| |||
Velká síň Billy, Becca, Odett, Kay, Amber |
| |||
|
| |||
BradaviceKdokoliByla to vlastně jenom chvilka, ale i tak jsem měla pocit, že jsem za těch pár hodin stihla a viděla víc, než za několik let v Bradavicích. Jistě, bylo mé vlastní rozhodnutí se do školy uklidit na dobu neurčitou - pokud možno napořád - ale okolní svět pro mě vždy byl neskutečně lákavý. Stejně, jako lidi v něm. Zvláštní konečně vidět místa, o kterých jsem jenom četla. Léta jsem si podtrhávala, kroužkovala či jinak značila destinace, na které bych se jednou chtěla podívat a odsouvala to na možná jednou. Díky Sannymu a Violet.. to jednou přišlo mnohem dřív, než jsem předpokládala. A já si užívala každou vteřinu. Bylo mi velmi líto, že to skončilo tak brzy, ale víc mě mrzelo, když nám Sanny oznámil, že do Bradavic se s námi už nevrátí. Nicméně bylo velmi milé ho poznat, třeba se ještě někdy potkáme. Třeba. Zpět jsem se ale vracela sama. Bylo brzo ráno, Violet se rozhodla ještě zdržet a já měla obavy o svoje skleníky. Jistě, madam Pomona se o ně starala, když jsem byla pryč, ale Bee, Gronzo a Kai - tak jsem pojmenovala miniaturního dráčka od Henryho - mi už začínají chybět. Navíc by mě zajímalo, jak se daří Reecovi. Dostala Minerva můj dopis? Potvrdila se má domněnka? Mám tolik otázek a věcí, co bych měla udělat, ale nestíhala jsem je sotva jsem vstoupila na pozemky. Z přenášedla mi bylo mírně nevolno, ale šálek čaje to rychle zpraví. Což mi připomíná, že jsem ještě nesnídala. Z toho všeho vzrušení jsem na to zcela zapomněla. Ještě než jsem se ale dostala ke snídani, musela jsem si do pokoje odložit zavazadla, skočit se vysprchovat, převléknout se do něčeho domácího, přes co jsem přehodila ještě dlouhý šedý vlněný svetr, protože venku byla zima, a zajít do skleníků. Jen, co jsem vlezla do dveří, přivítal mě Bee. Jak krásné, když mě doma někdo vítá. Za ta léta se tohle místo skutečně mým domovem stalo. Každým rokem se s někým loučím a někoho nového vítám. A i když bych tenhle život mohla považovat za stereotypní a nudný, nemyslím si, že je to špatné. Pan Snape radostně buzerující lajdáky, věčně brblající školník, ruch v hlavní síni při jakémkoli jídle... pohled na nově příchozí studenty, plné očekávání, když se jim otevírají dveře k novým možnostem. Vidět je růst, dospívat a pak odcházet.. Mít možnost je tím tiše provést a pomoct, když mi to dovolí.. všechny tyhle maličkosti, které vídám každý den od dětských let mě neuvěřitelně uklidňují. Líbí se mi být součástí něčeho takového. Takové místo budu mnohem raději nazývat domovem. Ve sklenících jsem se zdržela déle, než jsem měla v plánu. Pomona se samozřejmě o vše postarala na výbornou, takže jsem většinu času strávila vítáním a vyprávěním zážitků svým třem přátelům. Ani mi vlastně nevadilo, že mi neodpovídají. Nicméně nakonec jsem skleník opustila s Beem na rameni. Odmítal se ode mě vzdálit, takže mi ani nic jiného nezbylo. Ruch jsem slyšela už z dálky, což mi vykouzlilo úsměv na rtech, se kterým jsem nakonec do síně i vstoupila. Cestou k učitelském stolu jsem kývla na každého, kdo si mne alespoň minimálně všiml. "Dobré ráno." věnuji přívětivý úsměv kolegyním. Nikdo z vedení tu není.. jak zvláštní. Jen, co dorazím ke stolu, ozve se síní křik sov. Automaticky sáhnu po novinách, abych se podívala na novinky, když přistanou na stole. Hned po přečtení titulní stránky mě polije studený pot. Zběsile nalistuji stránku s článkem a chvilku mi trvá, než zpracuji informace. Než se vsáknou a zasáhne mě jejich plný význam. Nestihla jsem to. Chuť k jídlu mě okamžitě přešla a zavalil mě pocit viny. Vina a chlad. Očividně ani sova s dopisem o mé vizi nebyla schopná zabránit něčemu, co se mělo stát. Ale možná, kdybych se zmínila dřív a ne až den po ní.. Očima vyhledám Isaaca, ačkoli na něj přes slzy skoro nevidím. Měla jsem ho hned poslechnout. Prudce se otočím na podpatku, dělá se mi trochu nevolno. Nijak se nezdržuji, vyběhnu ze síně a zamířím si to rovnou k Brumbálovi do pracovny. I přes své dobré vychování se k němu, po vyřčení hesla, nahrnu jako velká voda i s novinami v ruce. Ale když se tam dostanu, nevypadne ze mě ani hláska. Nějak najednou nejsem schopná mluvit. Jen je očima prosit. Snad aby mě ujistili, že já za to nemůžu. |
| |||
Hlavní síň - ranní pošta Hlavní síní se ozve křik sov. Je to tu zas. Ranní pošta. Nad hlavami vám začnou lítat desítky opeřenců, svírající v pařátech nejrůznější dopisy, balíky, balíčky, pohledy a jiné, které vám hodí na stůl. Některé balíky a dopisy skončí v talířích, jiné na zemi a sovy některých hodí psaní úplně na jiný stůl. Na každý kolejní stůl dopadne 10 výtisků Denního Věštce, včetně profesorského stolu. Obvykle se tam píší nejrůznější události z dění ve Velké Británii, ale taky je tam zahraniční sekce, která obsahuje vše zajímavé, co stálo za to o tom napsat. Nicméně hned titulní strana měla na svědomí bledé tváře a zděšené výrazy prvních čtenářů v hlavní síni. "STUDENTKA BRADAVIC NALEZENA MRTVÁ" Studenti si mezi sebou vyměňují nevěřícné pohledy a očima hledají profesory. Ale kromě profesorky Kearney a Prýtové, tu nikdo z vedení nebyl. Zvláštní náhoda. Nikdo na nic nečeká a rychle se dá do čtení velmi stručného odstavce. Jakoby sami redaktoři více informací ani nevěděli. Hlavní strana obsahovala i více článků ať už se jedná o sport, pohřešované nebo jen tlachy z Ministerstva kouzel. Články: |
| |||
Wolfram, Sinestra, Barbara, Patrick, Calvin, Caylus, Isaac, Matt, Acai, Eleanor, John Patrick to vůbec nepochopil. Samozřejmě, že ne. "Já vím, že ne. Ale... argh!" Zavrtím hlavou a dál se věnuji svému jídlu. "Chyba. Obyčejní smrtelníci jí až po tom, co dojí jejich princezna," trochu se pousměju. Během mého stolování stihl dorazit ještě Calvín, ne v zrovna nejlepší náladě. Vecpe se vedle Isaaca a začne ho vyhazovat. Co s tím dnes všichni mají? To je víc nezajímá jídlo nebo co? Pomyslnou třešničku na dortu tomu nasadí nebelvírska prefektka, která po mém výstupu dorazí rovnou k našemu stolu. Asi jsem byla trochu hlasitější... možná. Zahlédnu i Johna, kterého automaticky ignoruji. Trochu se mi třese vzteky ruka. Nechci se omlouvat, protože tahle chudinka nemá co mluvit do toho, co se děje v naší koleji, ale výhružka s Richardem mě trochu zarazí. Nálada mi automaticky klesne pod bod mrazu. Tohle přestřelila. Poslušně se zvednu ze svého místa, dojdu k Acai, seberu párek z kapuce a strčím jí ho do ruky. "Omlouvám se, velectěná Acai. Jenom jsem ti chtěla nabídnout zmijozelský párek přátelství, aby sis na něm pochutnala." Vyprsknu smíchy a pokrčím ramenem. Věnuji Acai pohled plný pochopení. Tahle situace je prostě k smíchu. Mezitím stihl přijít i Matt, který se mě snaží před Eleanor bránit. Věnuji mu mírný úsměv a jen zavrtím hlavou, aby si z toho nic nedělal. "Stačí? Snažím se tu jen jíst a nikoho odsaď nevyhazuju. Měla by ses starat o to, co se děje v tvé koleji. Pro příště. Richard si to tu pořeší sám." Věnuji Eleanor prázdný pohled a sednu si zpět vedle Patricka. I když mám náladu na houby, ocením Patrickovu snahu a spokojeně se napiju kafe, které mi zatím dolil. Levou rukou si nandám rovnou i tři borůvkové muffiny, které začnu s potěšením požírat. Události kolem mě hodlám ignorovat. "Hmmm... Tuším, že by dopoledne měl být šerm, ale s tou rukou toho moc neudělám... Mohli bychom zajít k jezeru, co na to říkáš? Trochu posedět, popovídat si... Venku je celkem pěkně. Pokud jde o Sedzikowskou... Chtěla jsem ji pozvat do Prasinek, ale od včerejšího náboru jsem ji neviděla. Pokud ji někde potkáme, rozhodně se tomu nebráním. Potřebuju si stejně doplnit šatník a jí by nová garderóba taky neuškodila." Spolknu druhý muffin. Situace u stolu mě neuvěřitelně vytáčí, a tak Patrickův nápad přijmu s nadšením. Kývnu hlavou, popadnu muffin, strčím si jej do pusy a popadnu ze stolu ještě bagetu. "Jdeme." |
| |||
|
| |||
Práce v kabinetu "Určitě to bude v pořádku slečno." Usměju se na Kaylu a nechám jí jít. Sám pak zamířím procházkovým krokem, hezky oklikou zpět do svého kabinetu. Musím říci, že se tam už i relativně těším, ještě jsem si nestihl dát svůj ranní ovocný čaj, nějak jsem se zabral do práce a pak bylo třeba řešit již školní záležitosti. "Jsem zvědavý, kdo se přijde ozvat o pozici prefekta." Zamyslím si za klidné chůze. Hůlka mi rytmicky poklepává o zem a utichne, až s mými kroky před kabinetem. "Ták a zase vzhůru do práce." Nadechnu se a zmizím vevnitř. Usednu za stůl a naliju si ovocný čaj do hrnečku. Naštěstí je ještě teplý, konvice hezky udržela teplotu. Opřu hůlku o stůl vedle sebe a vezmu hrneček abych se napil. Krásně to voní a ještě lépe chutná. "Není nad dobrý čaj po ránu." Odložím hrnek na podšálek a pustím se opět do procházení pergamenů a sešitů studentů, abych měl vše brzy hotové. Nerad dělám něco pak na poslední chvíli, každopádně hodlám se ještě dnes projít po pozemcích školy. |
doba vygenerování stránky: 0.80553317070007 sekund