| |||
U jezeraÚčastníci kroužku, ProfesorBrzy se ke skupince amatérů přidávají další a další. Řekla bych, že notná většina z nás, kromě Eleanor, která s nimi pravděpodobně i spí, meč v ruce nikdy neměla. Dle mého to byla ztráta času. Pro případy nejvyšší nouze máme hůlky, popřípadě střelné zbraně. Už dávno nejsme ve středověku, abychom kolem sebe mávali meči nebo vrhali noži. Pohlédnu na Eriku. Přesto se očividně najdou jedinci, co takovou činnost obdivují. Co se mne týče, jen mě to utvrdilo, že je to špatný nápad. Sleduji, jak se Dee omlouvá. „Jsi si jistá? Mohla bych ti pak povyprávět.“ Namítnu tiše, když se od profesora vzdálí. Měla by odpočívat na pokoji, i když pohmožděné rameno není nijak závažné zranění. Alespoň by dělala společnost Regině. Ta se tam beztak musí nudit. To už mou pozornost upoutá Dominik, který se k nám přiřítí jak velká voda. Za tu dobu jsem si už zvykla, že hlučnost není výsada pouze nebelvírských. Otravní jedinci se zkrátka najdou všude. Konverzaci mezi Wolframem a Erikou vnímám jen na půl. Více méně se hlavně popichují, takže nic důležitého. Ačkoli si do teď živě pamatuji na vlastní vztek po tom, co Raven provedl. Nějaké body ani tak neřeším, protože je velmi snadné je získat zpět, ale ta ostuda. Vyloučení je ještě malý trest za jeho nepochopitelné chování. Muselo mu přeskočit. Profesor začne opět mluvit. Jsem snad i potěšená, že dnes nás žádné fyzické aktivity nečekají. Jdu potom do Prasinek, nechci se zpotit. Ovšem zbytek jeho proslovu není potěšující ani v nejmenším. Co se mne týče, nerozmýšlela bych se dvakrát. Na to si svého života příliš vážím. Nehodlám být jako on, abych s sebou neustále táhla bůh-ví-kolika kilový meč, pro případ ohrožení. Na to mi hůlka bohatě postačí. Starší trička? Lehčí kalhoty? Nic takového ve svém šatníku nemám. O důvod víc do Prasinek zamířit. Má peněženka bude mít další důvod k pláči. Nebo ta Richardova. Nicméně helmice a prošívanice… nechutné. Pochybuji, že bude schopný sehnat něco nového, dosud nenošeného. Už teď je mi lehce nevolno z toho, že na sobě budu mít něčí zaschlý pot. Ne, že bych neměla chuť se na podpatku otočit a odejít. Důvodů k tomu mám víc než dost. Ale jednou jsem tady. Ještě víc než obnošené věci, nenávidím zbytečné plýtvání časem. O svých mírách prozatím mlčím a jen pohledem sleduji ostatní. |
| |||
Hlavní síň, zmijozelský stůl Sinestra Sinestřinu poznámku o úmrtí mudlů jsem čekal. Každý, kdo jí znal trochu víc, věděl, že je nemá ráda, ale když už, tak by měla své názory říkat nahlas. Ani já se nedržel zpátky, pokud šlo o pomlouvání čokošů a dalších pochybných existencí. „S tím nejde nesouhlasit.“ odvětím, zatímco spokojně přežvykuji. Vesele komentuji zbylé články, než mi v puse přistane další chlebíček. Překvapeně zamrkám a podívám se na Sin, která se tváří nějak moc starostlivě. Co se to dnes děje, že mě každý tak ochotně krmí? To se na mě děvčata domluvila, či co? Nejdřív Acai s bagetou, pak Rachel s kakaem a nakonec Sinestra s chlebíčky? Inu, protestovat určitě nebudu. Jídlo v jakékoliv podobě totiž vítám s otevřenou náručí. „Dobrá tedy.“ zamručím s plnou pusou a noviny odložím. Články v nich jsou stejně jedna lež vedle druhé, nehledě na to, že svoje jsem už k tomu řekl. „Uklízí to, co je třeba.“ okomentuji Sinestřino rýpnutím o skřítcích, které si viditelně nemohla odpustit. Nemám náladu se dohadovat, proto jen mávnu rukou a dál se tím nezabývám. Co se skřítků týče, vsadím se, že její rodina také nějakého vlastní. Ať mi nikdo netvrdí, že její matka vede obchod s oblečením úplně sama, bez jakékoliv pomoci. Ať už Sinestra na mě mluví či ne, přemístím pozornost zpět k balíčku, který se mi zprvu nedaří rozbalit, ale nakonec se přeci jen povede. „Copak to tu máme?“ otevřu víko krabice, ze které vyndám dopis. Začnu číst. Vesměs jde jen o pozdravy a přáníčka do nového školního roku od tety a strýce. Milé gesto, o tom žádná. Na konci dopisu je i dost nepovedená malůvka mého malého bratrance Kennetha. Pobaveně se usměju. Kreslí rok od roku hůř, podobně jako ten anorektický polák. „Máš dojedeno?“ otočím se k Sin a podívám se na její talíř, kde měla předtím palačinky. Většina spolužáků se mezitím od stolu zvedá a odchází pryč. Nejspíš kvůli kroužkům. O ty jsem se nijak nestaral, zvlášť když jsem se zapsal jen na léčení. Čistě ze sobeckých důvodů. Většina přihlášených totiž byly dívky. Léčení jako takové mě ani trochu nezajímalo. „Půjdeme? Nebo pořád nemáš dost? Teď vlastně jíš za dva, že?“ zeptám se s nevinným, andílkovským úsměvem ve stylu "Já nic, já muzikant". To má za ty řeči o skřítcích, co uklízí prezervativy. Když může rýpat ona, nevidím důvod, proč ne já. |
| |||
Hlavní síň - má chatrč U snídaně bylo víceméně ticho. Sem tam jsem prohodil pár slov s Prýtovou a Rhiannon, ale jinak jsme byli všichni potichu. Těžko říct čím to je. Nejspíš nás všechny rozhodil ten novinovej článek. Protože.. To se nestává tak často, aby v Bradavicích umírali studenti. Co umírali. Ještě aby je někdo zavraždil! Vždyť poslední mrtvej student tu byl.. Zamrazí mě. Jo, je to pár let. Za ta léta existence Bradavický školy tu už pár študáků zahynulo ale.. Nic nebylo jako tohle. I když ten poslední incident taky nebyl kdovíjaká sláva. Doteď mám živě v paměti plačící maminku zemřelé studentky. Když se ručičky hodin nad vstupníma dveřma posunou na jedenáctou - hlavní síň se začne vyprazdňovat. Nejspíš nějakej kroužek nebo tak. Ještě chvíli jsem v síni poseděl a pak se zved. Bohužel i se stolem, ale tak.. To se mi stává často. ,,Hagride! Opatrně." Prýtová rychle chytí džbán s horkou kávou, aby se nepřevrátil na Rhiannon. ,,Já - pardón. Vypadá to, že bych měla začít vynechávat večeře." Odlehčeně se zasměju a poplácám na své břicho. Cestou k chatrči pozdravím pár studentů a vyjdu ven na pozemky. Když si tak dupu z kopce dolů, uslyším za sebou povědomý hlasy. ,,Hagride! Počkej." Otočím se. Za mnou bežěla trojice třeťáků z nebelvíru. Harry, Ron a Hermiona. ,,Nazdar Harry, co je?" Harry byl fajn kluk. Pamatuju si den, kdy jsem pro něj přišel do tý jejich chatrče u moře jako by to bylo včera. A ten jeho bratránek.. Měl jsem mu k tomu ocasu přičarovat i uši. ,,Četl jsi Denního Věštce? Je to pravda? Kdo je to?" Zamává mi Hermiona novinama před nosem. Zachmuřím se. Byli zvědaví jako vždycky. Snad si nemyslí, že jim k tomu něco víc řeknu. Za prvý o tom nevim o nic víc, než oni dva a za druhý i kdybych věděl tak..! ,,Heleďte se vy tři! Nevim vo tom o nic víc, než vy, ale bejt váma - počkám si, co k tomu řekne Brumbál. Bez jeho vyjádření netvořte žádný ukvapený závěry, je to jasný? Třeba je to jenom nedorozumění. A teď - " chytnu všechny tři za ramena a otočím zády k sobě. ,,Jděte si po svých. Třeba se připravovat na zítřejší školu." Doporučim jim. Harry by měl začít sekat dobrotu a přestat strkat do všeho nos. Pak si zadělává akorát zle u Snapea. Jakmile mi ty tři zmizí z očí, rozejdu se konečně ke své chatrči. Všimnu si postavy sedící opodál. ,,Matthew nazdar. Co ty tady? Můžu ti s něčím pomoct? Nebo se ti má chatrč jen zdála jako výborný předmět k malování?" Rozesměju se a nakouknu, co zrovna kreslí. |
| |||
Šerm Studenti Neděle,u jezera Čekám až se začnou třídit na ty co už mají zkušenosti a zatím přejdu ke břehu, a lehce si opláchnu obličej... Vím že čekáte asi tanec s kordy a sítěné masky jako na atanské moderní olymipádě, ale to vás asi zklamu... pohlédnu na hladinu jezera a začnu mluvit s klidem dál.... když se mi jedna ze studentekomluví, kývnu hlavou... V pořádku dnes se šermovat nebude opět se zadívám na všechny Naučím vás prostě ovládat meče, hůlka je sice naší hlavní zbraní, ale co bez ní ? myslí na chvíli zabloudím zpět do Londýnské uličky a trochu vztekle hodím placák na žabky do jezera, je mi jedno zda se povede pár žabek či zajede ihned pod hladinu... Jak víte, tedy většina už asi ví, i v této době můžete lehce přijít o život, stačí být ve špatnou chvíli na špatném místě, a né každý z vás asi ví co dělat v přímém ohrožení života, a také ne všichni se umí rozhodovat zda zabít či být zabiti, je to tak, a jiné to nebude...proto vás budu učit účinnou a smrtící obranu i útok pomocí chladných zbraní... pohlédnu na studenty.... Přineste si starší trička, lehčí kalhoty, a nahlašte mi vaše míry, seženu vám prošívanice, pár helmic a potrápíme i vaše svaly, mávat hůlkou je lehké, ale mečem je to horší, pokud není vykován na míru, stejně tak, házet s dýkami je obtížnější než se zdá, jistě zabadnout nůž do dřeva zvládne každý, ale hodit tak aby prošel skrz žebro do srdce chce už um a sílu švihu... s klidem se zadívám na hrad... Pokud se to někomu nelíbí, má šanci odejít.. |
| |||
|
| |||
Černé jezero - šerm lvíčata, opice, Benji, Dominik Johny přišel jako vždy pozdě a ještě k tomu s chabou výmluvou. „Nepřekvapuje mě že jdeš pozdě, ostatně jsem si za těch pár let už zvykla." Pokrčím bezmocně rameny a začnu se rozhlížet po přítomných. Skladbu místní tréninkové skupiny tvoří většinou zmijozelští a naši. To by mohlo představovat problém. „Koukala jsem na rozpisku, většina lidí by měla být od nás a zmijozelu, snad jen dva z jiných kolejí." Otočím se a přejdu blíže k němu. „Obávám se aby z toho nebyl problém, přeci jen všichni víme s kým máme tu "čest". A navíc stačí si vzpomenout jak dopadl ten minulý." Postupně přichází zbytek spolužáků, znovu si je všechny prohlédnu abych si potvrdila skladbu kterou jsem viděla na nástěnce. „Ale můžeme to pojmout jako boj mezi dobrem a zlem. Třeba by si někdo. pak uvědomil důsledky svého chvoání. „Otázka zní na jaké straně stojíme my." Můj rozhovor s Johnem přeruší až příchod profesora. Probíhá rozdělení na zkušené a nezkušené. Chvíli jen pozoruji dění a poté se otočím na Johna. „Tak mě napadá, ty máš nějaké zkušenosti se šermem nebo proč jsi se zapsal?" Začnu se rozhlížet po čemkoliv co by mi mohlo napovědět kam tento kroužek bude směřovat, přeci jen, šerm je velmi široký pojem. Sportovní šerm nebo historický? Prohlédnu si profesorovu zbraň. Dobrá, takže historický, jaká zbraň? Jaké století? Jaká škola? Otázky se mi honí hlavou čím dál rychleji abych byla schopna zhodnotit své schopnosti a zařadit se. Jelikož ale ubíhá čas a většina už je zařazena, postavím se na stranu profesorovy pravé ruky, tedy mezi zkušené. |
doba vygenerování stránky: 1.7050168514252 sekund