| |||
Směr famfrpálový stadion > jdeme se zkusit přijmoutvšichni náhodní + na stadionu Poté, co jsem se rozloučila s klukama po obědě v Prasinkách, jsem zamířila do pokoje, abych se převlékla do nějakého vhodného oblečení na zkoušky do týmu. Ale i těch pár minut, které jsem strávila ve společnosti sama sebe, stačilo, abych znovu začala pochybovat o tom, jestli jsem udělala dobře, že jsem se nechala přemluvit, abych to zkusila. Jistě, vím, že máme v rámci školní výuky, lekce létání, takže na bezpečnou náruč pevné půdy pod nohama tady nemám vždy zaručeno, ale nechat se omlacovat neskutečně vysoko či dokonce zahučet dolů – to rozhodně není v mém Bucket listu. Ale už jsem to jednou slíbila, tak to prostě zkusím. V nejhorším případě mě jednoduše nevyberou. "Naučím se někdy říkat "ne"? postěžuju si Shinobu, která předstírá, že právě hluboce sní a paniččino lamentování jí vůbec nezajímá. Zjistila jsem, že je nejvyšší čas vyrazit na hřiště, abych nepřišla příliš pozdě. Z pokoje jsem vyběhla v menším spěchu a celou cestu hřiště jsem klusala. Menší rozcvička a trocha kardia ještě nikoho nezabila...no možná. Spíše jsem doufala, že cestou nepotkám našeho školníka a nedostala pojeb, že si pletu chodby školy s hřištěm. Doběhla jsem jen tak tak. Madame Hooch už pomalu ukončovala svoji řeč, ale studenti se ještě drželi pohromadě. K mému štěstí jsem hned dostala další nálož běhání. Zabezpečila jsem svoje košťátko ve stojanu dle nařízení a rozběhla jsem se. Zvolila jsem přiměřené tempo, abych se moc nepřepálila. Myslím, že nebylo řečeno nic o sprintu, takže jsem ani moc nezrychlovala. |
| |||
Z Prasinek přes mrzimorskou ložnici na famfrpálové hřištěvšichni, kdo jsou momentálně kolem, poté osazenstvé na hřišti Poté, co jsme s Emily dojedli, se už čas celkem nachýlil, a tak jsem po případných možných drobných (a možná ne drobných) nákupech sladkostí a jiných blbostí zavelel k odchodu na hrad. Ať už se ona připojila nebo ne, sám jsem vyrazil a opět využil toho, že mám po ruce koště. Rychle jsem se vydal na naši kolej a přímo do klučičí ložnice. Tam jsem se spěšně přestrojil do sportovních kalhot, tmavého trika s dlouhým rukávem a na to jsem ještě hodil jedno tričko s krátkým rukávem a proužky. Jen ať jim z toho jdou oči šejdrem. Tričko nebylo nebylo obyčejné, při delším pohledu na něj se doposud poklidně rovné proužky začaly vlnit jako hladina moře. Jednoho z toho opravdu dovedlo být blbě. Doma jsem ho nosit nesměl, máti z něj měla migrény. Na nohy jsem ještě nazul pohodlné boty, popadl koště a vyrazil jsem. A pak už jsem s úderem druhé doběhl lehce udýchaný na hřiště. Včas. Ale jen tak tak. Zazubil jsem se na známé, ale dlouhé vítání se nekonalo. Hoochová totiž už začala mluvit, a tak jsem se zařadil mezi ostatní. Jen tak letmo jsem sjel pohledem naši skupinu, abych zjistil, kdo všechno je přítomen. Proslov byl opravdu krátký. Jedině dobře. Koště jsem uložil stejně jako ostatní do stojanu. Pak už jsem si jen všiml ohnivé čáry, která se dostala na přední místo nás, běžců. Alex? Pobaveně jsem se zazubil a vystřelil za ní. Zrovna se ohlédla, aby povzbudila ostatní, ovšem na druhou stranu, než jsem byl já, takže jsem ji mohl překvapit jemným šťouchancem do boku. „Nazdar,“ pozdravil jsem ji a prudce se nadechl, abych byl schopen dalších slov, „ty záříš jak sluníčko. Ani nevadí,“ další nádech, „že je zataženo.“ Kývl jsem směrem k nebi a srovnal krok s Alex. |
doba vygenerování stránky: 0.87748503684998 sekund