| |||
Richard, Alec, Matt Už už to vypadá, že se svět nezboří. Ne, prostě přijít musel. V náručí drží Fufíka. Neochotně knížku pohladím po deskách a nechám Stjerne, aby Alecovi skočila na rameno. Přivítá ho radostným mňouknutím a zavrtá čenich do jeho šály. Zrádkyně. Svého nejlepšího kamaráda obyčejně vidím moc ráda, ale v tuhle chvíli bych ho nejradši zaškrtila a poslala ho na dno Černého jezera. "Ahoj Matte." Pousměju se. Vážně mu to dneska sluší. Než se ale stihnu zeptat, jak bylo na runách, Alec stihne udělat něco, za co bych ho nejradši vykostila. Nestačilo, že se objevil... On chce, abych skončila na smrtelné posteli! Křečovitě svírám Stjerne v náručí a můj pohled putuje strnule k Richardovi, který právě prochází kolem. Alec nepochopitelně zařve a pozdraví ho. V tu chvíli mi ztuhne všechna krev v žilách. Vím moc dobře, že mě viděl s Mattem. S tím nic nenadělám. Po tomhle se ale můžu rozloučit se svým drahocenným životem. Moje dobrá nálada okamžitě zmizí a vrátí se i spalující hněv. Už už se nadechuju, abych něco řekla, ale kompletně mě odzbrojí Matt, který začne na Aleca řvát. S otevřenou pusou jen zírám. Tomu chudáčkovi spadlo vše na zem a zřejmě dostal záchvat paniky, podobně jako já před tím. Chápu to. Takhle se nikdy nechová. Ještě zahlédnu slzy. Dá se na útěk. Na chvíli mě napadne, že se vydám za ním, ale do mrzimorské kolejky bych se stejně nedostala. Teď tu mám důležitější věci na práci. Pomalu se otočím na Aleca a nadechnu se. Ve tváři mám prázdný výraz. Hlavou se mi honí snad miliarda myšlenek, které řvou jedna přes druhou. Jsem neskutečně vytočená. "Vážně si to musel udělat, že?" Neodpustím si kousavou poznámku. "Ten chudák kvůli tobě utekl a to nemluvím o Richardovi... jestli po něm tak moc toužíš, tak si na něj řvi až ve chvíli, kdy nebudu s tebou, je to jasné?" Přerývaně dýchám a propaluju Aleca nenávistým pohledem. "Věděla jsem, proč jsem se s tebou vždycky scházela jenom v lese..." Kleknu si na všechny čtyři a seberu Mattovy věci - hůlku, sešit, pero a papírek od Acai. Jakmile se zvednu, pohladím Stjerne a povzdechnu si. "Běž napřed a počkej na nás na hřišti, jo? Ještě musím něco zařídit... Drž nám místa a pohlídej Stjerne." Vrazím mu do rukou pytel se sladkostmi a rychlým krokem zamířím na dámské toalety. Zabouchnu za sebou dveře, položím věci na umyvadlo a opřu o něj dlaněmi. Zírám rozzlobeně do zrcadla. "Sakra!" Bouchnu levou pěstí do zdi. Jsem naštvaná na Aleca i na sebe. Hlavně na sebe. To moje srdce mě jednou zabije... Nadechnu se a pokusím se trochu uklidnit. Ještě není vše ztraceno. Ještě ne. Situaci už asi nezachráním, ale úplně ztracené to ještě není. Něco vymyslím. Pohled mi padne na psaníčko, které Matt upustil. Aniž bych o tom přemýšlela, automaticky po něm šáhnu a přečtu jej. Spíše ze zvědavosti. Zamračím se. To jí nestačí Princ? Tak tohle teda ne... To, že ho nemůžu mít já ještě neznamená, že ho bude mít ona.Myšlenky se mi do mysli vkrádají spíše samovolně. Okamžitě si za ně vynadám. Nesmím na něj myslet. Moje city jsou tabu, neexistují. Kolej je důležitější. Navíc bych tohohle mohla využít. Že bych se stavila na návštěvu? Princ by to určitě ocenil... Zavřu oči, vyprázdním mysl a nějakou chvíli si ještě představuji Prince a jeho nádherný úsměv. Dokáže mi hned zlepšit náladu. Jestlipak už našel můj dáreček? Okamžitě mi zčervenají tváře. Uhladím si sukni, která se mi při sbírání věcí trochu vyhrnula. Alec už je nejspíš na hřišti, takže jsem v bezpečí. Alespoň pro teď. Seberu Mattovy věci a vyklouznu z toalet. Zamířím do jedné z chodeb vedoucí k mrzimorské společence a opřu se o zeď. Čekám, dokud se Matt nevrátí s Míňou, a poté s ním zamířím rovnou na famfrpálové hřiště. O vzkaze se ani slovem nezmíním. Pořád je lepší, když mě Richard uvidí s Mattem než s Alecem. |
| |||
Ihrisko snov Madam Hoochová, Okrajovo Deirdre a ostatný naozaj len periférne zo vzduchu Zaseknem sa pri jej prvých slovách a otočím sa na päte, pripravená protestovať, že no teda McGonagallku teda zaujíma hocjaká prkotina, ale madam Hoochová má ten tón hlasu, do ktorého sa jednoducho nedá len tak skočiť, a tak si štipľavú poznámku nechám, keď sa kdesi stopne aby sa aspoň nadýchla. Zoberie mi ale vietor z plachiet, keď dokončí svoj preslov, a mne sa čili paprička v ústach zmení na sladký jemný zlatý medík. Takmer si ani nevšimnem, kedy Dee odíde. A jej hlas? Oj. Rajská hudba pre uši. Takže...budem môcť...hrať? Pýtam sa asi skôr viac sama seba, ako jej, červeň mi z tváre zlezie a istú dobu na ňu iba pozerám ako mrkacia panenka. Naozaj by Rol-Rol išla proti Gon-Gon? Jednoducho bude mať na saláme, ministerstvo či riaditeľa? Ako v spomalenom filme sa mi začne rozjasňovať výraz, z búrkového mraku sa stane slnečný deň, prestanem meniť podobu ako chaotická soška a dredy mi zbeljaú, že skoro žiaria tak isto ako celá moja tvár. Cítim ako vo mne začne bublať energia a radosť a všetko zlé zrazu zmizne zo sveta. BUDEM HRAŤ! Slniečko na hnoji. Tak sa teším! Momentálne tú ženu pred sebou zbožňujem naviac na svete. Široký úsmev sa prejaví aj na očiach, ktoré sú od neho tak privreté, že v podstate vyzerám akoby som žiadne nemala. V záchvate radosti sa vrhnem na svoju trénerku, div že ju nepovalím metlou v ruke, silno ju objímem a s výskotom sa rozbehnem dať si oslavné aziatské kolečko po štadióne, zataiľ čo metlu držím oboma rukami nad hlavou. Asi po polke na ňu predsa len nasadnem a vystrelím ako štupeľ od šampanského do výšky, kde lietam ako hyperaktívny kolibrík krížom krážom, ledva si všímajúc, ako sa zapĺňa plac na zemi. |
| |||
K04 -> Nástěnka -> Pokoj -> Společenka prof. Kearney, prof. Zmijozel, Isaac, Reece, Robbie, Dominik, Odetta, Thomas, Barbara, Richard, Sinestra; Acai (zmíněna), Deirdre, Alec Na rozdíl ode mě, Richard pár dotazů má. Sklopím hlavu a s krátkým zamračením se na svůj sešit si připravím tužku na zapisování případných dalších důležitých informací. A že jich nakonec je. Znovu se začnu soustředit na zapisování si věcí a Cornigrum pomalu opustí mou roztěkanou mysl. Nakonec si na okraj stránky ještě rychle zapíšu oblečení, které máme mít na příště. I když si jsem skoro jistý, že nic z toho nemám, můžu si vzít věci tomu podobné. Ke konci výkladu už odložím tužku a do hlavy se mi znovu dostane celá situace ve třídě. Nervózně si tedy znovu vezmu tužku do ruky a začnu s ní pomalu točit mezi prsty. Vyruší mě až mechanický motýl, který mi přistane na rameni. Co to? udiveně zamrkám, ale dřív než stihnu jakkoliv zareagovat, přihlásí se k němu… no kdo jiný, než Cornigrum. Dlaczego jesteś takim chujem, człowieku? naprosto se zmateným výrazem odignoruji většinu toho, co mi řekne, a proberu se, až když mi padají papírky k nohám. „Kretynie…“ zamumlám si potichu, když už odchází a nejistě kouknu na papírky na zemi. Nejspíš moje… sklopím hlavu s výrazem naznačujícím jak zmatení a smutek, tak i vztek a kleknu si na zem. Při sbírání se ještě s nyní už poněkud sevřeným krkem otočím ke dveřím a zamumlám: „Żeby ci gołąb, kurde, fryzurę osrał, jak będziesz latał, gnoju...“ pousměji se lehce nad tou představou, která mi na pár krátkých vteřin spraví náladu, ale pak už vstanu a začnu na lavici s trochu roztřesenýma rukama srovnávat papírky. Celé to postupně začíná být jediná věc, na kterou se soustředím, což způsobí, že na mě ta situace začne doléhat. Ke svírajícímu se krku se začne přidávat i lebka a třes se s každým papírkem zhoršuje, ale nakonec se mi povede dopis jakž takž seskládat. Nakřáplým hlasem pronesu tiché: „Reparo,“ a poté, co odložím hůlku vedle sešitu, se dám do čtení. Acai? Co… zamračím se zmateně, a když dojdu k post scriptu, přejede mi mráz po zádech. „Já… on jí sebral… co jsem měl pohlídat,“ vyděšeně vykulím oči a nyní už i se svírajícím se hrudníkem rychle sáhnu po židli, o kterou se roztřesenou rukou opřu a dopis upustím na zem. Nemůžu jí říct, že jsem ho ztratil… dýchám čím dál tím rychleji, a tak netrvá dlouho, než se mi má svírající se hlava začne i motat. Připadám si, jako bych měl každou chvílí umřít, a tak se začnu zmateně rozhlížet po záchranném bodě. Dotazy, literatura… všimnu si Odetty povídající si s prof. Kearney. Mám dotaz? Vymyslíme nějaký… uklidním lehce svůj dech a nemotorně si posbírám všechny věci. Pomalým, nejistým krokem se vydám ven ze třídy, a když stojím ve dveřích, bez ohlédnutí otevřu pusu, že se rozloučím, ale nevyjde žádný zvuk. To znovu zapálí dýmící knot nervové bomby a já se zmateně rozběhnu k Velké Síni. Dei… zarazím se a nervózně polknu. Snažím se působit co nejklidněji, ale třesoucí se ruce a nervozita několikrát převyšující mou normu jsou stejně zřejmě vidět. „A-ahoj,“ vydám ze sebe konečně nějaký zvuk a zastavím se asi metr a půl od ní. Chvilku po mě dorazí i hurikán. Tentokrát ale s sebou opravdu přinese i katastrofu, a to v podobě zařvání. A to ještě na Richarda. Okamžitě pustím všechny věci na zem, chytím ho za ramena a natočím si ho k sobě. „Czy ty kurwa zwariowałeś?!“ zařvu na něj nově nabytým chraplákem, dívajíc se mu přímo do očí, což při mém zděšeně-vytočeném pohledu musí působit dosti zvláštně. Během vteřiny ho ale pustím a udělám úkrok zpět. Jen skrz něj zírám svýma vyděšenýma očima na neidentifikovatelnou bílou plochu za ním... možná tam ani žádná není... A je to… zařval jsem na někoho, kdo si to vůbec nezaslouží… většinou… Celý roztřesený zmateně sklopím hlavu a do očí se mi začnou hrnout slzy. „Jdu pro Minigniewa,“ vysoukám ze sebe a s nadějí, že to nikdo neviděl… ale viděl… se rozběhnu pryč, ponechávajíc ty dva a mé věci před síní. Absolutně ignoruji občasná zakopnutí způsobená slzami rozmazaným viděním, dokud nedoběhnu až do společenky, kde se neúspěšně pokusím uklidnit, a tak do pokoje vejdu stejně ubrečený a zmatený, jako jsem utíkal od nástěnky. Snažím se na Isaaca nedívat a pokud se na cokoliv zeptá, odbydu ho pouze rázným ruským: „Нет,“ přičemž čapnu Míňu a odnesu si ho do společenky, kde se s ním začnu mazlit a povídat si s ním. To mě sice pomalu, ale jistě začne ukidňovat. |
| |||
K04 -> metlobalové ihrisko Keďže som prišiel neskoro, prišiel som asi o väčšinu profesorkinho výkladu. Preto som netušil, o čom Sinistra rozpráva. Môj papier bol teda dosť skromne zapísaný. Pár užitočných informácií sme všetci zistili po Richardových otázkach. Celá záležitosť okolo čarodejníc v minulosti sa mi zdala zaujímavá, jednak preto, že pred Bradavicami som o čarovnom svete netušil nič. Preto som ako všetci ostatní bral čarodejnice iba ako mýtus. Budem rád, ak sa o tom dozvieme viac. Ach, ďalšie oblečenie. Akoby galleony padali z neba. Odľahne mi, keď profesorka poznamená, že rúcho je len dobrovoľné. Rituály celkovo sa mi však zdali celkom cool, i keď som bol prekvapený, že sú ešte stále v kurze. Vždy mi pripadali trochu zastaralé. Neprekvapilo by ma, keby formulky na kúzlo stačili a všetky veci okolo boli iba kvôli zachovaniu tradícií. Akonáhle sa hodina skončila, vyšiel som von. Uvedomil som si, že už sa zrejme nemusím ponáhľať, keď aj ostatní idú na ihrisko. Idem tam teda tiež, už od prváku som chcel hrať metlobal, nikdy som však naň nemal čas. Štúdium som vždy kládol na prvé miesto. Som zvedavý, aký bude záujem a či sa tam vlastne dostanem. Jeminé, potrebujem sa ešte prezliecť a ísť si po metlu. Povzdychnem si a zamierim do svojej izby. Pri vstupe do veže musím odpovedať na hádanku: "Nakŕm ma a budem žiť. Napoj ma a zomriem. Čo som?" "Oheň", odpoviem na otázku, ktorú nepočujem prvýkrát. Vbehnem do izby, pozdravím sa, ak tam niekto je, rýchlo sa prezlečiem do metlobalového hábitu a zoberiem si zo skrine svoje Ometlo a vybehnem hneď von. Na ihrisku som pri svojom kroku behom chvílky. Už sa tam premáva pár hráčov, je tam dokonca aj Madam Hoochová. Postavím sa teda k Bystrohlavčanom, s ktorými sa dám do reči, poprípade s hocikým, kto ma zastaví a počkám na začiatok zápisu. |
| |||
Ošetřovna -> Pokoj -> NástěnkaCass, Acai, Poppy, Dei, Matty okrajově Reec a R(č)ičíčekVesele si podřimuji, když tu najednou slyším někoho opět volat mé jméno. Posadím se a zadívám se na Cass výrazem vyorané myši. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.80272698402405 sekund