BACK IN TIME - 12:05
cesta do Prasinek
 

Johanka, Sam, Odetta

Divila jsem se, proč je tak překvapilo a vystrašilo, že se Alec nevrátil. Mě u něj už nepřekvapí vůbec nic. Rychle jsem zaplašila myšlenku na fialovou explozi. Brr. Navíc se mi vždycky zdálo, že má nějakou zázračnou schopnost všechny svoje eskapády přežít, i když je to takovej mimoň a měl by být už dávno pod drnem. Zázrak bylo už jenom to, že se dožil puberty. 

Odetta odběhla krmit Alecův zvěřinec, tak jsem zatím taky nakrmila Myšáčka. Jakmile jsem začala chřestit granulemi, zjevil se v místnosti jako duch. Krátce jsem zapřemýšlela nad tím, kde byl celou noc, ale vypadal v pořádku, s předením se mi otíral o nohu, div mě neporazil, dokud jsem před něj nepostavila plnou misku. Pohladila jsem ho po hlavičce. Bylo vtipné, jak se snažil najít kompromis mezi cpaním se a drbáním.

Když se Odetta vrátila, vydaly jsme se do Prasinek. Cestou jsem si společně s ní doběhla k nástěnce a zapsala se na pár kroužků. Sakra, že jsem sem nešla dřív! Ráno jsem prošvihla mentální přípravu! Do háje! Taky jsem zjistila, že je dneska zase famfrpál. To v těch Prasinkách nebudu moc dlouho... Nicka jsem toho dne ještě nikde nepotkala, ale díky dlouhému spánku jsem měla v hlavě větší pořádek než včera. už se nenechám zaskočit. Cítila jsem se dost klidná na to, abych se s ním potkala. Prostě uvidím, jak se bude chovat. Sice řekl, že se mu líbím, ale bůhví, jestli to myslel vážně. Bylo by to sice hezké... Co to sakra dělám, vždyť mi holky utečou! S trhnutím jsem se otočila a doběhla je.

Když jsme byly mimo doslech zvědavých uší, začala Odett vyprávět, co se stalo při snídani. Skoro mi začalo být líto, že jsem místo toho spala. Ale jen skoro. Spánek je super. Nicméně jsem tomu nemohla uvěřit. Willa jsem vždycky znala jako toho kluka, co tak roztomile pokukoval po Alex. "Měl sice trochu sklony k přehnaným reakcím, ale tohle? Zapálit spolužáka... Neuvěřitelný. A ještě před celou školou. To se nedivím, že ho vyloučili... Blbec. Když už chci někoho zabít, tak diskrétně, ne? Já bych si to pořádně promyslela. Nenechala bych se chytit. Vraždy z vášně nechápu," trochu nervózně jsem se zasmála, protože jsem teď nejspíš vypadala, jakože plánuju někoho chladnokrevně zabít. 

To už jsme ale dorazily do Prasinek. "Ke Třem košťatům? Připomínám, že jsme šly sem místo oběda, padám hlady. Minimálně já se teď musím najíst, od dvou mám famfrpál. Dáte si něco se mnou?" Vykročila jsem k podniku madame Rosmerty. 

Uvnitř jsem musela chvíli hledat, než jsem našla prázdný stůl, ale podařilo se. Bylo fajn si po dlouhém pochodu na chvíli sednout. Hladově jsem se vrhla na menu a začala vybírat. Nakonec jsem se rozhodla pro máslový ležák, "kouzelné kuře na kopřivovém víně" a hranolky. Pak jsem pohledem jsem začala hledat servírku.

U Tří košťat -> Zverimex

Caylus

Vzduch venku mi přijde ještě ostřejší než před tím. Jsem si jistá, že je něco málo nad deset stupňů, ale mám pocit, jako kdyby bylo pod nulou. Chladný vítr se mi zarývá do kůže a přiměje mě, abych se zachumlala do jediného teplého kousku oblečení, co na sobě mám. Slabé kožené bundy. Ani ta mi ale neposkytne tolik tepla, kolik bych potřebovala. Jediné, po čem toužím, je zalézt zpátky do postele. Za ten retardovanej nápad s šatama Caye zabiju.

Nevrle na něj zavrčím, když do mě drkne a ještě mě osloví tou přezdívkou. Mám chuť po něm něco hodit, ale tělo mám tak ztěžklé, že bych to něco stejně ani neunesla. Měla jsem před tím tak dobrou náladu, ale vypařila se jako pára nad hrncem. Ne kvůli němu, nechci být nemocná. Nemám ráda, když jsem takhle otupělá. Ještě před pár hodinami to nebylo tak hrozný. Pomalu se tedy šourám za ním. Naštěstí to nevypadá, že by někam spěchal. Jde celkem volným krokem, takže ani nemusím popobíhat, abych mu stačila. Nesnášim lidi s dlouhýma nohama. Jednou rukou si ustavičně stahuji šaty dolů a druhou si držím u těla, abych nepřišla ani o trošku tepla, které si horko těžko tvořím.
Skoro nevnímám, o čem mluví, ale stejně se přinutím k odpovědi. Jméno pro pavouka jsem ještě nevymýšlela. Nemám tušení, jak by mělo vypadat a upřímně, Pája není zrovna originální. Stejně tak Mája, ale pokud se chce držet tohodle stylu..
"Amálka? Mimi je taky hezký. Ale spíš bych ho vybrala až v momentu, kdy jí budeš držet v ruce. Mělo by se k ní hodit, nemyslíš?" Můj hlas zní mnohem uvolněněji, než jak se doopravdy cítím, ale to je možná dobře. Proč kazit náladu i jemu, když jsem si dala takovou práci s tím, aby byl dobře naladěný.

Zlezeme do obchodu a mně se udělá nevolno ze všech těch vůní. Seno, krmení a jsem si jistá, že někdo zapomněl vyměnit podestýlku morčatům. Do toho ten hluk, ze kterého mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Avšak zvířata mám ráda, takže potlačím veškeré negativní pocity, abych se mohla rozhlédnout. Jako první mě zaujmou šťěňata vzadu. Rozkošná stvoření, která jsem měla mnohem raději než kočky. Ty jsou náladové a svéhlavé, nic na co bych měla nervy. Vždycky jsem chtěla domů psa, ale nebyly na to peníze. U nás nebyly peníze v podstatě na nic.
Zeptá se mě, který se mi líbí a teprve v ten moment se za ním došourám k terárkům s pavouky. Pozorně si všechny prohlížím. Různé barvičky a velikosti, na první pohled se mi líbí všechny, ale nejvíc mě zaujme drobounké klubíčko chloupků, krčící se u skleněné stěny. Cay někam odběhne, zatím co já si dřepnu, abych na ní lépe viděla.
"Ahoj, princezno." rty se mi zvlní do okouzleného úsměvu. Prstem přejedu po skle, jako bych se jí snažila pohladit. "Tahle je taky nádherná." odpovím, aniž bych se na Caye podívala, příliš zaujatá pavoučí slečnou před sebou.
Nicméně, když prohlásí, že má vybráno, postavím se a dojdu k němu. Jeho pavouk je sametově černý, jednobarevný a obrovský.
"Páni." sleduji, jak spokojeně u něj vypadá, načež neodolám, nastavím dlaň a nechám ji, aby si ke mně přelezla. Vypadá tak uvolněně, vůbec se nebojí, šmajdá mi po ruce a lechtá na kůži. "Ta se mu bude líbit. Jak jí teda budeš říkat?"

U Tří košťat --> Zverimex

Acai

Po opuštění pokoje společně s Acai sejdeme do prvního patra hostince. Nijak se nezdržuji tím, kdo tu sedí, nebo nesedí. V tuhle chvíli je to opravdu ta poslední věc, která by mě zajímala. Zatímco se Acai vydá ke dveřím, já zařizuji vrácení klíče a placení.
„Ve dveřích se nestojí, skřítku. Brzdíš průchod.“ šťouchnu do ní, abych jí přiměl k pohybu. Opírá se o futra s výrazem, jako by právě kousla do citronu. Nechápu, proč se tak tváří. Je naštvaná, že už odcházíme?
„Tak pojď.“ vybídnu jí a rozejdu se vpřed. Mohl bych jít záměrně rychle a trochu jí tím potrápit, zvlášť když v šatech chodí rychlostí želvy, ale nechci nikam spěchat. V obchodě se zvířaty se tak či tak zdržíme. Nákupy zrovna nejsou mým šálkem kávy, jenže výběr pavouka nelze podcenit. Chci toho nejlepšího. Snad na takového narazím.
„Přemýšlím nad jménem. Nenapadá tě nějaké?“ tázavě na ní pohlédnu. Mohla by mít nějaké dobré nápady, a pakliže to nebude žádné africké jméno, které stěží vyslovím, rád se inspiruji.
„Nemělo by to být nic náročného, spíš jednoduchého.“ obeznámím jí se svou představou. „Možná Mája. To zní pěkně.“ uvažuji nahlas. Pája a Mája? Inu, proč ne. Je to originální. Koutky úst mi rázem vylétnou nahoru. Mám vážně dobrou náladu.

„A jsme tady.“ ukážu na zverimex, do kterého následně vejdeme. Je to typický, ne ničím zvláštní, obchod s mazlíčky. Přesto je tu rušno asi jako U Tří košťat. Támhle vříská papoušek, tady mňouká kočka a v rohu vidím štěkajícího hafoně. Je tu vážně živo. Díkybohu, že se pavouci nijak hlasitě neprojevovali. Neměl jsem rád zvířata, která na sebe neustále otravně upozorňovala. Kočky byly přesně takové. Nevím, co na nich všichni vidí.
Mlčky se rozejdu uličkou, přímo k terérkům s pavouky. Je jich tu hned několik a každý z nich je jinak zbarvený. Těžký výběr.
„Který se líbí tobě?“ zeptám se Acai zběžně. Ne, že bych se jejím názorem chtěl řídit, protože si nakonec stejně vyberu podle svého, ale zajímá mě, jaké barvy by preferovala ona. Pája byl oranžovo-černý.
„Moment…“ překvapeně zamrkám, když si všimnu terária na opačném konci uličky, ve kterém je přenádherný černý pavouk. „No páni.“ vydechnu úžasem. Nechám si sklípkana vyndat. Nebojí se, ochotně se nechává vzít do dlaně a pomalu se prochází po mé ruce.
„Ty jsi překrásná.“ V očích se mi zračí spokojenost. Tarantule je ke všemu samička, což je naprosto ideální. „Dokonalá nevěsta.“ pochvaluju si nahlas. Ani jsem nečekal, že narazím přesně na takového pavouka, který by mě zaujal na první pohled.
„Perfektní, co?“ krátce vzhlédnu k Acai, ale hned poté skloním hlavu zpět ke sklípkanici, která mě makadly šimrá na kůži. Nevypadá, že by jí má přítomnost jakkoliv vadila. Kdyby ano, už dávno by se stavěla do obranné pozice, nebo mě kousla. „Nevím jak ty, ale já mám vybráno.“

Vize a odchod na kroužek

Prázdná třída -> K04

Rosalie Anne Primrose

(minulost)

Nevěděl jsem, co víc bych mohl vydedukovat z těch pár symbolů, jež se ve vizi slečny Rosalie objevily. A tím, že tu budeme sedět a čumět, nic moc nevymyslíme.
Ale zdá se, že slečna Rosalie potřebuje pár věcí ještě vyjasnit. "No.. ano. Asi vlastnosti jako jsou tyhle. Ale kdo ví, klidně to může být úplná hloupost, tohle je fakt velmi těžké specifikovat," řekl jsem, abych trošku shodil moji myšlenku. Samotnému mi ta vize přišla dost podivná a nebyla rozhodně moc optimistická. Faktem je, jestli s tím něco dělat nebo ne. Když si to nechá slečna Rosalie pro sebe a něco se přihodí, bude si to vyčítat. Ale taky to může být jen planý poplach. Možné je celkem všechno.
Má pravdu, dívky jsou dvě, ale taky nevím o tom, že by někdo ze školy odcházel. Takhle po začátku roku to není ani nijak zvlášť běžné.
Nevěděl jsem, co jí na to říci, protože to tak zkrátka bylo. A nemyslím si, že to moc změníme. Pravda je, že mne ale uklidnilo, že o tom vím. Dostane mne to ale asi stejně. Jsem takový.
Podíval jsem se na Rosalie. "Už bych měl jít. Budu mít kroužek. Možná se potom stavím za Reecem," řekl jsem a objal jsem ji. Možná proto, že jsem chtěl trošku uklidnit před hodinou a nebo proto, aby si tu vizi tolik nebrala. Jasnovidci to mívají těžké v tom, že když se něco stane a neudělají s tím nic, mohou cítit pocit viny. "A nejsem si jist.. jestli by nebylo fajn o tom říci někomu dalšímu z vedení. Ale je to na vás," řekl jsem a vydal jsem se ke dveřím, kterými jsem odešel. Zastavil jsem se u nástěnky a tam jsem se jen rychle podíval, kde je kroužek. Zamířil jsem na danou učebnu. Věděl jsem, že tam Reece asi nebude. Ale to je dobře. Měl by odpočívat. A já taky.