| |||
Pokoj -> Oběd -> K04 (jen zmíněni) Acai, Alec, Isaac; Deirdre; (poslední odstaveček, kroužek) prof. Kearney, prof. Zmijozel, Reece, Odetta, Thomas, Barbara, Richard, Sinestra Po první písničce se svalím na postel vedle Míni a hladíc ho, začnu pomalu projíždět celý seznam a vypisovat si na papírek ty, které by se Acai mohly líbit. Mám co dělat, abych při poslouchání neusnul, a tak se začnu na odreagování mazlit s Míňou. V jednu chvíli si všimnu i Isyho Byronka, jak nás pozoruje z druhého konce pokoje, ale moc se mu k nám nechce, tak ho nechám být a dál s posloucháním zapisuji. Netrvá to až tak dlouho a začne mě trochu tížit čas. Zapíšu pár posledních písniček, pohladím Míňu a s ospalým povzdechnutím vstanu. Nevyhnu se ani dlouhému zínutí, které mi až nažene slzy do očí. Uculím se na ležícího kuliše, který na mě hodí jen zkoumavý pohled a znovu položí hlavu. Blíží se čas oběda, a tak mu dojdu nasypat trochu jídla, načež mu dám vedle misky ještě další dvě s vodou – jednu na umytí jídla a jednu na pití, což jemu je stejně úplně jedno a používá je, jak se mu chce, ale stejně… aspoň pro pocit, že mu dávám na výběr. Koutkem oka si všimnu blížícího se Byronka. „Co ty…? Nevím, jestli ti taky můžu dát…“ pozvednu obočí, ale jeho pohledu neodolám a vezmu ještě jednu misku. „Co Isy neví…“ uculím se na Byronka a položím misku vedle té Míňovo. Jsou na sebe zvyklí, a tak by mělo být všechno v pohodě. Nejhůř mu Míňa chvíli potom, co odejdu všechno sní. Chvíli je pozoruju, ale pak už na sebe hodím uniformu a svižným krokem se vydám na oběd, ze kterého začínám mít kvůli domluvené společnosti poněkud strach. Cestou na oběd zaslechnu skupinku bavící se o tom, co stalo u snídaně. Že co… zarazím se a s vykoulenýma očima začnu pomalu couvat, abych si to poslechl celé. Brzy si mě ale všimnou, a tak si jen zmateně pročistím hrdlo a se zděšeným pohledem se znovu, tentokrát ještě rychlejším krokem vydám svou cestou. V hlavní síni nevidím ani Dei, ani Aleca, a tak se trochu uklidním. „Ahoj a dobrou chuť!“ houknu na lidi z naší koleje a znovu zmlknu. Se zmateným pohledem se ještě jednou nejistě rozhlédnu a usadím se kousek dál. Nevím, co si o té nově získané informaci myslet, ale nechci nikoho otravovat, a tak si jen podepřu hlavu a začnu se zamyšleně šťourat v jídle. Když už mě to přestane bavit, dám si dvě sousta a lehce se zamračím. Zmateně si začnu prohlížet blížící se Dei a občasným ucuknutím stranou nervózně hledám Aleca, kterého se naneštěstí nemůžu dohledat. Nervózně se na ní usměji, dále pak přes většinu oběda sedím potichu a znovu se dloubu v jídle. Bůh ví, jestli za to může má nezdravá nechuť k jídlu nebo ta děsivě zapáchající mastička, kterou Dei dostala na rameno, ale tentokrát u dloubání skončím a už si opravdu nedám. Během krátké a z mého úhlu pohledu poněkud matoucí konverzace se dozvím, že s tím ramenem logicky nemůže hrát, ale že se půjde alespoň podívat, načež se mě ještě zeptá, jestli nechci jít taky. To dodá už tak pro mě dost znervózňující situaci nový rozměr a já na chvíli úplně přestanu vnímat a pouze nejistě přikývnu. Z pro mě nekončícího pocitu tísně a zmatení mě vysvobodí až krátící se čas. S nejistým úsměvem se s Dei rozloučím a vyrazím na kroužek. „A-obrý den… pardon,“ začnu zprvu nahlas při vstupu do třídy, ale pak si všimnu prof. Zmijozela a skoro neslyšně obrátím a omluvně sklopím hlavu. Nom… nejistě se usadím dopředu, přičemž se skoro netrefím na židli, což mě dost vyděsí. Nervózně se začnu rozhlížet po třídě, a když pohledem narazím na prof. Kearney, nahodím nejistý omluvný úsměv. |
| |||
Prasinky Erika, Marie a zbytek, který je nám nablízku „Počítam s tebou,“ řeknu nakonec Erice, ignorujíc veškeré její odmítání. „Sem si jistej, že jeden večer to přežiješ, a uvidíš, že se ti to bude tak líbit, že budeš chtít plesy každej den,“ doplním pobaveně. „Ještě mě budeš sama prosit, abysme v naší společence zavedli ňákej miniples.“ Nad představou, že bude z nudy jen naše kolej hopsat ve spolce, se jen pousměji. To už mi však Erika doporučí za partnerku Marii. Zbláznila se snad? „Nechci Marii,“ vyštěknu okamžitě. Na chvíli se odmlčím a prohlédnu si obě dvě. Dojde mi, že to nejspíš nebylo moc hezké. „Marie si určitě najde někoho jinýho, však by byla škoda, kdyby holka, co umí tancovat, šla s klukem, co ne. Beztak se to za ten večer ani nenaučim,“ pravím již o něco mírněji a klidněji. „Ale uvidíme. Pudu se pak zeptat Sin, a když to nevyjde s ní, tak přídu pro tebe.“ Samozřejmě svá slova mířím k Erice. Po chvíli se ale zamračím a podívám se na Marii. Je mi jasné, že by chtěla jít, a ještě jasnější, že se mnou, když mě tu tak hezky má nablízku. Ne, že bych s Marií nechtěl jít, protože bych se za ní styděl, ale... Kdyby mi Erika doporučila třeba Acai, zareaguji úplně stejně. Zkusím ale Máře někoho sehnat. I když, teď je to vlastně celkem fuk, je ještě brzo. „Šerm?“ zopakuji nezaujatě. Mám takový pocit, že kdybych šel na šerm, tak ublížím spíš sobě, než někomu jinému. To kdyby se tady vedly nějaké klasické mudlovské sporty, jako kroužky, třeba softball nebo volejbal, tak bych se ani nerozmýšlel a už bych byl mezi prvníma zapsanýma. Už jen při té představě, jak po škole běhám po písku a odpaluji míč, mi naskočí vzpomínky na loňské letní prázdniny. „Jako nevim, na to sem stře... Co?“ vyvalím oči z důlků, když zjistím, že Marie má šerm také. Umm, že bych se na ten šerm zapsal jen pro to, abych viděl, jak to vypadá? Musí to být pohled k nezaplacení. Ale co, očividně ji neznám tak moc dobře, třeba jí zbraně jdou. „Polskou jízdní šavli? To co je toto,“ zakroutím nechápavě hlavou. „To je jako ňáká vaše spešl zahlá zbraň nebo co?“ Jakmile však začnou zmiňovat Zmijozelův meč, začnu se tiše hihňat. Totiž, v tomhle jsem jako patnáctiletý puberťák, v hodně věcech slyším trochu perverznosti. „A jak ho má dlouhýho, myslim ten meč,“ optám se pobaveně. „Tyvole, a kam mu to jako koukáte?“ nahodím jakýsi úchylný úsměv a několikrát pozvednu rychle obočí. *** Jakmile skončíme s posezením a obědem U Tří košťat, rozejdeme se zřejmě všichni tři od stolu a zmizíme ve dveřích. Jelikož máme ještě spoustu času a obzvlášť mě žádné otravné kroužky ani nezačínají, rozhodneme se projít pár obchůdků a cestou rozebrat ještě spoustu dalších věcí. „... A teď tam přídu ne tyvole, a vona se ani neobtěžuje se votočit,“ stěžuji si na kohosi a zuřivě u toho máchám rukama kolem sebe. Ani nevěnuji pozornost výlohám, u kterých právě stojíme, pouze probodávám Marii a Eriku rozhněvaným pohledem ze svého vyprávění. „To samý jak minule,“ rozhodnu se podělit se se svým dalším zážitkem, „Já říkam jedný tý ne, ze čtvrťáku ne, tu asi neznáš – No takhle, prostě protože sme byli domluvený že tó ne, že se sejdem, protože si dycky vyprávíme co novýho, jenomže vona prostě úplně nespolehlivá...“ Svým vypravováním doprovázím celou naši cestu i pro mrkve, které Erika slíbila Etty. Sice moc nechápu, na co jí budou, asi zase na nějaké super léčivé lektvary. „A teď co?“ zeptám se obou společnic, když oběhneme snad všechno, co jde, a čas ukazuje na jednu hodinu. „Asi jí to vodnesem a pak něco vymyslíme ve škole? Nebo jak?“ |
| |||
Kabinet prof. Snapea Snape Dnes ráno jsem na chodbách nebyl. Trochu dýl jsem se zdržel u sebe v kabinetu a třídil zabavené věci studentů. Paní Norissová seděla na stole, ocas obtočený kolem těla a bedlivě mě pozorovala. Krátce po obědě jsem z kabinetu vyšel a se svým typickým, mrzoutským výrazem se belhal chodbami hradu. Študáky jsem obdarovával nepřátelskými pohledy a pokřivenými úšklebky. Všimnu si dvou študentů, zřejmě nižší ročník, jak po sobě na chodbě stříkají vodními pistolkami a dělají zkrátka bordel. Tyhle mladý ročníky by měli taky vykopnout do Prasinek! Pak se nudí a dělaj kraviny a já to po nich pak musim uklízet. Jakmile mě študáci zmerčí, hnedka vezmou nohy na ramena a se smíchem prchají chodbou pryč. S nespokojeným mumláním o tom, jak tyhle parchanty nenávidím a jak bych je nejradši pověsil za palce u nohou, louže vody setřu. Pak se vydám směrem ke kabinetu profesora Snapea a s tichým zamručením, zvednu ruku abych zaklepal. Buch buch. |
| |||
Oběd a přesun na Runy nikdo konkreténní ;) Před obědem jsem se zašla převléknout zpátky do uniformy, jelikož mě ještě dnes čeká jeden kroužek. A na ten by už asi bylo poněkud nevhodné přijít v mikině a legínách. Také jsem si vzala papíry a tužky, snad mě uklidní kreslení. Dnes to vypadá, jako bych se snažila najít cestu ke svému uvolnění, ačkoliv jsem zatím nic nenacházela. Na obědě jsem neplánovala příliš se zdržovat. Byl tu klid. Většina lidí šla nejspíš do Prasinek, jak jinak. Však i já bych tam šla, kdybych mohla. Tak snad odpoledne. Aspoň na chvíli. "U všech bohů, já jsem ale zoufalec," zamumlala jsem si pro sebe a pustila jsem se do jídla. Nikam jsem nespěchala, do kroužku času dost. Mohlo by se jednat o zajímavé téma, tak snad mě bude bavit. A snad mi to aspoň trošku půjde. "Ale tak velký naděje bych si dávat neměla..." napomenula jsem se. Moc dobře jsem věděla, jak to dopadlo naposledy, co jsem si věřila. Nezvládla jsem pak ve finále nic. "Heh," vypadlo ze mě, jak jsem se zasmála nad vlastní zoufalostí. Jakmile jsem dojedla, zamířila jsem do učebny K08. Cestou jsem zaslechla nějaké řeči o tom, že byl William Raven vyloučený. Z jedné části mě to překvapilo, z druhé vůbec. Co mohl udělat? Bylo to něco na snídani, kde jsem se prakticky jen mihla? Možná. Ale tím bych neměla zbytečně zatěžovat hlavu. Co se stalo, stalo se. Se sklopenou hlavou jsem vešla do učebny, pozdravila jsem profesorku a sedla jsem si dopředu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, kdo už dorazil, a téměř mi ztuhla krev v žilách, když jsem spatřila profesora Zmijozela. No to snad ne. Doufala jsem, že se mu budu kromě hodin vyhýbat, ale už tady se to dost výrazně nepovedlo. Opřela jsem si bradu o dlaň levé ruky a zavřela jsem oči. Počkám, dokud nezačneme. |
| |||
Konec flákání Všichni Vrcholek věže se mi stal útočištěm klidu a samoty. Je těžké si zvykat na zdejší žáky, obvzláště po tom co se stalo v síni, ale kytara a dýmka zabrali přesně dle očekávání, tedy z části. Když jsem se zvedal k odchodu bylo chvíli před tři čtvrtě na jednu. Znechucenost tím spratkem mi stále bránila v jídle, nevadí, když bude čas, zajdu si na pozdní oběd, proč také spěchat. Chvatně jsem uklidil věci do svého pokoje, vzal si zápisník a vydal se do učebny K04, věděl sem že je dnes první hodina kroužku runové magie, a vzhledem ke svolení vyučující se jdu podívat. Do třídy vklouznu tiše, zapadnu do nejzapadlejšího místo tak abych nerušil svou přítomností nikoho a vcelku se i těším že se dozvím něco nového a užitečného. Učebna se již plní a tak místo pozdravu jen pokynu a snažím se skutečně skoro nebýt vidět. |
| |||
Kroužek runové magie – K04prof. Kearney, Reece, Isaac, Matt, Thomas, Sinestra, Richard, Barbara Po dobrém obědě v Prasinkách jsem měla stále hlavu plnou toho, co jsme s holkami řešily. Dnešní ráno bylo skutečně divoké. Přišlo mi naprosto spravedlivé, co se stalo Willovi, ale hlavně jsem nerozuměla, jak něco takového mohl Reece vyprovokovat. Také jsem se obávala, jak na to vše zareagují některé složité povahy ze zmijozelské koleje. Možná už za chvíli to poznám. Napadlo mě, když jsem viděla, kdo je se mnou přítomen na kroužku runové magie. S plným břichem jsem se vydala směrem do učebny jasnovidectví, kde se kroužek měl konat. Dorazila jsem jako jedna z prvních. Profesorka už byla uvnitř. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji s úsměvem a vyhledala místo kdesi uprostřed. Nebyla jsem šprt, abych seděla hned u ní, ani jsem netoužila po zašívárnách vzadu. Pohodlně jsem se usadila a nic si prozatím nepřipravovala. Jen jsem přivřela oči a tak trochu se snažila uklidnit dech a neposlouchat žblunkání naplněného žaludku. Doufám, že neusnu! |
| |||
Cesta do Prasinekback in time 11:45 Sam, Johanna a Kayla Poté, co jsme se konečně všechny nakrmily a divá zvěř, tedy ta Alecova, byla nakrmena, jsem se konečně vydaly pryč z hradu. Času příliš nebylo, takže jsem pobídla kamarádky do kroku. Navíc jsem si ještě po cestě zkontrolovala nástěnku: „Musím fofrovat, od jedné mám runy.“ Můj výraz vypovídal cosi o tom, že s plným žaludkem se nedá přemýšlet, ale co už. Jakmile jsem se ocitly mimo hrad a z doslechu zvědavých uší, dala jsem se do vyprávění: „Možná jste už po cestě něco zaslechly, ale nechtěla jsem o tom mluvit před ostatními.“ Můj výraz opět získal něco z tajemnosti, ze zděšení a smutku zároveň. „Když jsem viděla, že je Alec v pořádku, šla jsem na snídani. Už po příchodu mi přišlo, že je všechno divné. U našeho stolu seděl Isaac a brečel. A pak najednou... To byste nevěřili,“ a ani já tomu stále nemohla uvěřit, proto ta dramatická pauza, „Reece se úplně zbláznil! On se prostě začal štěkat s Willem a praštil ho. Reece! Takový kliďas! Will si to samozřejmě nenechal líbit, jenže to jsem netušila, že je to naprostý magor! Zapálil Reecovi ruku. Já ... Doteď to nechápu. Jak to mohl udělat.“ Mé oči, které stále vyjadřovaly zděšení a nesouhlas s Willovým jednáním, teď trochu neladily se rty, které se vlnily v podivném úšklebku. „McGonagallová samozřejmě zakročila. A jo.. Proto je asi Will vyloučen, jak jsme už slyšeli od jiných. Teda určitě...,“ některé drby nás totiž dostihly už po cestě z hradu, já je ale doposud nechávala nepovšimnuté. Nechala jsem holky, aby vše vstřebaly. To už jsme došly do Prasinek. „Tak kam?“ kývla jsem na Sam, Johannku a Kaylu. Výběr jsem hodlala nechat na nich, ale pokud by se dlouho nemohly rozhodnout, nejspíš zakročím. Zkontrolovala jsem si pro jistotu čas. Dobrý, ještě mám hodinu. |
doba vygenerování stránky: 0.86822605133057 sekund