Večer

Dívčí toalety -> Tam a zpět -> Kolej

Cassandra Warren-Wentworth, Wolfram von Wittelsbach a holky na pokoji + pár zmínek

Byla jsem rozčílená, ale nemohla jsem na ni být zlá. Proto jsem beze slova odešla. Jak mne rozhodilo to, co jsem řekla a udělala, ani jsem se nijak nerozloučila a rovnou jsem šla. Neměla jsem ani trošku náladu se zdržovat, protože bych se musela rovnou vrátit na ošetřovnu a tý opici vyčistit chrup mojí podrážkou. Ne, na to mám svoje boty moc ráda. A Caylovi bych bohužel říci nemohla, protože s tou opicí spí. Nevadí. Něco bych si už vymyslet dokázala. Tu poctu bych jí kupodivu dopřála. Štve mě a to hodně!
Vytáhla jsem krabičku s brkem a hodila jsem ji do nejbližších odpadků.

Pomalu jsem došla na kolej a prořítila jsem se společenskou místností. Na pokoji jsem okamžitě zamířila k mé skříni a vyndala jsem si rukavice. Potom jsem se přesunula k posteli a začala jsem si převlékat povlečení. Kdo ví, jestli Sinestra lhala, nebo ne. Ale musím to převléci, než tu bude, ještě by se mi smála! Ostatním to bude asi jedno, ale pro ni by to bylo asi pobavení hodné. Mrcha jedna.
Kdyby mě aspoň nedunělo tolik v hlavě, tak bych byla trochu pohodě a nemusela být tak nepruzená.

Jakmile jsem měla převlečeno, tak jsem to staré nechala odnést skřítky a šla jsem na večeři. Seděla jsem sama jako hodně lidí tento večer. Tedy.. trochu bokem naproti seděl Wolfram, protože jsem jinde místo nenašla a ani hledat nechtěla. On si mne asi nevšiml. Jak se tak šířily drby okolo, mohla jsem pozorovat zvláštní změnu v jeho výrazu. Vypadal jak dement. Žádný velký rozdíl, než obvykle, ale to se aspoň tváří v rámci možností normálně. Když se zrovna nesnaží být masový vrah, to pak vypadá jako nějaký naštvaný čtrnáctiletý kluk, co se mu chce hodně na toaletu a musí to držet, aby to nepustil někde na zem. Musela jsem se mu trošku pousmát, protože jsem ho nikdy moc nemusela, takže ačkoliv mi ty drby přišly hloupé, tohle mne.. pobavilo. Kdyby se u toho tvářil jinak, tak bych možná řekla, že rozveselilo. V ksichtech by si se Sinestrou mohli oba podat ruce. Potom už jsem jej ale nepozorovala a věnovala se svému salátu.

Na pokoj jsem se vrátila vcelku pozdě a některé holky, už ležely, takže jsem jen rychle vzala svoje věci a stavila se ve sprše. Občas se sprchuji příliš často, ale jeden nikdy neví. Bůh ví, co tady kdo roznáší za nechutné nemoci. Lepší být čistá, než nakažená. To bych nepřežila! A kdo ví čím!
Po sprše jsem zalezla už převlečená na pokoj, odložila jen věci na místo za světla lumosu mé hůlky a zapadla jsem do své postele. Mohla jsem zalézt k nějaké z holek, ale už jsem nechtěla rušit.

Ráno

Pokoj a umývárny

Deirdre Airimoy, Christina de Spontin

Vzbudila jsem se dost časně, ale ještě jsem polehávala, než jsem doopravdy vstala. Okamžitě jsem zamířila do umýváren vykonat hygienu a namalovala jsem se. Upravila jsem si vlasy a vrátila jsem se na pokoj. Tam jsem se oblékla a chystala jsem se jít nemilosrdně vzbudit Christinu. Místo toho se však objevila Deirdre. Možná bych se jí mohla zeptat, co s tím ramenem všechno má, ale místo toho jsem se jen usmála a kývla. Opatrně jsem jí navlékla do jejího oblečení a potom jsem ji ještě zlehka objala, než zase šla pryč. Nemluvila jsem, abych tu Christinu mohla vzbudit po svém a ona se náhodou nevzbudila sama. Ostatní holky už jsem tu neviděla.

Hlavní síň

Acai, Caylus, Isy, Dei, Eleanor + lidi v hlavní síni

Souhlasně přikývnu a dál neochotně ukusuju rohlík. Při včerejší večeři jsem toho snědl o něco víc, než jsem asi měl, a tak mě hlad až tak netrápí. Nebo spíš netrápil, dokud jsem si nekousl jídla. Nervózně se porozhlédnu, když mi zakručí v břiše, ale bohudík to asi nikdo neslyšel, a tak si dál v klidu žvýkám.
Víc než jídlu se věnuji rozhlížení po síni, při čemž mi pohled až nějak často padá ke zmijozelskému stolu. Snad proto, že tam je nejvíce rušno. Ciebie to też będę musiał przeprosić, kouknu s rohlíkem v puse na blížícího se Cayluse.
Trochu nejistě se na něj pousměju a vyslechnu si, co má na srdci. Docela mě i mile překvapí, jak v klidu pronese první větu. U té to ale bohužel skončí. I ty mnie wczoraj zarzucałeś wyolbrzymioną histeryczność… opadne mi i ten nepatrný úsměv, který jsem si držel na tváři a otočím pohled k Isymu. Co ty tam w ogóle robisz? povzdechnu si krátce a kouknu na Acai, která se s Caylusem už dala do konverzace. Už se do toho pustí i Dan, na kterého jen kývnu, ať to nechá. Ale je to jeho věc. Já chci jen klid. „Mám tam…?“ odložím si s tázavým pohledem rohlík, ale to už se Acai zvedá a cpe Caylusovi do pusy bagetu. Proč jim do toho skákat, když si s ním Acai ví rady. Fajny dzień, fajny dzień, dzisiaj to jest fajny dzień… začnu si v hlavě broukat do neurčité melodie. „Jdeme,“ opravím Acai a zvednu se taky, načež z pod stolu vyskočí Míňa, ukradne si zbytek mého rohlíku a rozběhne se za námi.

„Jo, pojď. I Míňa tě tam chce… a víš, že když jde o jídlo, nejradši by neviděl ani mě, aby na něj zbylo víc,“ zazubím se a otočím se na Míňu, aby mi to potvrdil, ale ten má zrovna moc práce s čištěním packy. Zajebiście, dzięki Minigniewie, protočím oči a otočím se zpět na Isyho s Acai. UFO! hrkne ve mně, když mi s Deiiným křikem, který ani moc nevnímám, něco proletí kolem hlavy. Nie, to tylko kiełbaska, povzdychnu si zklamaně. „Neboj, už jdeme,“ kývnu na Dei, která toho má plné kecky, a znovu trochu méně mile vyzvu Isaaca k odchodu: „No chodź już.“ Jen s lehkým zamračením mávnu na Eleanor, která se už pustila do Dei: „Nech ji, prostě toho má plné zuby, kdo by se jí divil. A my… nie na co dzień dostajemy ślizgońskie kiełbaski, więc będzie to fajna odmiana, dla nas Puchonów,“ prohlásím s lehkou nadsázkou, při čemž úspěšně ignoruju fakt, že mi Eleanor nerozumí a nepatrně se na Dei usměju. Taky jsem včera vybouchl a nikdo mě netáhl k prof. Kearney, tak proč dělat průšvihy jí. Jen doufám, že to tak vidí i Acai. Nenechám si ten den zkazit. Prostě ne. Lehce si povzdechnu, když mi zakručí v břiše a znovu popoženu Isyho. „Ruchy,“ nahustím do něj, že už jdeme, a když konečně půjde, vezmeme ho obloukem kolem stolu. Chujowy, chujowy, chujowy dzień, dzisiaj jest… kurde! začnu si naštvaně broukat hlasitěji.

Hlavní síň
Acai, Matthew a Rachel


Pobaveně se na Rachel zazubím a zkoumavě ji prohlédnu. ,,A co tě probudí? Polibek z pravé lásky nebo.." vezmu do ruky lívanec, poleju sirupem, sroluju ho a strčím ji ho před obličej.
,,Lívance?!" Kroužím ji s lívancem před ústy. Pokud ho sní, nechám ji ho, pokud ne, sežeru ho sám. To už se ale přiřítí i Acai.
,,Zdárek." Prohodím z vesela. Myslel jsem si o ní svoje, to jo, můj typ taky nebyla - teda, hezká je, tojo, ale tím, že dá každému se u mě její atraktivita značně snižuje.
Nicméně - kromě jejího lehkého chování mi nevadila. Někdy měla docela vtipné připomínky a rozhodně to nebyl někdo, kdo by si nechal něco líbit.
,,No jo, zmijozel je jinej druh temnoty, kam ani mocné síly Marie nedosáhnou." Uchechtnu se.
,,A když mluvíme o Marii, kde vůbec je?" Zeptám se spíš sám pro sebe. Je z jiné koleje a s nimi na pokoji nespí, takže to vědět nemohou. Leda by ji někde nepotkaly.
,,To jsem tu od nás jako sám?" Rozhlížím se po hlavní síni. To všichni lvíčata ještě chrápou? A to jsem myslel, že největší spáč jsem tu já!
Přijde i Matthew, kterému kývnu na pozdrav, ale více se k němu nehlásím. Moc se mi nelíbí, že je takový kamarád s Airimoyovou, protože podle mě to je jen mrcha, která mu dá kudlu do zad hned, jakmile dostane příležitost. Ale kdo jsem, abych mu říkal s kým se bavit.
Víc se mi nelíbí, že ani se nesnažil Deirdre usměrnit, když se do nás navážela. Ne, že bychom to s Kenjim potřebovali, ale netušil jsem, že bude raději držet pusu a krok. A vlastně jsem si s ním ani neměl moc co říct. Navenek na mě působil jako Reece. Ještě doteď mám v paměti, jak se v síni litoval.
,,Fuj, cože?" vytáhne mě z přemýšlení paprika s nutellou. Počkat. Paprika s Nutellou? Tak ještě jednou. Paprika a nutella?!
Okamžitě sáhnu Rachel na čelo, jestli nemá teplotu. Plácat takové nesmysly. ,,Hej co? Papriku s nutellou? Tohle je hardcore i na Coraline, ta taky povídá nesmysly. Počkej - ty to vážně jíš?" Vytřeštím oči a raději vezmu jednu bagetu Acai a dám ji Rachel.
Na Acai se jen zazubím. ,,Pro vyšší dobro. Nemůžeme nechat tu chuděru jíst zeleninu s čokoládou." Ještě se potom zesere. Ale to jsem raději neřekl nahlas.
Během pár minut se u našeho stolu objeví Caylus a vypadá, že se mu zase něco nelíbí. Sjedu pohledem ke zmijozelskému stolu, kde už seděla většina hadů. Včetně krásného rodičovského páru. Periferně zahlédnu i Angelu, ale víc si ji nevšímám. Jak jsem slíbil.
U háďat seděl Isaac. Má ten klučina nějaký pud sebezáchovy?
,,Vypadni Lawsone a přestaň hysterčit. Isaac si může sedat kam chce. Chce se přátelit." Zaculím se na něj a pobaveně si ho měřím. Už jen čekám, kdy si vztekle dupne nožičkou. Jenže to se zvedne Acai a pro Isaaca jde.
,,Ti zmijozelští jsou fakt hovada. Nechápu proč neuznávají nikoho jiného než sebe. A ta hra na čistotu. Vždyť jsme všichni stejní. Co na tom, jestli má někdo rodiče kouzelníky, mudly nebo motáky." Prohodím tiše k těm dvěma.
To už je na scéně ale i Eleanor. Povzdychnu si. Byla fajn, ale roli prefekta brala až moc vážně a já tyhle typy, které jen proto, že mají pozici mají o sobě vyšší mínění, nějak nemusím.
Rozhodl jsem se proto zase otočit k Rachel. ,,Máš dnes nějaký kroužek?"

Pokoj -> Hlavná sieň

Eleanor, Deidre, Acai

Probudím sa do nového rána, keď pred mojimi očami stojí Eleanor. ,,Už som si myslel že som vstal dosť neskoro. Ďakujem." povedal som jej, no dala mi dvadsať minút a potom odišla. Tie som využil na hygienu, prezlečenie sa z tej nočnej košele a podobne. ,,Nie..! Zase tie strapaté vlasy.. to snáď nie je možné." povedal som si keď som stal pred zrkadlom. Pod mojou posteľou bolo milión vecí ktoré sa mi teraz nechceli pratať, všelijaké ponožky, doslova neporiadok. Nechal som to tak. Keď som už bol pripravený a oblečený, umytý vošiel som z mojej izby a rozhliadol som sa.


Keď som dorazil na miesto, kde sme sa mali stretnúť s Eleanor, už tam bola povedal som si fajn. Spoločne sme vchádzali do Siene, kde už niektorí dávno boli a iní ešte len prichádzali. Boli sme dnu, práve sa tam začalo riešiť niečo s Deidry a Acai. Moc som sa do toho nechcel miešať, pretože som nevedel o čo ide ale moja rola mala názov poslucháč. Pozeral som sa po druhých stoloch napríklad u Zmizolejich. Keď nastalo ticho, spýtal som sa Eleanor. ,,Kam ideš po raňajkách?

Mohli by sme sa pozhovárať alebo tak, pretože v poslednej dobe sa tu dejú dosť divné a závažné veci." potom môj pohľad smeruje na ostatných. Zobral som si kakao, na ktoré som mal veľkú chuť. Pri pití, som rozmýšľal ako to tu bude ďalej a podobne. Potom sa náhle popálim tým horúcim kakaom. ,,Sakra!" V tej chvíli Eleanor na mňa vrhla silný pohľad. ,,To nič, len som rozmýšľal a nedával som pozor že je horucé .."

Počasie bolo také divné ako tá nálada u stolu. Keďže je dneska voľno, zajtra nastáva zase to obyčajné študentské a profesorské ráno. Naďalej si užívam nedeľu pri študentoch a raňajkách.

Famfrpálové hřiště

Hoochová

Cítím se být poněkud skleslý. Ne, že bych si bral někdy Caylova slova nějak k srdci, ale už jen tím svým minutím jsem si na svůj účet připsal hned několik neviditelných mínusových bodů. První akce, kde je mě na náboru potřeba, a hned se mi nevydaří?! To udělal určitě někdo naschvál. Já osobně si myslím, že jsem se jen špatně rozcvičil. V žádném případě není možné, že bych snad nebyl dobrý, já jsem totiž dobrý ve všem, o tom žádná. Prostě jsem se jen špatně rozcvičil. Ale za špatnou rozcvičku také nemůžu já, ale Hoochová. Kdyby si nevymyslela to běhání, určitě bych ten přihlouplý potlouk trefil, Caylus mě nenasral těma svýma kecama a já bych se vesele na koštěti předváděl před tribunou dál. No nic, koneckonců, já nic neschytal a úžasných manévrů můžu ukázat ještě spoustu.

Po svých krátkých a samozřejmě i skvělých myšlenkách sletím opět o kousek níže, aby na mě diváci mohli vidět. Vůbec mě nezajímá, že nejsem středem jejich pozornosti, ale mám děsnou potřebu se ukazovat, jak úžasně umím na koštěti létat. Jsem si jistý, že mě aspoň pár jedinců obdivuje.
Z mého krátkého předvádění mě vytrhne nečekaný a silný náraz. Mé obočí vyjede v samém překvapení do výšky a já se jen vylekaně rozhlédnu kolem sebe. Než však stačím jakkoliv zareagovat, odtrhne se mi zadní část koštěte a já se začnu řítit směrem k zemi. Kdo to udělal?! Za tohle musí někdo zaplatit. Ani se nezmůžu na sebemenší hlásku nebo mrknutí, prostě jen padám...

Skrz svůj velký šok si ani neuvědomím, co se právě stalo. Celá situace trvala jen krátký okamžik. Já se pouze načapu, jak ležím na zemi a vytřeštěně koukám vzhůru. Samozřejmě se ihned posadím a první, koho uvidím, je Hoochová, která se zastaví přímo naproti mně.
„Ne, dobrý,“ odseknu poněkud nezaujatě. V tu ránu však ucítím tupou bolest v levé paži. Očima toto místo hned překontroluji, avšak zde nejsou žádné stopy od krve. Je tedy možné, že se mi podařilo si ruku výborně narazit. Na to, že jsem spadl z takové výšky, tak celkem dobrý.
„Nic mi není, v pohodě,“ dodám po chvíli, jakmile se konečně pořádně rozkoukám.

Pokoje -> Velká síň

Přítomní, označení

Druhý den ráno vstanu relativně brzy. Obvykle vyspávám dost dlouho a na snídani chodím na poslední chvíli, ale brněla mě celá ruka a celkově se mi hrozně špatně spalo. Kromě toho se mi zdály naprosto příšerné sny. Ten poslední, nejstrašnější ze všech, mě dokonce i probudil.
S očima navrch hlavy se tedy posadím na posteli a naprosto probuzený se rozhlédnu kolem sebe, jestli ty postavy, které mi v noci vlezly do snů, nejsou skutečně okolo mě. Když se uklidním, vyhrabu se z postele a raději se vydám na procházku do koupelen.

I přes to, že jsem vstal mezi prvními, tak ke snídani dorazím celkem pozdě. Se svou typicky zamračenou tváří vstoupím rázným krokem do síně a bez jakéhokoliv zbytečného zastavování zamířím k mému stolu. Tedy, mé zamračení se při pohledu jeho směrem prohloubí mnohem, mnohem víc. Isaac? Proč? Bože, proč? Naproti němu Patrick? A u Isaaca stojí Wolfram? To se mám hned po ránu poblejt nebo co? Tuhle skupinku bych nejraději rozehnal někam pryč. Wolfram ať si jde zase šoustat Angelu ven, Patrick by měl být deportován někam doprostřed Atlantiku, Deirdre by měli zavřít zpátky do Dachau a o tom teplomilovi snad radši ani nemluvě.
Rád bych se najedl v klidu, když ani včera se mi to kvůli té pobožné slepici nepovedlo. A v klidu znamená bez dívání se na tyhle nechutné ksichty. Byl bych nejraději, kdyby se všichni chytili za prdele a vypadli si prostě sednout jinam. Opět tedy nahodím rychlejší krok a dojdu k místu dění.
„Uhni,“ syknu na Wolframa, na kterého nemám absolutně náladu, a vecpu se k Isaacovi sám. Ještě před tím, než se pustím do všelijakých nadávek, se mi z Patricka zvedne žaludek. Stejně tak z Deirdre, které spočítám všechna žebra i přes deset vrstev lyžařského oblečení. Své znechucení však nedám nijak znát.
„Dobrou chuť,“ pronesu sladce s nakloněnou hlavou na stranu. Svůj pohled poté stočím na tu druhou nechutnost, která se opírá o Barbaru. O tu divnou, strašně moc divnou Barbaru. Bože, kam jsem se to dostal. Všichni jsou tak strašně divní, až je mi z toho špatně. Vážně brzo budu ze všech blejt.
„A ty vypadni,“ pronesu s kamenným výrazem ve tváři jeho směrem. Nadechnu se, abych už konečně doopravdy spustil vlnu nadávek, ale to se objeví i Sinestra se svými poznámkami. Ano, opravdu vtipné, ale pokud ho nehodláš vytáhnout násilím, tak můžeš mlčet.
No samozřejmě, náš stůl musí být opět středem veškerého dění, když se sem vecpe i ta opice!
„Vem si tohle,“ zatlačím vší silou navztekaně Isaacovi svými pěstními klouby do zad, „A táhni.“
Aby toho nebylo málo, rozčílí se dokonce i Deirdre. Divím se, že si nezlomila ruce, jak praštila do toho stolu. Tu dělá chudinku, že nemůže jíst, ale v klidu si tu mlátí pěstí do vybavení. Beztak jí nic není, ale chce pomoct od Patricka s jídlem jen proto, že je tak hubená, a ten příbor ani neuzvedne.
Nad svou skvěle vtipnou myšlenku se jen nenápadně pousměji, hned na to však navrátím zpátky svůj nasraný výraz. Zkřížím si ruce na prsou a čekám, než Isaac zvedne tu svojí nastokrát projetou prdel a zmizí mi z očí. Pokud se nedočkám, tak ho vytáhnu sám. Chci aspoň jeden jediný den jíst bez všech těch špinavců okolo.

Úplně tou nejposlednější kapkou je pro mě příchod té nebelvírské bestie. Dělá si ze mě prdel? Ona si snad opravdu myslí, že je chytrá?
„U jiných stolů je klid, protože se k nim necpou nezvanci,“ odseknu Eleanor otráveně a probodnu ji ještě vražednějším pohledem, než Isaaca. Naprosto nenávidím, když si dovoluje na nás otvírat ústa nějaká lvíčecí běhna, co má jen hloupý odznak a díky tomu si myslí, že je dokonale skvělá. Tak to tedy ne. Když se cítí být tak mocná, tak ať stejně mocně odvede veškerý tenhle odpad a mě tu nechá v klidu být.

Pokoj -> Hlavní síň
Noemi, John, Acai, Deidre

Probouzím se mezi prvními, což pro mě samotnou je velké překvapení jelikož patřím spíše mezi dlouhé spáče. Posadím se a rozhlédnu po místnosti, někdo se rozhodl vyzdobit obličej Noemi.
Chvíli se snažím rozluštit kdo je autorem tohoto ranního "vtípku" ovšem nakonec to vzdám, po ránu si připadám jak čerstvě narozené štěně, sotva vidím a má mentální úroveň je asi taková že bych se nejradši přisála k cecku a sála kafe. Chce to kafe!

Stoupnu si a šlápnu na několik šanonů které se nacházejí na zemi. Většinou se jedná o průsery které provedli mí "svěřenci". Například ta Eriky aféra s Wolframem.
Bože zase jsem u toho seděla do večera..
Znechuceně zakopnu jeden z šanonů pod postel abych o něj nezakopla, tempem podobném zobmie se obléknu a vyrazím k pokoji kluků.
Pomalu otevřu a rozhlédnu se po pokoji, naskýtá se mi neobyčejný pohled který snad ani nejde slovy popsat. Někteří spí spíše na zemi než na posteli, oblečení je rozházené snad všude kde se dá a ten neuvěřitelný smrad! Je to jako vlézt do pavilonu opic.
Pohledem vyhledám Johna a potichu se přesunu k jeho posteli. Pokusím se ho co nejjemněji probudit přestože bych mu nejradši chrstla skleničku vody do obličeje.
Vstávej ty lenochode! Máš tak dvacet minut, zkulturním se a sejdeme se před vchodem do Síně.

Vykonám potřebnou ranní hygienu která u mě zahrnuje i sprchu která mě alespoň trochu probere, i tak se ale těším na vytoužený efekt kávy. Před Síň dorazím jako první takže na něj musím čekat, ostatně jako vždycky. Čekání si krátím čtením nástěnky.
Skvělý! Marie to dala, měli bychom jí pak nějak všichni pogratulovat.
Jakmile John dorazí vcházíme oba společně do Síně. Očividně mám nějaký šestý smysl protože vcházíme zrovna do konfliktu u zmijozelského stolu.
Bože, nemám náladu řešit blbosti hned po ránu..
Neochotně přijdu ke zmijozelskému stolu o který se opřu.
Takže..
Sjedu všechny přítomné pohledem a můj pohled uvízne u Acai.
Musíte tu po ránu pořvávat a chovat se jako banda opic?
Postavím se a ukážu ke stolu Havraspáru.
Všimli jste si že u ostatních stolů je relativní klid?
Ještě aby ne když u našeho je téměř prázdno..
Kouknu pohledem k našemu stolu a poté skončím u Deidre.
A ty..
Počkám až mi Deidre začne věnovat pozornost.
Ten párek sebereš a Acai se omluvíš, nebo se taky můžeme projít za Richardem a ten rozhodně nebude rád že ho budíme kvůli takové banalitě, natož že se jeho "elitní" spolužáci chovají jako banda divochů.
Slovo elitní pronesu s co největší ironií v hlase a vezmu si ze stolu svou vytouženou kávu i když spíše připomíná patok.

Mrzimorský stůl
Daniel, Acai, Emily, Matthew, Caylus

V klidu se, zcela nežensky, láduji kopou vajíček a špicuji uši na drby. Jeden by neřekl, že ti prckové budou mít tolik keců na náš účet. Jen mne trochu mrzí, že jsem se nedozvěděla něco o sobě. Třeba to se Snapem bylo vtipné...
„Čauky Danielko!“ Zasměji se a mrknu na něj, „nenech se zmást, sice se tvářím, že jsem vzhůru, ale ve skutečnosti spím.“ Nahnu se k němu a přejdu skoro do spikleneckého šeptání, při tom kolem šermuji vidličkou.
„Jo, tam to chce víc, mimoto by u něj asi neprošlo to slavné před svatbou ne,“ zazubím se na Acai, když si přisedne.
Během chvíle ji následuje i Emily a Matt, jen jim mávnu na pozdrav rukou s vidličkou a skoro si tak vypíchnu oko. Ona šikovnost se nezapře, že?
„Něco mi uniklo?“ Přestřelím pohledem z Matta na Acai a z tváře se mi vytratí úsměv. Drama je sice fajn, ale na jevišti bohatě stačí.

„Klídek, dej si kakao,“ nahodím nevinný úsměv a podám jeden hrnek zpacifikovanému hadovi. Sama se natáhnu pro jeden pro sebe a zapiji jím vajíčka. Dál mu už nevěnuji pozornost.
„Dala bych si papriku s Nutelou,“ postesknu si směrem k lvíčeti, „sice to zní nechutně, ale je to fakt dobré!“ Ohradím se hned proti odmítavému komentáři, který určitě přijde.

Velká síň

Barbara, Sinestra, Caylus, Patrick, Wolfram, Isaac, Acai, Matt

Byla by to celkem příjemná snídaně, kdyby se síň postupně nezaplňovala partou hulvátů.
Vypadá to, že se prostě normálně nenajím. Vcházejících studentů si nevšímám a věnuji se jídlu, vzhlédnu pouze ve chvíli, kdy dovnitř vejde Matt a zamíří k mrzimorskému stolu. Neubráním se upřenému zírání. Chvíli po něm se přiřítí i ta černá plantážnice, které Matt nalije mléko.
Raději upřu vražedný pohled do talíře. I když mám Patricka ráda, to, co právě řekl, mě neuvěřitelně naštvalo, protože mi to připomnělo toho dementního Richarda. Všichni chlapi jsou úplně stejní!
"Děláš si ze mě legraci, že jo?" Procedím ledovým hlasem. "Já tohle teda rozlišuju i v posteli a záleží mi na tom... Měl bys to moc dobře vědět, P. Nedělej ze mě idiota!" Chvíli zarytě mlčím a zírám vražedně na palačinky. Vzpomínka na Richarda mi úplně zkazila náladu. Letmo se dotknu tváře, kam mě uhodil a rychle jí stáhnu zpět. To, že jsem navenek působila celkem v pořádku neznamenalo, že jsem byla v pohodě i vnitřně.

Nakonec se nade mnou můj kamarád slituje a jedno sousto mi vloží do pusy. Neochotně začnu přežvykovat. Ten zbytek už jen nakrájí.
"A další nebudou? Mám takový dojem, že jsi mi ráno říkal princezno..." Zkroutím rty do úsměvu a čekám dál s otevřenou pusou. Nakonec ale rezignuji. Nechat se krmit je celkem ponižující. Zuřivě popadnu vidličku, nabodnu kus palačinky a strčím si ji do pusy. To už se u stolu objeví Wolfram.
"A odkdy ty jíš se svou kolejí?" Neodpustím si na něj sarkastickou poznámku. U snídaně jsem ho neviděla už ani nepamatuju. Vzápětí se u stolu objeví i Sin, která mi věnuje zamračený pohled.
Protočím oči a pokrčím ramenem. Jediné, co mě právě teď zajímá, je jídlo. Jestli to půjde tímhle tempem, tak se asi proměním v Calvína a někoho tu seřvu.

Absolutně ignoruji celou konverzaci Barbary a Isaaca a strkám si do pusy sousto za soustem. Upíjím kafe a následně se pustím do lupínků. Nesmí tu samozřejmě chybět Princ, který dovnitř vletí jako vichřice. A dost. Vadí jim Isaacova přítomnost u stolu? Prosím. Nemusí kolem toho ale dělat takový bordel. Jako by nestačilo, že už tak jsou na nás upřené oči našich spolužáků díky tomu, co tu včera předvedl William. Tři hodiny spánku mi na náladě taky nepřidaly. Se zaťatými zuby do sebe vecpu lupínky a naložím si na talíř párky. Strčím si ho do pusy a začnu přežvykovat. Mé štěstí ale nemá dlouhého trvání. Přiřítí se plantážnice a lísá se k Isaacovi. Můj pohár trpělivosti právě přetekl. Klidné snídaně se asi nedočkám. Prudce se zvednu a pěstí uhodím do stolu.
"A DOST! Jděte si tohle řešit někam jinam, někteří se tu snaží i jíst!" Jsem hladová, nevyspalá a citově úplně v háji. Nejhorší možná kombinace. V levé ruce držím zrovna jeden z párků. Bez přemýšlení jej hodím na Acai, kterou strefím. Vítězství!
"Klidně si ho odtáhni třeba do pekla, hlavně ať už tu je klid! Když tu seděla Mařena, tak se tu dalo jíst! Nechápu, kde je problém." Sednu si zpět na místo a nevraživě zírám na poslední párek.
"Co máme v plánu po snídani?" Otočím se na Patricka a věnuji mu křečovitý úsměv. Potřebuju nějak zlepšit náladu, a to hned teď!

Hlavní síň

Matty, Isy, Cowlus + ostatní


Jídlo je fajn. Jídlo je velmi podstatné a velká snídaně je začátek každého dne. Proto si na talíř nakládám ne jen bagety, vajíčka a ovoce, ale vlastně kousek od všeho, co mám zrovna v dosahu. Když přijde Matty, spokojeně se na něj zazubím. Sedá si vedle mě a vypadá mnohem líp než včera. Minimálně nemá na obličeji žádnou slanou vodu, vytékající z očí. To je dobře. Je zvláštní vidět tak velkýho kluka brečet. Ale nemůžu každýho srovnávat s Cayem. Ten má asi tolik citu, jako šutr.
Sehnu se pod stůl a pohladím Míňu, abych mu nenápadně mohla dát kousek salámu. Dívá se tak hladově, jako by pár dní nejedl. Když se narovnávám, letmo si všimnu Emily. Sedí opodál jako duch. Očividně nemá svůj den. Jen jí kývnu na pozdrav.
"Jo, díky." sleduji, jak mi Matty nalévá mléko, ale jinak to nekomentuji. Mléko obsahuje vápník a ten je dobrý na kosti. Do teď jsem se nevzdala naděje. Jsem schopná ho pít po litrech a doufat, že ještě vyrostu.
"Ale, to je v pohodě. Včerejšek byl od rána divnej. Možná špatnej tlak nebo co." Pokrčím rameny. Jeho omluva byla přinejmenším zbytečná. Sama jsem se včera chovala jak kdybych měla periodu. A když nad tím tak přemýšlím...

"Dobré ráno, sluníčko. Vidím, že ses opravdu krásně vyspal." Líně otočím hlavu, když se přiřítí Caylus. Proč se ten chlap rozčiluje už takhle po ránu? To mu večer nikdo nedal, že je tak protivnej? No.. s tím ramenem by se stejně na moc nezmohl. Po jeho slovech se mírně zakloním, abych přes něj viděla na Isyho.
"Mně přijde, že se celkem dobře baví." Sladce se na Caye uculím. Isy je přece dospělej. Ví, co dělá. Nepotřebuje chůvu, jako někteří tady. "Prostě si ho nevšímej. Nají se a odejde." Mávnu nad tím rukou a hodlám si hledět svého. Chci pokračovat ve snídani, ale Cay je neodbytný.
S bagetou v ruce se postavím a strčím mu jí do pusy, dokud jí má ještě otevřenou.
"Fajn. Jdu pro něj a ty nás za to necháš v klidu najíst, hysterko." opráším si ruce. "Takovýho povyku kvůli jednomu přítulnýmu klukovi." se smíchem se odporoučím ke zmijozelskému stolu. Mám dobrou náladu a nehodlám si jí kazit, ne tímhle.
"Isy?" upozorním na sebe. "Nechceš si jít sednout k nám?" dojdu až za něj a dlaněmi se mu opřu o ramena. "Míň lidí, víc jídla... Toužíme po tvé společnosti." Uculím se, pocuchám mu vlasy a čekám, až se zvedne. Nechci tu trávit víc času, než je nezbytně nutné.