| |||
Bifľomorský stôl Acai, Benji, Isy, Dan, Erika, Noemi Neprestávam sa mračiť na článok v novinách ani po tom, čo Dany vysloví, že to môže byť aj niekto koho nepoznáme. Stále mi nešlo do hlavy, prečo by niekto zabíjal študenta, ale...čo ak sa to zopakuje? Možno niekomu jednoducho ruplo v bedni. Najhoršie na tom bolo, že nedostatok informácií v novinách iba zbytočne vyvolával ešte väčšiu paniku. Benjiho slová ale majú niečo do seba. Ja viem, chápem prečo by rodina nechcela niečo také zverejňovať menovite, len... je to desivé. Keď čítaš ako niekto úplne neznámy zomrel v novinách, nič to s tebou neurobí, ale akonáhle je to niekto z tvojho okolie, je to také...reálnejšie. Osobne som nikdy nezažila nejakú traumu v podobe smrti v mojom blízkom okolí od prababky keď som. Moja rodina bola tak nejak...s tuhými koreňmi. Všetci príbuzný, ktorých som poznala od malička, žili. Od stola sa zdvihnú Rachel aj s Benjim s tým, že idú na šerm, tak sa s nimi len rozlúčim. Moju pozornosť ale zachytí Erika, ktorá nadhodí celkom zaujímavú myšlienku. Hlava sa mi otočí na Danovom ramene rýchlo smerom na ňu. Takže ten smrťožrút...to ma nenapadlo spojiť si doteraz. Prečítam si aj druhý článok. Možno že tá študentka bol...niekto s muklovským pôvodom? Zamyslím sa, keď už nadhodila takéto súvislosti. Bolo známe, že smrťožrúti ich neznášali. Na jej otázku o úteku však len pokrčím ramenami. Netuším.....možno mal omoc zvonka. V živote som tam nebola, aby som vedela ako je väzenie zabezpečené, a návštevu tam som ani neplánovala. Dany zmieni, že Cor sa má dneska vrátiť. Dúfam že ju uvidím čo najskôr v klubovni. Vyslovím sa, zatiaľ čo striasa Isaacovu hlavu z ramena. Zatiaľ mrknem na pofesorský stôl. Až teraz, keď sa o nich hovorí, zistím, že takmer nikto zo zboru tu nie je. Zamračím sa. Určite to riešia. Minimálne nejaké...formality, poslať veci ktoré tu mala... Už pri tej predstave, že by som prišla do izby a zbadala Kerneyovú baliť veci z Corinej postele mi bolo nevoľno. Zamyslene pozerám kamsi do stola, keď zacítim na chrbte teplo. Preberiem sa do reality a mierne pootočím hlavu, zbadajúc Isyho, ako sa ma snaží utešiť. Pousmejem sa a pohladkám ho po rukách, ktorými ma objíma. Vďaka. Znie to úprimne, akoby mi to objatie fakt pomohlo. Pre toto som mala rada našu fakultu. Všetci boli takí, ako by som to nazvala... bezprostrední. Priamy. Utekaj, nech ti nepraskne močový mechúr. Vrátim tomu cukríku pusu na tvár a pousmejem sa. Keď ma pustí, vystriem sa, na chvíľu opustiac Danove rameno, len aby som sa tam znova vrátila keď si sadnem na miesto, ktoré sa vedľa neho uvoľnilo. Bolo mi pohodlne, keď som mohla mať hlavu položenú na jeho ramene. Erika zatiaľ zmizne vyzvedať od Angely, ako je to s Jackie. Daniel sa snaží zmeniť tému, a ja sa toho ochotne chytím. Nechcela som už ďalej premýšľať o tom, čo by bolo keby. A škriatkovia boli dosť nevinná téma, väčšinou. Pozriem sa na Acai, ktorá povie, že jej to príde šibnuté, zatiaľ čo Daniel vyzerá, že mu doteraz nenapadlo príliš nad tým premýšľať. Neviem, mne to nikdy neprišlo ako niečo mimo medzí. Máme doma dvoch škriatkov, a raz, keď som bola malá, chcela som ich pustiť na slobodu. Myslela som si, že im bude lepšie v lese s ostatnými zvieratkami... Uškrniem sa nad svojimi detskými myšlienkovými pochodmi, pričom nevyzerám, že by som to brala tka, že ich nejako otrokárčime. Ale k veci, ako sa sluší a patrí, doniesla som im obom svoje staré tričká a povedala som, že môžu ísť preč. Takmer sa rozplakali, vraj či ich už nechceme a nepotrebujeme. Oni...myslím, že sú šťastní, keď môžu čarodejníkom pomáhať. Takže pokiaľ nie je na nich niekto hrubý, tak nevidím nič zlé na tom, keď ich má doma. Okrem toho, tí naši robili najlepšie lievance. Neprežila by som bez nich. Skús sa ísť opýtať aj sem do kuchyne, či by niekto nechcel odísť. Pošlú ťa, aj keď slušne, do čerta. Uškrniem sa na pol tváre. Acai potom urýchlene zmizne spolu s Isaacom na Wcko. Pri našom stole to už nikomu ani nepríde divné. Celkom rýchlo sa ale vrátia a Acai sa začne dohadovať na plánoch na dnes, keď tu zrazu... Plesk. Začnem zbesilo žmurkať, ako sa mi trocha penovej šlahačky pristálo na mihalniciach, vlasoch a líci, keďže som v Danielovej bezprostrednej blízkosti. Zmätene vyvrátim oči dohora, len aby som sa začala pomaly chichotať pri pohľade na Daniela, ktorý vyzerá ako syn vedúceho vápenky. Hej Fletcher, teraz si doslova na zožratie. Prstm naberiem šlahačku z jeho čela a bez ostychov prst rovno aj ocucám. A chutíš celkom fajne. Zvedavo kuknem po pôvodcovi tejto šlahačkovej bomby a zbadám Noemi, ktorá pri ňom stojí a vyzerá byť spokojná sama so sebou. Stač mi ale slovo fixka a viem si predstaviť, čo spravil on jej. Ahoj, a ďakujem za prinesenie raňajok rovno pod nos. Pozdravím ju. Práve sme sa išli dohodnúť, čo s dnešným dňom, takže... Pozriem sa na Dana a Acai. ...ja so určite za nejaký plán. Neznášam víkendy presedené vnútri na zadku. Hlavne, keď sa podĺa oblohy v sieni zdalo že bude krásny deň. |
| |||
VečeřeDan, KenjiOd Dana si vezmu nabídnutou Kenjiho tyčinku a ještě chvíli starostlivě koukám na našeho kamaráda. Pak se přesunu do společenské místnosti a až do večeře zůstávám v pokoji. Vše probíhá celkem v klidu, ředitel ani nemá žádnou řeč a všude panuje atmosféra jako obvykle. Řeší se události za dnešní den, hlavně mladší studenti. Dám si jen nějaký lehký salát, rozloučím se s ostatními u stolu a přesunu se do ložnice. Využiju toho, že v koupelnách teď nikdo není, jelikož jsou všichni na večeři a dám si rychlou sprchu, po které už padám rovnou do postele. Dnešek mě nějak unavil. Ráno - Hlavní síň a snídaněDan, Alex, AcaiProbudím se poměrně pozdě, vlastně jako jedna z posledních v pokoji. Bez okolků vstanu a přesunu se do koupelny. Mám ještě rozespalé oči, ale jen slepý by si nevšiml vzkazu, co mám na obličeji. Já toho Daniela jednou zabiju... pomyslím si a rychle se pokusím smazat si fixu z obličeje. Sice to trvalo, ale povedlo se. Na snídani dorazím trošku později a celou Hlavní síní se ozývá šepot a někdy naopak hlasitý povyk. Kouknu k našemu stolu, ale Dana nikde nevidím, všimnu si ho až u mrzimorského stolu. Už se k němu chci vydat, když si vzpomenu na vzkaz. Vezmu si šlehačku od našeho stolu a s plnou rukou a úsměvem na tváři se vkradu za Dana. Zrovna s ostatními probírají témata z novin. Nechám Dana domluvit a pak mu plácnu šlehačku rovnou do obličeje. "Dobré ráno," řeknu a s úsměvem se posadím vedle něj. "Šlehačka jako odplata za fixu," oznámím mu a obrátím se na ostatní. "Buon giorno," pozdravím ostatní u stolu. "Tak co probíráte?" Stále se vítězoslavně usmívám, jelikož jsem právě provedla, dle mého dokonalou, pomstu. |
| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůlmadam Primrose, Eleanor, John, Ryan a Erika Dál jsem popíjela čaj a sotva vnímala ruch v síni, natož abych sledovala Zmijozelský stůl, i když ten byl nejrušnější. Jen jsem své oči upírala na desku stolu, v dlaních svírala hrnek a opájela se vůní černého čaje, dostatečně silného. Pak mě ale přeci jen něco donutilo zvednout oči. Sovy. Nečekala jsem dopis, prarodiče mi nikdy nepsali, nanejvýš mi babička poslala šaty, abych jí nedělala ostudu, ale vždy bez vzkazu. Ovšem Denního Věštce jsem četla. Jeden výtisk jsem si vzala, hrníček s čajem na chvíli odložila a začetla se. Hned úvodní strana byla plná znepokojivých zpráv. |
| |||
Hlavní síň Mrzimorští u stolu, Dan, Ryan s Angelou “Co že jsi ty nešel na šerm? I když tobě asi stačí slova. Ta jsou někdy horší než meče,“ zašklebím se na Dana a poslouchám novinky. “Počkej, počkej, zpomal. Znova… co že se stalo?!“ vykulím oči. “Naše Mářa, že chytla zlatonku? No hezký!“ zajásám nadšeně. “A Lawsona trefil potlouk? Patří mu to, nemá bejt tak namyšlenej. Teda promiň,“ otočím se na Acai. “Jako fakt nic proti, ale naprosto nechápu, co na něm vidíš, jak s ním můžeš něco mít… ale tak co, každej máme jinej vkus…“ mávnu pomyslně rukou a vrátím se k Danovu vyprávění. “Hnusný Bertíkovy fazolky? Nemáte bejt tak nenažraný,“ drcnu do něj. “Tyjo… to jsem zas něco prošvihla… a s tou zábavou se raději nepřipomínej, včera jsem měla sto chutí tebe i Kenjiho vynést v zubech a vykuchat,“ zamračím se. “Opovažte se to někde vytrubovat, vy pitomci. Prostě jsme to přehnali s pitím, víc za tím nehledejte,“ ušklíbnu se a natáhnu se pro další rohlík. Vtom se mezi nás nacpe Alex. “Hej, já tu byla první!“ nakrčím nos, ale nemyslím to zle, spíš jen takové přátelské šťouchnutí. “A čudné, čudné… čudné možná, ale asi fakt. Opravdu by mohli poskytnout víc informací. A nemyslím si, že by to byl hoax. Jak myslíš, že zareaguje společnost? Budou všechny bombardovat otázkama a chtít vysvětlení, to by byl pěkně blbej hoax. A ani bych se nedivila, kdyby to měl na svědomí ten uprchlík. Jak se mu vůbec povedlo utéct z Azkabanu? Nemá to být nejstřeženější věznice? Teda… já kdybych se tam dostala, tak asi taky plánuju se nějak vypařit… jen doufám, že teď zvýší počet mozkomorů… i když mozkomora bych teda potkat nechtěla,“ oklepu se při té představě. “Jo, šerm má fakt ten novej, Zmijozel,“ zazubím se na Acai. “Vidělas, jak s sebou všude tahá ten svůj meč? Ten s ním bude rozhodně umět. To bude fajn, aspoň nás to naučí. Navíc s ním vypadá tak… působivě!“ řeknu pobaveně. “No nic, jdu se zeptat Angely, jestli se jí Jackie neozvala. A budu doufat, že si pro Cor opravdu došel táta. I když jestli slavil narození dítěte, tak kdo ví, v jakém byl stavu… no… budu v t doufat. Tak zatím,“ zvednu se i s nedojedeným rohlíkem a přesunu se k našemu stolu. “Nazdar, Angelo. Jé, Ryane, ahoj,“ pozdravím i jeho a trochu zčervenám při vzpomínce na včerejšek. Ale jen na moment. Jen se oklepu a tvářím se, že se nic nestalo. Alespoň před Angelou. “Hele, viděli jste noviny? Neozvala se vám někomu Jackie? O Cor nikdo žádnou zprávu nemá, ale snažíme se myslet si, že ji vyzvednul na nádraží táta. Ale o Jackie asi taky nikdo nic neví. Nebo jo?“ otočím se na oba. |
| |||
Z Hlavní síně přes ložnici k Černému jezeruIsaac, Alex, Matt, Dan, Erika Isaac se vrátil. Kývl jsem mu na pozdrav. Zdálo se, že ho nějaká ta menší roztržka se Zmijozeláky nevyvedla z míry, za což jsem byl rád. Je nemůže člověk brát příliš vážně. A ta jeho parodie se mi docela zamlouvala. Pobaveně jsem se uculil. |
| |||
Hlavní síň -> Záchodky -> Hlavní síňIsy, Matty, Rachel, Alex, Dan, Erika, JohnMatty vypadá mojí otázkou dost rozhozený. Vlastně se ani nedivím. Vždyť se jedná o naší kamarádku. A ne jen Cor, ale i Jackie, jak vidím. U stolu se nám skupinka dost rozrostla, takže tu začíná být celkem hlučno. "Já myslím, že určitě." Odpovím Alex. Přece jenom.. nikdo rozumný by Cor nenechal se samotnou toulat po Londýně. A její rodina přeci už vůbec ne. Ale ona mi ani neřekla, že někam odjíždí. Vůbec se nerozloučila. A to jsem si myslela, že před sebou nemáme tajemství. Však já jí to dám sežrat, až se vrátí. A že ona se určitě vrátí. "Je to divný. Když to bylo v centru, tak přeci museli být nějací svědci, ne? Mi neříkej, že nikdo nic neviděl." zabručím nespokojeně. "Já ti nevím. Není tu nikdo z vedení. Vždycky tu bývá aspoň Goggy. Navíc.. noviny by si přece nedovolily napsat něco takovýho, ne?" Odpovím Danovi. Ne, že bych věřila všemu, co se v tom plátku píše, ale minimálně zrnko pravdy na tom bude. "On se k tomu Brumbál vyjádří." snažím se utišit sama sebe. Tohle není prdel. CO když je to někdo, koho známe? Rozptýlí mě, jak se Dan rozčiluje. Přijde mi to vtipné. "My doma skřítky nikdy neměli. Přijde mi praštěný mít doma někoho, kdo za tebe dělá tvojí práci. Navíc zadarmo." pokrčím rameny, když se téma přesune na domácí skřítky. Hádám, že je doma má mnohem víc studentů a ne jen zmijozelští. Všichni se narodili jako svobodní tvorové, proč je zavírat doma a nutit pracovat. Není to fér. Na můj dotaz, co všichni budou dělat po snídani se mi dostalo méně odpovědí, než bych ráda. "Šerm má ten novej, ne? Zmijozel." uchechtnu se na Eriku. Já se na něj nepřihlásila, ale Rachel očividně ano. "Já valnou většinu včerejška strávila na ošetřovně." zabručím si pod vousy. Na famfrpál jsem jít chtěla, ale nějak to nedopadlo. "Pak nám tam přitáhli Cayluse se zlomeným ramenem." přitakám Danovi. Matty se vzdaluje s tím, že si pak půjde malovat. Asi se k němu pak přidám. Minule to bylo celkem fajn. To už se ale k našemu stolu přimotává John. Jo, určitě se chci bavit o mrtvé studence, když to klidně může být jedna z mých kamarádek, blbče. Nadechuji se, že mu na to něco odpovím, ale to už odbíhá ke svému stolu za Eleanor. Co to jako bylo? Zakroutím nad tím hlavou. Některé věci a lidi prostě nemá cenu řešit. To už za sebou slyším Isyho a jednu z těch hezčích přezdívek, co mi dal. Donutí mě se zasmát. "Za chvilku jsem zpátky. Isy potřebuje asistenci." houknu na ostatní. Jako malé dítě. Nicméně se zvednu a ruku v ruce s ním odcházím na pánské záchody. Je to jak dámský kodex. Nikdy nechoď na záchody sám. S Isym jsem v podstatě na záchodcích častěji než s Caylusem. Vždycky jen postávám vedle mušle, opřená o zeď a čekám, až dozní niagarské vodopády. Poslouchám zvuky úlevy, zipu a mytí rukou, na což se pak nechám poslušně za ruku opět vyvést na chodbu. S pobaveným výrazem se nechám od Isyho pomazlit. Přílišný fyzický kontakt nemám ráda, což ví jen málokdo. Vlastně nikdo, když na tím přemýšlím. Neví to například ani Cor, která je kolikrát stejně kontaktní jako Isy, když má náladu. Ale zrovna u těch dvou to nechávám plavat. Jsou rozkošní. "Núbijská princezna plánuje jít zpátky do jídelny, dojíst svojí snídani a ukecat někoho, aby jí zabavil." zazubím se na něj. U něj nemusím moc zaklánět hlavu. Je jen o patnáct čísel vyšší. Sleduji, jak na mě špulí pusu. Potutelně se uculím, stoupnu si na špičky a dlaně mu přitisknu na tváře, aby nikam nezdrhnul. Vtisknu mu dlouhý polibek, než se smíchem odběhnu. "Pozdravuj Reece!" zavolám, než zmizím v síni. "Takže, kdo nejde na šerm? Nechcete něco podniknout?" více méně se podívám na Alex a Dana. |
| |||
|
| |||
Mrzimorský stůl všichni u něj, hlavně Dan a pak ostatní zvýraznění „Polibek? A ještě z pravé lásky?“ Nakrčím nos, „no tfujky!“ Vypláznu na něj jazyk. To mi ale začne mávat před tváří lívancem, oči mi zasvítí a než stačí ucuknout, zakousnu se do lívance, skoro mu po prsty. Teprve potom sjedu pohledem na vlastní vajíčka. Skoro bych zapomněla... Pokrčím jen rameny a plácnu si trochu vajíček na lívanec. Vzhůru objevovat nové chutě! „Možná hektolitry svěcené vody?“ Nadhodím jen do éteru, při diskuzi Marie vs zmijozel. „Jop, lvi se jezevců bojí,“ zazubím se na Dana a předvedu na něj hraný výpad v kočičím stylu. Výbuch smíchu se mi podaří utlumit a radši se chvíli věnuji snídani. „Tobě?“ Povytáhnu obočí, když se Matt zmíní o tom, že mu to ujelo. „To snad ani není možné, ne?“ Propuknu v smích. Trochu mne úřekvapí, že hádě nemá nic proti kakau. Asi to chudáček nepochopil. „Tak takhle se krotí hadi,“ zazubím se na Alex, která ovšem nereaguje jak je zabraná do jídla. „Jo, je to náhodou hodně dobré!“ Ohradím se na obranu cti papriky, „a Cor je ještě slabé kafe...“ Zazubím se, ale tu už mám ruku na čele a bagetu v ruce. Jen překvapeně zamrkám, pokrčím rameny a přihodím bagetu k vajíčkám a lívanci. „Já jdu na šerm, dál netuším, měla bych se kouknout... Tak zatím“ Nahodím nepřesvědčivý úsměv a rychle se zvednu od stolu, s půlkou svého mišmaše ještě na talíři. Nechci tady zůstat na sovy, nikdy jsem to neměla ráda. Jen mi to připomíná, že já nikdy takhle nic nedostanu. Max dopis do Prasinek. Rychlým krokem zamířím k nástěnce. Dnes jsem to nestihla, obvykle se vytratím ještě před příletem sov, jen dnes mi to nevyšlo. |
| |||
HLAVNÍ SÍŇ Jakmile mě probudilo Tesákovo mlaskání a dožadování pozornosti, vstal jsem. Vždycky ráno chtěl vypustit ven, aby se vyvenčil. Nebyl to úplně blbej pes, i když tak možná někdá vypadal. Ty sliny a velká tlama k tomu občas sváděly, ale jinak je to celkem myslitel. Třeba dycky věděl, když jsem si šel udělat čaj. To se pak naprdelil na gauč před krb a čekal na mě. Tohle ráno jsem měl ale pocit, že bude jiný. Nevím proč. Takový ten divný pocit uvnitř břicha. Rychle jsem se oblékl a rozešel se do hradu na snídani. Cestou jsem potkal pár studentíků, kteří se vydali na ranní běh. Nic novýho. Že je to baví. Projdu chodbou k hlavní síni a s dobrou náladou vejdu dovnitř. Štráduju si to tak uličkou k profesorskému stolu, když mi pohled padne k havraspárskýmu stolu. Vzpomněl jsem si na toho nešťastnýho klučinu, kterýho jsem tehdá našel na kraji Černýho jezera. A pokud se nemejlimí, tak byl právě vodtamtaď. Určitě je Alec z havraspáru. Pohledem přejedu všechny sedící u dlouhého stolu, ale nepřehlédnutelnou modrou na vlasech nikde nevidim. Rozejdu se k jeho spolužákům, vo kterých si teda aspoň myslim, že jsou jeho spolužáci. ,,Dobrý ráno, děcka." pozdravím je z vesela a založím ruce za opasek. ,,Tak mě napadlo, no.. Jestli byste nemohli vod vás Alecovi, Shadeovi myslím, no říct, že ho pozdravuju a tak. Je dobrej už ne?" Ujišťuju se. Vzápětí si všimnu novin na stole i titulní strany. Rozhodilo mě to, nebudu tvrdit, že ne. Tak tohle je blbý. To se Brumbálovi nebude líbit, teda pokud to ještě neví, vo čemž teda pochybuju. Doufám, že to je jen nějaká falešná zpráva. Vobčas se v tý redakci seknou a mrtvej student nebyl v Bradavicích ani nepamatuju. Nejraději bych se za ním zastavil, ale pokud je to fakt, má teď určitě spoustu vobíhání po ministerstvu. ,,No tak já už teda zase raději půjdu." řekl jsem opatrně, abych nedal znát jediné znepokojení v hlase. Ale nebylo to lehký. Proč by nám někdo vraždil děcka? A proč by někdo vůbec vraždil děcka? Neměl jsem z toho dobrej pocit. Pokud se prokáže, že je to pravda na Bradavice padne stín a někdo tu obrečí spolužáka nebo sourozence. Rozejdu se šouravým krokem k profesorskému stolu, kde seděla Pomona a Rhiannon. Kývnutím hlavy a popřáním dobrýho rána je pozdravím a usadím se za stůl. |
doba vygenerování stránky: 0.8591890335083 sekund