| |||
Famfrpálové hřiště > Nebelvírská společenská místnost Všichni na famfrpálovém hřišti, poté všichni ve společenské místnosti Konečně jsem na sebe mohla být alespoň trochu pyšná. Ovšem, zlatonku jsem chytila poprvé a nemám nijak zaručeno, že ji ještě někdy vůbec chytím a můj soupeř byl navíc asi zraněný. Přesto mě to ale nesmírně potěšilo. O to víc, když mě za můj výkon i profesorka pochválila. Seskočila jsem z koštěte a uklidila jej, aby o něj náhodou zase někdo nezakopl. |
| |||
|
| |||
Richard, Caylus Ani jeden z těch dvou tupců v sobě nemá ani nejmenší kapku galantnosti. Zaskřípu zuby a nepřátelsky se na Cayluse zašklebím. "Jo, to teda měla. Nebýt toho idiotskýho Williama, tak bych taky byla," odseknu a dál se o tom odmítám bavit. Ani jeden z nich by měl neměl soudit. Kdyby byli co nač, tak si tyhle řeči a výrazy odpustí a radši mi pomůžou, abych se zotavila co nejdřív. Sice se o nás říká, že držíme při sobě, ale pravda je někde úplně jinde. Zmijozel je pěkně rozvrácený. Prince nanadchne ani má poznámka. Utrousí jen něco o tom, že je to fajn. Ignoruju ho. Chápu, že v tomhle stavu nemůže úplně myslet, ale proboha... Mohl by být trochu milejší! Mlčky kráčím za oběma hady. Při vstupu na Ošetřovnu jen potřesu hlavou a pozdravím madam Pomfreyovou. Ze začátku přemýšlím o tom, že bych jí dala rovnou zkontrolovat rameno, ale nakonec se rozmyslím. Stavím se tu později. Pozoruji Prince a jeho odmítání. Jsem myšlenkami úplně někde jinde. Copak bude asi k večeři? Zakručí mi v břiše. Začínám mít opět hlad. To není moc fajn. Že by zdejší orgie už skončily? Nevypadá to, že by tu byl Wolfram se Zahradníkem... Richard mi něco zašeptá. Jsem trochu mimo, a tak mi jeho slova dojdou teprve až po chvíli. I to, že se ho vlastně bojím. Co asi může chtít? "Fajn... Ale rychle prosím, mám hlad." Mávnu nad tím ledabyle rukou. |
| |||
Hřiště --> Ošetřovna Richard, Dee To, že je nábor u konce sotva vnímám. Dění na hřišti mi jde jedním uchem tam a druhým ven v takové míře, že ani nepostřehnu Calvinovu srážku s potloukem. I kdybych tomu snad věnoval nějakou pozornost, patří mu to. Nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Krátce pohlédnu na svou zraněnou pravačku. Nechci ani pomyslet, jak vypadá pod vrstvou oblečení. Nejspíš nebude o moc krásnější, než rameno Dee. Jako by jí mé myšlenky přivolaly, objeví se o chvíli později vedle mě, společně s Richardem. Oba trvají na mém odchodu na ošetřovnu. To se mi ani trochu nelíbí. „Jsem v pohodě.“ zavrčím podrážděně. Pod pojmem v pohodě si sice představuji něco jiného, jenže ostatním bych něco takového nikdy nepřiznal. Proč taky? Nikdo přece nemusí vědět, jak moc to bolí. Můj výraz prozrazuje dost, ale stačí zatnout zuby a tvářit se jako vždy. Hrdinně, neoblomně. „Zvládl bych to i sám.“ ujistím oba nepřátelsky. Správně bych měl ocenit jejich snahu mi pomoci, ale nikdo se je o tohle neprosil. Nejraději bych odešel a nenechal si do ničeho mluvit, jenže jak znám tyhle dva, tak se jen tak odbít nenechají. Pak Dee promluví. „Neměla jsi být náhodou odrážečka?“ zamračím se. Pohaní Calvinův výkon, s čímž bych i souhlasil, ale nepřímo mě označit za kripla? To mě uráží. Hned záhy se snaží zjistit, co si myslím o jejím dárku. Bolest v rameni je natolik intenzivní, že mi chvíli trvá, než si uvědomím, že na mě mluví. A hlavně o čem. Jasně, ty kalhotky… „Jo, byl fajn.“ dostanu ze sebe krátkou, strohou odpověď. Teď na takové věci nemám nejmenší pomyšlení. A to je špatné. Opravdu špatné. Pakliže někdo jako já přestává reagovat na věci, které jsou běžnou náplní jeho dne, znamená to, že se něco děje. S útrpným šklebem přivřu oči a zhluboka se nadechnu. „Za tohle ještě zaplatí.“ procedím skrze zaťaté zuby. Nemluvím o nikom jiném, než o Calvinovi. To, že se vytrestal sám, mi ani trochu nestačí. Nemám ve zvyku zapomínat na způsobené křivdy. Až přijde čas, moc rád mu jeho „laskavost“ vrátím. Nečinně se táhnu za Richardem a Dee až na ošetřovnu. Ani jeden si z mých protestů a tvrdohlavosti nic nedělá. Nemálo mě to štve. Nenávidím, když někdo zpochybňuje má rozhodnutí. Jakmile jsme uvnitř, začne se Richard vybavovat s madam Pomfreyovou. „Nic to není, vážně.“ prohlásím rozhodně. „Mastička bude stačit, nedělejte si s tím starosti.“ zašklebím se. Nechci pomoc, přestože jí teď viditelně potřebuji. Ale přiznat si to? Ani přes mou mrtvolu. |
| |||
Tribuny ♦ Noemi, Daniel, Kenji a další ♦ Začala jsem škodolibě pozorovat reakce kluků na lentilky, co jsem jim nabídla. Na neštěstí si je vzali oba, což mě vedlo jen k tomu, abych se nezačala smát dřív, než uvidím, co to s nimi dělá. |
| |||
Famfrpál - ukončení náboru ♦ Všichni na hřišti ♦Paní profesorka to vzala s rychlostí větru. No proč by taky na něco čekala. |
doba vygenerování stránky: 0.82744598388672 sekund