| |||
Z knihovny k Zapovězenému lesuKenji, Daniel a Bill, poté zbytek knihovny, přítomní na chodbách a pozemcích školy Kenjiho slova mě zaskočila. Přišla ve chvíli, kdy jsem si sama říkala, že jsem zareagovala naprosto normálně, možná až příliš příkře vůči kroužku Mentální přípravy, ale přesto dostatečně... Ne, neuměla jsem to pojmenovat. Místo toho mě Kenji začal osočovat. Lehce jsem otevřela ústa, ale zapomněla jsem dýchat. A tak jsem zase rty semkla. Stejně jsem neměla, co říci. Vždyť já přeci nemám ráda nikoho! Nikoho! Neumím to. Chtěla jsem se mračit, ale nešlo to. Kenjiho slova podivně bolela. V hlavě mi vytanuly vzpomínky, kdy jsem se s ním a s Danielem několikrát učila, dávala jim přečíst své eseje a doporučila jim vhodné knihy na jejich vlastní práce. Jenže se neumím smát, dělat vtipy a objímat. Neumím říkat hlouposti, slibovat věrnost a milovat. Neumím žádnou z těch kravin, které umí každý... Každý, kdo je normální... |
| |||
FamfrpálHoochová, zmínění spoluhráči Chvilku po rozběhání nás Hoochová vyslala na košťatech. Létání pro mě nebyl problém. Byla jsem celkem rychlá, hbitá. Jenže než se rozmyslím, co udělám, je většinou všechno pryč, a to už ani svou rychlostí nedoženu. Jedna věc mi pro hru chyběla – akčnost. Ale uvidíme, Hoochová se sama rozhodne... Aspoň takto jsem se uchlácholila, když jsem se zrovna řítila přímo k zemi a pak to těsně vybrala. Jo, to bych mohla dělat stále a nikdy by se nic nestalo. Ale využít této zbraně... Hoochová zatím už rozdělila pozice. Byla jsem střelec. Míče byly vypuštěny a já jen na moment zahlédla zlatý třpyt a obrovské potlouky, které se řítily kamsi pryč. Mě ale zajímal camrál. Měl ho Benji. Jen letmo jsem zaregistrovala, že tribuny jsou zase o něco plnější. Vyletěla jsem znovu vzhůru, ovšem Benjimu jsem se z očí neztratila. Škoda, těžko ho překvapím a silou camrál od něj nezískám... Přesto jsem se po chvíli váhání pokusila střemhlav Benjiho zaskočit. Mihla jsem se těsně po jeho boku, ale můj pokus byl naprosto marný. Lehce mě odrazil a já ve vší rychlosti měla co dělat, abych se udržela na koštěti při nekontrolovaném kotrmelci a ještě se vyhnula jednomu z potlouků. Kruci... Zamračila jsem se a ohlédla se za sebe. Benji stále držel camrál a Alex se na něj také řítila ze shora. Mířila jsem k nim, doufajíc v nějakou Alexinu chybu, ona však šikovně camrál vypíchla a vespod vybrala. Rychle jsem ještě zkontrolovala potlouk, který se kolem mně řítil, nebo spíš já mu vlétla do cesty. On už svůj cíl našel. Podle zkrouceného posezu na koštěti se jeho objetí stal Caylus, který momentálně chrlil nadávky. Jen jsem se ušklíbla a obrátila se zpět na Alex, aby mi nic neuniklo. Zdálo se, že Alex už nic nepřekáží v tom, aby vystřelila. Nehnala jsem se za ní příliš natěsno, přišlo mi, že svou šanci jsem už promarnila. Najednou se u ní ale objevil Dominik a rozhodně se nevzdával. Bezva! Hned jsem se zase usmála a přiletěla jsem trochu blíž, kdybych snad Dominikovi mohla být nápomocná. I když každý hrál za sebe, kolejní soudržnost pro mě dost znamenala. Oni se ovšem velmi rychle řítili dál. Alex s rozhodností, která mě chyběla, překvapila Dominika otočkou vzad i s camrálem a poté už vystřelila. Její střela nebyla však vyrovnaná, spíš takové odevzdané plácnutí, takže ho Richard ihned vybral. První výměna byla u konce. Ohlédla jsem po hřišti a zachytila jsem znovu Cayluse. Takže zlatonku ještě nemají... Zrovna se ale kamsi řítil jako blázen. Nejspíš zahlédl pomíjivý třpyt. |
doba vygenerování stránky: 0.73464608192444 sekund