| |||
Středa 14. říjnaZapovězený les (skupina č.3)Daniel, Deirdre, AlexTrochu poodstoupím, když mi Dan s chlácholivými slovy přikládá ruku na rameno. To, že si ostatní myslí, že jsme teplý je věc jedna. Ale to, že se Daniel občas chová, jako kdyby tomu tak skutečně bylo, je věc druhá. Možná se není čemu divit, že mě Coraline nechce a ani chtít nebude. Pakliže si totiž tyhle gesta vykládá stejně, jako valná většina spolužáků, pak není divu, že mě nikdy nebude brát víc než jako svýho nejlepšího, trochu přiteplenýho, kámoše. Fakt díky, Dane. „Tenkrát použil avadu.“ povzdechnu si při vzpomínce na školní trest se Snapem, na který jsem se ze všech sil snažil zapomenout. Byl to strašnej večer. Nepřeháním, když řeknu, že jsem byl tenkrát přesvědčený, že tam natáhnem brka. A ani teď to nejspíš nebude o moc lepší. „Připadám si jako v Battle Royale.“ podotknu, načež se zarazím. Dojde mi, že ostatní nejspíš nebudou vědět, o čem mluvím. „Slyšeli jste o tom někdy? Je to takový filmový předchůdce Hunger games. Každý rok si v Japonsku vyberou třídu, kterou pak odvezou někam na pustej ostrov a nechaj je mezi sebou bojovat. Poslední přeživší vyhrává. Celkem dobrej film, někdy na to mrkněte.“ Když se nad tím zamyslím, tahle situace se tomu dosti podobá. Jen místo batohů se zbraněmi máme hůlky a místo spolužáků budem kosit bludičky. „Máš ve skupince mistra meče, s kým jiným by ses měla cejtit bezpečnejc, hm?“ pohlédnu vážně na Airimoyovou, která se ujišťuje, že si s bludičkama poradíme. Už raději nezmiňuji, že pokud na někoho zaútočí, tak to budu s nejvyšší pravděpodobností já, protože jakožto nešťastně zamilovaný budu pro tyhle potvory neskutečně přitažlivý. Alespoň pro někoho, no... Snape mezitím cosi žvatlá, ale poslouchám ho tak na půl ucha. Má pozornost je nepřekvapivě jinde a to u Coraline a její skupinky. Cítím se hned klidněji když vidím, v jakém týmu skončila. Cassandra i Ruth se určitě, jak se na správné Havraspárské sluší a patří, poctivě učili, stejně tak Richard, který nepochybně strávil v knihovně celý den. Nemám toho kluka zrovna v lásce, ale stokrát raději vidím po boku Cor jeho, než Wittelsbacha. Navíc to byl prefekt. Vsadím balíček pocky tyčinek, že udělá vše proto, aby se před nikým neznemožnil a dovedl svou skupinku bezpečně do cíle. Zatímco se ztrácím ve svých myšlenkách, Deirdre přinese od Snapa baňku. Její příchod bych téměř nezaznamenal, nebýt kluků, kteří začnou tahat z kapes hůlky. Se značnou neochotou je tedy napodobím a přesně jak profesor chtěl, předvedu to podivné kouzlo, které znělo cosi jako Lučina genitála. Pak už jen čekáme na to, až na nás přijde řada a budeme se moci vydat do lesa. A brzy se tak i stane... „Jakej luboš tyvole?“ otočím se na Dana, který strachy evidentně zapomněl i ta nejzákladnější kouzla. „Seš totálně marnej.“ pošklebuju se mu a rozejdu se opatrně za ním. Stejně jako Deirdre si přitom dávám pozor kam šlapu a hůlkou si svítím převážně na zem. „Přestaň tu vyšilovat jak malá holka a poslouchej mě.“ napomenu Dana, který mě osočuje z funění. Takhle jsem ho už dlouho neviděl. Za normálních okolností je to takovej ten frajírek, co trousí jeden vtípek za druhým, kdežto teď je podělanej strachy. Jasně, ani já se tu necítím dobře, ale nejsem zvyklý projevovat emoce až takovým způsobem, jakým to dělal on. To bude nejspíš tou asijskou náturou. My Japonci byli v těhlech věcech vždycky tak trochu upjatí. „Byl jsem před hodinou s Coraline.“ svěřím se tiše tak, aby nás pokud možno Deirdre vepředu neslyšela. „Byli jsme v tom kumbále... na košťata. Tam kde Caylus Beccu... no víš co.“ Jsem v tu chvíli rudý jako rak a tak pouze děkuji samotnému Jashinovi, že je tu tma jako v prdeli a nikdo mi nevidí do obličeje. „Řekl jsem jí, že jí miluju. Takže vážně doufám, že tu dneska zhebnu, protože po tomhle se jí už nemůžu podívat ani do očí.“ Tak, a je to venku. Jestli nás tu má skutečně něco sežrat, tak chci umírat s pocitem, že jsem se někomu svěřil. Nedokázal bych to v sobě dýl dusit. A v tu samou chvíli Daniel cosi hystericky zařve. Neslyšel jsem na rozdíl od něj vůbec nic, ale co bych to byl za nejlepšího kámoše, kdybych ho v té jeho paronii nepodpořil. A tak do něj prudce strčím a se slovy „BACHA, BLUDIČKA!“ ho nechám odporoučet k zemi. Když už panika, tak pořádná. |
| |||
Zapovězený les (skupina 3) 14.10. ,,Ona si fakt myslí, že jsme teplí.." Zaksichtí se Kenji, když do skupiny vylosujeme Deirdre. ,,Kašli na ni." Položím mu ruku na rameno. S Kenjim jsme měli vždycky blízký vztah, ale vždy jen na základě kamarádství! Bohužel, blonďatá zmijozelská spolužačka nebyla nejspíš jediná, kdo nás podezíral. Alexovi na otázku s akromantulema jen pokrčím rameny. ,,To jsme doteď nezjistili. I když.. Kenji, co to Snape použil za zaklínadlo tenkrát?" Snažím se rozpomenout a v duchu se proklínám za to, že si pamatuju kdejakou kravinu a kdejaký drb, co řekl Ryan, ale životně důležité informace, to ne! To mi v tý hlavě prostě nezůstane. To už se do rozhovoru zapojuje i Deirdre. ,,Myslím, že určitě." Podotknu s vážnou tváří a sleduju její výraz. Já osobně doufám, že ne, jinak to bude moje smrt. Na druhou stranu si ale nenechám ujít příležitost, vidět Airimoyovou postranou strachy. ,,Jestli bych je zvládl přeprat?" Zopakuju už trochu nejistěji. ,,Ovšem! My s Kenjim naprosto přesně víme, jak na ně!" Přikývnu nakonec a hrdě se napnu, aniž by mi docházelo, že se moje odpověď zcela vylučuje s předešlou odpovědí Alexovi. ,,Snape a hlídat nás?" Odfkrnu si. ,,Ten zrovna. Vůbec bych se nedivil, kdyby si celou tuhle hodinu nějak ošéfoval, aby se nás mohl legálně zbavit!" Zabručím. Tomu mašťákovi jsem svěřil svůj život do rukou už jednou a jak to dopadlo! Málem jsem o něj přišel! O něj myslím jako o život. I když.. o něj málem taky. Dál se už do rozhovoru nezapojuju, nerad bych přišel o nějaké důležité informace (které si stejně nebudu za půl hodiny pamatovat). Caylusův výstup, kdy si zapomene hůlku překvapivě nekomentuju. Jindy bych měl spoustu řečí a určitě bych se mu i hlasitě vysmál, ale teď.. Teď, když nás od vstupu do toho nejstrašidelnějšího a nejnebezpečnějšího lesa, co snad existuje dělilo jen pár chvil, jsem o veškerá slova přišel. Jediné, co se mi mihlo hlavou bylo, že mu tuhle situaci fakt nezávidím. Zvlášť, když ho hodina v lese ani tak nemine. ,,To nechceš." Brouknu jen ke své skupině. Snape pak znovu přejde do výkladu a já jsem bledší a bledší. Prvotní strach, hrůza a panika mě neopustila, ale jsem možná trochu klidnější, když jdeme po skupinkách a ne sólo. To bych se asi fakt doslova posral. Nechám Deirdre dojít pro baňku na fragmenty a pak mlčky převedu veškerá kouzla, která jsou po nás požadována. Na východ.. Nemám s sebou kompas, bude tam někde ukazatel? Trochu znejistím a pohledem vyhledám Kenjiho, jak on se na to tváří. Pak už jen čekáme, než se do lesa vydají první dvě skupinky před námi. Tiše pozoruji, jak je po vstupu mezi kmeny stromů pohltí tma a my je brzy ztratíme z očí. "Lumoš" zašeptám do tmy, abych rozsvítil hůlku, ale záhy mi dojde, že jsem i tohle primitivní kouzlo, které se učí prváci vyslovil špatně. Já v tom lese umřu. Napodruhé už hůlku skutečně rozsvítím a vydám se za Dee, která celkem - k mému překvapení, odvážně vyrazila vpřed. Nijak neprotestuji, že se rozhodla jít první. Naopak, dámy mají přednost a já nebudu bránit jejímu rozhodnutí! Jdu tedy jako druhý, hned za ní a cestou se každou chvíli otáčím na kluky za sebou. Černočernou tmu rozrážíme světlem z hůlkem a hrobové ticho rozbíjíme našimi kroky. ,,Hergot Kenji, nefuň tolik! Nebo nás uslyší!" Hystericky se otočím na svého kamaráda, abych ho napomenul. Zmocňuje se mě úzkost a ruce se mi potí ještě víc. ,,Ví někdo kam jdeme?" Zeptám se po krátké chvíli, kdy našlapujeme lesní cestou. ,,Vidíte něco?" Ptám se po další krátké chvíli. Mám pocit, jakoby nás něco sledovalo. Na každé křoví koukám s nedůvěrou v očích a mžourám do tmy. ,,SLYŠELI JSTE TO?!" Vyděsím se v zápětí. |
| |||
Zapovězený les (skupina 6) Naira, Sinestra, Sebastian středa 14. řijna Nejdřív má blbý připomínky a když mu pak někdo něco řekne je extrémně uraženej a dělá jako kdyby vlastně ani nic neřekl. Úplně jako malej kluk. "Ale to víš že ne" odpověděla jsem mu suše a dál už se ho snažila spíš ignorovat. I když to zrovna u něj nebylo zrovna nejjednoduší. "To není špatný nápad" zašeptala jsem Naiře když pohrozila že mu zapálí vlasy. S tím jsem z kapsy vytáhla svojí hůlku. Samozřejmě jsem se nechystala zapalovat něčí vlasy, a už vůbec ne před profesorem. Ještě ke všemu Snapem, který byl zrovna jen tak mimochodem vedoucím zmijozelu. A o vyloučení jsem opravdu nestála. Sebastian se sám od sebe ochotně vydal pro baňku. Snad jí pak cestou někde neztratí nebo nerozbije. Což by mě vlastně ani moc nepřekvapilo. Předvedení kouzla se rychle dostalo i na nás. Opsala jsem ve vzduchu co možná nejpravidelnější trojúhelník a vyslovila kouzlo. Rukavice. Měla jsem si vážně vzít rukavice, takhle mi zachvilku umrznou prsty. Už teď je mi zima a to jsem sotva vytáhla ruce z kapes. Na první pokus se mi kouzlo celkem vydařilo. Pravda, blesk "nešel" úplně rovně jak jsem zamýšlela ale i tak jsem byla celkem spokojená. Byla jsem vážně ráda že jsem neskončila v první skupince, takhle jsem se mohla alespoň trochu mentálně připravit až přijde řada na nás. Ze tmy jsem strach neměla, ale když jsem teď měla jít do zapovězeného lesa doléhala na mě úzkost. Naštěstí šel jako první Sebastian. Takžee stejně jako se skupinkama ani teď jsem nemusela jít první. Rozsvítila jsem si tedy hůlku a vydala se za Sinestrou. Opatrně jsem našlapovala za Sinestrou a dávala si pozor abych nezakopla o něco nebo třeba o ní. Nachávala jsem je jít první a jen špicovala uši a rozhlížela se aby na nás náhodou něco nevyskočilo. Šla jsem mlčky dokud se na nás Sin neotočila s otázkou. Lehce jsem pokrčila rameny. "V té knižce psaly jen to že by mělo jít o duše kouzelníků, skřítků a tak podobně..." odpověděla jsem trochu napjatě. Pěšina po které jsme vešly do lesa nám pomalu zmizela pod nohama. Musely jsme čas od času překročit nějaký ten kořen nebo vystouplý kámen. "Posvítíme si trochu víc na cestu" prohodila jsem nenuceně a zvedla hůlku nad hlavu. "Lumos maxima" zamumlám si pro sebe. Jen se světlo na špičce mojí hůlky zintenzivnilo odhodila jsem ho daleko před Seba. Jak se koule světla vznášela dál mezi stromy, osvětlovala nám cestu dál než normální lumos. |
| |||
Zapovězený les (skupina 5) 14. října, Středa Cor, Ruth, Richard Upřímně, jsem vděčná za to, že máme hůlky. Ne že bych byla nějaký strašpytel, ale černočerný Zapovězený les vzbuzoval… respekt. Velmi silný respekt. Kdo jiný by nás tam poslal než právě Snape. Má pravdu, že praxe a teorie jsou něco jiného. A já zrovna v té praxi nejsem špatná. Ovšem ten černý les… |
| |||
|
| |||
Okraj Zapovězeného lesa ---> Zapovězený les (Skupina 4) Christian, Christina, Erika středa 14. října Christina měla očividně obavy, nejen ohledně své přípravy na tuto hodinu, která byla jako u mě, nulová, ale taky vzhledem k nebezpečím, které Zapovězený Les skýtá. Chtělo se mi říci něco sarkastického, ale prostě neumím být ošklivý na dívku, kterou miluji. I když ona mým citem zjevně opovrhuje. "Hmm, měli by jsme se dohodnout na nějakém plánu, pro případ, kdyby na nás v lese bafla nějaká obluda. Nejlepší postup by asi byl se stáhnout, vypálit světlici a čekat na profeora, zatímco jeden z nás útočníka do té doby zadrží. Tak udržíme případné ztráty na minimu." Odpovím a nezaujatě pokračuji. "Teď jen zbývá určit, kdo bude oním šťastlivcem, který se postaví bestii. Holky rovnou z téhle rovnice vynechám. Promiňte mi, dámy, není to nic proti vašim kouzelnickým schopnostem, nebo že bych pochyboval o vašich dovednostech, nebo tak něco, ale to dřív pojede čert na bruslích do práce, než dopustím, aby bylo v mé přítomnosti ublíženo dívce." Vyřadím Christinu a Eriku, načež se obrátím na Christiana. "Sakra...Christýna a Christian v jedné skupině? To je dobrý." Uvědomím si. "Takže, to je mezi námi, Jako nebelvírský prefekt jsi moc důležitý na to, aby jsme tě ztratili, takže výsledek je jasný.".. Řeknu, zatímco si prstem projíždím imaginární bradku, kterou ještě nemám, ale budu mít. "Yosh! Takže já zdržím útočící bestii, zatímco vy ostatní se stáhnete a přivoláte profesora." Rozhodnu případný postup při mimořádné události. S tím zamíříme do Zapovězeného Lesa. S rozsvícenou hůlkou jdu v čele naší skupiny. Nemá přeci cenu pátrat po bludičkách ve tmě, že ano? Christian mezitím přiznává, že jeho příprava taky nebyla zrovna důkladná. Zajímalo by mě s kým měl rande on? Potočím směrem k němu hlavu. "Na mě se nedívej, kámo. Měl jsem...důležitější věci na práci." Zazubím se a vrátím se zpět k pátrání po bludičkách. "Kde jste bludičky? Kdepak jste..nááá, puťa-puťa.." Pokusím se o jejich přivolání. Erika se s námi mezitím podělí o své vědomosti ohledně našeho úkolu. "Nešťastná láska..." Zamumlám si pro sebe a zvednu ruku, jako kdybych se hlásil ve třídě. "To budu nejspíš já." Erika dál pokračuje. "Takže říkáš, že nejlepší postup by byl jít někam do bažiny, tam si na chvíli sednout, zhasnout hůlky a čekat co přijde?" Nadhodím k Erice, jestli ji jakože chápu dobře. |
| |||
#Zapovezenyles #skupina č.5 #vubecsemitamnechce Středa 14. října Coraline, Cass, Ruth, Snape, označení Tahle situace se mi nelíbí. Nejen, že se ani trochu necítím ve své kůži, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi tohle celé připomíná scénu z nějakého béčkového hororu. Banda naivních teenagerů pobíhajících s křikem po lese ve kterém řádí masový vrah a jednoho po druhém oddělává jako na běžícím pásu. Kandidátů na smrt tu máme hned několik. Taková Deirdre je ta typická uřvaná blondýna, která nesmí v žádném mudlovském filmu chybět. Takový umírají většinou jako první. Hned po ní by odkráglovali Cayluse. To je to samý co Dee, jen v mužský verzi. Koho tu máme dál... Pohled mi spočine na vztekajícím se Ryanovi. Ten měl šanci na přežití nulovou. Za ty jeho kecy by možná umřel ještě před Deirdre a to ne rukou vraha, ale rukama všech ostatních, kterým by z něj ruply nervy. Potom tu byl Domenico. Ten by dozajista smrtící masakr přežil, ale ve finále by se pro záchranu někoho jiného obětoval. Typický on. Nechceš už takhle náhodou přestat řešit sračky? Povzdechnu si. Pár mudlovských hororů jsem sice, leč tajně, viděl, ale vážně by mě nenapadlo, že se dožiji dne, kdy se budu zrovna jimi uklidňovat před hodinou obrany. Možná jsem byl prostě rozhozenější víc, než jsem si myslel. To bude nejspíš tím. "Ahoj. Bude sranda." ozve se znenadání dívčí hlas, který mě donutí vzhlédnout. Sotva metr ode mě stojí Coraline s úsměvem na tváři. Překvapeně zamrkám. Tak sranda, jo? "Jak pro koho." odpovím s ledabylým pokrčením ramen, přičemž se snažím tvářit naprosto nezaujatě. "Ale když to říkáš... budiž." dodám nakonec a otočím se k ní zády. Ne proto, že bych se s ní snad nechtěl vybavovat (správně, nechci), ale hlavně proto, že přichází profesor. Mluví sotva chvíli, když se přiřítí udýchaný Caylus. Po tváři mi přelétne stín. Ten vůl nejenže přišel pozdě, ale jak se brzy dovídám, tak nemá ani hůlku. Ten kluk vážně může děkovat všem svatým za to, že nás jeho idiocie nestála žádné body. Co mě však mile překvapí je reakce Barbary. Poněkud nesměle půjčuje škemrajícímu Caylusovi svou hůlku, čímž si u mě vyslouží malé, bezvýznamné plus. Valná většina lidí by nedala hůlku z ruky a už vůbec ne někomu takovému, jako byl náš spolužák. Je vidět, že Barbara jde vskutku do sebe. A pak, že Zmijozelští neumí podat pomocnou ruku. Pche. "Je bezpečné pustit spolužáka do lesa bez hůlky?" zvednu hlavu k profesorovi, který nevypadá, že by ho Caylusův problém trápil. Jasně, je to jeho blbost, ale ten kluk je v týmu se samejma holkama. Už vidím, jak se všechny předbíhají, aby zachránily zrovna jeho. Snad kromě tý Barbary... Ať už mi profesor odpoví jakkoliv, pokud se tedy vůbec bude obtěžovat, vytáhnu z kapsy svou hůlku a pustím se do kouzlení. Přesně jak nám bylo řečeno, opíši ve vzduchu trojúhelník a ještě než jej aktivuji, vyslovím zřetelné "Lucenta geniala.". Všímám si hned několika nedostatků, jako například toho, že trojúhelník není úplně rovný, ale i tak se kouzlo povede a z hůlky si krátce nato razí cestu blesk. Pro jistotu to ale raději zkusím ještě jednou, ve snaze vytvořit stabilnější trojúhelník, s daleko rovnějšími čarami. A vida, zadaří se. Jakmile profesor chce, aby měla každá skupinka baňku na sbírání fragmentů, automaticky se rozejdu vpřed a jednu si od něj vezmu. Přeci jen, jsem jediný kluk ve skupince a prefekt k tomu, tudíž pochybuji, že by kdokoliv namítal, že se ujímám vůdčí role. A kdyby ano? Tak smůla. Kdo dřív příjde, ten dřív mele. "Můžeme jít?" otočím se k děvčatům, zda-li jsou připravena vyrazit. Při té příležitosti zachytím pohled Christiny, ze kterého nedokážu mnoho vyčíst. Za normálních okolností bych si pomyslel možná něco jako "Nečum tak blbě." nebo "Co na mě zase vejráš?" ale tentokrát mi nic z toho na mysli nevyvstane. Zvláštní. Ještě než se skutečně vydáme do lesa vstříc tmě, vystřelím hůlkou do vzduchu pomocí Pericula rudé světlice, aby profesor věděl, že minimálně jeden ze skupiny v případě nejvyšší nouze ovládá záchranné kouzlo. A potom... Potom se rozejdeme vpřed, přímo do hlubin lesa, kde žili všichni možní i nemožní tvorové. A bohužel i tací, které jsem za žádnou cenu nechtěl potkat... "Myslím, že to nebude třeba, ale chci si ujasnit dvě věci." zapředu rozhovor, jakmile jsme v dostatečně dobré vzdálenosti od ostatních. "Nejsme tu bohužel sami, takže od vás nechci slyšet žádný řev a hlavně..." Na malou chvíli se odmlčím, přemýšlejíc nad tím, jak svůj následující požadavek zformulovat. "...žádné chytání za ruce, ano?" Hloupý požadavek, že? Jsou to holky. A ty se většinou bojí. Taky hodně křičí, piští a rády chytají za ruce kohokoliv, u koho usoudí, že je to zrovna bezpečné. Ale nechci, aby narazily. Na tenhle typ fyzického kontaktu si zrovna nepotrpím a hlavně... Nechci, aby vůbec některá z nich poznala či uvažovala nad tím, že na tom s odvahou a klidem nejsem momentálně o moc líp než ony. |
doba vygenerování stránky: 0.85832691192627 sekund