Změna prostředí

Ošetřovna -> Dívčí toalety

Cassandra, Acai, Caylus a ostatní na ošetřovně

Z nějakého důvodu, ihned jakmile začala mluvit, tak se můj starostlivý výraz pomalu změnil v docela široký úsměv. Byla jsem ráda, že je v pořádku. To se mi s lidmi z ostatních kolejí moc nestává.
Ale ona je jiná. Je.. speciální. Ale.. ne každého její nátura asi zrovna bere. Podívala jsem se nevděky na Cayla a musela jsem se trochu ušklíbnout. Na Cassandru jsem znovu zatím nepromluvila, jen jsem počkala, až odhrne závěs a rozloučí se s Acai. Navenek jsem se neprojevovala, nechtěla jsem, aby si Cassandra něco myslela, ale i tahle hloupost mě dost dovedla rozčílit. A potom ta malá opice promluvila. Dělá si ze mě srandu? To neudělala! Můj tlak šel raketově nahoru a kdybych k nim byla otočena tváří, asi by si všimli, že mi ujel nepříjemný pohled. Byl to však jen malý moment. Co to ta malá..? Znovu jsem se začala usmívat a otočila jsem se na Cassandru v gestu, že tedy jdeme. Před odchodem jsem ještě věnovala mírné pousmání Caylovi. Z části kvůli jeho chování.. z části kvůli tomu, co by se velmi brzy mohlo stát té chodící černé díře na čuráky. Ani nevím, jak mne to označení napadlo. Musím se ale ovládat. Hleděla jsem si své cesty a otevřela jsem Cassandře dveře, aby mohla první projít a poté jsem spolu s ní opustila ošetřovnu. Jenom jsem se svižně rozhlédla a vzala jsem ji za ruku. Svižně jsem s ní nakráčela na toalety.

Ihrisko --> spoločenka -->

Benjamínko, Matt Dominik

Šteglivo sa zachichocem pri štuchanci do boku.
Snáď si si nemyslel že ťa budem šetriť. Tréning robí majstra.
Inteligentne vystrčím prst do vzduchu ako hovorím to múdro a potom na teba neinteligentne vyplazím jazyk. Periférne zachytím, že Dominik sa vracia aj so zlatou strelou, takže viem že tu nemám moc času. Benji našťastie príliš s odpoveďou neváha a rovno navrhne, že na mňa počká v spoločenke. Prekvapí ma, že to zobral z toho druhého konca. Tipovala som, že bude viac nerozhodný.
Ale tak, v tomto veku? Pff, nie je ťažké uhádnuť čo im behá po rozume.
Okej, hneď tam budem!
Prisľúbim, zatiaľ čo už je naozaj čas aby som sa pratala k bedni, tak mu iba odkývnem a rozbehnem sa k nej. Chytím druhé ucho, podvihnem metlu, ktorá začne levitovať a myknem hlavou daným smerom.
Poď, ukážem ti.
Poviem Domčovi a zamierim do kumbálu, ktorý je pekne schovatý pod tribúnou. Metla sa pokojne vznáša za mojim chrbtom a som v tom momente vďačná ocovi, že ju nemusím nosiť. Ukážem Dominikovi aj to, kde býva bedňa uložená. Pri zatváraní kumbálu mi vypadne dred z gumičky a začne a mi hompáľať pred očami, načo ma dobehne realita. Ešte stále som bola krpatá opálená azijatka.
Ale nie. To zase bude boj, kým sa prinútim zmeniť naspäť, keď som teraz na to nemusela vôbec myslieť, ani sa na to sústrediť.
Potichu si vzdychnem.
Okej, to je všetko. Ešte si musím niečo vybaviť, tak pokojne choď.
Poviem mu, keby náhodou čakal a otočím sa mu chrbtom.
Začne krutý boj samej so sebou, aby som znova pripomínala Sandru z dnešného rána.

Na moje prekvapenie mi to zaberie asi len 10 minút. Neviem, či je to eufóriou z lietania, z toho, že som aspoň na chvíľu mala teraz podobu ktorú si vybrala moja schopnosť a nie ja, alebo som len bola v tak dobrej nálade, že som sa vedela koncentrovať, ale som rada že som tým nezabila pol hodinu. Asi v mojej úspešnosťi zohralo rolu aj to, že som sa rozhodla ponechať čo najviac detailov z predošlého vzhľadu- zostali mi bielo blonďavé kratšie vlasy, opálená pokožka a pery boli troška plnšie ako keď som sa premenila prvý krát do mojej stálej podoby, ale... základ tam bol, bola som rozoznateľná.
Nestrácam už ani sekundu a rozbehnem sa do hradu. Doslova rozbehnem. Už aj tak som bola spotená, do sprchy som sa tešila, a beh, ako akúkoľvek inú fyzickú činnosť, som zbožňovala.
Pred spoločenkou akurát vidím, ako do nej vchádza Matt, ale nestihnem dobehnúť kým sa vchod uzavrie.
Aaaa dočerta, ušetril by mi kopu času.
Musím sa nútiť, aby som na sudy nebúchala rýchlejšie, ako mám. Tešila som sa na sprchy, hlavne preto, lebo som plánovala Bendžiho naťahovať. Bude to sranda, len ho provokovať a sledovať čo spraví. Ako hurikán vtrhnem do spoločenky, znova zazrúc iba Matthewov chrbát ako mizne, v izbe, vôbec si nevšimnúc stav v akom je a bez zastavenia sa ponáhľam do svojej izby, kríknuc na Benjiho - Daj mi päť sekúnd! a vbehnem do izby. Naozaj neprejde ani minúta a som späť, na sebe to isté metlobalové oblečenie (načo budem na to spotené telo hádzať niečo čisté? bleh), v ruke šampón a sprcháč zabalené v uteráku, na ktorom balancuje sivý voľný sveter a tmavočervené kraťase. Prezutá som v plátených nízkych vínových teniskách s čiernymi šnúrkami.
Tak čo, ideme tiger?
Zazubím sa veselo na Bendžemina, rozhodnutá začať ho zneisťovať už teraz.
Síce som myslela, že každý pôjdeme do svojej sprchy, keďže teraz je veľká pravdepodobnosť že sa pôjdu sprchovať všetci z metlobalu, ale... máš pravdu, bude to aspoň zábavnejšie, takže poďme.
Veselo poskočím smerom k východu zo spoločenky.

Ošetřovna -> Pokoj

Acai, Dei + lidi na ošetřovně; Benjamin

Tak po prostu spadłaś… nieważne… Vůbec se mi nelíbí způsob, jakým to Dei bere, ale tak nakonec… może naprawdę tylko bardzo niezdarnie spadła... nenápadně si ji pohledem prohlédnu. Nie podoba mi się to… Dei chyba coś kręci… ale dlaczego? Lehce zamračím svůj do země zabořený pohled a znovu se víc roztřesu. Muszę się uspokoić… zavřu na pár vteřin oči a soustředím se na dýchání.
Cayluse si i přes pár jeho dalších poznámek raději nevšímám. Akorát by se mi udělalo ještě hůř. A i když svou verzi podal dost necitlivě, má stejně jako madam Pomfreyová pravdu. Ukřivděně pokračuju v zírání do země, které je jen občas přerušeno rychlým ucuknutím k Dei, a sem tam akorát nervózně polknu nebo popotáhnu.

„Nashledanou…“ zamumlám neslyšně rozkřáplým chraplákem a zavřu za sebou dveře ošetřovny. Po pár pomalých krocích se opřu o zeď kousek ode dveří a promnu si oči. No kurde... Wszystko takie... porąbane... trhnu sebou od zdi a nejistými kroky se pomalu vydám k pokojům. Zmatené pohledy od prakticky každého, kolem koho projdu, mi k uklidnění zrovna nepomáhají, ba naopak. Nervózně začnu zrychlovat krok až do fáze, kdy se mi začnou lehce podlamovat kolena. Bohudík už je to blízko vstupu do Mrzimoru, tak si s tím moc nelámu hlavu. Párkrát zoufale zaklepu na sudy, ale nic se neděje. Czemu te beczki nie działają?! začne se do mě hrnout nová dávka zoufalosti. Téhle se už jen začnu rezignovaně s pár novými slzami smát. Když už plánuji, že si prostě lehnu mezi sudy, zadaří se. Eureka... nepřesvědčivě se sám pro sebe zaraduji. A vlezu do společenky.

Benji! „Um…“ třesa se, skoro nehybně stojím a s uslzenýma očima a rozcuchanýma vlasama na něj udiveně zírám. Nakonec stále stejně nehybně začnu cestovat po pokoji alespoň pohledem. Bladź! rozhodnu se zmateně utéct schovat o pokoje. Miniuś! svalím se na zem vedle postele, načež on hned přijde. Nechce se mi zvedat. „Kochaniutki mój Miniuś…“ pořádně ho přitulím a zabořím hlavu do jeho srsti. Ten chvilku protestuje, ale jen aby se mohl otočit čumákem ke mně. „Nie bój się nic… wszystko będzie dobrze… wszystko…“ tulím se k němu, jak jen můžu a zhluboka dýchám. Začnu ho pomalu třesoucí se rukou hladit po hlavě, zavřu oči a položím hlavu na zem. Snad se brzy uklidním.

Cesta k sovinci

Wolfram

Nešel příliš rychle. Pohodlně jsem zvládla jít po jeho boku a jen ledabyle jsem sledovala okolí. Čím blíž jsme ovšem byli hradu, tím častěji můj pohled směřoval k zemi. Nechtěla jsem se s nikým střetnout pohledem a nezáleželo na tom, že jdu zrovna s Wolframem. Který dokonce na chvíli mlčí... Ale zase mu to dlouho nevydrželo.
Pozorně jsem ho poslouchala a opatrně se na něj podívala. To si dělá srandu? Na zlomek vteřiny jsem měla poněkud překvapený pohled, než jsem se na jeho spokojeně samolibý úsměv ušklíbla. Vzdorovitě jsem hlavu zvedla a zadívala se jinam. Vstříc našemu cíli. „Vyhýbám se všemu možnému, ne?“ pohrdavě jsem mu odpověděla. Když jsi tak jistý tím, co cítím... Ta jeho jistota mě trochu vytočila. Především u něj jsem ji nečekala. „Ale hlavně,“ začala jsem po chvíli, protože jsem měla neodbytný pocit to dovysvětlit, „příliš nekladu důraz na kolejní dělení.“
„Nebo snad všichni ze Zmijozelu trpí nějakou úchylkou, kvůli které se vám mám speciálně vyhýbat?“ znovu jsem se mu zadívala do očí a ušklíbla se. Jo, třeba dolejzání za lordem, který vás nejspíš zpovídá z hříchů... Jen tak tak jsem udržela úšklebek a nezačala se smát. Raději jsem se znovu rychle odvrátila. „Pro tebe je rozdělení do kolejí důležité?“ Odhadovala jsem, že odpoví kladně. Pro většinu to tak bylo. A i v tomto jsem byla spíš černou ovcí. To už jsme se blížili k nádvoří.