| |||
Zapovězený les (skupina 1) Středa 14. října Barbara, Rebecca, Angela, Acai Hodina ještě ani pořádně nezačala a já už si z ní odnáším zajímavý poznatek. Rebecca je kráva. Neskutečná kráva. Ta nesmyslná odpověď, kterou mi právě dala, je joke, nebo to myslí vážně? U Merlina, že by to podle toho kyselýho ksichtu byla ta druhá možnost? „Možná kdyby ti nešlo jen o mrd, tak bys mě neosočovala z něčeho, co jsi už dávno předtím věděla.“ zasyčím na ní podobným tónem, jakým ona předtím na mě. Naráží na mou homofobii, ale to, že nesnáším čokoše tu věděl snad každý. Zrovna tohle byl fakt, o kterém nebyl už pár let pochyb a ona ho musela stoprocentně vědět už ve chvíli, kdy mě táhla do toho kumbálu a dělala na mě oči. Kdyby jí to skutečně vadilo tak, jak právě tvrdí, tak by za mnou tenkrát vůbec nepřišla a už vůbec by se mnou nedělala to, co dělala. Takže sorry Becco, ale tenhle argument neberu. Jsi prostě jen roztažnožka, co zrovna potřebovala upustit páru a bylo ti fuk, jestli to je s někým, kdo nesnáší homouše, nebo ne. Evidentně se za to ale stydíš a tak se ti úžasně hodí do krámu, že máš v rukávu něco, kvůli čemu se se mnou už nemusíš bavit. Budiž. Po tomhle bych si o tebe stejnak už neopřel ani kolo. Zkaženou náladu mi hned záhy zlepšuje Barbara, která mi, světe div se, nabízí svou hůlku. Hodně nesměle jí ke mně natahuje a já jí s drobnými rozpaky nakonec přijímám. Tohle jsem nečekal, vážně. „Uhm, děkuju.“ vysoukám se sebe, pevně sevřu hůlku v ruce a poté jí natáhnu před sebe, připraven vyslovit kouzlo. Přesně jak jsem čekal, hůlka se mnou spolupracovat nechce. Není divu, když nebyla v rukách svého skutečného pána, nebo spíš v tomto případě, paní. „Myslím, že u tebe jí bude asi líp.“ S mírným pousmáním hůlku Barbaře vrátím. Zároveň se přitom poněkud neochotně smiřuji s faktem, že bez vlastní hůlky jsem nejspíš totálně v řiti. „Působila na mě celkem nepoddajně. Co máš vůbec za dřevo a jádro?“ zeptám se zvědavě, to už ale Snape rozdává baňky. Zatímco Barča jde pro naší skupinku jednu ukořistit, objeví se vedle mě Acai. Dřív, než stačím jakkoliv zareagovat, začne mluvit. Její slova mě rozhodí. Laskavost? Jaká laskavost? „Jsi sladká.“ pošeptám jí, když na mě starostlivě apeluje, abych se nenechal ničím sežrat. „Nic mě tam nesežere. A víš proč? Protože jsem si tě ještě nestihl vzít a mít s tebou děti. Takže ne, dneska se umírat nebude.“ Ujistím jí a natáhnu k ní ruku, abych se jí mohl dotknout, jenže už je na cestě zpátky ke své skupince. Ach, Acai. Má překrásná čokoládová favoritka. Proč jsem nemohl dostat do skupiny jí místo tý Havraspárský murény a Nebelvírský mluvky? Svět je fakt nespravedlivý místo! Snape nám nakáže, abychom se vydali na sever a tak se se značnou nevolí rozejdu vpřed. Nejdu první. Ne bez hůlky. Bez světla bych stejnak nadělal víc škody, než užitku a tak se držím přesně uprostřed, abych viděl alespoň díky těm, co jsou v čele. „Šel bych prostě vpřed, dokud na něco nenarazíme. Snape chtěl, abychom šli na sever, tak bych se toho držel.“ pokrčím rameny, když Angela domluví. Nepřipadá mi příliš moudré se vychylovat z cesty. „Neměli bychom si dělat nějaký značky, abychom věděli, kudy zpátky?“ zeptám se znenadání. Sesbírat fragmenty je jedna věc, ale vědět, jak se dostat zpátky je věc druhá. Les je ke všemu tmavej jak celá Acaina rodina dohromady a já vážně nebudu riskovat, že tu zahučíme do bůhvíčeho. „Nemáte tu někdo sebou něco užitečnýho? Kus látky, nebo tak?“ Ovázat látku kolem stromu by bylo řešením, stejně tak házet na zem kusy jídla, i když tam je vysoká pravděpodobnost, že tím přilákáme něco hladovýho, co si nakonec pochutná na nás. A hlavně... takový plejtvání jídlem! Ne, zamítá se. Pak si vzpomenu na Barbařinu dovednost. Jaký štěstí, že máme ve skupině zrovna tuhle pyromanku. Mohla by se ještě hodit. „Co ten tvůj oheň, Barčo? Myslíš, že by fungoval i na zahnání bludičky?“ dotážu se po chvíli, přičemž nespouštím zrak z cesty před sebou. Bez pořádného světla se mi jde opravdu špatně a čím dál víc mám potíže s tím, abych si o něco v příští minutě nerozbil hubu. Jojo, hezky nám tahle hodina začíná, jen co je pravda. |
| |||
Návrat do Bradavíc Od pozemkov ku chodbe na 3.poschodí až ku dverám profesora Lupina Streda 14. října Bol už temný večer a moje nohy dostúpli na Bradavický pozemok. Za mnou, ako inak, doprovod, ktorý so mnou poslala matka. Snáď aby som cestou nezdrhla? Alebo aby som zas niečo nevyviedla? No áno, to skôr. Ako keby som na to mala náladu. Pf, po tom všetkom. S tými svojími prednáškami mi na pár dní znechutila život. A to som mohla byť rada, že mi nevyfučal ako môj pokojný večer. Ten začal už tak dosť debilne, keď som si musela natiahnuť uniformu už doma. Pán v strednom veku, prísne vzhliadajúc na moju maličkosť, sa na mňa šklabí ako keby som to bola ja, kto ho vytiahol do chladu a tmy. Tiahne sa za mnou ako puch už od Prasiniek, kde sme sa prepravili letaxom. Naivne som si chvíľu myslela, že v kočiari nebudem musieť trpieť jeho prítomnosť. A o to naivnejšie bolo vôbec dúfať, že ma pred hradom opustí. No veď si bež, ja tam trafím aj sama, páprdo. „Doprovodím vás až do hradu, slečna.“ Zmarí všetky myšlienky na slobodu a ja si len povzdychnem. A to som si myslela, že budem mať chvíľu pokoj. „Máte sa hlásiť u kolajného riaditeľa a v Nemocničnom krídle.“ Pripomenie mi a ja mu venujem jeden útrpný pohľad. Už by som mu niečo odsekla, ale z prúteného košíka sa len ozve tiahle mňauknutie. To mi odvanie všetky vzpurné myšlienky byť zlá na chlapíka, ktorý sa snaží robiť si svoju prácu. Nakoniec len prekrútim očami, ktoré dnes príhodne ladia do všeobecnej temnoty a sú ako čierne korálky. Vykročím smerom k hlavnému vchodu a to už si už uvedomujem, že všetok nepríjemný pocit, ktorý mám už niekoľko dní, ma opustil. Mám rada toto miesto. Aj keď je to samé blbé pravidlo a debilná uniforma... stále má to čaro. Aj po rokoch. Ja, môj chvostík a levitujúci veľký kufor vstupujeme do útrob hradu. Nečakám, že by sa muž zorientoval a začal mi hlásiť inštrukcie ako moja matka. Predbehnem ho. „Moju batožinu môžete vyslať priamo do izby, vybalím si sama. Tenebris potrebuje nakŕmiť a napojiť, je z toho prenosu trochu napružená,“ samozrejme myslím mačku v košíku, ktorá takmer celý čas nespokojne mrnčí, „postarajte sa, aby bola vonku z košíka, ona si už nájde svoje miesto. Ďakujem. Ja idem za pánom profesorom Lupinom, ako mám.“ Venujem mu krivý úškľabok a než stihne dodať niečo viac okrem zmäteného „ale...“ či vôbec protestovať, strčím mu do rúk kôš s mačkou. Kufor s hlukom dopadne na podlahu, asi som ho vyviedla z miery. Urobí mi to radosť. „Vidíme sa.“ Šepnem k mačke, ktorá si ma vyčítajúc prehliada, zvrtnem sa na opätku a už ma nieje. Ešte v kabáte a s batohom na chrbte, vydupem schody a div ma nevysype, jak sa jedny odpoja a začnú svoju trasu obmieňať. Asi aby som mala to pravé privítanie a ja sa nedostala kam potrebujem. Ponadávam si správne po maďarsky a na poslednú chvíľu preskočím vzniknutú medzeru. Ešteže náš kolajný nemá kabinet niekde v čertoch na astronomickej veži. Nechám za sebou pás protestujúcich obrazov na môj slovník – asi stihli pochopiť, že nadávam jak dlaždič – a fičím ďalej. Konečne sa dostanem na 3. poschodie a ja funím ako keby som ubehla šprint. Veď ono utekať pred ministerským úradníkom dá trochu zabrať, aj keď tento by nedobehol ani slimáka, nieto ešte mňa, kto má aspoň nad tým slimákom trochu navrch. Chodbu prejdem už normálnym krokom a snažím sa rozdýchať náhlu fyzickú aktivitu. Lebo vysekať sa na chodbe hneď prvý večer je... na nič. Nevšímam si prípadné duše, ktoré by mi mohli skrížiť cestu, len idem vpred. Lebo chcem to mať za sebou. Ešte šťastie, že Lupin je v pohode a nemá potrebu sekýrovať svojich študentov, nech už by vyviedli čokoľvek. Neviem si predstaviť, že by som dostala do podobnej situácie McGonagalku alebo Snapea. By ma asi zniesli zo sveta a aj to by som ešte vyšla dobre. Zaškľabím sa nad touto myšlienkou a radšej ju nechám plávať. Ono jeden z tých dôvodov bol aj to, že som sa ocitla pred dverami kolajného. Povzdychnem si a hlasno zaklopem/či skôr zatrieskam na dvere. A čakám či sa ozve alebo sa z tejto povinnej návštevy na teraz vykrútim. |
| |||
Kenji, Dan, Alex Středa 14.říjnaí I když se snažím našlapovat co nejopatrněji a být ve střehu, sem tam mi noha přeci jen ujede a ozve se prasknutí větve. Jít jako první asi nebyl ten nejlepší nápad. Můžu sice nahodit poker face a tvářit se jako největší královna na světě, ve skutečnosti se ale veškeré moje naděje ubírají k Danovi. Co se týče Kenjiho, u toho si nejsem jistá. Slyšela jsem, že jsou Japonci posedlí svým folklórem, takže žádná srágora být taky nemůže. A Alex? Toho obětujeme jako prvního. Kluci se vesměs baví mezi sebou. Nijak se do jejich rozhovoru nezapojuju, přeci jen někdo si musí zahrát na lídra. K naší smůle vypadá les úplně stejně, takže není vůbec jasné, jestli jdeme správně. Nejsem si ani jistá, jestli jsem párkrát automaticky nezahla, abychom se vyhli nějakým stromům nebo jiné překážce... Kde to sakra jsme? "Uhm... Nejsem si jistá, jestli jdeme správně..." poznamenám a snažím se zamaskovat narůstající nervozitu. "No... jdeme dál..." Mávnu nad tím rukou jako by se nechumelilo. Jenže Dana v tu chvíli nejspíš chytla hysterie nebo co. Se zamračeným výrazem mu posvítím do ksichtu. "Ne asi! Vidím úplný hovno!" Odseknu. Idiot. Dyť má taky hůlku! "Nemaj bejt náhodou Nebelvířani ti nejodvážnější?" doplním ještě sarkasticky. V tuhle chvíli mi to přijde spíš k smíchu. Otočím se, abychom pokračovali dál. Po několika metrech se ale prudce zastavím, když začne Daniel hystericky vykřikovat. Nadskočím a prakticky narazím do stromu, který právě míjím. Chci se už už zeptat, co se děje, když se ozve i Kenji. Uslyším žuchnutí. S hůlkou před sebou se snažím co nejrychleji zjistit, co se vlastně stalo. Zahlédnu siluetu Danova těla ležícího na zemi. Vzápětí začnu hledat bludičku, o které mluvil Kenji. Udělám automaticky krok dozadu. I přes mentální přípravu mi celým tělem proudí ledový chlad. Jsme v háji... Daniel leží na zemi a nejspíš nebude schopný nic udělat, Alex je k ničemu a Kenji... Well. I přes tlumené světlo z hůlky moc vidět není. Hluboce se nadechnu, zatnu zuby a rychlým krokem se přesunu ke Kenjimu a čapnu ho surově za rameno a zatřesu jím. "Hej, kdes tu bludičku viděl? Nic nevidím," vyprsknu a doufám, že alespoň on má dost rozumu, aby mi odpověděl. Umřít s teplými bratry a idiotem se mi fakt nechce... Ogata mi to dluží za tu poblitou sukni! |
doba vygenerování stránky: 0.79186987876892 sekund