| |||
Ošetřovna -> Kabinet SS Alec, Cass, Reece, Acai, lektvarový Mistr Tak, čaj už je hotový, tak ho dám do pěkné konvičky, pěkně na tác, k tomu dva šálky a mističku s medem. Pak vyndám sklenici se sušenými brusinkami, zkontroluji, že jim nic není a naplním jimi další nádobku. Pak tác se vším nesu děvčatům a položím ho na stolek mezi jejich postelemi. “Tak, tady to máte. A ty brusinky můžete klidně obě,“ dodám. Ale hlavně jsem je přinesla Acai. Na prevenci už je nejspíš pozdě, ale určitě jí neublíží. A jestli se opravdu projeví nejhorší, tak nasadíme těžké zbraně! Vypadá to, že si povídají, asi o něčem vážném, tak je nechci rušit. A Alec se k nim přidává, tak to snad nebude zlé. Když poodejdu, všimnu si, že Reece spí. Konečně! Rozhlédnu se po ošetřovně. A je konečně… ne, neříkej to! Nic takového. Všichni buď spí, nebo si v klidu povídají, i Poppy už si sedla a odpočívá. Výborně! To není možné… mohla bych se konečně vypravit pomalu k Rhiannon, že jo! Sice má ještě hodinu, ale než já najdu její kabinet, tak už bude dávno zpátky. A trochu si protáhnu nohy. Ano, to se mi líbí… Tak to oznámím Poppy, marodům taktně řeknu, že budu „hned“ zpátky, do chladných chodeb si vezmu přes šaty hábit a můžu jít! Konečně na chvilku volná z toho blázince. Dnešek začal opravdu velmi náročně, hlavně emotivně náročně! Ten rasismus se snad nikdy nezlepší… Mimoděk se trochu zamračím při vzpomínce na tu drobnou slovní přestřelku před chvílí. Od někoho s tak špinavou krví… krev jako krev, to mi prostě nevymluvíte. Vždyť je to úplný nesmysl, hlavně ve zdravotnictví se to ukazuje. Ale né, oni musí mít pořád ty svoje předsudky… je mi z toho úplně zle. Proč musím myslet zrovna na něco takového! Akorát si tím zkazím den ještě víc, než to snad je. Pověsit na skřipec a pořádně natáhnout, to by některým prospělo! Aby si začali víc vážit života… Zarazím se. Kam to jdu…? Směrem dolů… trochu moc dolů. Ale proč? Dole je akorát… hm… že bych to zkusila? Dva depresivní lidé pohromadě lepší než dva depresivní lidé zvlášť. A čas ještě mám! A tak si to skutečně zamířím ke kabinetu obávaného lektvarového mága. A tam zaklepu… |
| |||
Můj kabinet Argus Filch Právě opravuji další úkoly a přemýšlím jak mohou být studenti tací imbecilové. Mají na ty úkoly takových materiálů které mohou použít, ale ne oni si to radši vycucají z palce a pak mi to hodí na stůl abych je vyrazil s trolem. Unaveně si promnu čelo a cítím se o takových dvacet let starší než jsem. Z mého utrpení mě ale vytáhne zabouchání na dveře. Tak co kdo zase chce? Vstanu ze židle a dojdu ke dveřím, za kterými postává Argus Filch. "Pane Filchi..." můj hlas v sobě nemá špetku emocí, ale takhle já tak nějak mluvím víceméně s každým, i Brumbálem. "Jak vám mohu pomoci?" |
| |||
Hrad Vezmu si do Cass zpět svojí bundu a s pozbudivím úsměvem se s ní rozloučím a sleduji jak si to klopýtavým krokem míří směr havraspárská společenská místnost. Já si pak bundu nandám a s rukama v kapsách si to vykročím... někam. Ani pořádně nevím kam jdu, prostě půjdu kam mě nohy zanesou. Čirou náhodou jsem byl zanesen znovu do chodby směrem ke knihovně. Knihovna je asi osudové Bradavické místo. Tak s tím oddělením s omezeným přístupem... Stejně je to blbost, mít omezený přístup k literatuře. Když nejsou ze zásady pro studenty, tak by tam ani nemělo být. Informace které potřebujeme musím získat od učitelů a ne za ním lézt s prosíkem aby vám dal potvrzení, to pak donést knihovnici, ta ho půl hodiny zkoumá, pak vám vydá knížku, kterou ještě ten večer musíte vrátit a pak si pro ní přijít až ráno. Je to prostě na hlavu. To už si ale všimnu jedné osamocené nebelvířanky. Nevidím jí do obličeje, ale je jasné, že Angie se právě teď nikam nechystá a nikdo se k ní právě teď nemá. No to budu muset změnit. K Angele se ale nepřiplížím tak jako ke Cass prostě když jsem dostatečně blízko aby měla dívka šanci mě zaregistrovat, tak si jen nahlas odkašlu a dokončím tu zbývající vzdálenost která nás od sebe dělí. "Čau Angie, tak co jak je?" |
doba vygenerování stránky: 0.8569278717041 sekund