| |||
Zábava začíná (skupina 1)14. října okraj Zapovězeného lesa -> Zapovězený les Caylus, Rebecca, Angela Už jsem se těšila, až si všichni odbudeme povinnou ukázku nového kouzla, a zmizíme mezi stromy. Zdálo se ale, že se to u nás na chvíli zastavilo. Kvůli komu jinému než Caylusovi. A jeho zapomenutá hůlka. A to, že se obrátil ke mně s prosbou a... podivnou... nabídkou? Nevěděla jsem, jak se zachovat, úplně mě to zaskočilo. "Eh, já..." začala jsem velice nervózně, "já nevím, jestli je to úplně dobrej nápad. Nikdy jsem nikomu svoji hůlku nepůjčovala a nevím, jak se bude chovat v rukách někoho jinýho... Navíc si nemyslím, že to k něčemu bude, když budeš v lese stejně bez hůlky... ale... asi to zkusit můžeš." Hodně, opravdu hodně nesměle jsem mu nabídla svou hůlku. Jestli si ji nakonec vezme a na tohle kouzlo použije, to už jsem nechala na něm. Úspěšnost jeho kouzla rozhodně negarantuji. "Ale Sísu rozhodně hlídat nemusíš. Takovému utrpení tě vystavovat nebudu," dodala jsem, když se má milovaná hůlka ocitla zpět v mých rukou. Znovu jsem zkusila to nové kouzlo, tentokrát mělo moc hezký tvar blesku, a pak už jsem jen sledovala, jak se daří ostatním. Jakmile Snape namnožil baňky, okamžitě jsem se k němu vydala, abych ji za naši skupinu převzala. Zajímalo by mě, jestli se v ní na konci hodiny bude nacházet alespoň jeden fragment - ale to ještě tedy asi uvidíme. Podívala jsem se na trojici, se kterou jsem dnes měla trávit úchvatný večer v Zapovězeném lese. Jeden z nich ještě k tomu bez hůlky. Asi se my tři holky budeme muset víc snažit. Ještě před odchodem jsem měli Snapovi ukázat, že zvládáme Periculum, tak jsem tak i udělala. Když bude úplně největší nouze, možná i zapálím les, kdo ví? Společně jsme se tedy konečně vydali do lesa, na Snapovo rozdělení tedy na sever. Okamžitě jsem zvedla hůlku a s tichým "Lumos" jsem si posvítila na cestu. Necítila jsem se moc jako vůdkyně, tak jsem se snažila držet na konci. Měla jsem z toho lepší pocit, když jsem mohla vidět na všechny tři před sebou. "Tak jo, hlavně nedělat žádné hlouposti a držet se při sobě..." řekla jsem potichu. Ani jsem nevěděla, jestli spíš jenom pro sebe, nebo i pro zbytek skupiny. "Kdybyste viděli fragment, dejte vědět. A kdybyste viděli něco jiného, co působí podezřele, dejte vědět taky." |
| |||
Zapovězený les (skupina 6) Sebastian, Naira, Anna 14. října, středa Ačkoliv se klepu jako ratlík, neodpustím si posměšný úšklebek směrem ke Caylusovi, který se ale překvapivě tvářil dost provinile. Není divu, ono jít do Zapovězeného lesa není už tak nic dvakrát příjemného, natož tam jít s naprosto holýma rukama. Nevím co bych v takové situaci dělala. Asi bych se inspirovala Nielmondem a začala simulovat, že mi není dobře. Třeba si taky zapomněl hůlku a když viděl, že Snape je v účasti na hodině nekompromisní a Caylus se tak bude muset do lesa vypravit tak jako tak, usoudil, že psát několika stránkovou úvahu o bludičkách je lepší volba. Předvádění kouzla se nevyhne nakonec ani naší skupince. Vytáhnu z bundy hůlku a ve vzduchu obkreslím tvar trojúhelníka přesně tak, jak jsem viděla u svých spolužáků. "Lucenta geniala." Vyslovím soustředěně a kouzlo se sice povede hned napoprvé, ale trajektorie blesku není zrovna taková, jak jsem si představovala. Určitě v tom sehrály roli moje zmrzlé prsty, protože druhý pokus už byl bez chybičky. Během toho, co si kouzlo zkouší i další ze skupinky, Snape provede ještě pár úprav ve skupinkách, než začne znovu s výkladem. Ještě více se zachumlám do bundy, strčím ruce do kapes a s přimhouřenými oči sleduji, jak se levitující baňky rozdělují. Ještě, že byl Sebastian pohotový a pro baňku se rozešel vcelku dobrovolně. Doufala jsem totiž, že tam z naší skupiny někdo půjde a já tak nebudu muset vytahovat ruce z teplých kapes. Následuje menší prolog o důležitosti spolupráce a pak ještě jedno záchranné kouzlo na závěr. Já ale nemohu z baňky spustit oči. Jeho slova se mi neustále opakovala v paměti. ,,Co si myslíš, že se stane, když baňku "pečlivě" neuzavřeme? Fragmenty se poskládají dohromady a zformují před námi bludičku?" Vzhlédnu k Sebastianovi, ale nečekám, že by mi zrovna on dokázal odpovědět. Vypadal stejně mimo jako já. Spolu s ostatními vystřelím do vzduchu světlice. Doteď temná obloha se rudě rozzáří a na malý okamžik vidím ve tmě víc, než jen obrysy postav. Vzhledem k tomu, že tu všichni před vstupem do lesa stojíme po tmě, poznávám lidi kolem sebe jenom po hlasu. Vidím fakt úplné hovno. Nervózně přešlapuji na místě a mlčky sleduji skupinky, které poněkud nejistým krokem vcházejí do lesa. Nejdou vidět postavy, jen rozsvícené špičky jejich hůlek. Jakmile do lesa vejde i skupina pět, tlukot srdce se o poznání zrychlí. Za chvíli jdeme na řadu.. Ani nevím co je horší. Jestli jít do lesa úplně první a nemít čas se na to ještě pořádně psychicky připravit nebo až poslední, kdy celou dobu netrpělivě čekáte na ten osudový moment. Jakmile i my dostaneme pokyn, rozejdeme se do lesa. Nijak neprotestuji, že se Seb ujal vůdčí pozice a jde jako první. Jen co nás obklopí mohutné kmeny stromů, rozsvítím hůlku a jdu jako druhá. Velmi opatrně nakračuji lesní cestou, zatímco se ostražitě rozhlížím do všech stran. Sice mi to není nic platné, když nedohlédnu dál než tam, kam dosáhne lumos, ale co kdyby. Každý náš krok je nepříjemně hlasitý a s každým křupnutím větvičky mám husí kůži. Ať se snažím být statečná jak to jen jde, stažený žaludek strachem z tohohle místa zatím ovládnout nedokážu. Moje jindy poměrně chladná a logicky smýšlející mysl propadává paranoidním představám, kdy každý podivně zahnutý strom nebo křoví může skrývat potenciální nebezpečí. Zároveň párkrát do Seba při jeho pomalém tempu narazím, ale rozhodně nemám v úmyslu si s ním pozici prohodit. Dokonce mi nevadí ani jeho brblání a přisprostlé nadávání. Vlastně bych v tenhle moment uvítala klidně i zpívat Cayluse, jen abych nemusela tolik vnímat ty zvuky lesa. Letmo se ohlédnu za sebe, jestli je přítomen i zbytek skupiny, načež se pak otočím zpátky. ,,Vůbec nevím. Jediný co řekl je - posbírat a donést." Pokrčím rameny. ,,Cože jsou teda vlastně ty bludičky? Kromě toho, že svítí?" Zeptám se nakonec a doufám, že je tu alespoň někdo, kdo se na dnešní látku nevykašlal. Lesní pěšina se brzy dělí různými směry. Nám bylo zadáno vydat se na východ, tak tedy na východ. Můžeme jen doufat, že východ je ta lepší varianta. Doposud poměrně udržovaná cesta se změní na cestu smrti, když se během chůze málem dvakrát přerazím o vyhřezlý kořen. ,,Pořád jsem ti neodpustila, že jsi nezabránil tomu dýňovému džusu od Kayly, takže - dnes večer máš možnost to napravit." Poznamenám na odlehčení situace a píchnu hůlkou Sebovi do zad. |
| |||
Knihovna -> ložnice -> Zapovězený les Výborně. Všichni jsme se shodli na tom, že dneska večer to bude masakr. To jsou dobré vyhlídky. Do lesa jsem se celkem těšila, ale jestli budou bludičky útočit na každého druhého z nás kvůli zlomeným srdcím, máme se na co těšit. Poděkuju ostatním za spolupráci, pobalím si věci a zamířím s Danem k ložnicím. “Sejdeme se dole,“ houknu na něj a spěchám nahoru, abych stihla Galainovi dát něco k večeři. “Dneska to na běhání moc nevypadá, kdo ví, kdy se vrátíme. Jestli se vůbec vrátíme,“ podrbu ho za ušima, popadnu hůlku, teplejší oblečení a zamířím zase ven čekat na Dana. Spolu s ním se kolem mě prosmýkne i Ryan. Trochu překvapeně na něj zamrkám, ale beze slova se zařadí pár kroků před nás. Po chvíli začne zpomalovat a nechá nás ho předejít. Co to do něj sakra vjelo? Musím se pak Dana zeptat, jestli neví, co se děje. “Já myslím, že určitě. Snape si nenechá ujít žádnou příležitost, jak nám uškodit nebo půlku z nás legálně vyřadit mimo provoz,“ ušklíbnu se. Všimnu si, jak z toho začíná být nervózní. “Hele neboj, asi by ho vyrazli ze školy, kdyby se nám něco stalo. Nebo rovnou zavřeli do Azkabanu. Určitě to nebude tak hrozný, uvidíš,“ šťouchnu do něj jemně. Zapovězený les – nejprve skupinka č. 5 Zjistím, do jaké skupinky vlastně patřím. Richard, Cass, Ruth a Coraline. Ach jo. Proč Coraline? Teda nic proti ní nemám, ale vrací mi vzpomínky na mou nejlepší kamarádku a její nedávný nešťastný konec. Ale zas nás je pět, to se nám třeba bude v lese hodit. A nejspíš se nám bude hodit i to kouzlo, co se máme naučit, tak bych to měla přestat řešit a soustředit se. “Sranda to bude určitě. Já se do lesa docela těším,“ odpovím Ruth s Coraline. Ale na můj styl trochu moc přímočaře a nejistě bez okecávání okolo. Jsem z Coraline pořád dost nervózní. Co mi ovšem neujde a co mě opravdu škodolibě pobaví, je Caylusova zapomenutá hůlka. Jooo, i zelený mají občas smůlu! Škoda, že to Snape nerozmázl trochu víc. Ale co bych chtěla, jsou to jeho miláčci. I tak z toho mám radost a neujede mi spokojený a pobavený úsměv. Ten se mi ještě trochu rozšíří, když mě Snape přesune do skupinky místo Natana. Ne, vážně nemám nic proti volbě skupinek, ale tady je aspoň někdo od nás. Skupinka č. 4 Patrick s Christinou si vyzkouší to nové kouzlo. Asi bych ho taky měla zkusit, nerada bych se ho učila až za pochodu někde při kontaktu s bludičkou! “Lucenta geniala,“ opíšu rukou trojúhelník a bodnu doprostřed, jak říkal Snape. Na špičce hůlky se objeví krátký záblesk, který ale hned zamíří k zemi. “No… to mi asi nepomůže. Tak znova,“ okomentuju si pro sebe. Napodruhé mám větší štěstí, takže ještě vyzkouším: “Periculum!“ se kterým nemám nejmenší problém a pak se spokojeně připravím na cestu. Christina vezme baňku a když přijde naše chvíle, vyrazíme do lesa. Musím říct, že jsem nadšená! Asi to bude tím, že jsem v lese pořádně ještě nebyla. Jako jo, asi to je trochu nebezpečný, ale to nevadí. Snapea by vážně určitě zavřeli, kdyby se nám něco stalo, takže není třeba se zbytečně stresovat navíc. Teda… do prvního havraního zakrákání. No výborně, úplně jsem zapomněla, že tu jsou i tyhle potvory! Ale donutím se se rychle zklidnit. Nesmím na sebe ten les nechat tolik působit, přece nejsem posera! “Lumos,“ zašeptám a rozsvítí se kužel světla. “Moment, Acai nás vyhecovala jít do knihovny. Někde mám něco napsaný,“ vytáhnu z hábitu zežuchlaný pergamen. Jelikož jsem to psala na koleni v knihovně a narychlo, byl by div, kdyby to po mně při tomhle světle vůbec někdo přečetl. Sama se snažím spíš zapátrat v paměti, než to luštit. “Jak bludičky vystopovat nevím, ale myslím, že si nás najdou časem samy. Nemá tu třeba někdo zlomený srdce nebo tak něco? Bludičky lákaj lidi se zlomeným srdcem nebo nešťastnou láskou do bažin. Bažina, no jasně, měli bychom hledat bažinu nebo močál,“ zamířím hůlkou na zem, jestli někde není aspoň třeba bláto, co by nám pomohlo. “Jo a jedno z kouzel, kterými se dá trochu bránit, je lumos, takže bychom asi měli najít bažinu a zhasnout na chvíli hůlky. Pak taky Maxima, Duo, So… Solem, Pila a Speculus,“ vyluštím z pergamenu, který pak zmuchlám zase do kapsy. “No, to asi pro začátek stačí…“ Stejně tu nikde nic není. Jen tma, měsíc a sem tam krákání těch zpropadených ptáků! |
| |||
Sinestra, Christina, Alex, Marie, Dan, Kenji Středa 14.října Na hodinu jsem to naštěstí stihla včas. Snape evidentně ještě nedorazil, takže si trochu oddechnu. Ale ne na dlouho. Uslyším za sebou hlas, který bych v tuhle chvíli nečekala. Mařena si vážně umí vybrat tu nejmíň vhodnou chvíli... Nejspíš si ani neuvědomuje, s kým tu stojím. Trubka... Se sladkým úsměvem se na svoji "nejlepší kamarádku" otočím. "To je ale překvapení," pronesu blahosklonně a fascinovaně pozoruji, jak se Marie snaží navázat kontakt s mými kamarádkami. Jak... hloupé. Asi na ni mám větší vliv než bych čekala. Kdyby jen věděla, co si o ní doopravdy myslíme... "To je od tebe TAK milé. Příště se ale klidně zastav, Alovi to určitě nebude vadit," nabídnu. Jasně, že mu to bude vadit. A co. Ach, to je tak sladké... Ona se mi ještě omlouvá. Jako by to byla její chyba... Zavrtím s úsměvem hlavou a položím ji ruku na rameno. "To já bych se ti měla omluvit, musíme si na sebe najít víc času! Mohly bychom se spolu někdy učit a jít zase na nákupy... Nebo do Medového ráje! Mají tam teď boží limitku!" A klidně za ní utratím i svoje peníze. Když už nadvláda, tak úplná. Ta chudinka musí mít pocit jako by být mojí kamarádkou byla ta nejlepší věc na světě. Nakloním se k ní trochu blíž, abych jí mohla zašeptat do ucha. "Však bys taky mohla být oblíbená..." Nadhodím. Jen ve snu. "Ani moc ne, radši bych byla někde jinde. Ale když to musí být..." Pokrčím rameny a pohlédnu na Zapovězený les. Samozřejmě to nepřiznám, ale mám taky trochu nahnáno. Kdo by neměl... "To je od tebe velmi pozorné, že holky?" Jen tak tak se zadržím, abych se nezačala smát. Kdyby jen milá Maruška věděla, o čem jsme se s Cayem bavili... Moje pobavení dosáhne vrcholu, když začne mluvit o Calvinovi. Ale, ale... "Mám takový dojem, že musel odjet ze zdravotních důvodů," pokrčím rameny jako by se nechumelilo. Přátelsky vezmu Marii kolem ramen. "Ale určitě by ho potěšilo, kdybys mu napsala dopis. Zmiňoval se o tom, že by tě rád pozval na rande," mrknu na ni. To už nás ale přeruší Snape, který dorazí přesně na čas. Pustím Marii a omluvně pokrčím rameny. Další drby budou muset počkat. Otráveně poslouchám, co si pro nás dneska připravil. Caylus samozřejmě dorazí pozdě. Klasika. Trochu si oddechnu, když je nám zděleno, že náš dnešní úkol nebude kontrolovat. Díky bohu. Pak už nám postupně vysvětlí, co se od nás čeká. Hledat fragmenty? To by mohlo být... zajímavé. Záleží na tom, s kým budu ve skupině... Jakmile nás Snape rozdělí, popřeju Sin a Týně štěstí a loudavě se vydám k Alexovi, Kenjimu a Danielovi. Mohlo to být i horší. Být s takovou Acai, nejspíš bych ji omylem někde strčila do roští. Nehody se přece stávají pořád... Všechny tři kluky pozdravím kývnutím hlavy a s hrůzou poslouchám, jak se baví o akromantulích. Pokud existuje nějaké kouzelné zvíře, které nesnáším, pak jsou to tihle obrovští chlupatí pavouci. Moje noční můra. Zlatej Pája... "My...Myslíte, že nějaký potkáme?" zeptám se rozstřeseným hlasem. Všechny moje naděje se stočí k Danovi, kterého propaluju pohledem. "Zvládl bys je přeprat, že jo?" To, že je gay ještě neznamená, že nemá svaly. Doufám, že je taky umí použít! Kouzla by asi byla účinnější, ale upřímně... páťák by proti nim asi neměl šanci. Ať už je odpověď jakákoliv, odkašlu si, abych zamaskovala, jak moc jsem nervózní a opět se otočím k Snapeovi, který nám dovysvětlí zbytek. Pozoruji, jak členové první skupiny trénují dané kouzlo. Snad ho nebudeme muset použít... Jakmile dojde řada na nás, cvičně si vyzkouším pár kouzel, které po nás Snape chtěl. Zprvu se nedokážu až tak dobře soustředit, nakonec to ale tak nějak zvládnu. Pevně sevřu hůlku v ruce. Nechám některého z kluků, aby se postaral o baňku na naše fragmenty a Lumosem si rozsvítím hůlku. "Jdeme?" zeptám se a jakmile je na nás řada, jako první vykročím směrem na západ, kam nás náš učitel poslal. V pravé ruce křečovitě svírám hůlku a svítím na cestu. Trochu zvolním krok, aby mi kluci stačili. Snažím se držet co nejblíže u nich, abych se náhodou neztratila. Poměrně znatelně se ochladilo. Obklopuje nás absolutní tma a nebýt hůlek, tak nevidíme vůbec nic. Snažím se co nejpečlivěji koukat pod nohy, abych náhodou nesletěla nebo nedejbože neskončila se zvrtnutým kotníkem. Ještě to tak. |
| |||
Zapovězený les Skupiny 1-6 14. října Jakmile vás Snape pustí do lesa a vy se vydáte po vychozené pěšince dovnitř, oprávněně se vám rozbuší srdce. Skupinka (případně skupiny), která vyšla chvíli před vámi už nebyla nikde k zahlédnutí. Skoro to působí, jako byste byli v celém lese sami. Ale je bláhové něčemu takovému věřit. Kolem vás se rozprostírá zlověstné ticho, které je střídavě prolomeno různými zvuky večera. Sem tam můžete zaslechnout krákání havranů, kteří se vrátili z teplých krajů, houkání sov - sedících vysoko v korunách stromů, šumění listů - jak vítr tiše proplouvá skrze stromy, cvrlikání nočního hmyzu a jiné, další zvuky. Vše se teď zdá být mnohem hlasitější. Váš dech, vaše kroky, to, jak vám pod nohama křupají větve a spadané jehličí. Tma v lese je tak černá, tak hustá, že by se jistě dala rozkrájet na malé kousky a uložit do baňky, kterou si nesete s sebou. Jediný zdroj světla jsou vaše hůlky, které vám alespoň částečně pomáhají vidět na cestu. Dál před sebe však ani s ní nedohlédnete. Běžně by vám cestu mírně osvětloval měsíc. Dnes je obloha stejně nepropustná jako mlha, která se začíná pomalu snášet k zemi. Lesní pěšina, po které jdete se po malé chvíli dělí na několik dalších. Dle instrukcí profesora se vydáte řádným směrem hlouběji do lesa a už po prvních pár krocích zjistíte, že cesta, na kterou jste navázali není zrovna hojně navštěvovaná. Často vám pod nohami zakřupe pohozený klacek a brzy na to vám už tak málo vyšlapaná pěšina zmizí pod nohama úplně a vy zdárně nebo nezdárně překračujete klenuté kořeny stromů. Nyní se musíte spolehnout už jen na vlastní orientaci. |
| |||
Zapovězený les, skupina č. 6 Sinestra, Anna a Naira 14. října, středa večer Nadechnu se, že odpovím Anně, jenomže mě přeruší Naira. Nakrčím obočí a přestanu se usmívat. „Hele, to byla jen sranda, co ste tak napružený?“ rozhodím rukama a nechápavě těkám pohledem od Anny k Naiře a zpět. „Zase tolik sem toho neřekl,“ dodám lehce ublíženě, když si založím ruce na prsou. I když nechápu, proč stvoření, jehož hlavní složka je světlo, by se mělo dát zahnat zase jen světlem. Rozhodně to zní jako něco, o čem by se někdo dokázal rozepsat na několik knih, ale abych Snapea nepřiváděl na nápady na seminární práce, víc se na to neptám. Hajzl by na to mohl být dost. Tentokrát by si mohl zadávání dalších úkolů odpustit, když už nás v noci žene do lesa. Po chvíli nás vyruší s dalšími požadavky, jako třeba že fragmenty budeme sbírat do baňky. Než se členové mojí skupiny proberou, trhnu sebou a svižně dojdu pro jednu baňku. „Já to zvládnu, já to zvládnu!“ Kdo ví, z jakého důvodu se pro baňku tak dychtivě ženu. Vrátím se k dívkám ze skupiny se skleněnou baňkou. Zvednu baňku za vystouplou zátku před obličej a podívám se přes průhledné sklo na Nairu a Annu, které stojí vedle sebe a drží se dál od Sinestry. Pak po nás Snape chce, ať předvedeme pár kouzel, která se mi daří průměrně. Než jsme vypuštěni do lesa, příliš toho nenapovídáme. Já sám se snažím myslet na nějaké veselejší věci než že by nás za pár minut mohlo něco sežrat. Nemáme ale příliš na výběr, když jsme konečně vypuštění a vyrazíme do lesa směrem na východ. Baňku držím v jedné ruce, druhou svírám hůlku a na cestu si svítím pomocí Lumos. Držím se v okolí dívek a jen si cosi mumlám pro sebe. Vyrazím jako první, ale nejdu příliš rychle – občas se zastavuji, abych pozoroval, jestli něco nesedí za křovím nebo jestli se ten strom nehýbe moc podezřele. Jestli mě tedy některá z nich kvůli pomalému postupu předběhne, klidně můžou jít první. Po několika desítkách kroků si všimnu, že v dálce se začíná ztrácet skupina, která k nám byla nejblíže. Mhouřím oči do tmy a hůlku se světlem dávám dál od sebe, abych si lépe přivykl tmě. Celé tohle lelkování se mi ale nevyplatí, protože moje noha zavadí o kořen stromu a já s heknutím zakopnu. V ruce stiknu banku a hůlku, vyrovnávám pád, což se mi nakonec povede. Nic si nikam nezapíchnu a ani nic nerozbiju, i když jsem k tomu neměl daleko Vztekle zasyčím a vykřiknu pár sprostých slov: „... tohle mě zabije, do háje. Fuj, sem se lekl.“ Další sprška sprostých slov, která mumlám jako básničku. „Co je tohle za trest? Proč nás místo toho nemůžou mlátit? A k čemu že jsou ty fragmenty pak dobrý? Ví to někdo? Holky?“ s očekáváním se obrátím na dívky se mnou ve skupině. „To nám měl říct, kruci.“ Necítím se dobře, ale uklidňuje mě, že si můžu peprně zanadávat a přestat chvíli myslet na hutnou tmu okolo nás. Protože když zase na chvíli zmlknu, ten špatný pocit strachu se vrátí. Kterýkoli jiný les je příjemnější než tenhle, hlavně když dnes nesvítí hvězdy ani měsíc. |
| |||
Zapovězený les (Skupina 4) Patrick, Christina a Nathaniel, Erika středa 14. října Když se konečně začalo něco dít a Snape zahájil hodinu, tak mi přišlo, že je snad ještě větší zima, než před chvílí. "Nesmím to počasí příště tak podcenit." Vynadal jsem si v duchu a v hloučku svých spolužáků jsem poslouchal instrukce, které jsme dostávali. "Ach....že mě to nepřekvapuje, že nás tam vykopne samotné a poraďte si." Jeden by řekl, že si na Studentojedovy praktiky za ty roky člověk zvykne, ale.....ne tohle jsou věci, na které se zvyknout asi nedá. Co se týká studia, na tuhle hodinu, jo přiznám se sám sobě bez mučení, fakt jsem tomu moc nedal a to něco málo, o čem si se mnou povídala před pár dny ségra mi utkvělo v hlavě spíše okrajově, než nějak hloubkově. Dnešek bude náročný, ale vždy to šlo nějak zvládnout, takže doufejme, že to tak půjde i nyní. "No alespoň základní info nám k těm bludičkám dal....skoro se mi začíná zdát, že měkne....ne to není možné. Hmmm....takže skupinky po čtyřech jo? Fajn nikdo z mé koleje a z každé máme někoho....no asi to mohlo být horší. Snad se někdo učil víc, jak já." Přelétl jsem pohledem své spolužáky a vyhledat ty, se kterými jsem měl tvořit skupinku a jakmile se začali ostatní třídit, přešel jsem také ke svým. Nad Sebovou odpovědí jsem povytáhl zmrzlý koutek úst do úsměvu, ale pochybuju, že budeme mít takové štěstí. Při dalším přeletu očima po spolužácích je mi jasné, že nejsem jediný, kdo viděl pasáž o bludičkách jen z Bradavického vlaku, nebo vůbec. To si zase na něčem jednou Snape smlsne. "Samozřejmě opět je vidět, že Zmijozelu nadržuje......kdyby to byla naše kolej, už bychom měli body dole......zapomenout hůlku......" Potlačil jsem povzdech a slétl očima na Patricka, který zahájil naší párty. Lehce jsem potřásl hlavou a zamnul si ruce. "No už to tak vypadá." Vroucně jsem doufal, že zrovna on by mohl být na dnešek připravený, byl to vždy bystrý spolužák, ale inu uvidíme.....jakmile došla na nás řada s kouzlením, stejně, jako Patrick jsem i já tasil svou hůlku a s větší snahou, než on jsem načrtl trojúhelník vyslovil ono Lucenta geniala a bodl do něj. Má představa blesku byla jednoduchá skoro přímá, takže i když byl paprsek docela slušný, tvarem spíše připomínal více čáru, než blesk.....no příště to bude lepší. Jedno nemilé překvapení přijde v podobě Natha, který se nakonec z hodiny omluvil a nechal nás v tom. Na druhou stranu místo něj jsme dostali Eriku, což je někdo z naší koleje, takže mě to tolik nevadí. Jakmile se dostane na nás na řadu i s ukázkou záchranného kouzla, švihnu hůlkou k nebi. "Periculum!" Tohle naštěstí fakt není něco, co by mi dělalo problém, je to jedna ze základních věcí, kterou musíme ovládat. Má rudá světlice zmizí v nebi podobně, jako ta od Christine. No a pak už zbývá jen vydat se do lesa vstříc všem hrůzám s naší baňkou v naději, že najdeme nějakou bludičku. Nad poznámkou, kterou k nám naše lady prohodí se jen usměju a pokrčím mírně rameny. "Hele dneska to bude na někom jiném." Samozřejmě jsem pohledem slétl na Eriku a Patricka jestli na tom jsou oni líp. "Jako vím, co je bludička obecně, ale na jejich lov....fakt nějak připravený nejsem. Někdo nějaký nápad, jak nějakou "vystopovat"?" Optal jsem se spolužáků. Ruku jsem měl stále u hůlky a ostražitě pozoroval své okolí. Tady jeden nikdy neví, co se může semlít. |
| |||
Zapovězený les (skupina č. 2) Acai ,Domecnico a Ryan(a)středa 14. října Během čekání na příchod profesora si krátím čas dloubáním do bráchy a šacováním jeho kapes, protože mi prostě odmítá říct, jestli pro mě má něco k jídlu. Musím se s ním kvůli tomu přetahovat a už už to vypadá, že jsem našla to, co jsem hledala. Mé snažení ovšem překazí Snapeovo zahájení hodiny. I když mám hlad, nemám nejmenší zájem na sebe zbytečně strhávat pozornost. |
| |||
okraj Zapovězeného lesa > Zapovězený les (kupinka č. 2)14. října, Středa Coraline, Ryan, Diana, Domenico “Ježiš ty seš kráva!” zanadávám poděšeně, když se mi do zad znenadání opře váha mé nejlepší kamarádky. Její ječák mi v uchu zní ještě potom, co ji z afektu několikrát plácnu do ruky. “Nic důležitýho. Zatim se všichni jenom kocháme krásnou atmosférou čarovného lesa.” odfrknu si, zatímco se jí marně snažím setřást ze svých zad. Je jako žvýkačka na botě. Nechce. Dolů. Po pár pokusech to vzdám a rezignovaně si ruce zase strčím do kapes. “Jak to šlo s Kenjim?” zeptám se jí na oplátku koutkem oka zkoumajíc nebelvírského japončíka stojícího opodál. I přes tlustou látku našich bund cítím, jak je napjatá. Ale to může být i z toho, co nás čeká. Na druhou stranu si říkám, že kdyby to šlo tak dobře, jak jsem pro její dobro doufala, stál by Kenji se svou partičkou u nás. Pravděpodobně. Zanedlouho se objeví profesor a hodinu oficiálně zahájí. Nebo se o to alespoň pokusí, protože v zápětí je přerušen chroptějícím Caylusem. Jeho funění jsem slyšela už z dálky, ale byla to ta nesrozumitelná omluva, co mi vykouzlila úsměv na tváři. A snad by tam i zůstal, kdybych mezi žebry necítila prst Coraline, kterým mě nutila dávat pozor. “No jo, no jo.” Ošiju se, abych její nenechavý prst setřásla a vzápětí podrážděně zabručím. Jen tak nahlas, aby to slyšela pouze Cor. “Zajímavý. Ještě před pár hodinama byla naprosto v pohodě a najednou je jí zle.” neodpustím si komentář k chybějící Ruby. Upřímně pochybuju, že jí něco skutečně je. Prostě dostala strach a vycouvala. Po tom, co nám vysvětlí náplň dnešní hodiny, nás Snape rozděluje do skupinek a mezi tím, co Coraline nadává, já se s úlevným smíchem protahuji, neboť její zařazení ji konečně odlepilo od mého těla a já opět dostávám svobodu. Není mi ale zase tak do smíchu, jak by to na první pohled vypadalo. Nejsem ani trochu nadšená, že na ní v lese nebudu moct dát pozor. Možná mě trochu uklidňuje fakt, že tam bude s Richardem. Jako prefekt snad bude schopný si svůj tým ohlídat, ne? Určitě vyfasovala lepší sebranku než já. Ryan se hned ze začátku začne hlasitě rozčilovat, nad čímž já jenom protočím oči. Debil. Nadechuji se, že mu od plic něco řeknu, ale Snape ho utne sám. Skutečně nemám na jeho divadlo náladu. Je mi zima, jsem unavená, ta tma kolem mi fakt nedělá dobře a jestli mě má v tom lese něco sežrat, tak u toho nechci poslouchat jeho infantilní hemzy. “To zrovna.” odpovím Domenico a skepticky sleduji jeho snahu Ryana trochu usměrnit. Bezvýsledně. “Nech ho. Ať si dělá co chce.” Pro veřejné blaho, mou pozici “prefekta” a záchranu bodů, kterých už teď máme dost málo, se rozhodnu to víc nekomentovat a radši se zaměřím na to, co nám profesor říká. Ať si jde do toho lesa klidně sám. Míň práce pro nás. První skupinka začíná kouzlit a jde jim to skvěle. Blesky lítají všude kolem, než vyjde najevo, že Cay nemá hůlku. Ta ironie. On, kterej mě neustále poučuje, že bych hůlku měla nosit nonstop u sebe, si jí nevezme zrovna tam, kde jí bude nejvíc potřebovat. Loktem dloubnu do Domenica, když se do ticha začne tlemit. Za normálních okolností bych se nejspíš smála taky, ale teď mi to vtipný nepřijde. Ať už je vztah mezi náma jakýkoli, nelíbí se mi představa, že by v tom lese mohl umřít jenom proto, že si vysouložil veškerej rozum z hlavy. Snape ho ale do lesa posílá i tak, takže se s tím nedá nic dělat. Stejně jako s Cor, budu doufat, že v se o něj jeho harém postará. S holkama mu to vždycky šlo. Zanedlouho je řada na nás, abychom si procvičili kouzlo. Domenic jde první a já se zařadím hned po něm. Odříkám zaklínadlo, opíšu trojúhelník a blesk vyšlehne. Není to žádná sláva, ale předpokládám, že svůj účel to splní. Na druhý pokus je to o něco lepší, ale pořád je znát, že nejsem úplně ve formě. Nervozita se mi vkrádá pod kůži. Těžko se mi soustředí. Ještě před tím, než Nico dojde pro baňku, se Nate nechá omluvit z hodiny. Myslím si o tom svoje, ale soudit ho za to nebudu. Kdyby mi to hrdost dovolila, utekla bych taky. Místo toho si od Domenica beru baňku, zatímco druhou rukou pošlu k nebi záchranný signál. “Periculum.” Zašeptám zaklínadlo, které po nás Snape chtěl. Pochybuji, že v tom nejhorší případě nám to bude něco platné. Když ho bude potřebovat víc skupinek najednou, tak se asi těžko rozdvojí, že jo. Na vyzvání přistoupíme blíž k němu zatímco ostatní poslouchají poslední instrukce před odchodem, já se nenápadně přesunu ke Caylusovi. “Cayi, prokaž mi jednu laskavost.” pošeptám jeho směrem s pohledem na profesorovi, aby to alespoň vypadalo, že dávám pozor. “Nenech se tam něčím sežrat.” s tím po něm vrhnu krátký pohled, ve kterém se zcela nepokrytě zračí starost, než se připojím ke své skupince. “Lumos.” rozsvítím si na cestu a v závěsu za Domenicem zmizíme v lese. Tisknu si baňku k tělu a obezřetným pohledem pročesávám okolí. Ještě nějakou chvilku jdou vidět světla hůlek zbylých dvou skupin, než se zcela ztratí mezi stromy. Teď jsme tu jen my čtyři. My čtyři, prapodivné zvuky lesa a zběsilý tlukot mého srdce, jehož ozvěnu cítím až ve spáncích. Nedávám na sobě nic znát. To bych radši dřív umřela, než bych přiznala, že se bojím tmy. “Co ste si vlastně s Ryanem udělali, že se před tím tak choval?” zašeptám k Dianě, abych se trochu rozptýlila. Zvědavě se podívám jejím směrem a přesně v tu chvíli mi podrážka ujede po něčem nechutně kluzkém. S polekaným výkřikem z náhlé ztráty rovnováhy, který ozvěna krásně roznese po okolí, se na Dianu sesypu a baňku odhodím kamsi do vzduchu. Hlavou mi problikne snad milion různých variant toho, co mohlo způsobit můj pád. Aniž bych vnímala, že na své spolužačce v podstatě ležím, namířím hůlku ke svým nohám, abych objevila mechem pokrytý kámen. Kámen. KÁMEN! Podrážděně si oddechnu. Sice mnou projede úleva, že to byl jenom kámen, ale brzy je vystřídána studem. Ječela jsem kvůli němu jako malá holka. “Promiň.” zahuhlám k Dianě a konečně se začnu sbírat. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.83715605735779 sekund