| |||
|
| |||
Z famfrpálu do mrzimorské společenkyAlec, Dominik, Alex, Emily, madam Hoochová, Richard Caylus a Calvin Byl jsem vážně překvapený Alecovou hrou. Nerad bych ho podceňoval, ale doteď jsem ani netušil, že to opravdu na koštěti umí. Nebo chvilka štěstí? I kdyby, umí ji využít. Přiletěl jsem k němu blíž, když Alex jeho střelu vychytala, a dal mu přátelskou herdu do zad. „Fakt dobrý!“ mrkl jsem na něj se širokým úsměvem. |
| |||
Famfrpálový stadion > konec zápasumadame Hooch + ostatní Cvičný zápas je nakonec neskutečně rychlý s několika zraněnými, ale to bohužel k famfrpálu patří, ale přiznám se, že mě přeběhne mráz po zádech a i když jsem ke svému překvapení naburcovaná adrenalinem, jako bych místo létání dělala dvacetivteřinový stoj na rukou. Madame Hooch zápas odpíská a poděkuje za naše nasazení, což ohodnotí body pro každou kolej. To není špatné, ale na druhou stranu jsem byla na sebe drobet naštvaná. Začátek nebyl vůbec špatný, to naopak, ale pak se mi celou akci nepodařilo dotáhnout do zdárného konce. Doufám, že ze mě nikdo z druhých kolejí neměl velkou prču, jak jsem neskutečně nemožná. Zamířila jsem s koštětem směrem k zemi, bezpečně přistála a seskočila těch pár zbývajících centimetrů na bezpečnou zem. Jednou rukou jsem sebrala koště a prsty té druhé jsem si zastrčila zbloudilé pramínky tmavých vlasů, které přesto všechno v zápalu hry vyklouzly z pevného ohonu. "Díky za hru, bylo to fajn" pronesla jsem k ostatním, kteří ještě zůstali. Vzpomněla jsem si, že při našem cat fightu na mě křikla Becca, ale v prvotní chvíli jsem jí na to neodpověděla. Vyhledala jsem ji očima, ale už jsem si všimla, že odchází. No, snad se mi podaří jí odchytit třeba na večeři, abych se jí omluvila, že jsem byla možná trochu víc ostřejší než bych měla. V tuhle chvíli jsem to nutné za sebou. Měla jsem dvě možnosti – když už jsem byla zpocená z zápasu – buď okamžitě zapadnout do sprchy, a nebo toho potu využít, dát si na pokoji (pokud bude prázdný) – krátkou sestavu, a pak teprve všechno ze sebe spláchnout. Rozhodnu se až dorazím. Ale ať už to bude tak či tak, večer si určitě hodlám užít – a nejen pro to, že ještě o půlnoci nebudu unavená. Vydám se směrem do hradu. |
| |||
Chodby -> Pokoj -> Ošetřovna Acai + lidi na ošetřovně Sklopím hlavu ještě níž a nervózně si k sobě Míňu přitulím. Vůbec nemám chuť ty písničky doposlouchávat, tím víc ty pozitivně laděné. Niewiele mi brakuje... po prostu przeczytam i wybiorę... i potem… pohladím Míňu a s pohledem zabořeným do jeho srsti tak, že na cestu vidím jen koutkem zorného pole, jdu dál. Moc nevnímám, a tak není divu, že těsně před koncem cesty panicky nadskočím, až mi slzy vyhrknou, když se krok přede mnou objeví zeď. Snad i trochu vyjeknu a celým tělem mi projede nesnesitelný mráz, který mi skoro podlomí kolena. „Bladź!“ kopnu s uslzenýma očima do zdi a rozběhnu se do pokoje. Czemu jestem taki… šmendrik? odložím skleslého Míňu na postel a lehnu si vedle něj. Miniuś… přitulím se k němu a začnu ho hladit. Celý dnešní den je nějaký divný a mně to zrovna dvakrát nesvědčí. Powinienem chyba więcej spać… pořádně držím Míňu a dávám pozor, abych ho neumačkal. I když on by se určitě ozval. Teď je pro jistotu jak plyšový a ani se nehýbe, což mi vyhovuje. Pomalu se od toho usínajícího kulíška zvednu, abych ho náhodou nevzbudil, a promnu si zarudlé oči. „Za chwilę pójdę coś dostarczyć Acai, okej? Będzie tylko chwila…“ informuju Míňu o plánovaném odchodu, ale ten už mě nevnímá a jen se převalí zády ke mně. Ale z ciebie śpioch… usměju se a rychle si projedu názvy zbývajících písniček a dvě si připíšu. Chyba starczy… vstanu a se zívnutím si promnu oči. Se zoufalým povzdechem kouknu na Míňu: „Idę,“ ale ten vůbec nevnímá. Vždycky jsem se o něj hrozně bál, když byl malý a takhle ležel. Budil jsem ho a bral si ho k sobě, abych věděl, že je v pořádku. Nejraději bych si ho vzal i teď, ale na ošetřovnu mazlíčci nesmí. A on bude rád, že může spát. Věnuji mu krátký úsměv a nejistě sáhnu po vytříděné MP3 se sluchátky. Pora iść… zničeně hodím pohled na dveře a pomalu se k nim nerozhodnými kroky vydám. Acai mnie zabije… Raz mi coś pożyczyła i ja to zgubiłem... nervózně polknu, jak se mi začne svírat hrudník. A co niby zrobisz? Nic nie zrobisz. Idź już! nakopnu se a vyrazím ze dveří rychlým krokem až na chodbu. Po pár krocích na chodbě ještě s povzdechem zaváhám, ale nakonec se se zoufalým pohledem zabořeným do země opravdu vydám k ošetřovně. Nemám ani pomyšlení na to vnímat případné pohledy ostatních a dokonce se úspěšně vyhýbám všem protijdoucím… i zdem. S každým krokem mi je akorát víc úzko a znovu mě začíná bolet hlava. Najgorzej i tak już jestem w skrzydle szpitalnym... promnu si s dalším povzdechem nejistě oči. Nie stój tak i zapukaj… zamrkám zmateně a lehce zaklepu, načež celý roztřesený chytím za kliku a vejdu na ošetřovnu. „Dz-dobrý den,“ zamumlám nakřáplým hlasem, ale tak, aby mě p. Pomfreyová slyšela a pomalu se roztřesený vydám ke skupince u Cayluse. Vzchop se! Ještě si budou myslet, že se tu chceš taky zabydlet… napomenu se a nervózně polknu. „A-ahoj,“ pozdravím tiše Acai s Cass. Cayluse s Patrickem nechci moc vnímat, ale taky nechci být neslušný. Otočím se k nim a též je roztřeseným hlasem pozdravím. Poté se pohledem vrátím k Acai a sklopím hlavu. „P-promiň…“ omluvím se dřív, než vůbec řeknu proč s nadějí, že mi to trochu uleví. Ale evidentně jsem se pletl a v hlase cítím, že, ač nechci, budu asi brečet. |
doba vygenerování stránky: 0.87714195251465 sekund