném svetru-a zajišťujíc si pastelovou stuhou napolo rozcuchaný zapletený cop-vydám do Hlavní síně. Naštěstí to nemáme mi Mrzimorští daleko-a navíc se zdá, že zde všeobecně panuje klidná atmosféra nejen jídla, ale také hovoru. Zhluboka se nadechnu a s odhodlaným úsměvem vyrazím k místu, kde se Acai stala středem malé skupinky studentů-to by na mě však nemohl přímo zamířit stín blížící se okřídlené šelmy. Zaznamenávajíc příchozí hrozbu udělám ihned krok vzad, avšak úhel stvoření, jež zde na mě muselo čekat už od rána, byl natolik prudký, že mne přinutí dosednout s až na zadek, než se svých malých pařátů propustí bělostnou dopisní obálku. Eh? Pošta? Pro mě? obracím obálku proti světlu, zaznamenávajíc pouze, že Eggbert, potěšen svou pomstou za čekání, udělá ještě několik koleček okolo síně, než zmizí, aby si zamířil odpočinout. Moment? A noviny? zavolám za ním zamračeně, ale už je pryč. Co mám je ale onen dopis-a taky že se ho ihned, stále sedíc na zemi mezi stoly, rozhodnu pořádně prozkoumat. Oficiálně vypadající pečeť na obálce je prvním znamením, že je něco špatně. A druhým byl krátký, úhledně psaný odstavec na kusu prvotřídního pergamenu, podepsán pouze suše: děd. Musím uznat, že z jedné strany bych také jednou chtěla psát dopisy, jako jsou tyhle-avšak na druhou stranu mi z těch elegantních smyček jeho pravopisu není vůbec nejlíp. Jako bych na svém zátylku náhle cítila jeho ledový pohled. brrrr… ošiju se, než si uvědomím, kde to vlastně jsem, složím dopis do jedné z kapes a s kusem koláče v jedné ruce se potichu přidám ke skupince studentů u našeho stolu, abych zjistila, co se vlastně děje. |
doba vygenerování stránky: 0.84899187088013 sekund